Nejnovější album mojí oblíbené kapely Muse se mi tuze líbilo, a tak není divu, že když jsem zjistila, že se u nás v rámci turné zastaví vlastně jen na festivalu Rock for People, moc jsem neváhala a zkrátka si koupila lístky na festival, že jako případně uvidím hrát i další kapely (a to i přesto, že moje předchozí festivalová zkušenost nebyla zrovna pozitivní, ale co bych pro své britské miláčky neudělala, že :o). Řešila jsem pak docela složitě ubytování, protože do kempu se mi samotné nechtělo (nemluvě o tom, že byl stejně dost předražený a poměrně rychle vyprodaný) a hotely byly ve festivalovém termínu taky dost nedostatkové zboží, takže jsem nejdřív měla ubytování jen na neděli večer a dlouho tak byla ve hře varianta, že si i s celofestivalovou vstupenkou prostě zajedu poslechnout jen hlavní hvězdy v neděli, přestože mě v lineupu ještě lákali i X Ambassadors. Naštěstí Hotel Vacek Pod Věží byl nadmíru ochotný a na moji prosbu, aby mi dali vědět, kdyby se jim uvolnilo místo, nakonec odpověděli (mimochodem byli jediní, kdo mi kladně odpověděl i jen na moji prosbu, a slíbili, že se ozvou, když se něco uvolní, ostatní hotely mě rovnou odpálkovaly, že mají plno a basta), a já tak získala nocleh i na sobotu a mohla si tudíž užít právě ty dva festivalové dny, které mě zajímaly nejvíc :o)
V sobotu 10. června jsem vyrazila v 7:40 Regiojetem do Prahy, kde jsem si dala oběd na Novém Smíchově v Ugovi (a obsluhoval mě kočkorobot, což byl zážitek sám o sobě :o), a potom jsem pokračovala vlakem v 12:09 do Hradce Králové. Tam jsem dorazila kolem druhé, u nádraží jsem si zaběhla do OC Aupark, které je hned vedle, koupit nějaký ten proviant a pak jsem pokračovala pěšky k hotelu vzdálenému zhruba půl hodinky chůze (nějaké 2 km) – proto jsem taky cestovala s kufrem na kolečkách, abych nemusela tahat břemeno na zádech :o). Na pokoji jsem pak jen přeorganizovala bagáž a vzala si s sebou místo malinké cestovní kabelky látkový taškobatoh (ten jsem si jen tak mimochodem koupila pro změnu v Hradci Jindřichově :o) s bundou a svetrem na večer, napatlala jsem si obličej opalovacím krémem, protože v Hradci bylo hezky a svítilo sluníčko, a vyrazila jsem na autobusovou zastávku Adalbertinum, odkud jsem se v 15:06 svezla busem č. 15 na Letiště (lístek se kupuje u řidiče za 30 Kč a jezdí jen jednou za hodinu, ale pořád to bylo lepší než festivalové autobusy zdarma, které byly zpravidla narvané k prasknutí) a pak šla prostě s davem (jinak bych ten vstup do festival parku asi těžko hledala :o)
Vlevo vlakové nádraží a vpravo cesta do festivalparku - než tam od zastávky autobusu dojdete, je to hooodně dlouhý pochod
Poměrně vtipný mi přišel takový ten had ze žbrdlení u vstupenek (podobně jako u letištní kontroly) jen s tím rozdílem, že v sobotu už nebyl nikde nikdo, a tak jsem to vzala zkratkou škvírami napříč mezi žbrdlením, vyměnila jsem elektronickou vstupenku v mobilu za náramek na zápěstí (čip od Komerční banky jsem si přednabila už z domova, abych tam pak nemusela někde šašit s kartou – jako tohle musím pochválit, že bylo skvělé, že s sebou člověk nemusel tahat peníze nebo platební kartu, měla jsem u sebe vlastně jen 250 Kč na taxík zpátky a nemusela jsem se tak tolik bát kapsářů) a o kus dál prošla bezpečnostní kontrolou rovnou do víru Rock for People :o)
Trochu jsem se porozhlédla kolem (byť hlavní a největší pódium bylo hned za vstupní bránou doleva :o), zaslechla přitom kousek písničky z Youtube stage (to bylo od vstupní brány vpravo za jakýmsi kopcem, kde byl ve stylu Hollywoodu nápis Rock for People :o) od kapely Hunna, která zněla taky dobře a kytarově, a pak jsem zamířila rovnou ke KB stage, kde měli od 16:30 hrát X Ambassadors.
