Ano, jak už jsem se tu zmínila, v březnu byl mým nezvaným společníkem Covid :o(. Takže na otázku, co jsem v březnu dělala, zní odpověď poněkud fádně, páč většinu měsíce jsem navzdory příjemně teplému a slunečnému počasí, které venku panovalo, strávila zalezlá doma :o(
Po prvním březnovém víkendu u Barjohových jsem ještě vyrazila v pondělí do práce na kole (byť už ráno jsem měla pocit, že na mě něco leze), ale v podvečer už udeřily horečky a bylo mi vážně zle, bolelo mě celé tělo, sotva jsem se dotáhla na záchod a tak (trochu jako po druhé dávce očkování), takže v úterý jsem to srabácky vzdala a volala své mudr, která mě okamžitě poslala na testy, že to bude asi kámoš Covid (to jsem si ještě pořád myslela, že nejspíš ne, že jsem se prostě jen nastydla). Jenže ve středu mi dorazila SMSka s pozitivním výsledkem a instrukcemi pro vyplnění rizikových kontaktů atd. Jako pochopíte to? Celé dva roky jsem odolávala, a když celorepubliková čísla klesají a nemocných je jen pár, Rebi to bůhvíodkud chytne :o(
Jinak průběh Covidu je opravdu zvláštní oproti běžnému nachlazení či nemocem, nebo já to tak aspoň měla. Když po prvních pár dnech opadly horečky, stejně jsem byla slabá jako moucha a nezvládala jsem nic víc než maximálně koukat na telku (na čtení jsem prostě neměla sílu), takže jsem v březnu zkoukla docela dost seriálů – hledala jsem většinou něco oddychového, což se mi podařilo třeba v seriálu Anne s E na /..., dokoukala jsem Všechny velké a malé bytosti, ale taky historický seriál Pozlacený věk od autora Panství Downton, který nebyl špatný, i když to nebylo nic, z čeho bych si vyloženě sedla na zadek, nebo Poldarka s českým dabingem :o).
Z filmů pak stojí za zmínku snímek Palmer s Justinem Timberlakem (bylo to příjemné překvapení, byť trochu doják o tom, jak se mládenec propuštěný z vězení jaksi nedobrovolně ujme malého kluka ze sousedství) nebo devadesátková komedie Spiklenci s Whoopi Goldbergovou či Titanic Jamese Camerona, na který jsem měla po dlouhé době nějak chuť se kouknout (a pořád dobrý :o). Jinak jsem s filmy neměla moc štěstí a většinou jsem byla spíš hodně zklamaná (třeba u Vyšinutého s Russellem Crowem jsem celou dobu skřípala zuby nad tím, jak je hlavní hrdinka-oběť pitomá, protože kdyby šla na policii hned na začátku po nehodě na pumpě, film mohl vlastně skončit a spousta lidí by neskončila mrtvá).
Druhý týden doma se můj stav zlepšil natolik, že jsem byla schopná si číst (ale pořád jsem si musela jít třeba i jen po pitomém umytí nádobí odpočinout, jak mě to vyčerpávalo :o(, takže jsem vyměnila televizní obrazovku za knížky a dočetla Medvědín a k tomu několik oddychových knížek, včetně dvou posledních prequelů Bridgertonových (byť přiznávám, že to už zkrátka není ono a něco tomu pokaždé chybí). Přečetla jsem taky další pokračování (konkrétně už třetí) Nesměrákových Strážců z Landštejna a ještě jednu další knížku z knihovny.
Musím ale říct, že po dvou týdnech, které jsem víceméně strávila v obýváku na gauči, už jsem tam jednak měla doslova vysezený důlek, a za druhé už jsem začínala ten gauč postupně docela nesnášet, protože jsem měla pocit, že trávím nekonečné hodiny pořád v tom samém pokoji, a hlavně že se můj stav navzdory vší snaze jaksi zasekl ve slepém bodě a neměla jsem pocit, že se to nějak viditelně zlepšuje. De facto mi toho zase tolik nebylo – trochu rýma, přes den trochu kašel, sem tam bolest hlavy a jinak vlastně nic (čich mi naštěstí zůstal) – ale stejně jsem byla pořád hrozně unavená, u sebemenší činnosti jsem se potila, jako kdybych skládala fůru uhlí, a prostě to bylo takové otravně nekonečné, navíc se mě i docela dlouho držela zvýšená teplota, kvůli které mě mudr nechtěla uschopnit. Nakonec jsme se dohodly, že po 14 dnech přejdu z neschopenky na práci z domova, což byl ze začátku taky nečekaný záhul a první den, kdy jsem se vlastně jen prokousávala e-maily, jsem byla tak utahaná, že jsem si říkala, že s takovouhle budu doma snad až do června :o(
Musím ale pochválit vzornou péči rodičů, kdy mi zajišťovali nákupy a taťka mi dokonce nosil i obědy z restaurace v krabičce, což bylo hlavně ze začátku obzvlášť příjemné, že jsem se nemusela vyčerpávat vařením :o). Jinak mi ale z té izolace po třech týdnech už skoro hrabalo, byť jsme si volali, například jsem za tu dobu už měla perfektně zmapované, jak po obýváku putují sluneční paprsky a kdy je tudíž nejlepší koukat na televizi na seriály, protože se mi nebude v obrazovce odrážet sluníčko, a kdy naopak si třeba číst nebo jít umýt nádobí. Na home officu jsem sice začala vystrkovat nos i ven, abych si přivykla, ale to jsem pro změnu působila divně, protože na rozdíl od všech ostatních jsem radši nosila respirátor a mezitím bylo jeho nošení zrušeno, takže pak třeba v krámě jsem si připadala jako slušný exot :o) No prostě březen na prd, co vám budu vykládat.
Každopádně že se skutečně uzdravuju, jsem poznala ve chvíli, kdy jsem byla schopná dát dohromady myšlenku a sepsat nějaký ten článek, to bylo takové malé vítězství :o)
Na pracoviště jsem vyrazila až dnes, téměř po čtyřech týdnech doma, a protože se pořád ještě rychle unavím, vzdala jsem dopravu po vlastní ose na kole a pro jistotu si ještě pořídila aspoň na týden průkazku na MHD (nejsem si totiž jistá, jestli bych to na tom kole zvládla), i když mě nakonec dnes ráno shodou okolností vezl taťka autem, což bylo dvojnásob milé, protože jsem s sebou táhla zpět do kanclu notebook a tašku s obědem, no zkrátka menší stěhování národů, které bez kola není tak úplně komfortní :o). A teď tu sedím a klíží se mi oči (ono už teda cestou domů v autobuse jsem měla co dělat, abych neusnula), protože kromě Covidu jsem se navrch ještě pořád nevzpamatovala ze změny času a v noci nemůžu pořádně spát a každou chvíli se budím :o(
Takže takový byl můj letošní březen, a to to na začátku vypadalo TAK nadějně (dokonce jsem s neuvěřitelnou lehkostí a nadšením začala sepisovat jeden dlouho uvažovaný projekt a fakt mě to bavilo)!!! Trochu se bojím vyslovit, jaký bych si přála mít duben... tak snad prostě normální? :o)