Loreto

Tohle malé italské městečko jsme cestou na dovolenou míjeli možná i víc než deset let a já marně nadhazovala, že bychom se tam mohli třeba cestou domů zastavit a porozhlédnout se, protože i z dálnice byla vidět obrovská světlá kupole zdejšího kostela a slibovala pěkné historické centrum doslova na dosah ruky :o). No a v roce 2021, kdy jsem vyfasovala roli hlavního navigátora a plánovače, jsme se po domluvě s mamkou rozhodly onen vysněný výlet skutečně zrealizovat (hotel jsme měly poměrně blízko a uprostřed ničeho, takže nebyl úplně důvod, proč tam chvátat).

Takže v sobotu 24. července 2021 při zpáteční cestě z Itálie jsme po nějakých 84 km sjely z dálnice a udělaly si odbočku do vnitrozemí, do Loreta. Znovu musím mamku pochválit, jak báječně si vedla a že si poradila i s mými menšími zmatky při hledání parkoviště, neb jsme přejely odbočku a musely pak vyjet ukrutný krpál a pak jsme ho zase sjížděly dolů, což bylo celkem strašidelný, protože byl příkrý jak černá lyžařská sjezdovka. Nicméně parkoviště jsme nakonec našly, a dokonce tam na nás čekalo úplně poslední volné místo :o). No a odtud jsme pak zhruba někdy kolem jedenácté dopoledne vyrazily pěšky skrz původní městské opevnění po schodech nahoru na náměstí.

Parkoviště v Loretu

Vstup do historického centra stráží moc pěkná Porta Romana neboli Římská brána s bohatou barevnou výzdobou i uvnitř oblouku a za ní už procházíte úzkými uličkami plnými krámků s nejrůznějším zbožím a suvenýry a občas i s nějakou tou zmrzlinou nebo sladkostmi, až dojdete do samotného středu města, kterým je obdélníkové náměstí obklopené zdejšími největšími monumenty.

Ten krpál vlevo jsme vyjely a zase sjely :oO

Výhled z jedné z mnoha teras - kromě hor je vidět na obzoru i moře :o)

My jsme při vstupu měly hned naproti nám baziliku Svaté chýše (Santuario della Santa Casa), náměstí pak ještě lemuje Jezuitská kolej a Palazzo Apostolico z roku 1510, kde nyní sídlí obrazárna a muzeum.

Jinak Loreto je po Římu druhým nejvýznamnějším poutním místem v Itálii a ročně ho navštíví až tři miliony lidí. Cílem poutníků je právě bazilika Svaté chýše, v níž se údajně nachází dům, v němž žila Panna Marie, který sem podle legendy na konci 13. století přenesli andělé z Nazaretu. Reálnější verze legendy pak říká, že kameny z domu Panny Marie nechal ze Svaté země převézt do Itálie v roce 1294 byzantský vladař u příležitosti svatby své dcery s tarentským knížetem. Svatá chýše je obdélníková stavba se třemi stěnami (čtvrtou tvořila skála neboli grotta) z pískovcového zdiva, které bylo v roce 1509 obloženo bohatě zdobeným mramorem. Napodobeniny Svaté chýše zvané lorety se pak šířily a tvořily po celé Evropě.

Jak ale ve skutečnosti ona Loretánská chýše vypadá vám neřeknu, ani neukážu, neb v době naší návštěvy bylo nějakých 37 stupňů a pražilo slunce, takže jsem měla kraťasy a tílko a v těch by mě v Itálii dovnitř do kostela jednoduše nepustili. Nicméně vzhledem k tomu, že nejsme s mamkou nábožensky založené (kostely mě většinou zajímají spíš kvůli architektuře a celkové atmosféře), užily jsme si prohlídku Loreta i bez toho :o)

Jak říkám - Carcassonne hadr :o)

Přímo na náměstí jsme si dokonce na chvíli sedly do kavárny, mamka si dala jakési čokoládové trubičky (a prý byly výborné), které jsem fikaně objednala za pomoci fotky v mobilním telefonu, neb je měli ve vitrínce venku bez jakéhokoli názvu a objednávky se uskutečňovaly uvnitř, tak jsem prostě baristovi ukázala obrázek a řekla, že chci ciocolatto a bylo to :o). A k tomu jsme se podělily o zmrzlinu a chlazenou colu a zpod markýzy se kochaly výhledem na náměstí a Baziliku :o).

Nafotily jsme si všechno možné, včetně kašny Fontana della Madonna s bohatou sochařskou výzdobou (nejvíc se mi líbili ti draci :o) a po občerstvení jsme si obešly Baziliku kolem dokola. Mimochodem dost mě překvapilo, jak je v zadní části "opevněná" – vypadá spíš jako středověký hrad odněkud z Francie (Carcassonne hadr) než jako kostel, ale moc se mi líbila :o). Bílá zdobená čelní stěna tak vypadá trochu jako maska naražená na tvář středověkého rytíře :o)

Za Bazilikou je navíc další okruh původních hradeb (ty mimochodem pochází údajně z roku 1518 a byly pak ještě posíleny v 17. století), kde se dá po libosti šmejdit a je odtud moc krásný výhled do okolí vzhledem k tomu, že Loreto trůní na vrcholku kopce :o). Nejvíc ale asi zbožňuju to, že je z Loreta vidět i na moře – to byl úžasný pohled (z vnitrozemí zas pro změnu zdobí panoramata hory :o)

Celkově si pamatuju, že jsem se na Loreto nemohla vynadívat, a i proto jsme s mamkou udělaly hafo fotek, včetně různého pózování (a až teď při jejich třídění jsem zjistila, že mám nejmíň desetkrát de facto ten samý pohled jen vždycky s pauzou proložený ještě jinými obrázky, které se opět opakují :o). Nakoukly jsme i za Porta Marina (neboli Mořskou bránu) a kousek pod hradby, kde byla další terasa s výhledem (a kousek dál i velké parkoviště pro autobusy).

No a potom jsme se vrátily zpátky do města, obešly kostel z druhé strany (mamka si dokonce odskočila na veřejné záchodky, které tam uvnitř temného hradního průchodu byly otevřené pod erby :o) a potom jsme se zvolna vydaly zpátky k autu příjemně užaslé z krásy onoho místa :o)

Odjížděly jsme asi kolem jedné odpoledne a já si u nejbližší dálniční pumpy koupila oběd v podobě balených bezlepkových sendvičů (jeden šunkový a jeden tuňákový, přičemž ten tuňákový byl naprosto epesní), protože jsem měla už hrozný hlad :o). Mimochodem tyhle báječné bezlepkové sendviče mají u benzínek jen v Itálii, a to ještě spíš v té střední, v Rakousku jsem něco podobného hledala marně :o(. Jo, upřímně řečeno jídlo na zpáteční cestu je vždycky největší problém, protože přece jen jedeme zhruba dva dny (ve skutečnosti spíš den a půl ale stejně) a můj doma pečený chleba nevydrží dlouho dobrý, a navíc je pak problém, co zakousnout k němu, neb je většinou horko a šunka nebo něco podobného by se zkazilo, takže jsem pak za podobné zázraky v podobě hotového a výborného bezlepkového jídla neskutečně vděčná :o)