Víte, podle čeho poznám, že je toho na mě moc a začínám mlít z posledního? Když mám ono všudypřítomné puzení, že jsem něco chtěla, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, co to bylo (většinou je to celá řádka věcí, ne jenom jedna, tak proto). Když v bytě pro něco vyrazím a v půli cesty mi dojde, že vlastně nevím, pro co. Když v práci nepozdravím

Když jsem přemýšlela, co bylo charakteristické pro letošní duben, jednoznačně mi vytanuly na mysli seriály. Za celý duben jsem se totiž nekoukla ani na jeden jediný film a místo toho jsem holdovala Luciferovi (to víte, šest sérií je přeci jen šest sérií), Mirandě a Dobrým

Ano, jak už jsem se tu zmínila, v březnu byl mým nezvaným společníkem Covid :o(. Takže na otázku, co jsem v březnu dělala, zní odpověď poněkud fádně, páč většinu měsíce jsem navzdory příjemně teplému a slunečnému počasí, které venku panovalo, strávila zalezlá

Začalo to už na přelomu ledna a února a bohužel vesele pokračovalo dál :o(. Nejdřív Cavalluna – že bude, pak že nebude. Škoda, plánovala jsem příjemný den v Praze s bezlepkovou pizzou :o(. Takže když nebude Cavalluna, můžou být hory s Barjohovými (předtím byla kolize termínu). Všechno přichystám, naplánuju, do půjčovny

Leden zpravidla nemám úplně ráda, ale kdyby byl každý rok, jako ten letošní, tak bych si ho celkem i nechala líbit :o). Pojďme si to pěkně shrnout.

Povedlo se mi několik parádně lenivých dopolední s knihou a snídaní v posteli :o)

Rok od roku mi přijde, že Vánoce jsou víc o stresu než radosti a víc o lítání a zařizování než o pohádkách či pohodou prodchnutých chvílích s blízkými. A protože loňský závěr roku byl fakt na prd, zařekla jsem se, že si to letos zařídím trochu jinak.

Jestli jsem si v září myslela, že je toho moc, měla jsem si se stížnostmi počkat raději na říjen, protože ten byl ještě výživnější :o(. Když už pro nic jiného, tak kvůli tomu, že mě pracovně vysílali na kontroly po všech čertech (a člověk z toho musí nejen sepsat nějaký protokol, ale ani samotná příprava před odjezdem se nedá úplně odfláknout