X Ambassadors
Začali svůj set hezky zostra svým asi největším hitem "Renegades" a potom hned dali novější hitovku známou i z rádia s názvem "Boom" (u toho teda ty basy duněly tak vydatně, až jsem měla pocit, že mám zalehlé uši). U nových písniček se přiznám, že jsem se moc nechytala (a ani publikum kolem), ale rozhodně se Ambassadorům nedalo upřít nadšení a pozitivní energie, byť zpěvák Sam Harris vypadal v tom černém nátělníku a s těmi svými divnými tanečky lehce úchylně a trochu jako devadesátkový německý pornoherec :o). Na druhou stranu se mi líbilo, že když měl rozladěnou kytaru a "podavač" nestíhal, klidně vystřihnul úvod písničky na sucho. Fascinuje mě klávesista kapely, který je slepý (však ho taky zpěvák coby jeho bratr poctivě přivedl a zase odvedl z jeviště), ale hrál bez jediného zaváhání a dokonce si to očividně užíval :o). A excelentní byl i jejich kytarista, který tam vždycky vystřihnul naprosto epesní sólo nebo riff, a přitom ho kameraman ani nezabíral (nebo vždycky až s hrozným zpožděním), takže mi připadal malinko nedoceněný, protože pak nebyl vidět na velké obrazovce, a to to je škoda. Ono celkově vystoupení X Ambassadors působí dost jako zpěvákova sólo akce za doprovodu bezvýznamných muzikantů – skoro celou dobu byl na předsunutém podiu a nijak zvlášť s nimi neudržoval kontakt, prostě to táhnul a automaticky počítal, že ho zbytek kapely bude následovat. Ale i tak jsem si jejich koncert užila, zazpívala si s nimi (k mé velké radosti naředili nové písničky i staršími hitovkami jako "Hey child" nebo "Unsteady" :o) a odcházela velice spokojená. Přece jen totiž umí pracovat s publikem a něco mu předat, byť za sebe můžu říct, že bych si klidně nechala líbit ještě víc starších hitů (třeba mi tam chyběli "Giants", nemluvě o tom, že například jejich novinka "Alcohol" mi přišla zejména vzhledem k tématu oslavování pití alkoholu až prvoplánově podlézací – jakože festivaloví fanoušci ji stoprocentně ocení – a vlastně trochu nevhodná, když vezmu v potaz text "Unsteady", která je de facto baladou o tom, jak na děti působí, když mají rodiče alkoholika :o(. No ale jakožto start mého festivalování to bylo dobré, žádné zklamání, ba naopak příjemný rozjezd :o)
Obrázek z webu Refresher
A takovýhle výhled jsem měla já
Picture This
V pauze po X Ambassadors jsem se šla mrknout na nějaké neznámé tváře – jedno z mých předsevzetí, když jsem vyrážela na Rock for People, bylo ponechat si otevřenou mysl a uši a bez předsudků dát šanci i pro mě neznámým interpretům a případně si tak rozšířit své hudební obzory – a tak jsem zamířila k Youtube stage, kde měla podle programu hrát kapela Picture This. A musím říct, že už když jsem přicházela za "hollywoodský" kopec, lahodilo to, co jsem slyšela, mému uchu. Před pódiem nebyl žádný velký dav (maximálně kolem padesáti lidí, ale v průběhu jejich setu se jich tam postupně nahrnulo mnohem víc), takže nebyl problém dojít hezky blízko, abych na ně viděla (jsem poměrně slepýš, takže čím blíž, tím líp), a musím říct, že mě tahle partička kluků doslova ohromila svojí energií a nefalšovaným nadšením z toho, že můžou hrát pro lidi. Byli to neuvěřitelní sympaťáci a zpěvák se nenechal rozhodit ani menšími technickými problémy (tipuju, že mu nefungoval odposlech) a zpíval čistě pořád dál, i když měl v závěsu technika, který mu za zády šašil něco s kabely, což bylo celkem vtipné :o). Jsou prý z Irska a mají příjemně melodické písničky doprovázené