Gail Honeymanová: Eleanor se má vážně skvěle

Na tuhle knížku mě opět navnadila damn-girl, takže když jsem ji viděla u nás v knihovně, půjčila jsem si ji k přečtení a nebudu lhát, měla jsem z ní trochu strach, protože přece jen pojednává o docela těžkých tématech. Nicméně Eleanor mě mile překvapila. Je psaná hrozně čtivě, a i když je hlavní hrdinka hodně svérázná figura, nějak se mi hned po pár kapitolách dostala pod kůži – asi tím, že tak jako nezúčastněně líčí své každodenní příhody a myšlenková hnutí, a vy přitom jako čtenář víte, že to nedopadne dobře, a to děvče se řítí do záhuby, ale nemůžete s tím dělat nic jiného, než obracet jednu stránku za druhou a doufat, že dostane rozum a vše se nakonec v dobré obrátí.

Eleanor Oliphantová je vlastně takový Rainman v sukních a vzhledem k tomu, jaký problém jí dělala běžná interakce s kolegy v práci nebo lidmi obecně, stoprocentně trpěla nějakým tím podílem autismu. A musím se přiznat, že jsem při čtení dost často přemýšlela, kolik z toho měla Eleanor v genech, a kolik toho způsobila výchova její matky a vůbec nepěkné dětství. Tajemství její pohnuté minulosti v knize odhalujete pozvolna a události spíš tak jako vyplývají mezi řádky a mezi tím, na co Eleanor nechce myslet, ale i tak je už od samého začátku jasné, že za sebou nemá pěkné věci, protože má část obličeje zjizvenou popáleninami.

"Během polední pauzy jsem se vydala do centra; sendvič jsem jedla cestou, abych ušetřila čas. Když o tom teď tak přemýšlím, měla jsem zvolit nějakou méně výraznou náplň – do nacpaného vyhřátého metra nejsou vajíčka a řeřicha tou nejlepší volbou. Ostatní cestující na mě i na sendvič vrhali nesouhlasné pohledy. I za příznivějších okolností jím na veřejnosti jen nerada, takže ta osmiminutová jízda byla nepříjemná pro všechny zúčastněné." (str. 119)

Jinak se přiznám, že bylo docela zvláštní číst knížku, kde hlavní hrdince nedržíte palce, aby její přání a cíle vyšly, ale naopak jakoby celou dobu jedete se zataženou ruční brzdou a doufáte, že dostane rozum dřív, než přijde ono nevyhnutelné zklamání. Eleanor se totiž zakouká do jakéhosi druhořadého muzikanta, se kterým si bůhvíproč maluje růžovou budoucnost a kvůli němuž se mimo jiné snaží zapracovat na zlepšení svého zevnějšku a sociálních dovednostech, což má ale v konečném důsledku za následek fakt, že byť na sobě pracovala vlastně ze špatných pohnutek, tak jako tak jí to v mnoha ohledech prospěje, a navíc coby vedlejší efekt se nedopatřením skamarádí s ajťákem Raymondem. Mimochodem jako čtenář můžete opět jen přihlížet tomu, že by se k sobě Eleanor s Raymondem docela hodili, ale Eleanor je v tomhle ohledu nenapravitelně slepá.

"Eleanor, je ti snad jasný, že existujou i jiný možnosti, ne? Všichni chlapi nejsou jako Declan. To doufám víš," řekl Raymond velice opatrně.

"Vím!" prohlásila jsem vesele. "Jednoho takového znám!"

V duchu jsem viděla, jak mi muzikant přináší frézie a líbá mě zezadu na krk. Raymond se z jakéhosi důvodu tvářil rozpačitě.

"Skočím pro pití. Ještě Magners?" zeptal se. Připadala jsem si tak nějak zvláštně, byla jsem rozrušená. "Přines mi prosím vodku s kolou," požádala jsem ho. Ze zkušenosti jsem věděla, že vodka pomůže i na tohle soužení. Dívala jsem se, jak se Raymond šine k baru. Kdyby se narovnal a oholil! Měl by si koupit pár hezkých košil a pořádné boty a místo hraní počítačových her by si měl přečíst nějakou knížku. Jak chce takhle najít milou holku?

