Slíbila jsem samostatný článek, protože jsem tušila, že by se k celkovému shrnutí víkendu na Rock for People, jak jsem ho prožila já, všechno to ochání a žasnutí nad hlavními hvězdami festivalu nejspíš nevešlo, takže tady to máte, a pokud vás oslavné ódy podobného typu nezajímají, klidně si počkejte na nějaký můj další výplod :o)
Jak už jsem psala, kluci z Muse byli hlavním důvodem, proč jsem na festival do Hradce vůbec vyrážela, a i když to byl víkend plný vesměs jen pozitivních zážitků, v porovnání s nedělním zlatým hřebem stejně všechny blednou. V neděli 11. června 2023 jsem vyrážela do festivalparku později (až kolem páté odpoledne) a cestou autobusem č. 15 jsem si ráda myslela, že auta, která byla tentokrát už zaparkovaná i podél silnice, jsou tam právě kvůli Muse a že bude narváno. Před hlavní show jsem nakonec zkoukla jen jednu další kapelu (viz můj celkový souhrn :o) a pak už jsem si jen odskočila na záchod (zase – pamatujete, jak jsem psala o těch střevních trablech po smetanové omáčce na bezlepkových těstovinách?), ale naštěstí se ukázalo, že po lahvové vodě (pro jistotu jsem už cisternám s pitnou vodou nevěřila) a především po tabletě antihistaminik se moje zažívání natolik zklidnilo, aby mi nekazilo už ani vystoupení Nothing But Theives, takže pohoda (původně jsem si nadávala, že jestli mi běhavka zkazí koncert Muse, fakt se půjdu asi picnout :o) a následující cca dvě hodiny jsem se rozhodla strávit čekáním a držením nějakého aspoň obstojného místa, odkud třeba i něco uvidím.
Vtipné bylo, že takhle v davu fanoušků Muse mi bylo vlastně fajn a bylo hrozně milé poslouchat hovory ostatních o tom, jak se těší, a sledovat, jak si kreslí na obličej název kapely apod. :o). Dala jsem se takhle do řeči i se sympatickou partičkou v mé těsné blízkosti a čekání nám tak uběhlo poměrně rychle (a taky mě ještě bavilo sledovat činorodé běhání bedňáků po pódiu, zejména lepení různobarevných pásek na podlahu, které se pak ukázaly být krom jiného třeba vyznačením míst, odkud budou šlehat plameny :o). Jinak jsem rozhodně nezáviděla práci osvětlovačům, kteří šplhali na ony dva vysokánské sloupy při vstupu ke stagi, tam by mě nedostali ani párem volů :o). Ve výsledku (a podle očekávání) se pak přede mnou stejně postavila parta vysokých Poláků, kteří soudě podle úrovně jejich fandění ani nebyli fanoušky, takže jsem přímo na pódium viděla jen chvilkami škvírou mezi lidmi (nicméně jsem byla od prvopočátku pevně odhodlaná nenechat se tím otrávit), navíc přesně, jak předpokládal vůdce oné sympatické partičky, ke které jsem se pak na férovku s jejich svolením přidala, aspoň jsme na Matta a spol. viděli z boku na předsunutém pódiu, které od nás bylo zhruba jen pět metrů (a samozřejmě taky na obřích obrazovkách po stranách pódia :o).