fajn kytarami, a i když jsem až na jedinou výjimku v závěru jejich písničky nikdy dřív neslyšela, vůbec to nevadilo a velice záhy jsem si s nimi zpívala refrény (a rozplývala se u toho nad krásně nápaditými a romantickými texty, viz například "Addict of m/... :o). Zpěvák několikrát opakoval, jak jsou vděční, že můžou na Rock for People hrát, a bylo malinko znát, že asi nejsou úplně zvyklí koncertovat, protože se hodně zadýchával, jak burcoval dav a skákal, ale přiznám, že možná o to mi byli sympatičtější, protože to byla fakt taková ta čistá energie a radost z hraní. Dělal tam pak v průběhu písniček i nejrůznější blbosti s ostatními členy kapely, jakože basákovi zkoušel dát pusu v souladu s textem písničky nebo se snažil kytaristovi prstem zvednout koutky úst do úsměvu, zkrátka bylo vidět, že si to všichni užívají, společně. Zpěvák je charismatický svým nadšením a líbily se mi i jeho gesta, když roztleskával dav (bůhvíproč mi trochu připomínal Miraie). Milé mi taky přišlo to, že se vlastně dělil o jednu a tutéž akustickou kytaru s kytaristou (půjčoval si ji, když na ni chtěl hrát, a kytarista pak hrál na elektrickou), přičemž ji pak na konci téměř rockersky hodil přes půlku jeviště bedňákovi :o)
Jako původně jsem se chtěla jít ještě podívat i na další neznámou kapelu s názvem Landmvrks, která hrála v té samé době na Evropa 2 stage, ale nakonec jsem uvízla v Youtube stage (zvolila jsem ho jako první, protože bylo blíž) na Picture This, kteří mě jednoduše chytli tak, že se mi nechtělo odejít, a tak jsem zůstala až do konce jejich setu. Upřímně řečeno tohle mě na festivalech trochu štve – že probíhá spousta věcí současně a vy si pak musíte vybrat – Rebarbora se tak například nikdy nedozví, jak vlastně hrají Landmvrks (i když soudě podle pozdějších zkušeností s vystupujícími na Evropa 2 stage jsem nejspíš o moc nepřišla :o). Každopádně nelituju, že jsem zůstala až do konce, protože poslední písničkou Picture This byla "Get on my l/..., kterou jsem zjistila, že znám z rádia (mimochodem to taky moc hezky komentovali a bylo vidět, že jsou z toho nadšení), a u které po nás zpěvák chtěl, abychom sami zpívali refrén, a byl pak hrozně sladkej, jak si to užíval, že to fakt umíme a zpíváme – na konci nás nechal ten refrén několikrát zopakovat... a pak ještě jednou :o)
Doma jsem se jim pak podívala na zoubek a zjistila, že v září budou vydávat už asi třetí album, že zpěvák v počátcích vypadal dost jako Bono Vox z U2 (holt Irčani, no :o) a že se mi jejich písničky dost líbí a v jednom kuse si je pobrukuju :o)
Obrázek z googlu, neb moje fotky stojí za starou belu :o)
Papa Roach
Tak jo, tohle není úplně můj šálek kávy a věděla jsem to už i před Rock for People, nicméně jsem si je i tak šla na KB stage poslechnout, byť zpovzdálí a vsedě. Papa Roach byli totiž přesně tak velcí tvrďáci, jak jsem čekala, takže jsem byla nakonec ráda, že jsem se nehrnula někam k pódiu, protože hned někdy během první písničky zorganizovali v hledišti moshpit, a to už je na mě moc, toho se bojím. Sedíc na trávě v dostatečné vzdálenosti jsem byla mnohem spokojenější a zároveň jsem si dopřála trochu odpočinku a ulevila nohám. Papa Roach jdou do všeho dost na sílu, i při krátkých promluvách mezi písničkami na lidi vlastně křičí a je to samé "fuck" a "shit", ale zpěvák mě mile překvapil proslovem o lidech s depresí, že si mají nechat pomoct a že my ostatní máme ty lidi vytáhnout z jejich sraček, že se o sebe máme vzájemně starat, to se mi líbilo. Celkově bylo znát, že už hrají přes dvacet let (jejich slova, ne že bych je až tak sledovala) a že jsou to profíci, byť jejich hudba není ani tolik o zpěvu jako spíš o kytarách a hluku :o)
