Velké srpnové setkání

V roce 2020 jsme si s radostí a nadšením zopakovaly naše "family reunion" a s Barjohou vyrazily na návštěvu k Tlapkovým (viz cesta zde :o). A bylo to zase tak báječné jako rok předtím – láskyplné all inclusive se spoustou zážitků a milého povídání, že se člověk od první chvíle cítí doslova a do písmene jako doma :o).

Tlapkovi nás opět neskutečně rozmazlovaly a nejen že mi podstrojovaly výborná bezlepková jídla jako třeba Tlapky epesní palačinky, které jsem měla po hrozně dlouhé době, resp. možná vůbec poprvé za dobu, co mám bezlepkovou dietu, a byly tak báječně vláčné a heboučké a tenké, že takovéhle se mi snad nedařily ani kdysi dávno z klasického lepkového těsta :o). Tlapky mamka se navíc kromě bezlepkové mouky vybavila i bezlepkovým listovým těstem, takže jsem si celou dobu pochutnávala na slaném štrůdlu v různých verzích (se šunkou, s nivou, se zelím), na uvítanou nás čekal (snad můžu říct, že již tradiční) výborný mandlový dort s malinovým rozvarem, který je prostě luxusní a Tlapky mamka ho ještě vždycky vyšperkuje i esteticky, byť tvrdí, že jí to nejde (ale kecá, věřte mi, dort vypadá vždy jako od cukrářky a ještě lépe chutná), no prostě paráda a vyžíračka hadr :o). A ještě pro mě měly nachystaný bezlepkový toastový chleba, ze kterého mi v neděli Tlapky mamka uchystala výborné toasty plněné šunkou a sýrem (byly dokonce tak dobré, že jsem všechny tři zbouchala už k snídani, aniž bych si nechala něco na svačinu na cestu, jak bylo původně v plánu, ale co, škoda to nesníst, a hlavně nenechat zkazit, bo bylo fakt teplo :o)

Dort bohužel nikdy nestihnu vyfotit, takovou rychlostí se pokaždé sní :o)

Holky nám taky dělaly výlety po okolí – pěší procházku přímo v místě bydliště i s malou Tlapičkou v kočárku a pak dokonce i podrobnější prohlídku nedaleké Ostravy v pátek 7. srpna 2020, přičemž to skoro vypadalo, že se o nás přetahují (jakože kdo s námi kam pojede), což bylo hrozně milé, a nakonec to všechno vyšlo myslím ke spokojenosti všech :o). Do Ostravy jsme opět vjížděly přes Sýkorák neboli Most Miloše Sýkory, který mají v Ostravě zpravidla nějak tematicky (nebo prostě jen tak hezky) nasvícený a prošly jsme se parkem na břehu řeky Ostravice, kolem busty Jana Amose Komenského a jezu, kde si Barjoha smočila nohy, poseděly jsme v kavárně pod Novou radnicí a před výstupem na věž jsme se osvěžily limonádou (mimochodem tahle moderně hranatá a nezvykle štíhlá věž vypadala až nepříjemně vysoká, ale nakonec to nebylo tak hrozné :o).

S Barjohou jsme pak odvážně vyrazily a docela dost jsme bloudily v chodbách Nové radnice, než se nám podařilo najít pokračující schodiště, přičemž nahoru do samotné věže jezdí i výtah, který jsme s radostí využily, aby na nás Tlapky mamka nečekala zbytečně dlouho – nemluvě o tom, že kdybychom bloudily jako u těch předchozích schodů k infocentru, tak se nevrátíme ani do večera :o). V budově je dokonce i "paternoster" tedy takový ten výtah, který nezastavuje, ale naskakuje a vyskakuje se za jízdy do otevřených kabin – ten byl však naštěstí mimo provoz :o)

Doprovod nám dělala moc sympatická slečna, která povídala o všem možném i nemožném, takže jsme se dozvěděly i takové ty "zákulisní" informace, co spíš kolují mezi lidmi, nebo i zvyklosti a většinové názory nefalšovaných Ostraváků (jakože nemají moc v oblibě polské sousedy, jak těžká je práce haviřů a tak :o). Bylo to hrozně fajn a zeshora z věže byl krásný výhled do daleké krajiny – viděly jsme tak třeba kouřící haldu Odru, Vítkovice, ale i Slezskoostravský hrad nebo věže Katedrály Božského Spasitele, u které jsme pak i chvilku poseděly :o).

