Vítejte u rebarbory

 ...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

rubriky:

odkazy:

moji přátelé

archiv článků:

Stověžatá Praha aneb výhody COVIDu v roce 2020

pise.cz/img/425638.jpg" alt="100věžatá 04" width="340" height="255" align="absMiddle">

Prašná brána se mi tuze líbila, uvnitř je nádherně zdobená a gotika (ať už pravá nebo ta pseudo) z ní dýchá na sto honů :o). Pokladna je v prvním patře a ještě o patro výš je menší expozice s informace o bráně jako takové, jsou tam krásná vitrážová okna a gotické kružby na stropě, přičemž hned dole od vstupu je schodiště nejužší (což je překvapivé a většinou to bývá naopak, ale tipuju, že původní vchod byl někde výš, takže asi proto), a pak se to od pokladny zlepšuje. Nahoře na ochozu mě dostaly břidlicové tašky (nejspíš ještě původní), ty byl dokonalé, ale trochu mě mrzelo, že evidentně každý má potřebu se tam nějak na zeď podepsat – byť některé z těchhle nápisů už jsou asi taky historických dědictvím, protože podle informací pocházejí nejstarší podpisy návštěvníků už z roku 1821 a 1844 (ale stejně mi to přijde barbarství). Ze shora je pak výhled například na střechu Obecního domu, Týnský chrám nebo věže Staroměstské radnice.

Od Prašné brány jsem pak pokračovala na Staroměstské náměstí, kde jsem stihla orloj v jedenáct (všechny věže totiž otevírají až od 10), a chtěla jsem si udělat prohlídku radnice, ale nějak jim zrovna nefungoval pokladní systém, takže tam byla hrozná fronta, a tak jsem to vzdala a pokračovala jsem dál ke Karlovu mostu. Cestou mi přišly jako nejvyšší míra nevkusu všechny ty salóny thajských masáží v historických domech :o(. Jinak jsem na sebe byla celkem hrdá, že už trefím bez bloudění jak na Staromák, tak na Karlův most (když jsem tam šla ze Staromáku poprvé, tak jsem dost bloudila :o)

Jinak mi přišli celkem vtipní černoši v námořnických oblečcích nabízející vyhlídkové plavby po Vltavě (a říkala jsem si, jestli pak z toho nejsou turisti malinko zblblí a nemají mylnou představu o tom, jak vypadají rodilí Češi :o). A bylo hrozně fajn, že v ulicích bylo kvůli COVIDu podstatně méně lidí, navíc byla víc slyšet čeština a člověk potkával rodiny s dětmi, což mi přišlo až tristní, že potřebujeme pandemii k tomu, abychom měli příležitost v klidu si prohlédnout své historické dědictví, a musím se přiznat, že jsem se nepokrytě dojímala, když jsem se procházela po Karlově mostě nebo po nádvořích Pražského hradu a mohla konečně naplno vnímat krásu těch míst a propojení s historií, jakože mít prostor si v tu chvíli a na tom místě uvědomit, že tudy kráčela historie, NAŠE historie, a ano pociťovala jsem i onen poměrně nezvyklý pocit národní hrdosti (místo, aby se člověk soustředil jen na to, kudy se protáhnout davem na druhou stranu a nenechat se při tom ušlapat).

U Karlova mostu jsem vylezla na Staroměstskou mosteckou věž (to je ta na Křižovnickém náměstí), která má krásně široké a pohodlné schody :o). Opět se dalo vylézt až nahoru ke střeše, což mě baví, protože pak máte skoro na dosah zlaté korouhvičky a tak :o). Už když jsem lezla na Prašnou bránu, tak jsem si trochu říkala, co to mám vlastně za hloupé nápady (ale je fakt, že tam jsem ještě jako pitomec měla celou dobu na hubě roušku dle obrázku dole u vstupu a šlapala s ní do schodů, i když kolem široko daleko nikdo nebyl, a pak se mi moc nedostávalo vzduchu :o(, nicméně potom během dne už mi to šplhání na věže tak nepřišlo (a ani tady na Staroměstské mostecké věži, protože jsem si v čirém pudu sebezáchovy ulevila od roušky, když se mnou nikdo další po schodech nešel :o). Každopádně ze Staroměstské mostecké věže je nádherný výhled na Karlův most i na Pražský hrad, takže jsem se kochala a fotila jako o závod :o)

Staroměstskou mosteckou věž nechal spolu s Karlovým mostem vybudovat císař Karel IV. podle návrhu Petra Parléře v polovině 14. století a prý patří k nejpůsobivějším gotickým stavbám na světě. V roce 1621 bylo v její horní části pro výstrahu údajně vystaveno 12 hlav vůdců stavovského povstání, které tam visely přes 10 let, než byly tajně sejmuty a pohřbeny na dosud neznámém místě. Jinak na čelní straně je nad vyobrazením mostu socha jeho patrona, sv. Víta, a po jeho stranách sedí postavy panovníků Karla IV. (už jako staršího muže) a Václava IV. (coby mladíka), oba s císařskou korunou na hlavě. Nahoru na ochoz vede 138 schodů, věž je vysoká asi 47 metrů a krásná gotická brána, která měla symbolizovat vítězný oblouk, je široká 8 metrů.

Po druhé věži mě nějak chytl hlad a začala zmáhat únava, a tak jsem se rozhodla pro obědovou pauzu a vrátila jsem se až do Palladia na náměstí Republiky, protože jsem dostala chuť na bezlepkovou pizzu (jakože když už dovolená, tak se vším všudy :o). Nemluvě o tom, že jsem měla v plánu ji do večera vychodit :o).

