Výprava na Vítkův kámen

Při své minulé výpravě na Lipno a zdejší Stezku korunami stromů jsem od postaršího páru turistů dostala tip na nedalekou zříceninu Vítkův kámen, který se mi po vyhledání na internetu tuze zalíbil a rozhodla jsem se ho někdy v budoucnu určitě navštívit. No a ten moment nastal letos o červencovém prodlouženém víkendu, přesněji v úterý 6. července 2021. Do Lipna nad Vltavou jsem vyrazila jak jinak než vlakem s přestupem v Rybníku, což je cesta zhruba na dvě hodiny. Měla jsem trochu strach, jestli dostanu své ne příliš lehké kolo do vlaku, ale šlo to překvapivě snadno, a dokonce se mi ho podařilo i bez pomoci zavěsit na hák k tomu určený :o). Horší to pak bylo s vykládáním v Rybníku (protože schody do vagónu, žejo), ale to mi naštěstí pomohl průvodčí (a říkala jsem si, že kdybych měla ještě kratší šortky, možná by mi pomohli i všudypřítomní rozjaření vodáci :o). Vlak z Rybníka jel naštěstí už modernější s vagóny bez schodů, takže byla nakládka i vykládka kola v pohodě, a taky mi víc vyhovoval systém přivazování kola k tyčím u sedaček, i když pro paní průvodčí to pak byla trochu překážková dráha :o)

Ve vlakové stanici Lipno nad Vltavou, kde jsem si minule půjčovala kolo od Českých drah, mi přišlo vtipné, že pan "přednosta stanice" má pořád stejného hlídacího jezevčíka :o). Na kole jsem vyrazila přes hráz lipenské vodní elektrárny a pak po cyklostezce, která se vlnila de facto podél břehu Lipna, téměř po rovince, jen takové sympatické mírňoučké a velice zábavné vlnovky. Až jsem pojala naději, že to možná nebude s těmi kopci tak strašný, a říkala jsem si, že když na webu psali, že je to jeden z nejvýše položených hradů u nás, že to je možná prostě dáno nadmořskou výškou :o).

Jediné, co mi trochu kazilo požitek, byl velký počet cyklistů a hustý provoz, takže se ani nedalo moc fotit, přestože se mi líbily obrovské kameny roztroušené podél cesty, protože mi bylo hloupé zastavovat a brzdit tak celou kolonu :o(.

Všudypřítomné plachetnice ve mně vyvolaly touhu taky si někdy zkusit projížďku v plachetnici po Lipně...

...a linkový parník a vlny, které udělal, mi objasnil, proč se Lipnu přezdívá "české moře" :o)

V pohodě a téměř po rovince jsem dojela do Přední Výtoně, kde mají moc pěkný kostel, který by teda už celkem potřeboval opravu, a potom lesy do Frýdlavy, kde jsem musela odbočit od hlavní cyklostezky na jakousi lesní cestu a začaly kopce – nejdřív mírné, plíživé, jež se pak změnily v nekompromisní krpály, které jsem šlapala pěšky a stejně jsem funěla jak lokomotiva v posledním tažení :o(. Ještěže v té nejkritičtější části jsem byla široko daleko sama, a tak naštěstí nikdo neslyšel, jak funím a sípu a lapám po dechu :o). Jedinou nevýhodou bylo, že jsem byla v takovém stavu, že jsem ani neměla chuť fotit okolní krásně husté šumavské lesy. Stoupání a kopce mi přišly nekonečné a cesta ubývala šnečím tempem (mým :o), až jsem měla (opět, to už je taková moje tradice :o) chuť to vzdát, ale prostě jsem se nezastavovala a ťapala jsem dál a říkala si, že jednou tam prostě dojít musím (komu to něco připomíná, ať raději diplomaticky pomlčí, neb ano, jsem nepoučitelná :o). V každém případě mě to utvrdilo v tom, že na Vítkův kámen se víckrát asi nepohrnu...

Přední Výtoň - pláž a kostel :o)

Po hodině jízdy (resp. chůze) a litrech prolitého potu se přede mnou vynořil Svatý Tomáš, což je osada na úpatí kopce pod Vítkovým kamenem s moc pěkným částečně dřevěným gotickým kostelem, který byl podle infotabule postaven v roce 1348 na příkaz Petra I. z Rožmberka a později několikrát renovován (na začátku 16. století v pozdně gotickém slohu a ve druhé polovině 19. století v novogotickém). Odtud už jsem pokračovala pěšky bez kola (to jsem zamkla u infotabule, protože všude jinde bylo plno), neb k hradu už vedla jen nezpevněná cesta plná kamenů a byla jak jinak než opět do kopce :o). Podél cesty mě nejvíc zaujaly z kamenů a kamínků vyskládané "pagody", kterých tu bylo opravdu hodně.

Svatý Tomáš a zdejší starobylý kostelík :o)

Taky vám ty kameny na fotce vlevo připomínají želvu opírající se o kamen pod sebou?

Hrádek jako takový je vcelku malinký a zůstaly z něj víceméně vlastně jen obvodové zdi, které nyní tvoří jakousi vyhlídkovou věž (uvnitř je vybudované samonosné "lešení" se schodištěm :o). Mimochodem říkala jsem si, že mají trochu zmatky v názvu, protože někde byl označován jako Vítkův kámen, jinde jako Vítkův hrádek, tak jsem si řekla, že před rekonstrukcí to byl možná "kámen" a teď po opravě je to "hrádek" :o). Pravda je malinko jiná – Vítkův kámen (Wittigstein) se totiž prý jmenuje kopec, na kterém Vítkův hrádek (Wittighausen) stojí, ale kdo ví :o).