V infocentru, které je mimochodem v šestém patře, jsme koupily pohledy a nějaké ty suvenýry a na infopanelech jsme se dočetly, že ostravská Nová radnice je největším radničním komplexem v České republice (takže vlastně není divu, že jsme bloudily, zvlášť když nemají jednu centrální schodišťovou šachtu, ale musíte přebíhat), byla postavena v letech 1924-1930 a její vyhlídková věž je se svými 86 metry (ochoz je ve výšce 73 metrů) nejvyšší radniční věží u nás.

Od radnice a Prokešova náměstí, na kterém stojí, jsme se prošly kolem zajímavého cihlového Evangelického kostela (podle internetu ve stylu holandské renesance) ke kontroverzní a hodně popírané soše Věry Špinarové, abychom si ji mohly prohlédnout na vlastní oči :o). Pak jsme si zašly na vyhlášené místní hranolky do bistra Faency Fries a byly fakt výborné, hrubší a s moc dobrými dipy, nemluvě o milé obsluze a vtipných skleničkách na dýška :o). Hranolky jsme si snědly u již zmiňované Katedrály Božského Spasitele a pak jsme dokončily vycházkové kolečko přes Masarykovo náměstí zpátky k Sýkoráku :o). Procházka to byla tak akorát, abychom nebyly zahlcené a mohly si to v klidu užít, a musím se přiznat, že na mě Ostrava při naší výpravě působila jako moc milé město a rozhodně s tou spoustou zeleně a moc pěkné architektury neodpovídala zažitému stereotypu špinavého hornického města :o)

Za ty tři dny pobytu u Tlapkových jsem se mimo jiné i vykoupala u nich v bazénu na zahradě, podvečery jsme trávily posedáváním na terase a povídáním, nebo jsme si s Barjohou i jen tak četly (prostě absolutní klídek a pohoda jako na opravdové dovolené :o). Učily jsme se nová ostravská slovíčka jako "vaječina" nebo "zahradníky" (u kterých se teda nakonec ukázalo, že to jsou i u nich obyčejné lacláče, a téměř tak zapříčinily rozpad letitého přátelství :o) a stihly jsme si s Tlapkou i zahrát nějaké ty společenské hry – konkrétně poněkud zvláštní, ale celkem zajímavou stolní hru Mind, kdy máte za úkol seřadit na stole karty s čísly jejich postupným vykládáním z rozdaných vějířů, aniž byste se nějak domlouvaly s ostatními hráči, čistě jen na základě odhadu a intuice. Jako můžu vám říct, že nám to šlo kupodivu opravdu nejlíp, když jsme nepřemýšlely, jakmile jsme se snažily nějak vědomě taktizovat a odhadovat, vždycky jsme to pokazily :o).

A společnost nám dělal i tenhle fešný psí kavalír :o)

A ňuchňaly jsme si i malou Tlapičku, která tou dobou byla ještě malé miminko a byla takové usměvavé sluníčko, které snad nikdy nemělo špatnou náladu a vydrželo ležet v kočárku, nebo na své hrací dece či v lehátku a jen tak pozorovat okolí, u čehož měla úžasně filozofický výraz :o). Nemluvě o tom, že se bez problémů nechala chovat i od obou "cizích" tet a neplakala, když nás poprvé viděla (to se mi vážně ulevilo, protože jsme se jí taky klidně mohly znelíbit a bylo by vymalováno :o)

Asi nemusím zmiňovat, že se nám pak v neděli ani nechtělo odjíždět, jak nám bylo se všemi Tlapkovými (bez ohledu na to, z jaké jsou generace :o) dobře, ale čas byl bohužel nemilosrdný. A to jsme tehdy ještě netušili, že nám covid na následující dva roky jakékoli další družení překazí...