Červen se kolem mě prosmýkl tak rychle, že jsem si skoro ani nevšimla, a už je zase fuč. Nabitý program mi vlastně začal trochu neplánovaně už na konci května a pak sešupem vesele pokračoval dál festivalem Rock for People v Hradci Králové (mimochodem naprosto úžasným, kdy nám vyšlo i skvělé počasí a vůbec nepršelo, což je v letošní podobě léta celkem div :o), návštěvami u babičky, sochami z písku, baletem ve Státní opeře v Praze nebo třeba i koncertem Pavla Šporcla (ano, Rebarbora dráždí /... :o)
Jediné, co nevyšlo, bylo sjíždění Vltavy s mamkou a bráchou, které jsem se poctivě snažila plánovat, ale vždy mi do toho někdo hodil vidle, neb buď byl v práci brácha a chyběl by nám tak hlavní kormidelník, nebo taťka a nebylo tak hlídání pro naše čivaví vlkodlaky (a vzhledem k tomu, že mají vztah k vodě podobný jako kočky, ani nepřipadalo v úvahu, že bychom je vzali s sebou do raftu). A přiznám se, že při vyčerpávajícím tempu těchto dní, kdy jsem mimo jiné řešila třeba i to, že nám v domě neteče teplá (a někdy i studená) voda, neb se městské teplárny rozhodly předělat potrubí, takže jsem si tohle pošušňáníčko užívala nejdřív "pouze" dva dny v kuse na začátku měsíce a následně před koncem června v největším horku, které letos v létě vůbec panovalo, dokonce čtyři dny v kuse, což je fakt bomba a nanosila jsem si za tu dobu do sprcháče dost kyblíků ohřáté vody, abych si třeba mohla umýt i vlasy, že :o(, jsem jaksi neměla sílu to nějak víc řešit. Tak holt prostě nejspíš letos Vltavu nepojedeme, no (protože to vypadá bledě i s partou z práce, kde jsme zůstaly všehovšudy asi jen tři :o(
Zadní vchod... přední vchod...
Jinak počasí je řekla bych pořád celkem naprd – buď je chladno a prší jako na podzim, nebo se to rovnou překlopí do tropického horka o třiceti stupních, ale to bylo vlastně jen na pár dní, z nichž se mi podařilo jen jednou skočit si do řeky trochu zaplavat a užít si letní atmošky (ale díkybohu i za to :o)
Přečetla jsem si i nějakou tu knížku, přičemž v rámci snahy o maximální relax v jinak našponovaném životě jsem sáhla po romanťárnách – například jsem zhltla naprosto skvělou Hypotézu lásky, u které jsem se fakt královsky bavila, nebo další titul od Mariany Zapaty, která se stává mojí novou oblíbenou autorkou pro podobně oddychovou četbu a byla opravdu pohlazením po duši (přičemž po dočtení obou knížek mi na tváři zůstal přiblblý zasněný úsměv a tak to má být :o). Jo a viděla jsem samosebou i pár dalších filmů s Vincentem Casselem, jako například vtipně praštěnou komedii s nesporně dovolenkým laděním Nespoutaná chvíle nebo opáčko francouzské Krásky a zvířete z roku 2014 :o)
Taky jsem si užila něco jahod, zkusila upéct buchtu zvanou "maceška", kde se do syrového těsta ála mramorová bábovka (tedy klasický piškot pocákáný kakaem vylepšeným těstem) před pečením ještě lije uvařený vanilkový pudink a po vystydnutí se buchta potírá krémem ze šlehačky a zakysanky a sype se kakaem – nakonec byla dobrá, ale až dost sladká, takže mi s její konzumací musel pomoct taťka (naštěstí se moc nebránil :o). A radovala jsem se z toho, že mi u babičky po loňském vysazení vykvetla levandule :o)
Jo a krom jiného jsem si teď na sklonku června užila i trochu tolik potřebného klidu v kanclu, když mi kolegyně odjela na dovolenou (a že už to fakt bylo potřeba, jinak bych jí asi za chvíli zakroutila krkem – poslední dobou je totiž fakt na zabití a vyžívá se v
Na co jsem ale nejvíc hrdá, je fakt, že jsem zvládla splnit své tajné předsevzetí neudělat si letos před odjezdem na dovolenou žádné článkové resty, protože pak se to akorát nabaluje a bobtná. Sice jsem za červen nesepsala nic z těch loňských, ale na to si říkám, že snad bude času dost na podzim a za dlouhých zimních večerů :o)
No ale teď ještě k tomu Šporclovi, protože přece jen nemám odvahu dát to do samostatného článku :o). Na svoji obranu musím říct, že to nebyl úplně můj nápad, ale vytáhla mě kamarádka, a nejednalo se o čistě jeho koncert, ale o zahajovací akci k jakémusi festivalu, který se Pavel Šporcl rozhodl pořádat a jmenuje se Hvězdy nad Vltavou (navíc je to celé nějak spojené i s nominací Budějovic na Město kultury či co, no prostě taková nóbl akce, kterou snad měla chvíli přenášet naživo i televize, zkrátka přesně něco pro mě :o). Přiznám se, že mi trochu vadily ty jeho řeči o tom, jak chce tu špičkovou kvalitu přinést co nejvíce lidem, protože prostě úplně nemusím samochválu (a on to tam zopakoval několikrát, včetně souvislosti s jakýmisi workshopy pro mladé hudebníky), ale v duchu jsem uvažovala i o tom, že on za to vlastně nemůže, protože když jste zázračné dítě, kterému odmalička vtloukají do hlavy, jak perfektně hraje, a všichni nad ním věčně žasnou a obklopujete se pak i podobně založenými lidmi (viz jeho paní manažerka), je pak asi těžké zachovat si nějakou pokoru. A i když beru, že je vážně skvělý houslista a profík, jako člověk mi prostě stále tak úplně nesedí.