Zastavil se u mě Keith a poděkoval mi, že jsem přišla. Předala jsem mu dárky. Byl z nich opravdu překvapený, střídavě si je prohlížel a tvářil se tak, že jsem si to neuměla nijak vyložit, ale "otrávenost" ani "lhostejnost" jsem v jeho výrazu ani na okamžik nepozorovala. Byla jsem šťastná – je příjemné dát někomu dárek, jedinečný, dobře, promyšlený dárek, který by mu nikdo jiný nedal. Keith odložil igelitku na vedlejší stůl.

"Eleanor, nechceš si, ehm, zatancovat?"

Rozbušilo se mi srdce. Zatancovat? Já?

"Nejsem si jistá, jestli to vůbec umím."

Keith se zasmál a zvedl mě za ruce ze židle.

"Jen pojď, to zvládneš."

Došli jsme na dřevěný parket, ale zrovna spustila nová písnička a Keith zabručel: "Nezlob se, ale to nedám. Tuhle vynechám. Jako oslavenec na to mám právo!"

Všimla jsem si, že pár lidí parket opustilo a jiní se nahrnuli na jejich místo. Písnička byla hodně rychlá, se spoustou dechových nástrojů. Zamávala na mě Garyho přítelkyně Michelle a vtáhla mě do hloučku žen přibližně stejného věku, usmívaly se na mě a vypadaly spokojeně. Zkusila jsem s nimi křepčit na místě. Některé máchaly rukama jako při běhu, jiné jen tak ukazovaly prstem do vzduchu; přišlo mi, že můžu hýbat tělem, jak chci, hlavně když to bude v rytmu, tenhle byl pravidelný, osmidobý, šikovně zdůrazněný bubnem. Pak se najednou změnil a všichni začali tancovat stejně, ruce nad hlavou skládali do podivných tvarů. Chvíli mi trvalo, než jsem to od nich odkoukala, a pak jsem se k nim přidala. Individuální křepčení, společné tvary ve vzduchu, individuální křepčení, společné tvary ve vzduchu. Tancování je hračka!

Uvědomila jsem si, že vůbec na nic nemyslím – přesně tak na mě působí vodka. Tohle ovšem bylo něco jiného, protože jsem nebyla sama a zpívala jsem s ostatními. Vájemsíjej! Vájemsíjej! Báječný nápad, vytvářet rukama ve vzduchu písmena! Kdo by to byl řekl, že se tancování řídí logikou?

Když jsme zase individuálně křepčili, přemýšlela jsem, proč se v té písničce zpívá o Křesťanském sdružení mladých lidí, YMCA. V popmusic se sice moc nevyznám, ale vím, že jsou písničky například o deštnících, zažehování požárů a románech Emily Brontëové. Tak proč by se nemohlo zpívat o organizaci pro osoby určitého pohlaví a vyznání?" (str. 180-181)

Eleanor se má vážně skvěle je celkem zvláštní kniha, ale určitě v dobrém slova smyslu. Je čtivá a vlastně taková laskavá a rozhodně stejně svérázná jako její hlavní hrdinka, z jejíhož pohledu je celý příběh vlastně vyprávěný, díky čemuž je v knize vlastně docela dost suchého humoru, protože Eleanor si rozhodně nic nedělá z toho, co si o ní na základě její podivnosti myslí ostatní, a dost často je slušně stírá, aniž by si toho byla vědoma (občas je až brutálně upřímná). Konec je navíc tak příjemně otevřený, že si můžete malovat její budoucnost, jak chcete, což mi v tomhle případě vyhovovalo :o). Zkrátka opravdu dobrá knížka, která díky svému stylu nezapadne v záplavě ostatních a ke které se někdy v budoucnu moc ráda vrátím, takže děkuju, Kájo, za další super tip :o)

"Dnes je novou rakovinou právě osamělost – je to něco ostudného a trapného a člověk si za to může tak nějak záhadně sám. Je to děsivá, nevyléčitelná nemoc, tak strašná, že se o ní neodvažujeme mluvit. Ostatní to slovo nechtějí ani slyšet, protože se bojí, aby nepostihla i je nebo aby na ně osud neseslal nějakou jinou hrůzu...

