Ukradený březen

Tak jo, přiznejte se, kdo to byl. Přiznejte se a nic se vám nestane. Kdo z vás mi ukradl březen? Sotva jsem se minulý týden smířila s myšlenkou, že už máme třetí měsíc letošního roku, zničehonic mě lidi přesvědčují, že už je zítra duben :o(

Jak asi správně tušíte, i březen jsem přežila v jakémsi kómatu (či zimním spánku), kdy jsem byla stěží při vědomí. Neminula mě služebka do Ústí nad Labem, zase mě naháněla rezervacemi knihovna a já pro změnu naháněla a hubila rybenky v bytě Biolitem (to už je takový kolorit). Taky jsem koukala dost na televizi (například na Duklu 61 – první díl naživo a druhý pak přes červené tlačítko, protože se mi nechtělo čekat celý týden na pokračování – a můžu říct, že jsem z těch dolů a šachet trpěla solidní klaustrofobií i doma na gauči, jak je to dobře natočené), na filmy a seriály (zkoukla jsem například čtyři série britského komediálního seriálu Ghosts z produkce BBC z roku 2019 nebo australskou detektivku Black Snow s "Vikingem" Travisem Fimmelem s těma nejmodřejšíma kukadlama, která kdy spatřila světlo světa :o)

Konečně jsem přečetla šesté dobrodružství Michaela Daberta od Františka Niedla, které mi v lednu půjčila Barjoha (knížka mi dělala společnost na služební cestě a nutno říct, že velice milou a napínavou a fakt jsem si to čtení užívala – zvlášť na hotelovém pokoji bez televize :o). K tomu jsem přečetla hodně povedenou Tchyni, lyrické putování tajgou, Vesničanku, další Dagmar Digmu Čechovou a mile svéráznou Pokojskou ála Eleanor :o)

Taťka mě rozmazloval bezlepkovým chlebem, mazancem a dokonce i piškotovým velikonočním zajícem (vše z Alberta :o) – přijde mi roztomilé, jak pokaždé, když ke mně jde, nechce přijít s prázdnou :o). Jo a píchla jsem kolo, přední, a taťka byl tak laskav, že mi za dobu mé nepřítomnosti (resp. přítomnosti na služební cestě) zajistil v servisu výměnu :o). Taky jsem zmobilizovala síly a vyrazila víc než po roce do kina, pokoušela jsem se vzdorovat pylové alergii a sem tam jsem si zašla k našim na canisterapii. No a takhle já si tady žiju :o). Až si říkám, jestli má vůbec smysl o tom psát někam na blog...

Hora Říp a lovosická radnice a naši věčně hladoví hafulové :o)