Ano, ano, konečně to vypadá, že se svět vrací po COVIDu do normálu, neb jsme si po opravdu dlouhé době mohly opět vychutnat koncert naší zdejší filharmonie. Nebudu zastírat, že jsme se pro něj rozhodly především proto, že sólistou večera byl náš milovaný pan Jan Talich :o). Byť teda bylo poměrně smutné, že nedirigoval a na jeho místě ho nahradil nám dosud neznámý Marek Prášil, který byl však na můj vkus až moc dramatický. Chvílemi to bylo o strach, jestli ze svého stupínku nespadne (v kritických momentech se chytal za zábradlíčko za sebou), chvílemi dokonce vypadal, že snad skočí do orchestru stage dive, a celou dobu se rozmachoval na celou šíři svých rukou, vyžíval se v prudkých pohybech a celkově vypadal dost výhružně. V jeden moment se jen tak bez dalších gest postavil k houslové sekci, a i to bohatě stačilo, aby ti chudáci mínili rozdrbat smyčce. Upřímně jsem balancovala mezi tím, že mi to přišlo komické (pan dirigent totiž občas házel na hudebníky dokonce i obočím jako Jiří Wimr ve scénkách s Karlem Černochem), a mezi tím, že jsem členy orchestru litovala, protože většinu času pouštěl fakt spíš hrůzu. Navíc mi chyběly komentáře ke skladbám, neb pan dirigent Prášil celou dobu zarytě mlčel, a tak jediné mluvené slovo, které během večera z jeviště zaznělo, bylo tradičně od našeho bývalého pana dirigenta Talicha, který se po svém houslovém sólu vracel ještě na přídavek a okomentoval ho slovy, že pro zklidnění nám zahraje trochu Bacha :o). Zkrátka bez pana Talicha už to nějak není ono :o(
Jinak co se týče skladeb, nejhezčí podle mě byla ona prostřední od mě dosud neznámého Maxe Brucha se sólem pana Talicha (a ne, nebylo to jen kvůli němu :o). Celý večer nám hrál orchestr filharmonie v nejširším možném obsazení, takže byl na jevišti opravdu nával, a ve skladbě Maxe Brucha krásně vyzněla harfa a třeba i houslová sekce, kterých byly tři řady za sebou, nemluvě o tom, že v sólovém partu byly neskutečně vysoké tóny, kdy pan Talich hrál už vlastně na těle nástroje (klobouček :o). A byly tam celkově moc pěkné melodie. Naopak se nechci nikoho dotknout a rozhodně nemám nic proti mistru Beethovenovi, ale zjistila jsem, že jeho "Eroika" mě prostě nebaví. Slyšely jsme ji už nejmíň podruhé a nějak mi tam chybí stěžejní melodie nebo motiv (ten je snad jen na začátku prostřední části, kde je taková výrazná tklivá hudební linka, která však bohužel netrvá moc dlouho), takže mi to přijde jako nuda a vždycky se přistihnu, že místo poslechu bloudím myšlenkami všude možně.
Z koncertu jsem tudíž měla smíšené pocity – původní euforii z toho, že konečně vůbec můžeme jít na koncert, nahradil jakýsi smutek nad tím, že bez dirigenta pana Talicha má teď Jihočeská filharmonie úplně jinou duši a už tak nepromlouvá k mému amatérskému uchu :o(. Nicméně lehce zábavným prvkem byla alespoň cesta na koncert, kdy jsem jela jak jinak než na kole, a to načančaná v krajkových šatech a sandálkách, což muselo vypadat dost zvláštně (a já se celou dobu modlila, abych si někde nezatrhla silonky, nebo abych se neušpinila od šmíru, když jsem kolo dolovala z kolárny :o)
Program:
Ludwig van Beethoven: Egmont, op. 84 (předehra)
Max Bruch: Skotská fantazie pro housle a orchestr, op. 46
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 "Eroika"
Ach, ty letně laděné podvečery :o)