Je o mě asi všeobecně známo, že mám problém odmítnout žádost o pomoc, a když je na ni navíc navázaný moc pěkný výlet, neměla jsem k tomu vlastně ani žádný důvod :o). A tak jsem se koncem května trochu neplánovaně podívala do Telče, kde jsem mimo jiné ke své velké radosti objevila dokonce i bezlepkovou pizzerii :o)
Po příjezdu na náměstí (a že to bylo historickou bránou dost natěsno) jsme v hotelu zjistili, že ačkoli se na Bookingu chlubili parkováním u hotelu zdarma, bude leda tak velký kulový, neb protivný recepční s námi div nevyrazil dveře s tím, že check-in je od tří odpoledne (a my přijeli před obědem). Takže jsme s velkou slávou zase z náměstí odjeli a nechali auto na jednom z placených parkovišť zhruba 500 metrů od hotelu (ale v té chvíli mi nedošlo, že nám recepční ani nenabídl, že si můžeme nechat bagáž v hotelu, než bude pokoj volný, a že tudíž pak budeme všechny věci tahat celou tu štreku přes náměstí, no nic :o(. Abych to shrnula – kromě snídaně, která byla fakt bohatá, včetně míchaných vajíček, zeleniny a třeba i čerstvého melounu, byl hotel U Černého orla naprosto příšerný a dost předražený (s ohledem na kvalitu služeb) – spali jsme na patře, kde evidentně probíhala nějaká rekonstrukce (naštěstí o víkendu asi nepracovali), pokoje nebyly vůbec odhlučněné a všude bylo nepříjemné vlhko a lezavo (byť teda uklizeno měli taky na jedničku). A to ani nemluvím o tom, že v ony tři odpoledne byla na recepci fronta až skoro ven, recepční stále velice nepříjemný (nemluvě o tom, že nás nejdřív poslal do špatného patra, takže jsem se tam pak ještě vracela a byla následně poslána do rozsestavěného patra, kudy když jsem předtím procházela, tak jsem si byla stoprocentně jistá, že navzdory číslu pokoje u klíče, TADY určitě bydlet nemůžeme) a parkování stejně nic :o(
No ale k příjemnějším věcem. Telč je malebné městečko, jehož náměstí je dokonce zapsané na seznamu památek UNESCO, založená byla asi už někdy v 11. století, ale první písemná zmínka pochází až z roku 1315. Město patřilo pánům z Hradce, kteří vybudovali zdejší hrad a kostel a celé město opevnili. Nejvýznamnějším pro Telč pak byl Zachariáš z Hradce, po němž se jmenuje i zdejší hlavní náměstí, který v polovině 16. století pozval italské řemeslníky na přestavbu hradu a přístavbu renesančního zámku, díky čemuž si pak nechali své domy upravit i měšťané a vznikla tak dnešní podoba náměstí s podloubími a zdobenými štíty. V té době byl také vybudován městský vodovod (mimochodem starobylá pumpa na náměstí je pořád funkční – to jsem viděla na vlastní oči :o), nový špitál, byly založeny cechy a nové rybníky (těch je mimochodem v Telči a jejím okolí opravdu požehnaně :o). Brousila jsem si zuby i na prohlídku telčského zámku, ale protože je do poloviny letošního července pořád přístupný jen částečně kvůli probíhající rozsáhlé rekonstrukci, budu si na ni muset ještě počkat :o)
Hotel U Černéh orla zvenčí
Vlevo naše patro na hotelu a vpravo pokoj - ten naštěstí nebyl tak hrozný
Ze všeho nejdřív jsme si dali oběd, na který jsem nás zatáhla do oné bezlepkářské Pizzerie Marečková, kde teda bohužel vlastně nic jiného kromě pizzy nedělají, takže já jsem si rochnila (dokonce mi na přání upravili oblohu, abych tam měla svoji oblíbenou kombinaci se šunkou, houbami, sýrem a olivami, a jen se omlouvali, že příprava bezlepkové pizzy bude trvat hodinu, protože kuchař si musí zadělat těsto :o), zatímco můj doprovod se obětoval a nějakou tu malou pizzu si dal taky s tím, že to spíš přetrpěl, místo aby si požitkářsky pochutnal tak jako já.