Vstup nahoru na vyhlídku je 70 Kč, ale chtěla jsem si předtím koupit něco k pití, protože voda mi došla už cestou, jenže se slibované Malinovky mi paní za pultem natočila jen něco po dně, protože jim došla :o(. Nicméně bylo milé, že mi aspoň ten zbyteček dala vypít bez placení a s omluvou :o). Tak jsem zakoupila pohledy a vyšlápla schody nahoru, abych se pokochala výhledem, který byl opravdu nádherný a pohádkově dechberoucí :o)

Jinak Vítkův hrádek byl založen, jak už jeho název napovídá, Vítkovci v polovině 13. století ve výšce 1035 m n. m. Dokonce se prý podle legend jednalo o prapůvodní místo, odkud rod Vítkovců pocházel, a jednalo se o nejvýše položený středověký český hrad. Do dnešních dnů se dochovala jen mohutná obytná věž o rozměrech 14 x 17,5 m, která je prý největší dochovanou obytnou věží (tzv. Donjonem). Po druhé světové válce sloužil Vítkův hrádek jako vojenská pozorovatelna, která pak byla v havarijním stavu v roce 1990 předána obci Přední Výtoni, a po rekonstrukci byl v roce 2005 zpřístupněn veřejnosti. Zajímavostí je, že zde byl v roce 1394 panskou šlechtou krátce vězněn král Václav IV. (u toho jsem si nemohla nevzpomenout na Hynka Tase našeho oblíbeného autora pan Niedla :o). 

Po sestupu zpátky dolů z vyhlídkové terasy jsem si ještě chvíli poslechla folkovou kapelu, která tam na malém pódiu celkem pěkně hrála (mimo jiné třeba i písničky od Nezmarů), napsala jsem u toho pohledy a vyrazila zpátky s nemilou představou, že vlak ve dvě asi nestihnu. Sice jsem nahoru na Vítkův kámen jela delší trasou (17,6 km), která vedla jakoby okolo kopce, protože to nemělo být až tolik příkré (byť mapy i tak slibovaly převýšení zhruba 300 metrů), a zpátky jsem si vybrala trasu kratší (14,3 km), protože fičet dolů z většího kopce mi až tak nevadí :o), ale i tak to nevypadalo moc nadějně. Dala jsem si proto u stánku s občerstvením (jmenovalo se to bistro Krmelec) aspoň limonádu, protože jsem pořád měla žízeň a fakt mi bodla, i když byla taková divně hořká, takže jsem doufala, že není pivní a neobsahuje lepek (raději jsem se neptala). Trochu mě mrzelo, že ve Svatém Tomáši neměli poštovní schránku a že u Krmelce nebyly záchody – naštěstí jsem to pak při zpáteční cestě asi i částečně vypotila a v pohodě jsem vydržela do železniční stanice v Lipně nad Vltavou, kde jsem si konečně odskočila.

První úsek zpáteční cesty od hradu byl opravdu řádný sešup, kdy jsem nesundala nohu z brzdy, ale bylo to po silnici, takže v pohodě (byť jsem si tu jízdu z kopce kvůli neustálému brzdění tak úplně neužila, resp. jsem se nemohla ubránit pocitu, že mi to stejně nemůže vynahradit ono martýrium s předchozím výstupem nahoru :o(. Potom jsem ale sjela z téhle pěkné asfaltové cesty na šotolinovou cyklostezku čili opět nezpevněný povrch a tam už ta cesta z kopce tak příjemná nebyla, neboť jsem musela brzdit velmi opatrně, a i tak mi kolo občas podjíždělo a mělo tendenci dostávat smyk či se smýknout po kamenech, ale opatrným sjezdem přiměřenou rychlostí jsem to přežila bez pádu či odřenin (hua :o). Pak jsem naštěstí kolem pastvin najela opět na asfaltovanou silnici a dosvištěla do Přední Výtoně, odkud už jsem se vracela stejnou pohodovou cyklostezkou po břehu jezera až k zastávce vlaku přes hráz elektrárny a překvapivě jsem byla tak rychlá, že jsem stihla i onen kýžený vlak ve dvě (a ještě jsem předtím měla čas si odskočit ve vlakové stanici na WC :o).

Nicméně pohledy jsem odeslala až z Rybníka, neb v Lipně nad Vltavou taky neměli poštovní schránku :o(. Jo a cestou z Rybníka zpět do Budějovic dokonce nejel ani specializovaný vagón na přepravu kol, takže jsem musela svého drahouška uchytit v jakémsi nouzovém "chlívku", kde jsem ho ale nebyla schopná (prostě jsem na to neměla sílu a jakmile se vlak rozjel, což bylo poměrně brzy, tak jsem veškeré pokusy vzdala) zaháknout na k tomu určený hák, takže jsem ho provizorně zašprajcla do spodní vidlice, která má správně držet zadní kolo a ne přední, a celou cestu jsem se modlila, aby z toho kolo nevyjelo a někde se mi nepomlátilo. Průvodčí byl navíc neuvěřitelný týpek, který ne že by se třeba snažil pomoct mi zaháknout kolo na místo, ale ještě mě posílal si sednout do vagónu, že to takhle stačí, že to tak lidi dávají a kolo nikam neodjede :o(. No, nakonec fakt neodjelo a já cca po deseti minutách vzdala hlídání a šla si sednout do vedlejšího vagónu s klimatizací, abych se úplně neupekla :o). A i když jsem toho dne měla našlapáno už slušně kilometrů, stejně jsem se pak ještě zajela vykoupat do řeky, protože byl krásně letní den a mně menší zchlazení rozhodně prospělo :o).