Hrát moji drahoušci začali asi na minutu včas (podle programu měl být začátek ve 21:20 hod.) a bylo to přesně tak velkolepé, jak jsem doufala. Hned v úvodu spustili neuvěřitelně chytlavou "Will Of The Peiple", k čemuž náležitě hořela počáteční písmena tvořící i logo celého alba Dominicovi za zády (tedy za bubenickou soupravou), a já u toho měla neuvěřitelně silný pocit déjà-vu, jako bych už na koncertě k tomuhle albu byla (ale fakt ne), byť to možná bylo trochu tím, že už snad od prvního poslechu téhle písničky doma jsem si představovala, jak se na ni bude dobře skákat naživo :o). A taky jsem samozřejmě viděla nějaký ten záznam koncertu na youtube, ale určitě ne celý koncert, tím jsem si nechtěla kazit překvapení (nebo to celé možná bylo tím, jak je tohle jejich nové album de facto albem nejlepších hitů, jen složených nanovo, čertví :o). Celkově hráli docela dost písniček z nového alba, ale lidi i tak znali texty a zpívali s nimi, což bylo super. Trošku mě mrzelo, že nezazněla romanťárna "How Can I Move On", ale na druhou stranu zahráli moje další oblíbené "You Make Me Feel Like It's Halloween" a "Compliance", takže to byl dostatečný kompromis :o). Když se nad tím tak zamýšlím, tak vlastně během celého koncertu nezahráli jedinou pomalou písničku (snad kromě "Madness", ale ta taky není úplně pomalá), jen samé vypalovačky a mezitím měli zhruba jen dvě "filmové"/klipové mezihry, kdy si došli odfrknout dozadu, přičemž do setlistu vybrali i spoustu starých hitovek, jako "Hysteria", "Starlight", "Time Is Running Out", "Uprising", "Knight Of Cydonia" nebo dokonce "Supermassive Black Hole", takže jako skalní fanoušek jsem si přišla fakt na své a nemohla jsem být šťastnější :o)
Vidíte ty gatě? Takové bych si taky nechala líbit :o)
Kluci pořád nedrží žádné proslovy (za celý koncert pronesl Matt asi jen dvě nebo tři věty typu "Jak se máte?" a včetně poděkování :o), místo toho promlouvají k fanouškům hudbou, což jim jde upřímně řečeno stejně nejlíp, a rozhodně neříkají divákům, co mají dělat – jakože teď chtějí vidět všechny skákat nebo tak – na to jsou zkrátka pořád moc introverti :o). Hrozně se mi líbí, jak jsou spolu během koncertu neustále navzájem ve spojení a jak se Matt vždycky vrací z předsunutého pódia nebo odkudkoli, kde zrovna pobíhá, zpátky "na základnu" ke svým (možná by se občas hodilo říct, že se vrací i zpátky na Zemi :o), tedy k bubenické soupravě, a jak se vždycky na Chrise a Dominica usměje, zkrátka takové sladce plaché ujištění, že je všechno v pořádku a že si to všichni užívají :o). To třeba zpěvák z X Ambassadors vůbec nedělal, a nejspíš i proto mi pak to vystoupení přišlo zbytečně egocentrické. Podobně k sežrání mi přišel i fakt, že Matt nosí snubák (a nevymlouvá se jako někteří, že se mu s ním špatně hraje apod.), to bylo vážně sladký :o). Měl i skvěle prďácké kalhoty, líbí se mi, že jsou vždycky oblečení tak jako chlapsky, ale přitom vcelku obyčejně (jako kluci od vedle – gatě, triko, tenisky, i když pokud si chce Matt zablbnout, umí vypadat i jako chlupaté oranžové kuře, ale tyhle výstřednosti si spíš nechává do klipů a naživo podle mě vítězí ryzí praktičnost a něco, v čem se jim bude volně pohybovat a dobře hrát :o) a zároveň vlastně rockersky, pokaždé jim to všem děsně sekne :o)
Panoramata se zapadajícím sluncem měla rozhodně kouzlo :o)