Telčský zámek byl bohužel ještě v rozpracovaném stavu :o(
Bývalý školní zemědělský statek si zachoval určité prvky i po rekonstrukci - to se mi líbilo :o)
Po obědě jsme si zvolna prošli náměstí a užívali si sluníčka a pohodově letní atmosféry, pokračovali jsme pak i zámeckým parkem dozadu k bývalému školnímu statku, kde je nyní volnočasové centrum, a kolem rybníka Dolní bránou zase zpátky. Načež mě můj doprovod opustil, aby se věnoval záležitostem, kvůli kterým do Telče přijel především, a já se rozhodla nějak zabavit, než padne ona třetí hodina pro check-in.
A tak jsem si ještě jednou obešla historické centrum, a dokonce jsem i vyšplhala na věž u kostela sv. Jakuba, která měla být původně podle informací na internetu ještě zavřená, takže takový příjemný bonus :o). Schody nahoru i celý vstup jsou teda hodně úzké, možná vůbec nejužší, po kterých jsem kdy na nějakou věž lezla (na šířku mohly mít tak kolem 40 cm), pak se pokračovalo po klasických dřevěných schodech, ale hodně mě překvapilo snížené patro a taky fakt, že se prochází přímo pod zvony – to snad taky nikde jinde není a bylo to celkem dobrodružné :o). Mimochodem menší zvon se jmenuje Marie (950 kg z roku 1550) a větší Jakub (1650 kg z roku 1603) a podle popisku na ně chodí zvonit opravdový zvoník (proto taky všude byly cedule, že je přísně zakázáno na ně zvonit kýmkoli z návštěvníků :o).
Kamenné schody na věž u kostela sv. Jakuba byly opravdu úzké :o)
Ze shora z ochozu pak byl krásný výhled na náměstí a do okolí Telče (včetně všech těch rybníků :o), ale třeba i na nádvoří zámku a tak. Jinak na věž vede celkem 152 schodů, ochoz je ve výšce 33 metrů a věž celá je vysoká 53 metrů, přičemž vstup se platí nad kamennými schody a je 40 Kč/osobu.
Prošla jsem se i kolem velkého Štěpnického rybníka až ke hřbitovu, kde mě z dálky lákal Kostel sv. Anny, potom k Horní bráně, kterou jsme předtím projížděli autem, a mrkla jsem i na pozůstatky městských hradeb.
No a potom už jsem byla uchozená tak, že jsem se rozhodla nanosit tašky na hotel a trochu si tam na pokoji odpočinout (což se neobešlo bez již zmiňovaného martýria s protivným recepčním, hledáním pokoje a nošením tašek nadvakrát celou tu štreku až z parkoviště :o(. Dala jsem si sprchu, natáhla nohy, sežrala Mamba bonbony a koukla na tabletu na Výjimečné, což mi dostatečně zlepšilo náladu. Mimochodem Výjimeční je naprosto skvělý film, u kterého jsem se vlastně od začátku pochechtávala, přestože to není prvoplánově komedie, ale spíš laskavý film na motivy skutečných událostí o chlapíkovi, který se rozhodl pomáhat autistickým a mentálně postiženým dětem, které by jinak zůstaly zavřené v ústavech na lécích a připoutaní k postelím. Přišel mi geniální ten jejich nápad zkombinovat to s pomocí dětem ze sociálně problematického prostředí a dát jim tak práci, i když je mi jasné, že to ve skutečnosti znamená hrozitánský risk a spoustu problémů a komplikací, ale tady je to natočené tak odlehčeně, že vás to nabije optimismem (to Brunovo "nějak to zařídím" bylo prostě boží :o). A ty jeho nepovedené šiduchy (ano, když se pustíte do něčeho podobného, prakticky nemáte soukromý život) nebo Josef, co pořád tahal za záchrannou brzdu v metru a chtěl vidět ponožky, no prostě na tenhle film se s chutí podívám znovu, a přestože je od stejných tvůrců, rozhodně mi připadá optimističtější a tak nějak odlehčenější než Nedotknutelní (a fakt, že mám teď po Spojce takový menší crush do Vincenta Cassela v tom nehraje vůbec žádnou roli :o)
No a v neděli jsem si pak (po oné výborné snídani v hotelu) vzala pod taktovku výlet na hrad Roštejn. O tomhle malém loveckém hrádku jsem se dozvěděla díky své práci, neb na rekonstrukci čerpali dotaci a objevil se tak v mém pracovním kalendáři, kde se mi podle fotek okamžitě zalíbil, jenže za běžných okolností je trochu z ruky. Nicméně je pouhých deset kilometrů od Telče, takže jsme se po snídani ještě jednou courli Telčí a hlavně zámeckým parkem kolem Ulického rybníka (jakoby zase z druhé strany kolem centra), nanosili věci zpátky do auta a kolem desáté vyrazili na sever :o)
Hrad Roštejn je zastrčený v lesích a před bránou čeká na návštěvníky malinké parkoviště (hrad otevírá v deset a naštěstí před půl jedenáctou jsme se ještě vešli). Hrad byl původně gotický z první poloviny 14. století, v období renesance byl přestavěn Zachariášem z Hradce na lovecké sídlo a v blízkosti vznikla obora. Původní název zněl Rossenstein a nejspíš odkazoval na erb rodiny zakladatelů, kdy páni z Hradce mají zlatou růži na modrém poli, a časem byl počeštěn a malinko zkomolen. Dalšími majiteli hradu pak byli např. Slavatové z Chlumu a Košumberka nebo i Lichtenštejnové. V červnu 1915 hrad vyhořel po úderu blesku do hradní věže a byl docela dlouho v dezolátním stavu. V současné době je prý ve vlastnictví Kraje Vysočina a spravuje ho Muzeum Vysočiny v Jihlavě, které sem také zapůjčilo inventář, protože ten původní se až na výjimky nedochoval.