V první části koncertu nám Pavel Šporcl zahrál coby sólista na své zelené (a čím dál víc ošoupané, což bylo sympatické :o) housle Kubelíkův "Houslový koncert č. 1" v doprovodu Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, a i když mě to úplně nechytlo za srdce, poslouchalo se to hezky :o). Bez pardonu jsem pak ale smekla po přídavku, kdy Pavel Šporcl zahrál kousek Paganiniho a bylo to opravdu bravurní – neskutečně rychlé, místy hrál až skoro u ozvučného otvoru, až jste měli pocit, že si snad smyčcem šmrdlá přes prsty, fakt paráda :o)
Zlatým hřebem večera byla ale druhá část koncertu, a sice "Carmina Bur/..., na kterou nastoupil Český filharmonický sbor Brno (tedy solidní zástup lidí), k tomu si vezměte opravdu velký orchestr, no zkrátka narvané pódium, které když spustilo tu úvodní "hororovou" část, tak to mělo vážně neuvěřitelnou sílu už jen tou masou těch lidí :o). Prostřední část mi místy připomínala spíš koledy či "Českou mši vánoční", zvlášť když se v některých místech přidali i operní sólisté nebo dětský pěvecký sbor Jitřenka (to už na pódiu vážně nebylo k hnutí), a pak se zase vrátil onen těžký "hororový" motiv a rozhodně to byl nevšední a docela silný zážitek, takže jsem vlastně moc ráda, že mě kamarádka na koncert vytáhla :o). Ještě chvíli a možná si Pavla Šporcla i oblíbím :o)
Jo a pod vlivem nejlepšího koncer/... se samozřejmě znovuobnovila moje srdeční slabost pro kapelu MUSE a jejich frontmana Matta Bellamyho, takže jsem v červnu byla schopná koukat do půlnoci na youtube například na tohle skvělé interview se Zanem Lowe, se kterým se znají už léta letoucí a baví se prostě jako dva kamarádi (a právě proto jsou jejich interview jednoznačně nejlepší, až mám občas pocit, že možná i zapomínají na to, že mluví do rádia a že se to natáčí :o), Zane si klidně dělá z Matta legraci, aniž by to vyznělo trapně, no zkrátka takový další člen kapely, přičemž mě asi nejvíc pobavilo, že si Matt myslí, že skončil v rockbandu, protože není dost dobrý muzikant, aby mohl hrát klasickou hudbu (jasně, proto někdy preluduje Rachmaninova na piano, a to i na koncertech) nebo jazz (a proto při koncertech jamují, že), ale je rozhodně roztomilé, že si to myslí :o). Bavili se i o tom, že je někdy náročné být na turné a že zamlada to bylo o holkách a party, potom se dostali do fáze, kdy si uvědomili, že procestovali celý svět, ale vlastně z něj nic neviděli, a tak z nich byli během turné i turisti, a teď je to prý o tom, že cestují s rodinami :o). A rozhodně mě chytlo za srdce, jak mezi řečí vyplynulo, že se Matt mimo jiné pořád zajímá i o syna své předchozí partnerky Kate Hudson, Rydera, přestože to vlastně není jeho dítě a jen ho na chvíli "vyženil", ale přeci jen je to nevlastní bratr jeho syna, a tak je evidentně pořád součástí jeho života, což mi přišlo hrozně hezké :o). No a pak jsem taky koukala na sestřihy kiksů z koncertů, záznamy z koncertů, další interview... jak se pak má člověk stíhat balit na dovolenou, že? :o)