Uslyšela jsem bouchání – buch, buch, buch – a mužský hlas volající mé jméno. Zrovna se mi zdál hororový sen plný ohně, krve a násilí a trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem přepnula z minulosti do přítomnosti a než mi došlo, že se to bouchání ozývá doopravdy, že ke mně doléhá od vchodových dveří. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, ale bylo to pořád slyšet. Zoufale moc jsem chtěla, aby to přestalo, a v tom zoufalství mě nenapadlo nic lepšího než otevřít. Třásly se mi nohy a cestou jsem se musela přidržovat zdi. Když jsem zápasila se zámkem, podívala jsem se na svoje chodidla – malá, bílá, jako z mramoru. Přes jeden nárt se až k prstům táhla obrovská fialovozelená modřina. Překvapilo mě to, protože jsem nic necítila, žádnou bolest, a vůbec jsem si nepamatovala, jak jsem k té modřině přišla. Jako by mi ji tam někdo namaloval.

Konečně se mi podařilo odemknout, ale nedokázala jsem zvednout hlavu a podívat se, kdo to je. Aspoň že to bouchání přestalo. Nic jiného jsem nechtěla.

"Ježíši Kriste!" vykřikl mužský hlas.

"To jste na špatné adrese," vydechla jsem...

Když jsem se znovu probudila, ležela jsem na gauči. Nahmatala jsem zvláštní hrubou látku a až po chvíli mi došlo, že nejsem přikrytá dekou, ale ručníky. Ani jsem se nehnula a pomalu jsem hodnotila, jak na tom jsem. Bylo mi teplo. Třeštila mi hlava. V žaludku jsem cítila bodavou bolest, pravidelně tepající jako srdce. Otevřela jsem pusu. Slyšela jsem, jak se maso odlepilo od dásní, jako když od sebe odloupnete dílky pomeranče. Na sobě jsem měla žlutou noční košili.

Vnímala jsme vířívé a pleskavé zvuky, ale moje tělo je nevydávalo. Nakonec mi došlo, že je to pračka se sušičkou. Pomalu jsem otevřela jedno oko – bylo zalepené – a zjistila jsem, že obývák je pořád stejný, že na mě zírá žabí taburet. Žiju? Doufám, že ano, ale jen proto, že jestli to v posmrtném životě vypadá takhle, tak okamžitě podávám stížnost. Na konferenčním stolku u pohovky stála velká sklenice vodky. Natáhla jsem ruku, hrozně se mi třásla, ale podařilo se mi sklenici vzít a přiložit si ji ke rtům. Ani jsem moc nevylila. Rychle jsem vypila skoro půlku a teprve pak jsem si uvědomila, že je to jen voda. Zvedl se mi žaludek, cítila jsem, jak mi v něm vře a bublá. Další špatné znamení – někdo nebo něco proměnilo vodku ve vodu. Takovéhle zázraky se mi tedy vůbec nelíbí.

Zase jsem si lehla a uslyšela ještě jiné zvuky. Kroky. Někdo si broukal, nějaký muž. Kdo je v kuchyni? Žasla jsem, jak se zvuk v bytě rychle nese. Vždycky jsem tu byla sama, takže jsem nebyla zvyklá poslouchat, jak se tu někdo pohybuje. Znovu jsem se napila vody, začala jsem se dusit a pak následoval záchvat kašle zakončený bezvýsledným dávením. Minutu nebo dvě nato někdo nesměle zaklepal na dveře obýváku. A pak se v nich objevil obličej – Raymondův.

V tu chvíli bych nejradši byla mrtvá – tentokrát jsem si to přála nejen doslova, ale i obrazně. To snad ne, říkala jsem si téměř pobaveně. Jak zoufale moc si člověk musí přát, aby byl mrtvý, než se mu to přání konečně splní? Co ještě má udělat? No? Raymond se na mě smutně usmál.

"Eleanor, jak ti je?" zeptal se hodně tiše.

"Co se stalo? Proč jsi tady?" zajímalo mě.

Vešel do obýváku a stoupl si mi k nohám.

"To bude dobrý, neboj."

Zavřela jsem oči. Tohle jsem nechtěla slyšet. Vůbec na moje otázky neodpověděl." (str. 244-246)