Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Jak už jsem předestírala v předchozím restu, v srpnu 2020 jsme se s Barjohou vypravily na pořádný výlet, konkrétně jsme jely navštívit Tlapku s rodinou, přičemž tentokrát se Iva nabídla, že vezme auto (takže žádné "prdy na koridoru" v penďu :o), a bylo to ještě lepší, než jsem si vůbec uměla představit :o). Cestování s Barjohou má totiž jedno specifikum – nevadí jí zastavovat na výletnické odbočky! Upřímně řečeno tohle neznám a vždycky jsem to byla spíš já, kdo toužebně hleděl z okénka na nějakou památku a plaše navrhoval, jestli bychom tam nemohli zastavit, když už jedeme kolem (nebo i někdy příště, aby se řidič mohl na fakt, že odbočí z plánované trasy, předem psychicky připravit :o). Jenže s Barjohou se opět ukázalo, jak jsme hezky naladěné na stejnou vlnu, a i ona byla nadšená, když se ukázalo, že vůbec nejsem proti tomu zastavovat se cestou na krásných místech a udělat si tak minivýletnické zajížďky – no, i když mini... cestou do severovýchodní výspy naší republiky jsme zvládly prohlídku zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou a zpátky jsme si prošmejdily kousek Olomouce a snad celé Vysoké Mýto :o)
S Barjohou není problém ani zastavit u kraje silnice, protože vás fascinuje ten kostel přímo nad tunelem :o)
Cestování s Barjohou je zkrátka naprosto dokonalé a báječné, a byť jsme vlastně v autě strávily spoustu hodin, uteklo to jako voda a byla to úžasná pohoda, až jsem si chvílemi na těch dálnicích připadala jako na nějaké zahraniční dovolené :o). Nejdřív jsme totiž uháněly po dálnici z Plzně na Prahu a potom směrem na Hradec Králové, no a potom (už ani nevím, od jakého bodu) se začaly u silnice objevovat provokativní hnědé cedule s upozorněními na blízké památky a bylo jich tolik, že jsme si s Ivou říkaly, že by se cesta dala všemi těmi zastávkami klidně protáhnout nejmíň na týden, kdybychom chtěly objet všechno, co nás zaujalo (ale nebyly jsme si jisté, jestli by nám to Tlapkovi odpustili, že už jsme týden na cestě, a ještě jsme k nim nedorazily :o) – už i takhle mi to bylo malinko hloupé, neb jsme pak kromě výletu ještě i trochu zabloudily a dorazily tak k Tlapkovým později, než jsme původně plánovaly, ale holky byly zlaté a zpoždění i naše výletování nám odpustily, a Tlapky mamka pro nás dokonce přijela na benzínu na dálnici (její vtipné varování, že jak tam bude moc dvojitých w, už jsme v Polsku, je dnes legendární :o), aby nás provedla objížďkami a neměly jsme tak problém k nim trefit <3
Ale o úžasnosti Tlapkových až příště, ať mám dostatečný prostor je vychválit :o). Teď ještě na chvíli zpátky k pamětihodnostem. Naše první výletnická odbočka byla v Chlumci nad Cidlinou (a začala nenápadnou kvízovou otázkou Tlapkovým s narážkou na to, že jsme tam, kde nechvalně dopadli sedláci :o), kam nás nalákal zámek Karlova Koruna. Ten se právem nazývá barokním skvostem (koneckonců ho má na svědomí Santini :o), a tak se není co divit, že když jsme před ním zůstaly v úžasu óchat, bylo dílem vteřiny, než jsme se domluvily, že necháme na hře osudu, jestli se půjdeme podívat i na prohlídku interiéru, nebo se jen pokocháme zvenčí a pofrčíme dál. Jenže osud evidentně chtěl, abychom si zámek prohlédly pořádně, protože komentovaná prohlídka začínala za pět minut, a tak nebylo moc co řešit :o)
