Národní muzeum a Rebarbora konečně v kupoli

Podívat se do nově zrekonstruovaného Národního muzea, a hlavně do kupole, jsem se chystala od doby, kdy bylo otevřené, a letos začátkem června, když jsem se z fesťáku v Hradci Králové stejně vracela přes Prahu, jsem si řekla, že je ta správná příležitost a jednoduše si v pondělí jen malinko přivstala a využila tak den opravdu naplno :o)

Po další výborné snídani v hotelu Pod Věží jsem v 9:08 vyrážela vlakem na pražské Hlavní nádraží, kde jsem byla před jedenáctou dopoledne, a tak jsem nejdřív rovnou zamířila někam na oběd. Původně jsem plánovala najít na Václaváku Salaterii Ugo coby sázku na jistotu, ale cestou jsem narazila na Pizzu Coloseum, která se chlubila, že vaří z čerstvých surovin, jež si údajně dováží přímo z Itálie, a tvrdili, že zvládnou jídlo upravit i do bezlepkové varianty, takže jsem navnaděná stále ještě živou vzpomínkou na výbornou pizzu v Telči změnila plány a rozhodla se to risknout. Bohužel výsledkem bylo poněkud předražené zklamání – pizzový korpus byl evidentně z mrazáku, okraje byly přesušené a některá místa blemcavá, jak se rozmrazovalo, suroviny na vršku byly sice asi čerstvé (resp. nebyly součástí zmrazeného prefabrikátu), ale ani tak to nebyla žádná sláva. Zkrátka snědla jsem to, ale že bych si pochutnala, to fakt říct nemůžu :o(

Zasycená jsem se pak vydala do Národního muzea, kam jsem si koupila lístek pro jistotu on-line, protože na webovkách strašili frontami. Jo a taky jsem si nainstalovala do mobilu jejich aplikaci, protože jsem byla zvědavá na animace plejtváka, ale o tom až později. Budova Národního muzea je klenot sama o sobě a moc se mi líbí jak zvenku, tak i uvnitř, zvlášť ono monumentální vstupní schodiště nebo pantheon.

Začala jsem prohlídkou v 1. patře výstavou s názvem "Okna do pravěku", ale překvapilo mě, jak jsou všechny sály zatemněné a vše je de facto na černém pozadí. Každopádně v prvních sálech se "podíváte" do úplných počátků života na Zemi a toho, jak se postupně vyvíjel, je tam k vidění spousta modelů a uprostřed bylo ve smyčce promítáno video o rekonstrukci a tvorbě zdejšího mamuta a ve stole s židlemi byl model trilobita k případnému osahání :o)

Vlevo obchod se suvenýry

Zdálo se mi to, nebo ta potvora vpravo vážně vypadá jako prapředek rybenky?

Malou odbočkou pak byla výstava o nerostném bohatství v našich zemích a ukázky nejrůznějších rud, včetně třeba i té uranové z Jáchymova.

Pak následovaly druhohorní souboje dinosaurů, žraloků a dalších tvorů a mezi nimi třeba i jeden z největších zkamenělých amonitů u nás nebo krásný kus zkamenělého kmene stromu s jantarem uprostřed (nebo si aspoň myslím, že to byl jantar, páč tam nikde nebyl žádný popisek, ale k tomu až později), který bylo možné si opět po libosti osahat (a to si pište, že jsem si náležitě pochmatala :o)

V dalším sále pak byla mamutí samice s mládětem (u toho jsem se neubránila pocitu, že prostě v Praze chtěli mít taky svého mamuta a konkurovat tak Brnu, kde ho mají odnepaměti :o) s poznámkou, že i mamuti byli ve své době vlastně malí, nebo třeba i kostra nosorožce (což mi takhle v kombinaci neodvolatelně připomnělo animák Doba ledová :o). Hezká třeba byla i poznámka o hyenách (resp. jejich předcích), že díky jejich doupatům bylo nalezeno velké množství kostí z jejich kořisti (zůstaly ukryté v jeskyních), ale třeba i jejich zkamenělé bobky :o)

