Dovolená v roce 2021 byla jiná. A to ani ne tak kvůli COVIDu, na ten už jsme si za celý ten předchozí rok a půl tak nějak zvykli (i když částečně na tom měl taky podíl), ale hlavně kvůli tomu, že jsme na ni vyrazily jen my dvě s mamkou, což mimo jiné obnášelo i to, že mamka musela odřídit oněch 1135 km do našeho letoviska úplně sama (ano, Rebarbora totiž neřídí :o(
V den odjezdu jsem si musela ještě zajít na test (naštěstí jsem objevila laboratoř blízko mého bydliště, kde začínají už od sedmi ráno :o), aby mi platil co nejdéle, kdybychom se po cestě někde zdržely (nejrůznější příjezdové formuláře v angličtině a jeden dokonce pouze v italštině už jsme měly vyplněné s předstihem s vydatnou pomocí naší osvědčené delegátky, přes kterou si objednáváme ubytování), neb jsem sice absolvovala jednu dávku očkování a vyšlo mi to tak, že jsem byla i čtrnáct dní po její aplikaci, ale bohužel se do té doby změnila pravidla a Italové první dávku neuznávali (to už byla taková v té době klasika – jednak neustálé změny pravidel a jednak fakt, že když se to tak vezme, ve výsledku je mi celé očkování proti COVIDu slušně řečeno na nic, tedy snad kromě faktu, že bych teoreticky nemusela nakazit nikoho v okolí a možná bych měla lehčí průběh, kdybych to náhodou chytla... :o(. No a pak už jsme jen dobalily chlaďák s mrazákem, odnosily zbývající tašky do auta a o půl desáté dopoledne jsme vyrazily k hranicím :o). Kromě navigace v autě jsem měla v pohotovosti ještě i navigaci v mobilu (mé oblíbené Mapy od Seznamu :o) a samozřejmě naši letitou papírovou mapu s instrukcemi/směrovkami od delegátky (sice jsem za hranicemi zjistila menší faux pas, a sice že jsem si jaksi zapomněla stáhnout do mobilu mapy Rakouska – prostě jsem měla Itálii a basta :o) – nicméně vzhledem k tomu, že tuhle trasu jezdíme už řádku let, ničemu to nevadilo, protože směr známe a jistila nás navigace palubní :o). Mimochodem při balení jsem zjistila poměrně vtipnou skutečnost, a to že jsem ve výsledku měla jednu tašku oblečení a tři tašky jídla, ale utěšovala jsem se tím, že zajišťuju jídlo pro celou výpravu na čtrnáct dnů, ne jenom pro sebe :o)
Cesta byla překvapivě v pohodě (a bylo tak hezky, že jsem ji celou absolvovala v tříčtvrťácích a tílku :o), v Rakousku nám sice palubní navigace hlásila uzavírku na trase, ale protože jsme nechtěly kličkovat někde Alpami, rozhodly jsme se to risknout, a nakonec to bylo dobře, protože jsme si před tunelem na Tauern postály sotva pět minut a frčelo se dál :o). Další menší zdržení nás pak čekalo u Benátek, kde byla kolona kvůli dopravní nehodě, ale naštěstí jsme stály a popojížděly po pár metrech jen asi půl hodiny (že šlo o dopravní nehodu jsme si dovodily z projíždějící sanitky a pak i z poničených svodidel, když se kolona rozjela). Jinak jsme si v sobotu udělaly první pauzu kolem poledne ještě v Rakousku (ta byla obědová, kdy nesměly chybět mé tradiční bezlepkové řízky s chlebem a okurkou – vidlák, já vím :o), potom jsme stavěly ve dvě odpoledne na tankování, pak v pět na večeři (opět řízečky :o) a potom kolem sedmé večer před Bolognou znovu dotankovat, abychom měly na ráno plnou nádrž, kdybychom se dostaly do kolony (protože Bologna je kolonami proslulá – nebo aspoň my tam při každé cestě na dovolenou i zpět v nějaké uvízli).
