Víte, podle čeho poznám, že je toho na mě moc a začínám mlít z posledního? Když mám ono všudypřítomné puzení, že jsem něco chtěla, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, co to bylo (většinou je to celá řádka věcí, ne jenom jedna, tak proto). Když v bytě pro něco vyrazím a v půli cesty mi dojde, že vlastně nevím, pro co. Když v práci nepozdravím kolegu, protože jsem přesvědčená, že už jsme se dneska viděli (a ono to bylo minulý týden). Když na záchodě místo spláchnutí jen zhasnu (tlačítko jako tlačítko). Naštěstí jen doma, v práci máme okno, tak nesvítíme :o). Když večer u televize místo koukání usnu jako špalek... Tak takhle nějak vypadala převážná většina mého května :o)
Ale částečně jsem si za to mohla sama, protože jsem chodila spát později, než bych měla (nějak jsem nebyla schopná dokopat se do postele včas), a ráno jsem se bůhvíproč samovolně budila dřív, než jsem musela :o(. Každopádně jsem měla dvě možnosti: buď se podřídit a dopřát tělu odpočinek, ale tak nějak podvědomě jsem měla strach, že když povolím, už nikdy se z té únavy nevyhrabu a stane se ze mě beztvarý letargický vak věčně věků se válící na gauči, takže jsem si zvolila strategii B a prostě se snažila tu únavu nějak "přeprat". Párkrát jsem se proto podívala na Hlubokou a hledala tam betonové velikono/..., než mi je nadobro uklidí. S kamarádkou jsme zašly na koncert Jihočeské filharmonie (zejména proto, že s ní hrál coby sólista pan Jan Talich :o) a taky jsem se zajela například podívat do Písku na tamní každoroční sochy z písku, které se letos opravdu povedly.
V rámci služební cesty jsem se taky podívala do Horšovského Týna v Plzeňském kraji :o)
Dokud bylo hezké počasí a vystrkovaly růžky letní teploty, nechala jsem se kamarádkou vytáhnout na komentovanou plavbu po Malši s našimi oblíbenci panem Marešem a Hobizalem, při které jsme si mimo jiné vyzkoušely, jak jsou některé mosty nízké (a že se musí proto podjíždět po pravé straně), objevily jsme zbrusu nové speciální lavičky nad vodní hladinou a dozvěděly jsme se, že lávka pro pěší unese i auto s opilou řidičkou :o)
A poslední květnový pátek jsme vyrazily na Noc muzeí (pro mě to byla premiéra), při níž jsme si aspoň prohlédly výstavu historických pohlednic Budějovic, kterou jsme nestihly v rámci Mezinárodního dne/... (tady mě nejvíc dostalo, jak strašně drobným písmem byly na pohlednicích napsané některé vzkazy – to při promítání během přednášky rozhodně nebylo patrné), a taky moc pěknou výstavu hodin, přičemž jsme si samozřejmě prošly i ostatní expozice, včetně přírody a minerálů. A na dočasné výstavě loutek jsme se dozvěděly, kdo je autorem našeho anděla, který vždycky na mikuláše objíždí náměstí :o). Taky jsme se vyfotily ve speciálním fotokoutku (placku s obrázkem už jsme nestihly, protože tam byla hrozná fronta :o(. A na závěr večera pak byla venku tuze povedená ohňová show divadla Chůdadlo – fakt klobouček za zručnost :o)
Samozřejmě jsem taky chodila drbat chlupáče k našim, zvládli jsme i jeden společný oběd á la grilovačka a teď o víkendu jsem se zase trochu porýpala v zahrádce u babičky a dovysadila tam petrželku a darovanou mátu od kolegyně, ze které jsem si už udělala i první "sklizeň", protože se jí u mě na bytě evidentně líbilo a za ten týden a kus neuvěřitelně zhoustla a povyrostla.
"Cože? Ven? Radši nás podrbej na bříšku..."
"...a oba! Máš přece dvě ruce :o) Ach jo, ti páníčci už zase něco jí :o("
Našlo se i nějaké to ráno na lenošení v posteli s knihou a snídaní :o)
Přeorganizovaný "záhon" s dovysazenými bylinkami :o)
Krom jiného máme u babičky "snůšku" májových koťat - nechcete někdo chlupatého mazlíka?
Jinak jsem v květnu přečetla pět knížek (to víte, knihovna je neúprosná, zvlášť když vás jiní čtenáři popohání rezervací :o), včetně například druhého dílu detektivní série s Viktorií Bredonovou nebo celkem vtipný soubor úvodníků Enter, mami! od Martina Moravce. I když je pravda, že takové odpočinkové útlotiny jako S hlavou v oblacích se skoro nepočítají :o)
Smutnou skutečností je, že jsem v květnu dokoukala seriál Lucifer (a s tím, jak vymysleli konec, teda vůbec nejsem spokojená :o( a ze stesku jsem pak sjížděla na youtube rozhovory s Tomem Ellisem, přičemž jsem mimo jiné narazila i na poklad jménem JIBLand, kde kromě odpovídání na otázky fanoušků vždycky nakonec sklouznou ke zpěvu :o). Z filmů stály za zmínku Želary, na které jsem po dlouhé době s chutí koukla znovu, Já, knedlíček řešící soutěže krásy na amerických maloměstech s Jennifer Aniston v roli matky hlavní hrdinky a V srdci moře s Chrisem Hemsworthem o lovu velryb (resp. o příběhu, na základě kterého vznikl Moby-Dick). Hm, když si to takhle zpětně vybavuju, tak jsem toho vlastně v květnu stihla strašně moc :o)
No a co si budeme povídat, v květnu už se taky začaly pomalu rozjíždět plány na letní měsíce, a protože se svět vrátil po COVIDu zdá se do normálu, mám prázdninový program slušně nabitý a už teď v květnu jsem začala mít problém namačkat všechno, co bych chtěla stihnout, do onoho velice omezeného počtu víkendů a volných dnů (čímž vás mimo jiné zvolna připravuju i na to, že nejspíš zase nebudu stíhat psát sem na blog :o). Momentálně mě to ještě pořád trochu děsí (jakože to bude náročné a jsem věčně věků utahaná a tímhle tomu nepomůžu, protože když budu pořád někde v luftu, nebudu stíhat každodenní věci jako vyprat nebo upéct si chleba...), ale myslím si, že se to časem srovná a fakt si jednotlivé akce užiju, protože se je rozhodně na co těšit :o). Navíc nebude úplně od věci prostě to nehrotit a jednoduše se nechat unášet proudem, protože léto je TAK krátké a byla by věčná škoda si ho nevychutnat plnými doušky :o). Nemluvě o tom, že na líná dopoledne budu mít celý podzim a zimu :o)