V 1. patře je pak k vidění i již tradiční obrovská sbírka nerostů, polodrahokamů a minerálů, včetně meteoritů, v rámci níž kromě oněch tradičních vitrín, co si pamatuju ještě jako malá holka (a tentokrát jsem se třeba i pídila po tom, kolik jich tam vlastně je – těch volně stojících 64 plus ty další kolem stěn – ne, že bych je doslova počítala, ale všimla jsem si, že jsou očíslované :o), přičemž v každé je zhruba 12x5 kamenů, což jsem si říkala, že muselo být fakt na dlouho, když jsem si vzpomněla na ono video o rekonstrukci, kde byly mimo jiné i záběry na zaměstnance, jak pečlivě plní tyhle vitríny jednotlivými kameny) byla třeba i "temná komora" věnovaná fosforeskujícím kamenům. Jo a mezi meteority tu měli i kus toho z Lokte :o). A taky spoustu vltavínů nebo tzv. pouštní sklo :o)

Líbil se mi tam mimo jiné obrovský hematit, který hrál krásně duhovými barvami, a zaujala mě i vitrína zakrytá černými deskami s popiskem, že po prohlédnutí prosí návštěvníky o opětovné přikrytí, protože jsou v ní umístěné minerály citlivé na světlo, které pak způsobuje černání v nich obsažených krystalků stříbra. Samozřejmě jsem neodolala ani obrovskému (nebo vlastně jakýmkoli :o) ametystu a líbil se mi další velikánský kámen s neuvěřitelně pravidelnými krychlemi minerálu. Podle popisku na stěně byl Sál minerálů první expozicí zpřístupněnou v budově Národního muzea, a to už v 19. století (a podle fotky tam už tehdy byly ty stejné vitríny :o), nachází se v něm údajně na 4000 minerálů a všechny jsou uspořádány stejně jako před více než sto lety, tedy podle chemického složení.

Myslím, že podle množství fotek je vám jasné, že jsem u minerálů strávila poměrně dost času :o). Od minerálů jsem vyšla do již zmiňovaného pantheonu, kde jsem se taky celkem kochala a u té příležitosti jsem našla výtah nahoru ke kupoli a řekla si, že by bylo hezké strávit zas nějaký čas na denním světle.

Upřímně řečeno vlastně nevím, proč jsem si myslela, že "kupole" bude zahrnovat jakousi venkovní terasu – není tomu tak, místo toho se můžete podívat doslova nad kupoli nad hlavním schodištěm a projít se nad ní po zatracené tlusté skleněné podlaze :o). A výhled na Prahu nakonec taky nějaký byl, byť jen přes sklo :o)

Pak jsem se ponořila zpět do temnoty výstav, konkrétně jsem pokračovala na "Zázraky evoluce", kde se začíná podmořským světem, u stropu visí obří krakatice (jen nevím, jestli je to model, nebo skutečná "vycpanina") a na zdi u vchodu běžel ve smyčce film pro ilustraci evoluce z vody na souš.

Chvíli jsem se zastavila u vitrín s nejrůznějšími ulitami a mušlemi a trochu s nostalgií vzpomínala na předchozí uspořádání téhle výstavy, které mi přišlo jaksi přehlednější a poučnější, i když třeba vývojová stádia (rozumějte velikosti) lastury byly moc pěkné, stejně jako vystavená zéva obrovská, kterou by laik prostě nazval obří perlorodkou :o). Jo a ti obrovští krabi mě děsili stejně jako před lety :o)

Potom se pokračovalo pro mě lehce hororovým oddělením hmyzu (ano, Rebarbora nemá hmyzáky moc v lásce a vidět nejrůznější připíchnuté pavouky nebo zvětšený model ústního ústrojí včely pro mě nebylo zrovna vrcholem dne :o), nicméně třeba vitrína s motýly byla hezká.

