Ne. Nebojte se, až takhle černé myšlenky mě naštěstí zatím nepřepadly. I když mám poslední dobou pocit, že se můj život skládá jen z toho, že spím, chodím do práce a občas si z nouze něco uvařím nebo maličko poklidím, takže jako bych vlastně ani nežila. Nicméně tenhle článek se týká mé snahy o kompenzaci pracovního přetížení nějakým tvůrčím

S názvem "Will Of The People" vyšlo už letos v srpnu, nicméně já jsem si ho poslechla až koncem října při skládání puzzle (a to ještě byla solidní náhoda, že jsem si na něj vzpomněla, že bych si ho jako konečně mohla taky poslechnout :o). Očividně už nejsem ona zapálená fanynka jako kdysi, protože mi tentokrát unikly i postupně vydávané singly, o

Měsíc se s měsícem sešel a já pořád nic nesepsala :o(. Ale upřímně se vlastně moc nedivím, protože kvůli náročné práci, kdy se fakt musím pekelně soustředit celých osm hodin, si mozek vyždímu na pracovišti, a pak už mi nezbývá kapacita na cokoli dalšího a jsem ráda,

Je mi jasné, že si asi říkáte, co se děje? Září se pomalu chýlí ke konci a Rebarbora se vůbec neozývá?! No, věřte nebo ne, srpen byl událostmi a výlety snad ještě nabitější než červenec (přece jen tam nebylo 14 dnů dovolené v kuse na jednom místě, že :o) a od poslední třetiny měsíce nás dost drtí i v práci (nemluvě o tom, že i září mám

Dnešním dnem je to přesně třináct let, kdy si svá pisatelská nutkání vylévám tady na píše.cz. A upřímně řečeno, byť se mi cokoli nad dekádu zdá až podezřele dlouho, moc se toho vlastně za tu dobu (nebo minimálně za oněch posledních několik let) nezměnilo – pořád přes léto nestíhám psát a pořád mám v záloze

A i když je to mazec, mám se vlastně skvěle :o). Červen byl zážitky doslova nadupaný, takže jsem ani jeden víkend neseděla doma, ale pořád se něco dělo a někde jsem trajdala, dokonce i po večerech ve všední dny :o). Původně jsem si sice plánovala, že bych při tom všem ráda sepisovala i články (a nejlépe dopsala ještě i poslední dva loňské resty –

Víte, podle čeho poznám, že je toho na mě moc a začínám mlít z posledního? Když mám ono všudypřítomné puzení, že jsem něco chtěla, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, co to bylo (většinou je to celá řádka věcí, ne jenom jedna, tak proto). Když v bytě pro něco vyrazím a v půli cesty mi dojde, že vlastně nevím, pro co. Když v práci nepozdravím