Jinak byť šlo o festivalový koncert a ne regulérní koncert v rámci turné, neošidili nás o super efekty – kromě již zmiňovaného hořícího nápisu se pak na pódiu objevila i obří maska ve stylu jejich nejnovějšího alba (objevuje se v několika klipech k písničkám), u které vlastně ani nevím, kde ji schovávali nebo jak se tam přesně dostala :o). Takovéhle masky vlastně měli i členové kapely na obličejích při nástupu na stage (podle mě jsou zrcadlové, takže přes ně normálně vidí :o), v průběhu koncertu pak šlehaly na pódiu plameny (a to pekelně vysoko) a v jednu chvíli vypustili nad dav dlouhé papírové pásky, což byl boží pocit a pohled, když jsem se podívala k nebi a sledovala, jak se na nás ty pásky snáší (samozřejmě jsem si nějaký ten kus odnesla i domů na památku :o). Matt předváděl všechny své profláknuté triky s kytarou a byl doslova a do písmene úžasný (ty riffy! ta sóla! navíc nechápu, jak je možný, že se při všech těch prostocvicích vůbec nezadýchává a všechno čistě odzpívá!!!), přičemž si neodpustil zase nějakou tu technickou vychytávku, v tomhle případě přišel na začátku "Uprising" s rukavicí se zabudovaným syntetizátorem a svítící bundou – hračička :o). Zkrátka je vidět, že žádné ze svých vystoupení neodfláknou, hrají pro fanoušky, které nechtějí zklamat, a pokaždé si dávají práci s tím, jak vymyslet i nějakou tu doprovodnou show (v rámci festivalu taky mohli odehrát jen holý koncert bez efektů či čehokoli – a já bych je stejně zbožňovala :o). Vím, že někde v rozhovorech říkali, že jako teenageři taky rádi chodili na festivaly a koncerty a líbily se jim velkolepé show, takže to teď podle mě prostě chtějí fanouškům taky dát, jakože hrají takové koncerty a show, na které by sami chtěli jít :o). A stejně tak jsem někde četla, že s tím, jak velkolepé efekty si vždycky vymyslí, jim většinou nakonec náklady spolknou většinu z možných zisků z jejich turné :o)
V jednu chvíli mi taky došlo, že na nás v publiku přes reflektory vlastně vůbec nevidí, místo toho na předsunutém pódiu hezky spolupracoval s pojízdnou kamerou – bylo vidět, že je na to zvyklý, že musí zpívat do kamery, když chce promlouvat k fanouškům a být vidět na obřích obrazovkách, ale mně to přišlo přece jen trochu zvláštní (jakože já bych si v jeho kůži rozhodně připadala divně), byť sexy, protože prostě bylo vidět, že je profík a ví, co má dělat :o). Mimochodem na tom předsunutém pódiu procházel fakt jen nějakých pět metrů od nás, vážně neuvěřitelně blízko, což byla naprostá bomba, páč jsem měla pocit, že stačí jen o kousek popojít a mohla bych se ho i dotknout (ne, že bych na něco takového měla kuráž, haha :o). Matt mi zkrátka přijde hrozně charismatický (a třeba z fotek bych řekla, že to není moc znát) a moc se mi líbí způsob, jakým se pohybuje (neumím to přesně vysvětlit, ale prostě to tak je :o), hraje na kytaru apod. (já vás varovala, že přijdou na řadu ódy :o). Líbí se mi, jak je pohlcený hudbou, ale přitom nezapomíná na svoji vizi předat toho co nejvíc lidem, upřímně nemám tušení, jak tyhle věci přesně fungují a jak je možné, že u některých kapel to vnímám a od některých se to ke mně nedostane (např. u těch The 1975 jim spousta lidí fandila, zpívala s nima a žrali je, ale já žádné spojení necítila :o(
Každopádně vystoupení Muse jsem si strašně moc užívala, ani jsem moc nefotila a nenatáčela a jen prostě nasávala hudbu, atmosféru, energii, všechno :o). A i když hráli hodinu a půl, stejně to bylo málo. Po poslední skladbě nám nad hlavami začal vybuchovat ohňostroj, což jak jsem se pak dočetla na webu, nebylo součástí jejich show, ale jakože slavnostní zakončení celého festivalu. Kluci z kapely na konci poctivě sesbírali všechna trsátka a paličky a šli je na předsunuté pódium rozhodit do davu, přičemž Dominic pak při návratu zakopl o Chrise, což bylo naprosto k zulíbání, ale zdaleka né tolik jako Matt, který když se malinko pokochal ohňostrojem a zaostal tak za zbytkem party, tak k nim doskotačil jako malý klučina – víte takovými těmi poskoky místo chůze, jak to dělají malé děti (nevím, jestli měl zakázáno po pódiu běhat :o), což byl pro mě jednoznačně nejvíc nezapomenutelný moment, protože mi v tu chvíli došlo, že mají z odehraného koncertu vážně radost a že si ho nejspíš skvěle užili. Celou dobu jsem se totiž pod vlivem nijak zvlášť fandících dlouhánů před sebou strachovala, jestli budou mít kluci z kapely z koncertu stejně dobrý pocit jako my fanoušci, jestli my skalní dostatečně nahlas zpíváme a fandíme, aby bylo Muse jasné, jak jsme rádi, že přijeli a že je můžeme vidět naživo <3