Výstava pokračovala životem pod vodou – mimochodem celkem se mi líbilo, že kdekoli byly exponáty znázorňující něco podmořského, byla na strop promítána světla a odlesky vyvolávající dojem mořské hladiny, to byl rozhodně pěkný detail :o) – takže zejména žraloci a k nim pár dalších ryb, včetně třeba pravěkého předchůdce.

Dál byly na řadě obojživelníci, ptáci a nakonec savci, kde byli hned u vchodu v hloučku žirafa, nosorožec a slon a po celé délce místnosti u stropu visela kostra plejtváka. Ve vitrínách jsou vycpaná nejrůznější zvířata a v jedné z nich je dokonce srovnání, jakou rychlostí se kdo pohybuje, ale mě upřímně řečeno stejně nejvíc zajímal ten plejtvák u stropu, a především možnost vyzkoušet si u něj tu jejich všude propagovanou rozšířenou realitu – tedy aplikaci v mobilu, díky níž se kostra obalí "masem" a plejtvák bude před vámi jako živý.

Jako upřímně řečeno jsem z toho byla trochu zklamaná, protože animace je to sice hezká, ale jak je všude v místnostech temno, moc toho z ní ani na tom mobilu neuvidíte :o(. Navíc se vám celého plejtváka z žádného místa nepodaří zabrat, takže ho pak "oblékáte" jakože postupně, když pod ním třeba procházíte nebo tak – zkrátka jsem od toho čekala trochu něco víc. To už se mi asi víc líbila animace v krátkém filmu, který je promítán v další místnosti a ukazuje, jak se jim kostra utrhne a skočí do vody, kde se z ní stane velryba, a ta si plave mořem :o) 

V aplikaci jdou uložit i screeny obrazovky a musím říct, že vypadají líp, než přímo v telefonu :o)

Celkově jsem byla z expozic muzea poměrně zklamaná. Pořád mám totiž za to, že muzea jsou vzdělávací instituce, a tudíž by měla poskytovat maximum informací, ale v Národním muzeu po rekonstrukci chybí dost často jakékoli popisky, abyste vůbec věděli, na co se koukáte (například právě u těch osahávacích exponátů), nebo celkově chybí větší množství informací. Celé mi to přišlo takové rádoby efektní s údernými hesly, ale vlastně se z toho nic nedozvíte. Jako příklad za všechny uvedu třeba právě ty fosforeskující kameny – u nich byla jen definice luminiscence s tím, že cituji: "Tuto vlastnost však nemají všechny minerální druhy, ale jenom některé. Navíc, aby to nebylo tak jednoduché, ještě záleží přímo na lokalitě, ze které daný exemplář pochází." – jako cože? Takovéhle informace jsou naprosto k ničemu. Sice chápu, že ne všichni návštěvníci muzea si budou nadšeně číst popisky nebo nějak blíž zkoumat všechny jevy, ale podle mě by tam aspoň měla být nějaká možnost, jak se dostat k více informacím, pokud mě budou zajímat, ať už formou nějakého textu nebo odkazu do té jejich aplikace, když už s ní dělají takové štráchy. Jako upřímně mě dost štvalo, že v muzeu existují exponáty, které NEMAJĺ popisek (viz třeba právě ten zkamenělý kus kmene s jantarem) – vždyť přidělat tam cedulku by je finančně nezruinovalo :o(. Stejně tak jsem si lámala hlavu u modelu jakési pravěké spodní čelisti s kly namířenými dolů, která byla v blízkosti šavlozubého tygra, ale evidentně mu nepatřila (protože by šavlí zuby mířily špatným směrem), jenže popisek nikde, takže záhada zůstala nevyřešena. 

A problém jsem měla i s těmi jejich umělými modely – jedna věc je, že dřív všechno, co jste viděli, byla vypreparovaná nebo jinak zakonzervovaná skutečná zvířata, příp. zkameněliny. Teď je to tam promíchané i s plastovými či bůhvíjakými modely (opět bez nějaké další informace), takže vlastně nevíte, co je pravé, a co je jen model (tak trochu tuším, že chlupaté exponáty schované ve vitrínách budou asi skutečné, a ty mimo ne, ale co já vím). Navíc bych řekla, že pro dětské návštěvníky může být dost matoucí a ne zrovna naučné, když vedle sebe na jednom místě uvidí pravěkou rybu (jakože model) a žraloka, jak si to "plavou" ve stejném moři, protože nikde není nijak zdůrazněno: tohle je praprapředek a tohle je současný žralok. 