A upřímně jsem ráda, že jsme měly možnost podívat se dovnitř, protože Karlova Koruna je opravdu krásný zámek (rozhodně prvořadý :o). Jeho historie je spjatá se šlechtickým rodem Kinských, kterým panství patřilo od počátku 17. století až do roku 1948, a zámek jako takový byl postaven Františkem Ferdinandem Kinským v letech 1721-1723 coby nové a náležitě reprezentativní sídlo rodu, přičemž název dostal na počest korunovace a následné návštěvy císaře Karla VI. Zámek byl hodně poškozen při rozsáhlém požáru v roce 1943, rekonstrukce pak trvala až do roku 1969 a v roce 1992 byl zámek navrácen rodině Kinských. Prohlídkový okruh se zaměřuje jak na dějiny rodu Kinských, tak na chov jejich koní, který na zdejším panství založil v roce 1833 hrabě Oktavián Josef Kinský kvůli tomu, že mu nechtěli zapsat klisnu anglického plnokrevníka do chovné knihy žokej klubu pro její příliš světlou srst (chov je dodnes zachován v nedalekém Ostrově). Pro koně Kinských neboli chlumeckých plaváků je typické zlaté zbarvení srsti zvané isabela (s tímhle názvem prý také přišel hrabě Oktavián), přívětivá povaha a zvláštností je i to, že se plemenná kniha vede po mateřské linii. Hrabě Oktavián dokonce na chlumeckém panství zorganizoval v roce 1836 i první dostihový závod steeplechase po vzoru Anglie, kde se tentýž rok poprvé běžela Velká liverpoolská, a byl jedním z hlavních organizátorů i první Velké pardubické v roce 1874.
Na prohlídku jsme měly moc milou průvodkyni, která říkala i spoustu historek, jako například o mladším synovi hraběte Leopolda II., který se stal neplánovaně hlavou rodu poté, co jeho starší bratr zemřel kvůli zranění hlavy, a neměl rád návštěvy, takže prý hostům Karlovy Koruny například dával pavouky do postele nebo projímadlo do jídla a tak :o). Nebo že zámek má půdorys koruny právě kvůli návštěvě císaře Karla VI. po jeho korunovaci a že zámek navštívila také Marie Terezie. Že Zdenko Kinský vyhrál závod steeplechase v pouhých 18 letech nebo že Berta Kinská dělala sekretářku Alfredu Nobelovi a ten se s ní chtěl dokonce oženit (ale ona se provdala za nejmladšího syna velkoprůmyslníka von Suttnera, v jehož rodině pracovala jako guvernantka jeho čtyř sester), přičemž v roce 1905 získala jako první žena Nobelovu cenu za mír (první ženou, která dostala Nobelovu cenu, byla v roce 1903 Marie Curie-Sklodowská za fyziku, a ta je zatím také jedinou ženou, jež obdržela Nobelovky dokonce dvě, v roce 1911 ještě za chemii). A zajímavá byla i informace, že parforsní hony k nám přivezl z Francie hrabě Špork z Kuksu.
Prohlídková trasa začíná v překrásném Sloupovém sále (fotky jsem si vypůjčila z oficiálních webových stránek zámku, protože se uvnitř fotit nesmí), v Pánském salónu jsou k vidění zlaté hodiny, které jsou zvláštní tím, že mají místo dvanáctky v celou římskou čtyřku, a moc hezký mistrovský sekretář. V Císařském pokoji je pak moc pěkný bílo-zeleně zdobený nábytek a obraz od italského malíře Batoniho. Na zámku je také obrovský jezdecký obraz, který zobrazuje šest hraběcích dcer (jen už si nepamatuju, čí byly), a moc se mi líbil stolek na mapy, který měl rolovací "šuplíky" (že v něm byly mapy uložené trochu jako rolety, takže ve výsledku to byl hrozně mělký stolek a krásně chytré řešení :o).
