Na Labutím jezeře ve Státní opeře

V době mého intenzivního obdivu Michaila Baryšnikova se mi zrodil v hlavě nápad, že by bylo hezké dojít se na vlastní oči podívat na nějaké živé baletní představení. A tak jsem si vyhlídla Labutí jezero, protože to je absolutní klasika žejo, navíc to bylo představení přímo u nás v Českých Budějovicích a dokonce od Moskevského státního baletu, takže od špičky v oboru. Jenže to bylo v září 2021 (balet měl být v listopadu a už se jednalo o přesunuté představení z dubna kvůli Covidu), v říjnu se opět kvůli Covidu představení posunulo o rok na listopad 2022. No a pak přišla válka na Ukrajině, takže místo Moscow State Ballet měl přijet zatančit Royal Classic Ballet, ale říkala jsem si budiž, když pak ale v říjnu 2022 přišli s tím, že se představení posouvá o další rok, na říjen 2023, tak se přiznám, že to už mě přestalo bavit (jako čekat na představení tři roky už je trochu moc, to už pak vlastně ani nemáte pocit, že vůbec nějaký balet někdy bude) a využila jsem možnosti lístek za 1.490 Kč vrátit. 

No ale co teda s tím baletem, že? Inu přestala jsem prahnout po dovozu a zaměřila jsem se na tuzemsko – v Budějovicích sice zrovna žádný klasický balet nehráli (a na nějakou modernu jsem při své premiéře neměla odvahu), takže jsem hodila očkem do Prahy, a nakonec si koupila lístek na Labutí jezero ve Státní opeře, kde tančí baletní soubor Národního divadla. Konkrétně to bylo nedělní odpolední představení, takže jsem jela do hlavního města jen na otočku bez nutnosti noclehu a vlastně to bylo hrozně fajn (řekla bych, že si letos tyhle jednodenní pražské výlety celkem užívám :o) 

Cestou jsem si v autobuse jako obvykle četla, pak jsem si zašla na oběd do Uga, a protože jsem měla čas, udělala jsem si ještě zajížďku do Zličína, neb tam měli v Mohitu košili, která se mi na e-shopu děsně líbila, ale nechtělo se mi platit poštovné a vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli by mi seděla. A seděla :o). Navíc jsem se nechala ukecat ještě i od prodejkyně parfémů Mavue a odvezla jsem si odtamtud v tašce neplánovaně i voňavý nákup (a ještě zubní pastu pro mamku z Profimedu, kam jsem se v Budějovicích nějak pořád nestíhala dostat :o). No prostě rychlý efektivní nákup k naprosté spokojenosti :o)

Budova Státní opery hned kousek vedle od Národního muzea a Hlavního nádraží :o)

Představení pak začínalo od dvou odpoledne a musím říct, že budova Státní opery je uvnitř opravdu nádherná a už jen to mě naladilo na pozitivní zážitky.

Nemohla jsem se nabažit zdobeného stropu a krásných lóží, jako by se člověk vrátil o nějaké to století zpátky :o). A upřímně jsem byla ráda, že ačkoli se jednalo o odpolední představení, úplně jsem nepodcenila oblečení a vyrazila v jakž takž elegantních květovaných košilových šatech s malou kabelkou, protože i tak jsem oproti některým slečnám vypadala jako chudá příbuzná. Jinak byť je budova překrásně historická, u sedadel čekají na diváky překvapivě moderní displeje, kde si můžete přečíst děj baletu, obsazení a případně zabrousit i do programu a vyhlédnout si něco dalšího – to se mi moc líbilo, že si člověk mohl v klidu přečíst, co ho čeká a nemusel si kvůli tomu kupovat papírový program, který by pak stejně jen někam založil.

A moc se mi líbily i kulisy, v rámci představení jsou sice vlastně jen tři různé scény, ale byly opravdu moc hezké a tak správně pohádkové, jak jsem si představovala – jediným moderním prvkem byly promítané letící labutě :o). Kostýmy byly k mé naprosté spokojenosti taktéž klasické a živý orchestr je u baletu počítám samozřejmostí :o). Už v úvodní scéně bylo poznat, která trojice baletek by si mohla jednoho dne brousit zuby na hlavní roli, a příjemně ladné pohyby měl i představitel prince Adam Zvonař. Velkým plusem za mě bylo, že jsem neměla problém z výrazu a tance poznat děj či vztahy jednotlivých postav (toho jsem se předtím trochu bála) – neb například princ schovávající před matkou pohár s pitím byl naprosto výmluvný a skvělý :o)

Protože je při představení zakázáno fotografovat, půjčila jsem si obrázky z webu Národního divadla :o)

Nicméně co si budeme povídat, Labutí jezero je hlavně o ženské představitelce Odetty/Odilie (což mi při kupování lístků úplně nedošlo, že se asi tolik nepokochám chlapským tanečníkem :o) a tou byla při našem představení tanečnice jménem Evgeniya Victory Gonzalez, která byla teda fakt skvělá a minimálně v první půlce skákala o poznání výš než její mužský kolega, což mě trochu mrzelo. Naštěstí v druhé polovině se rozskákal i princ a mohla jsem tak v hledišti tiše ochat nad jejich kondicí a akrobatickými výkony :o). Jediné, co mi přišlo zvláštní a trochu to člověka coby diváka vytrhávalo z děje, bylo to, že vždycky po nějaké náročné pasáži tanečníci ustrnuli v přední části jeviště a evidentně čekali na potlesk, kterého se naštěstí vždycky oprávněně dočkali, ale i tak mi to přišlo takové vyumělkované a prostě to trochu rušilo (víc se mi zkrátka líbí, když je ten potlesk spontánní).

Jinak si ale myslím, že jsem si představení vybrala dobře – spousta melodií byla známých (ne-li doslova profláknutých), provedení bylo naprosto profesionální a v částech, kde bylo celé labutí hejno, to bylo opravdu velkolepé, protože soubor Národního divadla má plných 24 labutí, což už byl fakt solidní dav a působilo to hrozně hezky, když se tam pak různě proplétaly nebo tančily unisono, to byl opravdu pohled, který stál za to :o). A stejně tak se mi líbilo ve scéně na plese při představování jednotlivých princezen, jak bylo z hudby i z choreografie tance znát, z jaké země ta která princezna pochází (jednoznačně jste poznali Španělsko nebo třeba východ – u toho jsem si jen nebyla jistá, jestli to mělo být přímo Japonsko nebo něco blíž :o), to byla vážně pecka.

A strašně charismatický byl i čaroděj Rotbart, byť tam zase až tak velkou roli nemá (a opět se mi líbilo, že bylo z jeho gest a pohybů krásně čitelné, jak rozkazuje zakleté princezně nebo tak :o). A v jednu chvíli jsem postřehla, jak je princ po náročné taneční sekvenci zadýchaný, což bylo mile lidské zjištění, jinak totiž všichni vypadali, že skáčou a tančí bez sebemenší námahy.

A byť jsem se nedočkala takového toho wow a pocitu naprosté fascinace, jako když tančil Michail Baryšnikov (protože koneckonců ten je jenom jeden a má v sobě zkrátka to něco, jakési jedinečné a neopakovatelné kouzlo :o), byl to moc hezký zážitek, a i tak se našlo dost prostoru obdivovat výkony tanečníků a jejich nekonečně ladné pohyby, pružnost, sílu... Zkrátka opravdu hodně pěkné představení, které rozhodně stálo za to vidět :o)