Lenivě knižní leden

Leden zpravidla nemám úplně ráda, ale kdyby byl každý rok, jako ten letošní, tak bych si ho celkem i nechala líbit :o). Pojďme si to pěkně shrnout.

Povedlo se mi několik parádně lenivých dopolední s knihou a snídaní v posteli :o)

Navzdory rostoucím covidovým číslům a stále nefunkční tiskárně v práci jsme museli nastoupit z full home office na střídavý režim, a víte co? Nebyla jsem z toho až TAK naštvaná, jak jsem se původně bála, že budu, ale vzala jsem to pozitivně a konstruktivně a těšila se z toho, že aspoň tak nějak vyšlo počasí a já mohla jet na kole, a sama v kanclu (tedy rozuměj bez kecání s kolegyní) jsem hned ten první den zvládla tolik práce, že by mě z pekla rychle lifrovali na povrch jako Petra Máchala :o). Nemluvě o tom, že jsem se snažila odměňovat, nehonit se a nějak si ty všední dny zpříjemnit – třeba tím, že jsem si zašla do knihovny, nebo jsem si večer pustila nějaký pěkný seriál či film, uvařila jsem si nějaký dobrý čaj a tak :o)

Vlevo moje home officové výpočetní středisko :o)

Za letošní leden jsem přečetla celkem 6 knížek (ano, měla jsem i pár všedních líných odpolední s knihou a hrnkem čaje :o)

A opět jsem rabovala naši městskou knihovnu (aneb osudné prohlášení rožnovské knihovnice: "To si klidně vemte těch knížek víc!" postupně nabírá grády :o), resp. jsem si dělala takovou menší tour de library, protože jsem postupně obrážela skoro všechny pobočky, které u nás ve městě máme (nechce se mi totiž dělat rezervace a někoho tak urgovat, aby knížku vrátil, ale raději si ji vyzvednu v jiné pobočce, když je tam volná... ještě že vracet můžeme kdekoli se nám zlíbí :o). Ve výsledku jsem měla začátkem měsíce půjčených 7 knih ze tří různých poboček a na jeho konci 10 zase jiných knih z pěti různých poboček (a všude máme hrozně milé knihovnice :o). A zatím mě to půjčování v knihovně hodně baví a dostalo se mi tak do rukou dost zajímavých knížek, které se mi líbily, ale nastálo bych si je domů nekupovala, jako třeba historickou detektivku Chýše v močále (mám pocit, že detektivky celkově nemá cenu si kupovat, protože když už jednou víte, kdo je vrah, většinou postrádá smysl číst to znovu :o).

Mimochodem moderní systémy s knihou nachystanou hned u vchodu jsou fajn, ale není nad to procházet se mezi regály a hledat na hřbetech knih onen kýžený titul – i to jsem si v lednu užila, nejdřív ve vile Na Sadech s pokračováním Kronik prachu a pak i u mě na pobočce ve Čtyřech Dvorech, na kterou vidím z okna a kde jsem si to vychutnala opravdu naplno, brouzdala mezi regály a dokonce jsem si půjčila o jednu knihu, která mě při mé obhlídce zaujala, neplánovaně navíc :o)

V lednu jsem taky zkoukla dlouho očekávanou druhou sérii Zaklínače, a i když přesně, jak jsem se bála, mi to trochu zkazilo přečtení knižní předlohy, protože teď už vím, co je tam všechno jinak a že to blbě dopadne, asi ve dvou třetinách seriálu jsem si uvědomila, jak si to celé oním neustálým hudrováním a srovnáváním s knihami, které se mi navíc vlastně ani moc nelíbily, hloupě kazím. Došlo mi, že jsem místo toho měla raději dovolit tvůrcům, aby mi vyprávěli SVOJI verzi, tak jako to udělali u první série, kde je taky spousta věcí jinak než v knižní předloze, a přistupovat k tomu s otevřenou myslí a bez předsudků, a proto jsem se rozhodla dát druhé sérii Zaklínače druhou šanci, a teprve až potom vynášet nějaké soudy :o) Takže momentálně se už docela těším, až si dám s taťkou repete, tentokrát pro změnu s českým dabingem – taky úplně cítíte, jak ze mě v lednu to pozitivní myšlení doslova prýštilo?

Kromě toho jsem koukala na dost filmů shodou okolností doporučených od MoWa jako třeba hodně vtipný animák Rodina na baterky (doporučuju :o), německou komedii Bez věcí nad věcí nebo (a ten byl asi doporučený někde na netu) V rytmu srdce (orig. CODA z roku 2021, nespleťte si to jako já s česky stejnojmenným snímkem z roku 2018, protože to byla dost slabota) o jediné slyšící dívce v rodině neslyšících, která má navíc pěvecký talent – trochu doják, ale silný příběh, který vás přiměje zamyslet se nad tím, v čem všem může být hluchota vlastně hendikep a že nesnášenlivost může panovat i z druhé strany :o).

S novým rokem jsem se taky snažila naučit se neodkládat maličkosti, ale udělat je hned – třeba donést věci tam, kam skutečně patří, a neodkládat je někde cestou, tuhle něco poskládat, támhle opláchnout, vyhodit, zkrátka nečekat, až se z maličkostí stane velká hromada, a přináší mi to docela pěkný pocit (jo, jsem trochu magor, já vím :o)

Taky jsem pokračovala v třídění a tentokrát vybrala z mrazáku některé letité věci a dokonce jsem je i spotřebovala (např. knedlíky a bílý chleba, když se mamka rozhodla udělat knedlo vepřo zelo – to byl mimochodem taky hrozně fajn moment, protože jsme jedli u našich pohromadě jako rodina, a to jsem si fakt užila :o)

Jinak se v lednu taky rodičům rozrostla čivaví smečka a udělili azyl téměř tříletému hafíkovi, který přišel o domov a už jsou jeho asi šestými majiteli, takže se to neobešlo bez úvodních sžívacích turbulencí – kupodivu ze strany menšího, dvou a půlkilového nově příchozího Persieho, který na našeho téměř čtyřkilového Benjiho ohrnoval pysky a dokonce ho i sem tam kousnul, vystrnadil ho z pelíšků, lezl mu do misky se žrádlem, občůrával nábytek i koberce a ten náš černý ďáblík a dosavadní rozmazlovaný jedináček si to naprosto nečekaně nechal všechno líbit. Teď zhruba po měsíci, už jsou kamarádi, byť mi pořád občas připadají jako z večerníčku Pojďte pane, budeme si hrát :o). Každopádně mi teď u našich do klína lezou psi dva, dva psi mi okusují palce u nohy (resp. palec, protože se oba přetahují nejlépe o ten stejný :o) a člověk s nimi má okamžitě plné ruce práce, protože Persie neustále baží po pozornosti a lásce (a občas se jí dožaduje i drzým štěkáním), ale je třeba hladit spravedlivě oba, aby si Benji, jakožto náš původní miláček, nepřipadal odstrkovaný. No co vám budu povídat, srandy je s nimi kopec :o)

A podařilo se mi se na statistických článcích rozepsat (což jste si hádám všimli :o) a vrhnout se i na resty, přičemž jsem začala odzadu, tedy od těch nejmladších, protože začít psát o předloňských událostech mě pořád nějak deptalo a asi bych se k tomu nikdy nedokopala, kdežto tohle postupné ukusování mě zatím baví :o)

Takže tolik k lednu 2022, a i když už se mi teď začíná to pozitivní ladění malinko hroutit, doufejme, že ho úplně neztratím a že si budu moct pomalejší tempo zimního období a sem tam lenivé chvilky užívat i v únoru :o)