Pro mě to byl totiž bez keců životní zážitek, i když už jsem na pár jejich koncertech předtím byla (konkrétně celkem na třech – dvakrát v O2 Aréně: v rámci turné k albu The 2nd Law v roce 2012 a v rámci turné k albu Drones v roce 2016, a jednou v Letňanech v roce 2019 v rámci turné k albu Simulation Theory), na Rock for People to bylo přece jen jiné, skoro jako bych na nich byla znovu poprvé, rozhodně intenzivnější než třeba na jejich koncertě v Letňanech před 4 lety, za což nejspíš může i fakt, že jsem byla kilometry daleko od pódia na tribuně (nebo už jsem za tu dobu dostala absťák :o). Tady jsem jim patřila tělem i duší :o). Což mě přivádí k mému poznání, že odteď už chci na jejich koncerty jedině do kotle pod pódium, protože co si budeme povídat, davu jejich fanoušků se vlastně není důvod bát, neb bych řekla, že fanoušci Muse jsou vždycky fajn parta, slušně vychovaní, žádné strkání nebo tak, prostě všichni plujeme na stejně vlně, nemluvě o tom, že kapela vás natolik vtáhne do děje, že stejně nic jiného než je nevnímáte a necháváte se od nich nadšeně vodit na nitkách přesně tam, kde vás chtějí mít :o)
Přišlo mi trochu hořkosladké, že v sobotu jsem byla ráda, že už jsem na hotelu a v posteli, zatímco v neděli bych dala nevím co, kdyby to nikdy neskončilo. Víte takový ten pocit, že jste právě zažili něco tak jedinečného, že máte dojem, že svět už nikdy nebude stejný jako předtím, nebo by přinejmenším neměl být :o). A nechce se vám zpátky do všednosti, nechcete zpátky do světa, který se tváří jako by se právě Země nevychýlila ze své osy, a místo toho byste raději uvízli v nekonečné časové smyčce na koncertě v téhle jízdě a náladě až do konce dní :o). Však Barjoha ví, o jakém obláčku euforie to mluvím, neb jsem si s ní na hotelu čile psala a sdílela dojmy, i když už se blížila půlnoc :o). A musela jsem se pak pouze silou své železné vůle přimět zvednout se z křesla, dát si sprchu a jít spát, jinak bych tam zasněně seděla až do rozednění, tak nahypovaná a plná zážitků jsem z toho byla :o)
Stage typu "Fat Lady" s nosností 65 tun a rozměry pódia 27 x 14,5 metru, kterou vozí 18 kamionů - a ten dav! Ani jsem netušila, jakou masu lidí mám za zády :o)
Jo a taky jsem naprosto překvapivě totálně propotila své černé muserské tričko s krátkým rukávem – a to mi v sobotu bylo chladno ve svetru a šusťákové bundě, nechápu :o). Jinak po koncertě byly všude hrozné kolony a prý nemít vizitku ze soboty, tak by pro mě pan taxikář do festivalparku ani nepřijel, protože to bylo totálně zasekaný a stáli jsme pak v koloně celkem dlouho. Na druhou stranu jsem se od něj dozvěděla, že prý Muse do Hradce přiletěli soukromým letadlem, což mi přišlo, že rozhodně dává smysl vzhledem k tomu, že areál je ve skutečnosti vážně letiště, resp. v jeho těsné blízkosti :o). Navíc tipuju, že pak měli někde další koncert, takže mi to připadá celkem logické a vlastně i praktické (čímž chci říct, že nejsou žádné zpovykané hvězdy, ale prostě dbají o to, aby nebyli přehnaně utahaní – upřímně si nedovedu tenhle jejich život na cestách po většinu roku dost dobře představit – jak to zvládají nebýt úplně vyšťavení?). A když už je o tom řeč, připadalo mi poměrně vtipné, že coby tátové od rodin a pánové středního věku začínají a končí vystoupení v rozumnou hodinu, tedy do půlnoci :o)
Tak já už radši sklapnu a budu si své rochnění v detailech a nezapomenutelných okamžicích téhle úžasné show nechávat už jen pro sebe a vytahovat je čistě ve chvílích nouze či nepohody :o). Protože, bože, já chci ještě!!!
A zhruba takováhle nějaká divočárna to byla :o) Akorát bez těch tanečníků :o)