Obrázek z oficiální FB stránek festivalu
V pauze před sobotními headlinery jsem se pak rozhodla zajít na další pro mě neznámou kapelu While She Sleeps na Evropa 2 stage, což se ale ukázalo být jako naprostý omyl, evidentně šlo totiž o metal a hned, jak začali hrát, jsem se z davu zdekovala, neb v publiku bylo dost značně přiopilých jedinců (už jen při čekání mi někdo polil nohavici pivem :o(, kteří s prvním úderem do strun začali moshpitovat a celkově se to tam mlelo tak, že jsem vystřelila, jak namydlený blesk :o). A byť počasí na festival vyšlo přímo parádní, protože bylo sluníčko a nepršelo, v deset večer už bylo přeci jen chladno a začínala mi být zima i ve svetru a bundě, a tak jsem se rozhodla schovat v davu a vyrazila zkusit jiného interpreta na Youtube stage s názvem Alice Merton. To byla kapela hrající takový spíš popík s na můj vkus dost afektovanou a ukřičenou zpěvačkou, jejíž hlas nebyl na poslech úplně nejpříjemnější, ale hráli s nadšením a na zahřátí v davu to ušlo.
Evropa 2 stage - takhle rychle jsem snad odnikud ještě nevysmahla :o)
The 1975
Přiznám se, že na kapelu The 1975 na KB stage od půl dvanácté v noci už jsem mlela dost z posledního (už dost dlouho předtím jsem pochybovala, jestli má vůbec cenu na ně tak dlouho čekat a upřímně nechápala všechny, kdo tohle zvládají čtyři dny v kuse), což nejspíš ovlivnilo i můj celkový zážitek a dojem z jejich vystoupení, ale přece...
Zpěvák přišel na pódium v jakémsi lékařském plášti s velkými sluchátky na hlavě, cigaretou a lahví vína a za to mu lidi tleskali, což absolutně nechápu (možná už jsem na to stará, kdo ví :o). Popíjel pak celý koncert nejen z lahve vína, ale i z placatky, kterou vytáhl později, a měl takové nekoordinované, malátné pochyby jako by byl pod parou nebo pod vlivem jiným omamných látek. Zpíval se zavřenýma očima a gesty i celým postojem připomínal spíš malou stydlivou holčičku, takže ve výsledku vypadal jako Harry Styles křížený s Boy Georgem. Co bylo ale nejhorší byl fakt, že jsem se celou dobu nemohla ubránit pocitu, že tam vlastně být nechce a že je to pro něj svým způsobem utrpení, což mi celkem vadí, protože já chodím na koncerty pro tu vzájemnou energii, proto, že to obě strany baví :o(. A je to celkem škoda, neb ačkoli jsou jejich písničky popíkové, jsou melodické a mají hezký hutně osmdesátkový zvuk lespaulek, a ano, pár jejich kousků mám celkem naposlouchaných a třeba při jízdě autem si je ráda pustím. Na Rock for People jsem ale měla pocit, že jsou všechny jejich písničky zaměnitelné, dokonce i textově – u prvních dvou písní jsem totiž měla pocit, že jde o živou předělávku některého z mých oblíbených kousků jen v línějším rytmu, a pak se u refrénu ukázalo, že to asi bude něco nového, co neznám. Problém byl taky v nazvučení – KB stage celkově mi přišel dost přezvučený (viz třeba ty basy u X Ambassadors) a The 1975 bylo stěží rozumět, co vlastně zpívají (jako já vím, že to bylo největší pódium a nejspíš chtěli, aby bylo slyšet hodně daleko, ale i tak by podle nebylo na škodu trochu ubrat). Renomé hodně vylepšoval skvělý saxofonista, který fakt válel, a podle všeho i sboristé a všichni okolo, protože když zpěvák v jednu chvíli nezpíval, vlastně