Protože jsme v Chlumci nad Cidlinou moc míst, kde bychom se mohly najíst, nenašly (resp. něco tam bylo, ale měli v nabídce třeba jen řízky, což s bezlepkovou dietou nejde zrovna dohromady), popojely jsme kousek za Chlumec do motorestu U Rychtáře, který se na první pohled Barjoze zalíbil (na dobré hospody má neuvěřitelný čuch :o) a byl opravdu skvělý – milá obsluha, výborné a bez problémů bezlepkové jídlo, no prostě ráj na zemi, ideální pro pozdní oběd :o). Jako upřímně řečeno se mi Barjohy filozofie, že i cesta je cíl a je třeba si ji náležitě užít, moc líbí a snažím se ji od té doby praktikovat, kde to jen jde :o)
Jinak další výlety a odbočování z trasy jsme si dopřály i při zpáteční cestě. Ono už při cestě k Tlapkovým jsem se při sjíždění z kopce, kdy se na horizontu objevily malebné věže a věžičky neubránila pochvalnému: "Hó! Hó!", kterému nasadila korunu Barjoha asi o půl minuty později, když jsme přijely blíž a začaly se objevovat cedule, co že to před sebou vlastně máme, nadšeným výkřikem: "Holomóc!". Obě jsme z toho dostaly záchvat smíchu a vzpomněly si na pana průvodčího v pendolinu, který tehdy tak krásně prozpěvoval: "Přistópili v Holomócu?" :o), takže bylo celkem mimo debatu, jestli tam alespoň nenakouknout. Bohužel jsme trochu smolaři a radnice s orlojem na Horním náměstí byla zrovna pod lešením a plachtami (utěšovaly jsme se tím, že si ji prostě necháme na příště :o), ale Sloup Nejsvětější Trojice, který je dokonce na seznamu dědictví UNESCO, byl otevřený a čirou náhodou se nám při bloumání na náměstí připletl do cesty i jakýsi pan průvodce, se kterým jsme se během chvilky domluvily na krátkém výkladu :o)
Olomouc bývala hlavním městem Moravy a od roku 1063 také sídlem biskupů, není proto divu, že se ve městě údajně nachází 29 kostelů (a jedna synagoga :o). Stavbu morového Sloupu Nejsvětější Trojice má na svědomí architekt Václav Render, který byl mimo jiné i mecenášem jeho stavby, přestože se nedožil jejího dokončení (dokonce ve své závěti věnoval veškerý svůj majetek na dostavbu sloupu). Stavba započala v roce 1716 jako díkůvzdání za ukončení morové epidemie v Olomouci a vysvěcena byla 9. září 1754 za přítomnosti císařovny Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského (byla to prý veliká sláva a událost připomíná i jeden ze zlatých nápisů na sloupu). Náš průvodce nám tvrdil, že sloup je vysoký 33 metrů, což odpovídá počtu lidských obratlů, bodu mrazu na stupnici Fahernheita nebo Kristovým létům, ale všude na internetu uvádí výšku 32 metrů (navíc bod mrazu odpovídá 32ºF), takže asi trochu kecal :o), každopádně je nejvyšším sousoším ve střední Evropě a uvnitř se dokonce nachází malá kaple, kde se v minulosti konaly i bohoslužby (v kapli byl jen kázající kněz, všichni ostatní stáli venku, protože je tam opravdu málo místa, ale prý díky zvláštní konstrukci oken má prostor skvělou akustiku a kázání bylo slyšet na velké části náměstí). Sloup má údajně základnu ve tvaru šestibokého hranolu (nebo prý šesticípé hvězdy) o průměru 17 metrů a na podlaze kaple je 20 zlatých hvězd. Během obléhání Olomouce v roce 1758 byl prý sloup několikrát zasažen dělovými koulemi, a tak olomoučtí občané vyslali k pruskému generálovi procesí s prosbou, aby na monument nestříleli, a ten jim údajně vyhověl, což připomíná pozlacená replika dělové koule zhruba uprostřed dříku sloupu.