Jinak aplikace nabízí i jakýsi audiokomentář, takže kdybyste si to chtěli autenticky zažít na místě, doporučuju vzít si s sebou sluchátka. Já je neměla, takže jsem se do audiokomentáře (částečně i po zkušenostech s výstavou Mistři renesance) nijak nehrnula a řekla si, že si ho můžu příp. poslechnout doma. V aplikaci je ke každé expozici i nějaký ten text a během trasy máte různá "zastavení" s číslem a odkazem, ale většinou se týkala kuriozit jako co má společného žralok a dinosaurus (odpověď zní české druhohorní moře). Zkrátka výstavy Národního muzea po rekonstrukci mi přišly jen na oko, jakože aby to hezky vypadalo, ale vzdělávací funkce je dle mého názoru dost sporná :o(. Nicméně bych řekla, že je to teď asi takový trend, protože třeba když jsme byli pracovně v Muzeu gobelínů v Jindřichově Hradci, tak tam spočíval vzdělávací film o tom, jak vzniká vlna, v záběrech na ovce a kolovrátek bez komentáře a v sestřihu, který rozhodně nekopíroval výrobní proces, takže coby dítě, které netuší co a jak, budete úplně mimo :o( 

Přiznám se, že mě tam spíš těšily jakési skryté poklady a zajímavosti, které člověk občas objevil někde v koutku nebo ve spojovací chodbě, jako například příběh o darování sbírky přírodnin Jana Viléma Helfera jeho vdovou, nebo originální kráter ze starověkého Říma z období kolem roku 400 před n. l. či vycpaný fenek, který byl předtím domácím mazlíčkem.

Poslední výstavou pak byla expozice s názvem "Dějiny", která se věnovala především dějinám českým, ale přiznám se, že vystavené exponáty mi přišly tak zmatečné a nesystematické, že jsem vlastně v žádné z místností netušila, ve kterém století se nacházím – výjimkou byl možná středověk, kde byly i nějaké zbraně a v horní části místnosti byla jakási promítaná animace s bitvou a vedle s obrazy z běžného života, jakože zemědělství a tak. Jinak jsem z toho měla pocit, že je to prostě jen změť vystavených předmětů :o(. V jedné z místností mě zaujala rekonstrukce bitvy s poměrně podrobným rozborem v doprovodném komentáři, ale přiznám se, že už jsem nějak neměla energii a trpělivost si to celé poslechnout, ale aspoň TO znělo zajímavě.

Na závěr jsem si ještě neodpustila nakouknutí do spojovacího tunelu staré budovy muzea s novou – ten se nachází v suterénu a na cestu jsem se musela zeptat paní u vchodu (stejně jako jsem se jí ptala na toalety, protože směrovky jsou u vstupního schodiště dost zavádějící) a promítá se v něm ve smyčce "film" znázorňující dějiny od vzniku vesmíru (ten byl asi nejefektnější a líbil se mi tuze moc), přes pravěk až k dnešní Praze, což je takový oslí můstek, protože v nové budově se nachází výstava dějin 20. století (na tu už jsem ale nešla – jednak mě už tlačil čas a druhak mám raději hlubší historii :o)

Takže toliko k mé pofestivalové tečce v matičce Praze. Musím se přiznat, že zrekonstruovaná budova Národního muzea se mi líbila moc, ale s expozicemi mám trochu problém a vlastně jsem hrozně ráda, že jsem se do muzea zvládla podívat ještě před lety (asi někdy v roce 2008) a užít si tak původní expozice, které mi jako staromilci vyhovovaly prostě víc.

Stará a nová budova muzea