Vítejte u rebarbory

 ...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

rubriky:

odkazy:

moji přátelé

archiv článků:

Krásy roku 2024

pise.cz/img/433652.jpg" alt="Rok 2024-01" width="222" height="319" align="absMiddle">    

V červnu jsme si s mamkou udělaly moc pěkný víkend v Telči – mamka zamířila na třídní sraz a já si užívala nezapomenutelnou pohodu, kdy jsem si v krásně slunečném odpoledni četla v zámeckém parku nebo se pak houpala na houpačce v zahradě u hotelu, načež druhý den jsme si kromě výborného oběda užily i nákupy u zdejších Vietnamců (jako suvenýr mám parádní volnou košili k legínám :o) 

Kromě zevlování v zámecké zahradě jsem stihla i výstup na mou poslední telčskou neprobádanou věž u kostela sv. Ducha :o)

Červnem taky začalo mé období koupání ve Vltavě, které mi vloni vydrželo až do září, kdy jsem plavací sezónu zakončila stylově na Vranovské přehradě a při té příležitosti jsem si tam po letech marného pošilhávání konečně vyzkoušela jízdu na paddleboardu a bylo to naprosto boží (navzdory větru, který mi trochu ztěžoval ovládání, takže to byla dost dřina), sice jsem si netroufla si na prkno stoupnout (skončila jsem maximálně vkleče), ale i tak jsem tomu doslova propadla, a to až tak, že jsem si před Vánoci objednala svůj vlastní paddleboard na tento rok – Vltavo, třes se! :o)

V červenci jsem si užila zase dva naprosto úžasné týdny nicnedělání (resp. koupání a čtení a užívání si léta) v Itálii u moře, byť bylo ještě větší horko než předchozí rok a moře pak už začínalo i trochu kvést, a oslavila jsem se sestřenkou její kulatiny grilováním u nich doma a hrozně milým posezením (mimochodem ten jeden víkend jsem toho stihla neskutečnou spoustu, včetně dlouho odkládaného táboráku z naplaveného dříví, které teda nehoří barevně, resp. nehoří skoro vůbec :o), nebo koupání v přírodním koupališti v nedaleké Jemnici :o)

Nicméně jednoznačně nejvýživnějším měsícem byl v roce 2024 měsíc srpen, kdy jsme s Barjohovými navštívili druhou část naší širší rodiny, a sice Tlapkovi, a využili oněch několik dní skutečně na maximum. Nechyběly výlety do Tatrovky v Kopřivnici a na Štramberskou trúbu, která mě dost uchvátila (taková krásně středověkem dýchající věž s procházkou v přírodě, při níž jsem málem vyplivla plíce :o), ale hlavně došlo po letech i na Carcassonne a neuvěřitelně lítý boj, včetně výhružek a pár vulgarismů o psech :o), kterému jsme s Barjohou jen v úžasu přihlížely (už jsme zapomněly, jak bojovné dokážou Tlapkovic ženy být :o), ale byla to nebetyčná legrace, kdy jsem až smíchy slzela a nebyla schopna slova a dělaly jsme virvál dlouho do noci :o). A parádně jsme si užívali i malou Aťku, která je neskutečně chytrá a upovídaná a prostě skvělá a nutno ji pochválit, že se nám věnovala stejně pečlivě jako zbytek rodiny a kdyby mohla, snesla by nám stejně jako Tlapka, její mamka či babička modré z nebe (jako reprezentační vzorek musela stačit její pokladnice blyštivých pokladů :o), čímž mě fakt bavila (jinak od Tlapky mamky nechyběl její mňamózní mandlový dort a babka pro mě měla nachystaný výborný piškotkový rozvar s jablky, grilovalo se maso i sýr, no prostě opět all inclusive péče :o)

To byl ovšem teprve začátek – v srpnu jsme s Barjohou a Mladšinkou taky navštívily Vysočinu a naši další píšáckou parťačku (i když už je vlastně ex-píšačka a píše na blogspotu :o) Boudiccu s rodinou a byl to taky naprosto skvělý víkend, kdy jsme výletovaly jako divé a vůbec si užívaly pohodu a neskutečně hodnou hostitelku, která pro nás měla taktéž přichystané modré z nebe (třeba bezlepkové toasty k snídani, u kterých jsem se přiučila, že když nechcete pokaždé drhnout toastovač od rozteklého sýra, stačí na něj dát kus pečícího papíru – geniálně jednoduché řešení :o). Podívaly jsme se do Poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou, který je na seznamu UNESCO a který jsem vždycky chtěla vidět (a byla to moc krásná vycházka :o), ale třeba i na malý Santiniho hřbitůvek, který se mi ve výsledku líbil o fous víc, protože má komornější atmosféru a při výkladu jsme nemusely poslouchat, že opat Vejmluva vlastně Santiniho naučil co a jak a že by bez něj byl jen průměrným kamenickým synkem :o). Mimochodem Boudičky dceruška je takové malé usměvavé a věčně dobře naložené sluníčko :o) a musím před Boudiccou smeknout, že i coby maminka na mateřské vypadá pořád jako ze škatulky a hrozně jí to sluší (a navíc to v jejím podání vypadá jako ta nejsamozřejmější věc na světě, že i s miminkem a kočárkem vypadáte jako ze stránek módních časopisů) a pořád nosí šaty a slušivé sandálky, k čemuž se já dokopu maximálně na koncert vážné hudby (rozhodně ne ve všední den), zkrátka dáma se vším všudy, a to strašně obdivuju :o)

Hřbitůvek je takovou sympatickou miniaturou Zelené hory :o)