Z Horního náměstí jsme se pak ještě kousek prošly, ale třeba i Kostel sv. Mořice hned za rohem byl taky pod lešením (holt v roce 2020 v Olomouci hodně opravovali), takže jsme se pokochaly jen malinko (ale třeba kašny mají v Olomouci fakt parádní jak na Horním náměstí, tak na tom Dolním, kde jsme parkovaly :o), nicméně to byla dobrá inspirace, protože Olomouc i podle tohohle letmého pohledu rozhodně vypadá, že stojí za návštěvu :o)
Jenže to bychom nebyly my, kdybychom s Barjohou nezastavily ještě jinde :o). A lačné oko nám cestou padlo na Vysoké Mýto, které už zdálky lákalo množstvím malebných věží, takže jsme si udělaly krátkou procházku historickým centrem. Vysoké Mýto je prý jedním z nejstarších a nejvýznamnějších měst Pardubického kraje, založil ho Přemysl Otakar II. a bylo věnným městem českých královen. Do města jsme přišly kolem Kostela Nejsvětější Trojice s barokním štítem krásnou Litomyšlskou bránou s dvojicí věží a uličkami lemovanými různorodými domy jsme došly až ke Kostelu sv. Vavřince z konce 13. století (v 19. století byl regotizován, proto mu to tak slušelo :o). Potom jsme pokračovaly k další překrásné bráně s věžičkami, tentokrát k Pražské :o), u které je socha zakladatele města, a na náměstí, kde jsme se stavily v informačním centru pro pohlednice a nějaký ten suvenýr (mám magnetku na lednici), nakoukly jsme k Choceňské bráně, ze které už zůstala už jen jedna věž s pořádnou bání, a zase jsme pokračovaly v cestě :o)
Bohužel se nám pak jaksi nepodařilo trefit správný sjezd na dálnici (ale Iva je zlatá a vůbec se na mě coby navigátora nezlobila), takže jsme zvolily trasu tzv. spodem a cestou k Budějicům jsme se kochaly zase úplně jinou krajinou a pamětihodnostmi. Jednou z nich byla třeba i malá rozhledna uprostřed polí (a ničeho), která se podle cedulek uvnitř jmenuje Vojtěchovská rozhledna a na kterou jsme si s Barjohou i vyšplhaly (mimo jiné abychom si protáhly nohy :o). Podle cedule uvnitř rozhledna měří jen 16,5 metru a na ochoz vede 59 schodů.
Míjely jsme třeba i Kojčice nebo jeden hodně zvláštní kostel s věží s absolutně rovnou střechou, u které jsme až při druhém podívání zjistily, že takhle vypadá jen proto, že ji rekonstruují, a tudíž celou střechu i s korouhvičkou sundali dolů a postavili vedle :o). Zkrátka na zážitky byla i samotná cesta bohatá a já jsem hrozně vděčná, že mi vesmír přinesl do života tak skvělé lidi jako je Barjoha a Tlapkovi, protože díky nim je můj život rozhodně zajímavější a veselejší :o)
RE: I cesta je cíl | eithne | 12. 03. 2023 - 08:51 |
RE(2x): I cesta je cíl | rebarbora2 | 12. 03. 2023 - 17:30 |
RE: I cesta je cíl | iva | 12. 03. 2023 - 18:22 |
RE(2x): I cesta je cíl | rebarbora2 | 13. 03. 2023 - 19:24 |
RE: I cesta je cíl | ztratyanalezy | 13. 03. 2023 - 10:13 |
RE(2x): I cesta je cíl | rebarbora2 | 13. 03. 2023 - 19:26 |
RE: I cesta je cíl | zlomenymec | 15. 03. 2023 - 20:02 |
RE(2x): I cesta je cíl | rebarbora2 | 22. 03. 2023 - 20:59 |