to na celkovém zvukovém výstupu nebylo ani znát, podobně jako s jeho hraním na kytaru (ale za tím může být právě ono zmiňované špatné ozvučení). Podle skalních fanoušků je i celý ten jeho přiopilý přístup divadýlko, které má jakože reflektovat texty písniček, a to je možná to, co mi vadilo nejvíc, že to byla jakási póza, divadelní představení, vyumělkované frajerství. Nejsem proti show a nějakému tomu "herectví", ale musí to být opravdové a tak nějak vycházet zevnitř, kdežto u The 1975 to podle mě prostě skřípalo, a nešlapalo to moc ani rytmicky – u písničky "UGH!", kterou znám a která je fakt hodně o tom frázování, to bylo znát asi nejvíc, bylo to pak takové rozplizlé a bez drivu, prostě jako celý koncert :o(. Jo a taky jsem nechápala tu zpěváku omluvu před nějakou jejich očividnou hitovkou (tedy soudě podle nadšené reakce publika), kdy se lidem v hledišti dopředu omlouval za následující tři minuty – to jako proč? A stejně tak mi vadilo, že vlastně ani jedinkrát za celý set nepoděkovali lidem, že na ně přišli, nebo pořadatelům, prostě arogance a teenagerská nafoukanost (byť už teda teenageři nejsou) až za roh. Zkrátka po tom, co předvedli, jsem vážně nechápala, že headlinerem nebyli mnohem profesionálnější a do konceptu rockového festivalu zapadající Papa Roach.
Opět obrázek z oficiální FB Rock for People a dole můj vlastní
Takže za mě osobně byli největším zážitkem soboty Picture This, hned po nich X Ambassadors a na třetím místě překvapivě Papa Roach :o). Jinak ale musím říct, že je fesťák neuvěřitelně fyzicky náročná záležitost (večer už jsem fakt stěží stála a kromě nohou mě bolely i kříže), a to nemluvím o spánkovém deficitu, neb v sobotu jsem šla spát v neděli ve dvě ráno a kolem šesté už mě budily zvony z věže nad hotelem (ano, já vím, jeho název mě měl varovat :o), ale naštěstí jsem měla s sebou špunty do uší zapomenuté v taštičce z minula a mohla to tak potom ještě dospat (hodiny na věži totiž jinak odbíjely každou čtvrt hodinu a v celou ještě ke čtyřem cinknutím přidaly odbíjení hodin jako takových, takže třeba v poledne bimbaly celkem 16krát). Na snídani jsem se vykopala na devátou (a byla mimochodem výborná, s šunčičkou a zeleninou a dokonce i s čerstvými jahodami :o) a pak ještě lenošila na pokoji, než jsem se zhruba v půl jedné rozhodla nebýt za naprostou lemru a kromě oběda vyrazit i na prohlídku Muzea východních Čech, kde jsem při příjezdu viděla plakátek k výstavě "Doteky Afriky" s takovými těmi otisky nejrůznějších tlapek (možná už jste o ní taky slyšela, já o ní určitě předtím četla někde na internetu :o)
Fotografie jsou z nedalekého safari ve Dvoře Králové a musím říct, že kromě těch mediálně profláknutých a nejpůsobivějších fotek se našlo i pár kousků, které mě zklamaly – např. jen takové ty fotky vytrčené tlapky zespodu, mně se na těch fotkách právě nejvíc líbilo to, že bylo vidět, že to zvíře na té noze stojí a je to vyfocené jakože přes nějaké sklo nebo tak, tím mi přišly ty obrázky inovativní, takže bych si tak představovala všechny. A taky bych uvítala i klidně osobnější informace, třeba jak se to které konkrétní zvíře jmenovalo nebo nějaké jiné bližší detaily. Takhle je výstava spíš hodně orientovaná na děti – u jednotlivých fotek hádáte, čí je to chodidlo, přičemž dole u popisku je pak vzhůru nohama uvedená správná odpověď, při příchodu taky dostanete A4 kartu s vyobrazením celých zvířat (kdyby vám název na popisku nic neříkal).