Úžasný pobyt na Vysočině jsme pak při cestě domů zakončily neméně úžasným výletem za skalními útvary z naší oblíbené Nány zakleté (alias Princezny zakleté v čase :o), přičemž původně blesková vycházka (obejdeme jen ty tři zatopené lomy, vyfotíme ústa, voči a ucho a zase půjdeme :o) se nakonec zvrtla v neuvěřitelně krásný výšlap, včetně prohlídky hradu v Lipnici nad Sázavou, který se nám prostě jaksi při našem putování postavil do cesty a dal se celý krásně prošmejdit, a to já tuze ráda :o)

Potom jsem v srpnu taky byla s kolegyněmi z práce, se kterými se nejvíc kamarádíme, sjíždět Vltavu a bylo to naprosto epesně vydařené, byť teda tentokrát logistika a veškeré zařizování, včetně noclehu a lodi, padlo na moje bedra, nakonec to klaplo (zadařil se i pokojíček v penzionu ve Zlaté Koruně) a bylo to na pohodu a hrozně super a kromě toho, že jsme se v neděli i smočily v řece pod Dívčím kamenem, protože bylo krásně vedro, mě holky nechaly mimo jezy, kde jsem se bála, kormidlovat raft (koneckonců už jsem měla základní průpravu s kánoí od Barjohy se Staršinkou z Berounky :o)

Jo a taky jsem absolvovala vyhlídkový let pidi letadlem, které se skoro vešlo do kapsy (prý to byla Cesna 172 a letěli jsme rychlostí nějakých 180 km/h ve výšce zhruba 300 metrů), jako náhradník místo taťky, a byť byl trochu zvláštní pocit nasednout do něčeho tak malého a lehkého, že to pilot klidně vlastní silou popotáhne po dráze, výhled z toho byl krásný (kravál motorů tlumila sluchátka na uších) a pilot nás vzal na okruh přes nejkrásnější panoramata, jaká v okolí máme, počínaje Hlubokou, přes Dívčí kámen, Zlatou Korunu, Český Krumlov až na Lipno, Rožmberk, Římov či historické centrum Budějovic a byl to super zážitek (kde se nám líbilo, tak s námi pan pilot dokonce zakroužil opakovaně a pěkně ze všech úhlů  :o)

Od venkovního prostoru vás chrání jen papundeklová dvířka s kličkou jako od Trabanta :o)

Hluboká a Dívčí kámen

Zlatá Koruna a Český Krumlov, vč. zámeckých zahrad :o)

Lipno i s marínou a vzadu malinkou Stezkou korunami stromů :o)

Opět ještě Lipno a k tomu Rožmberk i s věží Jakobínkou :o)

Římovská přehrada i s hrází a městečkem

Budějovické náměstí a křídlo letadla, co jsem měla hned za zadkem :o)

Během jednoho odpoledne jsem se taky konečně podívala do bývalého krumlovského kostela sv. Jošta a hlavně na jeho věž, kam jsem se marně chystala už roky. Momentálně je uvnitř Muzeum voroplavby, což bylo taky zajímavé (vory prý byly dlouhé až 190 metrů a plavci na Vltavě skončili se stavbou Orlíku), ale stejně jsem si nejvíc užila ty výhledy na Krumlov a zámek z neobvyklých úhlů :o)

Jo a se sestřenkou jsme si udělaly vycházku s jejich pejskem a vyšplhaly na zříceninu hradu Frejštejn v Podhradí, kde jsem byla naposledy jako dítě, ale myslím si, že úplně z jiné strany – tohle bylo podstatně dobrodružnější, ale hrozně super šmejdění :o)

Trocha toho letního podvečerního kýče :o)

Jinak jsem si vloni za vydatné pomoci MoWapořídila nový telefon (zůstala jsem věrná značce Motorola, na kterou mě naučil a na níž nedám dopustit, a vloni to byl konkrétně model Moto G54), který vlastně objednával, už když jsem byla na dovolené v Itálii (to je tak když mu nastíníte, že byste si ho chtěli dát k narozeninám koncem srpna – ale rozhodně si nestěžuju :o), a jsem s ním naprosto spokojená. Mám pocit, jako bych ho měla odjakživa, akorát si víc užívám focení s širokoúhlým objektivem, kam bez problémů dostanu celou trúbu i s ušima nebo celý zámek, aniž bych musela couvat až kamsi za plot :o), a placení namísto plastové platební karty (to je vám tak neuvěřitelně návykové), celkově bych řekla, že nový telefon (a MoW) můžou za to, že teď na mobilu trávím podstatně víc času než dřív, neb si v něm prohlížím e-maily i web, a o to méně pak zapínám svůj notebook, který už je solidní stařeček a chvilku mu trvá, než se nastartuje. 

A v listopadu jsem u Barjohových v rámci dalšího z rozmazlovacích víkendů zažila obléhání Plzně Mansfeldem (a adventní trhy :o), což bylo celkem hustý (zvlášť ty výstřely z děla), protože se mydlili opravdu kousek od nás, takže jsem si bez kouska studu zacpávala uši, ale stejně jsem pokaždé leknutím nadskočila :o)

A u nás v Budějovicích se mi během adventu podařilo dostat na Černou věž, odkud byl moc krásný výhled na vyzdobené náměstí (poprvé, co si pamatuju, udělalo město adventní prohlídky, jinak jsem jen mohla marně závidět Plzni jejich celoročně přístupnou katedrálu :o), no a zbytek už víte :o)

V roce 2025 už se taky začínají rýsovat nějaké ty milé zážitky a příjemná pozitiva, například dají-li bohové, chystáme se zase s Barjohovými na lyže a s mamkou v létě k moři :o). Čeká mě spousta skvělých knih ke čtení a spousta seriálů, na které se chci podívat, a v prosinci by měl jít do kin další Avatar, takže o zážitky by neměla být úplná nouze ani v dalším roce :o)

Zpět na hlavní stranu blogu