S názvem "Will Of The People" vyšlo už letos v srpnu, nicméně já jsem si ho poslechla až koncem října při skládání puzzle (a to ještě byla solidní náhoda, že jsem si na něj vzpomněla, že bych si ho jako konečně mohla taky poslechnout :o). Očividně už nejsem ona zapálená fanynka jako kdysi, protože mi tentokrát unikly i postupně vydávané singly, o životních milnících členů kapely ani nemluvě (např. to, že frontman Matt Bellamy se stihl oženit s modelkou Elle Evans a mají spolu už dvouletou dcerku... hups :o)
Každopádně na první poslech jsem měla pocit, že Muse tímhle albem jaksi vykrádají sami sebe. Snad u každé písničky jsem měla dojem, že už jsem tu melodii a text od nich slyšela předtím a je to prostě takové stejné, nic nového, nic světoborného. "Euphoria" a "We Are Fucking Fucked" mi zněly trochu jako z Black Holes and Revelations nebo Origin of Symetry, "Compliance" mi připomínala písničky z The Resistance, hodně klavírová "Ghosts" se podobala skladbám z The 2nd Law (a hlavně díky textu se mi jako jedna z mála zalíbila na první dobrou), titulní "Will Of The People" zněla jako z Drones a "You Make Me Feel Like It's Halloween" zase jako ze Simulation Theory. Kvitovala jsem, že to není celé vyložené elektronické a občas se tam snaží dostat staré dobré kytary a vokální chóry, ale chvílemi pak díky tomu zas zněli hodně jako
Jenže pak jsem si na webu přečetla, že album vzniklo tak trochu na popud produkční společnosti, která chtěla od Muse vydat album největších hitů, z čehož kapela rozhodně nebyla nadšená, protože jak Matt prohlásil, bylo by to de facto znamení, že je jejich kariéra u konce a nemají už co nového nabídnout. A tak se místo toho rozhodli nahrát album nové, ve kterém jakože zavzpomínají na své předchozí éry, a to se jim vlastně nadmíru povedlo (takže toliko k mému pocitu, že vykrádají sami sebe – vykrádají :o). V konečném důsledku jsou to zkrátka zase typičtí Muse, kteří minimálně tímhle konceptem kráčí mimo vyšlapané cesty a zase se pustili do něčeho, co v rozhovoru vypadá jako kec nebo vtípek, ale oni to vážně zrealizují :o)
Po opakovaném poslechu jsem navíc přišla na chuť mnohem většímu počtu písniček než pouze klavírně romantickému songu "Ghosts (How Can I Move On)", u kterého bych jen tak mimochodem vzhledem k textu byla na místě Bellamyho manželky lehce podezíravá, protože refrén: "Jak můžu jít dál, když každý, koho potkám, o tobě mluví? Jak můžu jít dál, když všechny nejlepší věci v mém životě jsme stvořili spolu?" docela vypadá na to, že by se chtěl vrátit ke své předchozí snoubence Kate Hudson :o). A další z mých nových oblíbenců s názvem "You Make Me Feel Like It's Halloween" je ještě o kousek drsnější – tam bych doufala, že je opravdu o Covidu, a ne o mně: "Odřízla jsi mě od rodiny, odřízla jsi mě od přátel, jsem na dně... Když zhasneš světla, mám pocit jako by byl halloween. Když se plížíš po domě, mám pocit jako by byl halloween.". A taky se mi k téhle písničce poměrně výjimečně líbí videoklip, který je takový drsňácky strašidelný s virtuální realitou a tak :o)
Vánoční song má kdekdo, ale halloweenský? Trochu mi to připomnělo Jacksonův "Thriller" :o)
Dál se mi líbí i titulní "Will Of The People", ke které jsem náhodou objevila perličku, že sbory v ní zpívají jak Mattův jedenáctiletý syn z předchozího vztahu a současná manželka, tak i Wolstenholmovic dítka (tedy basákovo potomstvo :o), a taky "Compliance", která má tradičně buřičský text plný rebelie proti systému (a bůhvíproč jsem si ji podvědomě spojila se souhlasem s cookies :o): "Souhlas, potřebujeme jen tvůj souhlas a už nikdy nepocítíš bolest... jen nám dej souhlas, už tě nikdy nenecháme, aby ses cítil ztracený, už žádné spoléhání se sám na sebe, zapadneš do řady, budeš dělat, co ti řekneme, nebudeš se muset unavovat rozhodováním, když žiješ život ve strachu, potřebuješ ochranu, jsi úplně sám, všude samé odmítnutí, my máme, co potřebuješ, stačí po tom jen sáhnout, můžeme tě zachránit, jen potřebujeme tvůj souhlas...".
Abych to shrnula, už jsem asi vyrostla ze svých zarytě fanynkovských let, kdy jsem si z Muse fakt sedala na zadek a žrala je tak, že jsem prakticky neposlouchala nic jiného. Skončilo ono prvotní seznamování, kdy jsou něco nového a neotřelého a vy se jich nemůžete nabažit (byť tahle éra u nich trvala docela dost let :o). Už je prostě znám skrz naskrz a zvykla jsem si na ně a na jejich výstřelky či osobitý styl natolik, že mi přijdou vlastně "obyčejní". Upřímně řečeno bych měla docela problém vyjmenovat nějaké písničky z alb po "The 2nd Law", byť jsem tam určitě měla své oblíbence, protože už je neposlouchám na denní bázi (obecně posledních pár let neposlouchám hudbu do sluchátek z mobilu, což je částečně taky příčina problému), kdežto všechna ta předchozí alba mám tak vrytá pod kůží, že bych o nich mohla mluvit do aleluja a jednotlivé songy poznám už podle úvodních pár tónů. Takže i když se mi jejich nové album líbí (koneckonců jsem si oblíbila minimálně polovinu písniček) a jejich texty nebo hudební cukrbliky mi stále umí vyloudit úsměv na tváři, už to není taková ta bouře, euforie a trans, zkrátka žádné vyložené wow, byť si ony nově objevené hitovky pobrukuju, i když je zrovna neslyším, a "Ghosts" jsem si dokonce už i zahrála na kytaru. V tomhle ohledu u mě začíná řekla bych zbrusu nová epocha fanouškovství Muse – kdysi dávno jsem se zkoušela naučit pár jejich riffů, ale vždycky to skončilo nezdarem a pocitem, že jsou zkrátka moc dobří na to, abych je svými schopnostmi zvládla napodobit, a teď najednou brnky brnk a šlo to (ale možná jsem jen snížila své vlastní nároky a naučila se víc tolerovat vlastní fušeřinu :o). Tak uvidíme, kam se to posune příště :o)