K vidění jsou tam i nějaké ty vycpaniny, kostry či lebky a zvířecí kůže, plus fotografie detailů srsti či povrchů kůže od asi šestileté dcery fotografa tlapek Martina Veselého (prý pracovali společně), které teda nebyly nijak překvapivé nebo inovativní a spíš mi to přišlo jen jako protekce pro malou dcerku v oboru. Zajímavé pak byly ještě zvířecí zvuky, které jste si mohly pustit z počítače.
V rámci lístku na výstavu "Doteky Afriky" jsem měla přístupné i další expozice, například výstava ke 100letému výročí Českého rozhlasu, což byly de facto různé historické fotografie na chodbách, nebo výstava "Měnící se svět" s archeologickými nálezy a pěknými reprodukcemi nástěnných maleb z jeskyní ve Španělsku či Francii. Všechny výstavy jsem měla projité celkem rychle a přišlo mi to tak akorát (tedy nijak náročné) na to, co jsem měla za sebou, a hlavně ještě před sebou :o)
Potom jsem si došla na oběd do restaurace na hlavním Velkém náměstí jménem Pasta Cook & Look, kde jsem si dala bezlepkové těstoviny se špenátem a kuřecím masem, ale ukázalo se, že smetana, kterou šéfkuchař nešetřil, nebyla úplně to pravé ořechové a nejdřív mi z nich bylo nepříjemně těžko, přičemž později odpoledne se dokonce dostavily menší střevní potíže (ještě štěstí, že ve festivalparku byly velice pěkné splachovací toi-toiky, dokonce i s neustále doplňovaným toaletním papírem, které sice byly za 24 Kč, ale rozhodně stály za to, nemluvě o tom, že hned vedle byla i miniumyvadla s mýdlem a tekoucí vodou). Jinak co se festivalparku týče, líbily se mi i cisterny s pitnou vodou, kde jste si mohli zdarma načepovat – stačilo si za 50 Kč koupit festivalový plastový kelímek (který bych si kupovala coby suvenýr tak jako tak :o).
Zvládla jsem i čichat k růžím a překvapeně jsem zjistila, že růžové růže voní úplně jinak, než ty čajové :o)
Každopádně jsem si po obědě ještě prošla kousek centra s pozůstatky hradeb, než jsem se vrátila zpátky na pokoj. Mimochodem surfování na wi-fině má i svá nepopiratelná pozitiva – při hledání, jaké barevné varianty kelímků vlastně jsou (neúspěšného), jsem totiž třeba zjistila, že kapela Incubus, na kterou jsem se taky chystala jít, vystoupení zrušila a celý program se tak posunul. Díky tomu jsem mohla zůstat na pokoji déle a odpočívat a do festivalparku jsem vyrážela až autobusem v pět. Po příjezdu na letiště jsem si konečně nechala potvrdit slevu na zpáteční jízdenku na vlak (bylo potřeba najít speciální QR kód, který byl jen na jediném místě), chvíli jsem (nakonec marně) hledala nějaký ten festivalový merch na památku (jakože bych si třeba celkem ráda koupila nějaké tričko nebo tak), ale ukázalo se, že Rock for People vlastně ani žádný oficiální merch nemá (kromě teda kelímků, které si kupujete u stánků s pitím), takže jsem toho ze svého přednabitého náramku moc neutratila (naštěstí :o)
Nothing But Theives