Vlevo zázemí pokladny :o)
Sedmiboká hradní věž, která je dominantou celého komplexu a je možné si na ni vylézt (což jsem si samozřejmě nenechala ujít :o), je opravdu krásná. Vlastně se mi líbil celý hrad Roštejn, je příjemně komorní a má hrozně příjemnou atmosféru. V rámci základní prohlídkové trasy projdete de facto jen pár místností, ale i tak bylo celkem na co koukat – nejvíc se mi líbila vstupní hala s loveckými trofejemi a renesančními truhlami a hezká byla i jídelna nebo erbovní sál, kde je na stěnách namalováno prý přes 700 erbů, přičemž v koutě byl prevét, tak jsem si říkala, jestli to byl středověký pokus o zábavu na WC, jakože aby si měl dotyčný v čem "počíst" :o).
Bylo vidět, že hrad musel být opravdu ve špatném stavu, protože nejmíň ve dvou místnostech byly nově dělané celé dřevěné stropy (a trochu jsem si u toho vzpomněla na věž ve Vranově nad Dyjí a pána, co si stěžoval, že je to fejkový :o). Na druhou stranu ale nejsem úplně nadšencem promítání (mám radši osobní výklad od průvodce), a to ať už filmu o historii hradu s různými animacemi, jak asi vypadal, tak promítání imaginární hostiny na stůl (to mi přišlo spíš pro děti). A trochu mi vadily i ony moderní plastové průhledné židle, i když chápu, že se je asi snažili udělat co nejmíň rušivé. Nicméně i přes těchhle pár mušek se mi na Roštejně líbilo, zvlášť když jsem si mohla po prohlídce hradu vyběhnout ještě na věž :o)
Celý hrad je částečně vytesný do skály :o)
Jinak vstupné na hlavní prohlídkovou trasu je 150 Kč a na věž, která je bez průvodce, 50 Kč a bez blesku se uvnitř může v pohodě i fotit :o). V rámci šmejdění na nádvoří jsem nakoukla i do malinké kaple, návštěvníkům je k dispozici občerstvení a dokonce i hudební produkce na harfu.
My jsme však na oběd vyrazili zpátky do Telče (přece jen bezlepková pizza je bezlepková pizza :o), akorát že protentokrát jsme využili hodinovou přípravu k tomu, že si můj doprovod zakousl nějakou tu flákotu v restauraci kousek vedle a oba jsme pak byli maximálně spokojení :o). Jinak v Telči to evidentně žije, protože v sobotu bylo na náměstí podium, kde vystupovaly jakési dětské kroužky, a v neděli se na náměstí pro změnu srocovala závodní auta kvůli rallye či co, takže se tam túrovaly motory a sem tam bylo k vidění nějaké to Lambo. No zkrátka v Telči není chvilku klid a pořád se něco děje, naštěstí závodníci stihli odjet, než jsme se naobědvali (jinak bylo ucpané celé město) a my tak mohli v relativním klidu odjet. Jako tak jak se mi na tenhle výlet moc nechtělo, tak to nakonec bylo neskutečně fajn a fakt jsem si to užila :o)