Poté, co jsem zblajzla výbornou pizzu Capriciosa, jsem se vrátila zpátky na Staroměstské náměstí a znovu zkusila štěstí s prohlídkou Staroměstské radnice (tentokrát už úspěšně :o) a nacpaná pizzou jsem vnitřně odmítla jet výtahem, koneckonců by to byl tak trochu podvod v tom mém šplhání po věžích, ne? Nejdřív jsem po historickém schodišti vyšla do kaple a radní síně, kde jsou v okénku vidět i pohyblivé sošky 12 apoštolů z orloje (mají tam jakousi "garáž" :o). Radnice vlastně vznikla spojením několika historických domů a odpovídají tomu i krásné historické místnosti se zdobenými stropy, podlahami, kamny či dveřmi (ty jedny intarzované byly opravdu nádherné). Radnice byla zřízena v roce 1338 jako sídlo samosprávy Starého Města pražského a právě arkýřová kaple vysvěcená v roce 1381 a unikátní orloj z roku 1410 tvoří nejstarší gotickou část komplexu.

Věž Staroměstské radnice je vysoká 69,5 metru a bylo dokončena roku 1364 (orloj byl na ni umístěn později). Nahoru na ochoz vedou místo schodů šikmé plochy nebo výtah (já si to samozřejmě opět vyšlápla po svých :o) a zeshora je opravdu moc pěkný výhled do okolí. No a protože jsem začínala mít nepříjemný dojem, že tímhle tempem nemůžu stihnout všechno, co jsem si na pondělí naplánovala, dolů z věže jsem se svezla výtahem (navíc byl takový trochu sci-fi prosklený, takže jsem si ho chtěla i vyzkoušet :o)

Ze Staroměstského náměstí jsem se pak vrátila opět na Karlův most a především ke dvojici věží na jeho druhé straně, k Malostranským mosteckým věžím, z nichž ta menší a veřejnosti nepřístupná je prý pozůstatkem ještě Juditina mostu, je postavená z opuky a v 15. století sloužila jako vězení pro nejtěžší provinilce. Vyšší Malostranská mostecká věž, na kterou jsem si vylezla, byla postavena v roce 1464 na náklad Jiřího z Poděbrad, sloužívala jako hláska a skladiště a je vysoká 45 metrů (bez makovic a špiček), přičemž ochoz je ve výšce 26 metrů. Brána mezi oběma nesourodými věžemi pak vznikla v roce 1411. Byl tam moc milý pan strážný, ale výhled na Karlův most už nebyl tak hezký, spíš bylo vidět na Kampu a okolí (tam už jsem se pak taky nestihla podívat, tak snad někdy příště).

Potom jsem pokračovala dál ke kostelu sv. Mikuláše, kde byl opět vstup na zvonici zdarma. Ta už byla taková dost moderní a nahoře prý bývala snad i pozorovatelna StB. Výhled byl odtamtud nicméně moc pěkný a kupoli kostela jsem měla pocit, že mám skoro na dosah ruky :o). Uvnitř se kromě několika zvonů nachází i zrekonstruovaný byt věžného (vlastně dva byty) a nevím, jestli to bylo tím, že už to byla bůhvíkolikátá věž ten den v pořadí, ale vždycky už jsem si říkala, že jsem asi úplně nahoře, a vždycky se dalo jíž ještě o pár pater výš :o)

Odtud jsem se pak ještě zašla podívat do Valdštejnské zahrady, původně jsem se chystala na Pražský hrad a do jeho zahrad, ale protože už bylo hodně hodin a navíc se schovávalo sluníčko, operativně jsem změnila plány. Valdštejnské zahrady patří k budově senátu a vstup je tam zdarma, přičemž jsou to moc krásné zahrady připomínající Versailles, se sochami, fontánami, prochází se tam volně pávi, nechybí jezírko s obřími rybami, zkrátka taková parádní relaxační zóna a oáza klidu v jinak rušném městě.

Valdštejnská zahrada je podle infotabulí druhou největší v Praze (po té na Pražském hradě) a má rozlohu přes 14 tisíc čtverečních metrů. Zahradu spolu s palácem nechal vybudovat začátkem 17. století Albrecht z Valdštejna a její návrh a především sochařskou výzdobu má na svědomí znamenitý nizozemský sochař Adrian de Vries, který působil na dvoře Rudolfa II. Ve Valdštejnské zahradě můžete také vidět největší salu terrenu v Praze a umělou krápníkovou stěnu. Jinak veškeré de Vriesovy sochy jsou kopie, protože v roce 1648 Valdštejnský palác i se zahradami vyrabovala švédská vojska a originály jsou tak v tamním de Vriesově muzeu sídlícího nedaleko sídla švédské královské rodiny.

A nakonec jsem se na ten Hrad taky došla podívat, tedy jen do volně přístupných nádvoří (původně jsem chtěla do placených Jižních zahrad, ale ty v šest zavíraly). Bylo až trochu děsivé, jak bylo všude liduprázdno, zvlášť třeba u Katedrály sv. Víta – myslím, že takovéhle fotky už se mi asi nikdy v životě pořídit nepoštěstí. Královská zahrada byla naneštěstí skoro celá uzavřená, takže ještě že jsem se předtím pokochala tou Valdštejnskou :o)

No a pak už jsem se vydala zámeckými schody dolů na Malostranské náměstí a odtud pěšky na Malostranskou na metro a zpátky do hotelu nechat odpočinout uchozené nohy, přičemž jsem se opět neubránila troše sebechvály a sebehrdosti nad tím, jak už se v té Praze začínám orientovat :o)

Zpět na hlavní stranu blogu