Prvním nedělním vystoupením tak za mě byla kapela Nothing But Thieves, která pro mě byla opět novinkou, ale má moc pěkné kytarové riffy, byť jsem si ze začátku nebyla u zpěváka jistá, jestli je to chlap či ženská – má totiž takový unisexy kukuč, který zrovna dvakrát nevylepšil košilí s "krajkovým" svetrem přes, a hned první písničku zpíval fistulí (chvílemi až protivně vysoko), takže kdo by se mi mohl divit? Nemluvě o jeho tanečcích, které na působily taky dost zženštile a vůbec se nehodily k hudbě, kterou hráli. Rozhodně jsem si ale u jejich produkce nemohla nevzpomenout na to, co říká mamka o Muse – že taky jen kvílí – a vlastně jsem pak s nimi Nothing But Theives celou dobu srovnávala, ale řekla bych, že Muse umí na koncertech lépe pouštět emoce a energii do lidí a Matt to tam hodně valí přes kytaru, kdežto zpěvák Nothing But Theives jen zpíval a ještě měl většinu času zavřené oči, takže jakoby zůstával pohlcený ve svém světě. Navíc při zpěvu dělal takové zvláštní ksichty, jakoby něco neladilo nebo tak, takže jsem se pak vždycky zaposlouchala, jestli jim tam něco nevazbí, přičemž kvůli onomu špatně ozvučenému KB pódiu mu nebylo rozumět, co zpívá :o(. Jinak to ale byli celkem sympaťáci, co nezapomněli poděkovat za podporu, a zpěvák pak v jednu chvíli dal dokonce svůj setlist asi sedmi nebo osmileté holčičce, co seděla tátovi na ramenou, a ještě se divil, že je tak malá (ale upřímně já viděla na festival kráčet i rodiče s miminkem v kočárku), což bylo moc hezké gesto. A rozhodně oceňuju jejich dobře znějící řádně rockové kytary, byť nemůžu úplně říct, že by mi některá z jejich písniček hned takhle napoprvé nesmazatelně uvízla v paměti.
Opět obrázek z oficiálního FB festivalu - tak co, chlap nebo ženská? :o)
Zážitky z vystoupení hlavních hvězd si nechám na samostatný článek, ale závěrem můžu říct, že se můj festivalový reparát nakonec celkem vyvedl :o). Kdybyste mě jen viděli před odjezdem, jak jsem si v rámci své typické cestovní horečky nadávala, že mám stupidní nápady, a nemít koupené lístky na vlak a hlavně na festival, které nebyly zrovna z nejlevnějších, nejspíš bych se na to vykašlala :o). Jinak jsem byla moc ráda, že jsem si do kufru přidala ještě jedny kalhoty (původně jakože na běhání po Praze, abych nebyla za úplnou socku), neb už po prvním dni, kdy jsem posedávala všude možně, jsem si připadala ušmudlaná (a to i ještě před tím, než mě polili pivem) a taky jsem byla zpocená, takže jsem byla vděčná za svůj dobrý nápad využít kapacitu kufru na maximum, včetně několika náhradních triček (nakonec jsem vytahala všechna čtyři :o). A co se útraty týče, nejdražší rozhodně byly celofestivalové lístky (3 490 Kč), i když je fakt, že za ty peníze bylo docela hodně muziky (například lístky na koncert Imagine Dragons stály stejně a byla za to vlastně jen jedna kapela :o). Druhou největší položkou bylo ubytování (dvě noci v hotelu mě vyšly na 3 233 Kč) a další v pořadí byly obědy (celkem 951 Kč) a jízdenky na vlak a autobus (suma sumárum za 792 Kč, včetně metra a MHD v Hradci), k tomu připočtěte 500 Kč za dvě jízdy taxi z festivalu (za mě jednoznačně nejbezpečnější způsob, jak se coby sólo návštěvník dostat uprostřed noci zpátky do centra, takže nelituju) a spolu s dalšími drobnostmi (a pondělním trajdáním po Praze) se hnedle celková útrata vyšplhá na 9 661 Kč, což je skromnější týdenní dovolená, ale upřímně, pro mě ten víkend zážitky rozhodně vydal nejmíň za týden, takže co :o)