Cykloeuforie roku 2021

Původně jsem chtěla tuhle vychloubačnou cyklistickou statistiku pojmenovat úplně jinak, ale když jsem minulý týden ve čtvrtek víc jak po čtrnácti dnech opět usedla na kolo (potřebovala jsem dojet do práce a počasí to tak nějak umožňovalo), zachvátila mě čiročirá euforie (a tím míru svého nadšení rozhodně nijak nezveličuju :o), nadšením jsem nemohla ani dospat a pak se zubila od ucha k uchu dokonce i navzdory sněhové vánici, bylo rozhodnuto... V téhle fázi už asi ani nejde popírat, že jsem magor :o)

Kolo zamknu, kde můžu :o) A když je nejisté počasí, je vždy lepší snažit se ho nechat pod střechou (viz vpravo :o)

Vlevo bohužel nemocné kolo, které na mě s píchlou duší takhle čekalo celý den, než jsem se vrátila z výletu :o(

Od své poslední cyklomaniakální fáze jsem se evidentně posunula zase o kousek dál, protože já, dámy a pánové, v roce 2021 jezdila na kole jen pro ten pocit z jízdy, jakože jsem neměla nikam namířeno na výlet, ale jela jsem se prostě projet. Jen tak. A tím je myslím verdikt definitivní. Je ze mě cyklistka. Navíc, jak už jsem zmiňovala, jsem zrušila pojem "sezóna" a jezdila na kole i v teplotách, které by pro mě v roce 2020 byly nepřekonatelné (ano, jezdila jsem i v mínusových teplotách, i když to muselo být podmíněno suchými cestami bez sněhu či náledí a určitě jsem nepřekročila hranici nějakých -3 stupňů :o). Nicméně stále si troufnu tvrdit, že nejsem žádná cyklistka rychlostní, neb mám pořád dost často tendenci se kochat a hlavně razím názor, že spěchat se má pomalu a jezdit především bezpečně.

Občas se stanete svědky jakýchsi rybářských závodů či co to vlastně bylo.

..

Jindy potkáte duhu a někdy i jiné dopravní prostředky :o)

Můžete se kochat krásnými ranními scenériemi...

...nebo pořád dokola fotit zámek na obzoru :o)

Než se ale dostaneme k mým loňským ohromujícím výkonům, ještě připomenu pár svých cyklistických highlightů a poprvé. Například jsem v roce 2021 poprvé navštívila cykloservis – nejdřív začátkem dubna kvůli upadnuté šlapce a poté ještě jednou na konci října, kdy se mi podařilo píchnout zadní kolo cestou na nádraží na autobus (jo, to byl trochu napínák :o), resp. jsem prý natrhla duši, protože jsem měla málo nahuštěné pneumatiky (od té doby jsem si pořídila lepší pumpu s ukazatelem a poctivě každý měsíc dofukuju na 4,5 baru :o). No a ty nejhezčí momenty? Rozhodně výlet na Purkarec, který nebyl až tak fyzicky náročný a bylo tam nádherně, a pak ten nespočet cest na Hlubokou, kdy jsem vyloženě relaxovala a čistila si hlavu, ty byly taky super, i když teď z nich zbývá jen příjemný pocit a těžko bych určovala, který výšlap a kdy to konkrétně byl :o). Jinak moc velkou radost mi udělaly i krásně zvonivé a dekorativní zvonky, které jsem dostala k narozeninám (a sama bych si nemohla vybrat líp) a od té doby s nimi rozháním neposlušné chodce :o)

V březnu 2021 jsem se také premiérově vypravila na Hlubokou po druhém břehu :o)

Takže toliko k exteriéru, nebo chcete-li k hardwaru, a teď si raději ke čtení sedněte, protože přichází na řadu čísla :o). Jako jak jsem si v roce 2020 myslela, bůhvíjaká nejsem borka a kolik jsem toho na kole nenajezdila, tak teď, když jsem se na to dívala a porovnávala to s rokem 2021, který, protože ho mám daleko živěji v paměti, jsem považovala za jakýsi standard, tak jsem žasla, jaký jsem vlastně byla tehdy hrozný břídil :o). V roce 2021 jsem šlápla do pedálů téměř o dva měsíce dřív, neb jsem jezdila už od začátku března (a byť s klesajícími teplotami a horšícím se počasím čím dál víc sporadicky, naposledy jsem jela na kole ještě i v prosinci :o), a všehovšudy jsem najela opravdu neuvěřitelných 2.348 km, přičemž denní průměr jsem si vylepšila na 16,7 km. A když jsem v rekapitulaci roku 2021 říkala, že jsem byla na Hluboké pečená vařená, myslela jsem to vážně – celkem jsem tam byla kolmo všehovšudy 49krát (z toho úplně nejčastěji v říjnu a v září, kdy jsem se do toho teprve pořádně obula :o). Jinak nejvíc kilometrů v jednom dni jsem našlapala 6. července 2021, kdy jsem byla na výletě na Lipně – samotná trasa na Vítkův kámen až tak dlouhá nebyla, to na Purkarec je to dál, ale jela jsem na kole na nádraží (a nakládala ho pak i do vlaku, což byla taky premiéra :o) a pak ještě odpoledne na koupačku k řece a k našim, a to v součtu dalo moje dosavadní denní maximum :o). Jinak nejdelší výlet je to právě ode mě z domu na onen zmiňovaný Purkarec, resp. až na Karlův hrádek, tam to bylo v kuse (tam a zpět) 41,6 km. Druhá nejdelší trasa pak byla z domu do Holašovic (31,2 km) a na třetím místě je Vítkův kámen, kam je to z vlakové zastávky v Lipně nad Vltavou a zpět 30,6 km, přičemž oba tyhle výlety už byly značně fyzicky náročnější (nejvíc rozhodně Vítkův kámen – ještě doteď si pamatuju, jak jsem supěla do oněch zatracených kopců :o). Pro srovnání: v roce 2020 byl mým nejdelším cyklovýletem výjezd na Hlubokou k Munickému rybníku a zpět v délce 26,2 km :o)

Tak jo, teď už se jen skromně poplácám po rameni za své loňské výkony a budu se těšit, až se počasí trochu umoudří a bude se dát zase jezdit a užívat vítr ve vlasech :o)