Další změnou oproti předchozím dovoleným bylo i ubytování během cesty. Měla jsem trochu strach, aby mamka nebyla z celodenního řízení moc unavená (nemluvě o tom, že v našem současném autě Hyundai Tuscon se kvůli tvarovaným sedačkám, všemožným boulím a průvanu z kufru nedá pohodlně ležet, a tudíž ani spát), a tak jsem vypátrala hotely u dálnice, které jsem pak rezervovala přes Booking. Při cestě do Itálie to byl hotel Michelino na okraji města Bologna, vzdálený 823 km, kam jsme dorazily před osmou večer. Vybírala jsem ho hlavně kvůli tomu, že je snadno přístupný z dálnice (de facto kousíček za sjezdem), a opravdu to tak bylo, navíc parkoviště u hotelu bylo taky dostatečně prostorné, zkrátka značka ideál :o). Pokoje byly pěkné a příjemné s pohodlnými postelemi, což bylo asi nejdůležitější, a musím říct, že to bylo neskutečně příjemné se po celém dni v autě osprchovat a pěkně natáhnout a vyspat v normální posteli. Snídaně v sobotu ráno byla taky dobrá, takže jsem si hotel poznamenala jako stálici i pro případné další cesty :o)
Zpátky na dálnici pokračovat v cestě do konečné destinace, letoviska Alba Adriatica, jsme byly už v půl deváté ráno (vzbudily jsme se samy od sebe už někdy kolem půl sedmé a snídaně na hotelu byly od sedmi do desíti) a hned jsme zůstaly asi na hodinu popojíždět v koloně. Obědovou pauzu jsme si daly asi v půl dvanácté ještě u pumpy, ale kolem jedné odpoledne už jsme byly u rezidence Alba Palace. Delegátka nás chlácholila, že je přímo před rezidencí velké veřejné parkoviště, ale to bylo narvané k prasknutí, takže jsme nakonec nechaly auto na blikačkách před vchodem, vynosily jsme všechny věci na recepci a teprve potom jsme jely zaparkovat auto na parkovací místo náležející k rezidenci – místo přímo u rezidence jsme nedostaly, přestože jich tam pár volných bylo, ale musely jsme popojet kousek zpátky, kde bylo vyhrazené parkoviště naproti Campingu Roma, které se ve skutečnosti ukázalo být spíš ohrazeným kusem lesa se stromy dost blízko u sebe, ale nějak jsme si poradily a trochu širší místo na naše auto jsme našly (naštěstí jsme si mohly libovolně vybrat).
Náš apartmán už byl naštěstí k dispozici, takže jsme navozily tašky výtahem do čtvrtého patra (dostaly jsme apartmán úplně nahoře s velikánskou terasou a výhledem do hor :o), vybalily jsme a pak jsme nedočkavě vyrazily na pláž :o). Byly sice trochu vlny a pofukoval vítr, ale moře bylo teplé jako kafíčko, takže jsem se krásně vyráchala – plavat se sice dalo jen po vlnách (resp. nechat se jimi unášet) a zpátky jsem se vracela pěšky po pláži, ale i tak to bylo fajn. Navíc jsme měly přímo u rezidence malý bazén, který jsme hned v sobotu taky pokřtily a po příchodu od moře jsme si v něm s mamkou obě zaplavaly.
Pak jsme daly sprchu a zaběhly nakoupit potraviny jako italské prosciutto k snídani, taky jsme koupily plážovou tašku za 15 euro, protože ta naše zůstala nedopatřením doma – to jsou úskalí, když se balíte ze dvou domácností – mamka si totiž myslela, že plážovou tašku beru já, ale ta byla u našich a já ani žádnou nemám, takže jsem logicky měla za to, že ji bere mamka :o). Jinak krámek s potravinami jsme měli velice příhodně za rohem ve vedlejší ulici (opravdu kousek) a dalo se tam nakoupit veškeré zboží denní potřeby jako třeba právě zmiňovaná šunka nebo i ovoce, pití, pečivo, sušenky...
Po nákupu jsme si pak udělaly pěší vycházku po palmové promenádě až do vedlejšího letoviska s názvem Tortoreto Lido (vtipné je, že všechna tahle letoviska na sebe plynule navazují, takže nebýt velké brány nad silnicí s nápisem, ani byste si nevšimli, že jste přešli do jiného městečka :o) na zmrzlinu, kterou jsme si pamatovaly z předešlých let (jen tentokrát jsme k gelaterii přišly z jiného směru), ale ukázalo se, že se trochu s kvalitou zmrzlin zhoršili a už to nějak nebylo ono, navíc to nebyla úplně krátká procházka, takže jsme pak v dalších dnech otestovaly zmrzlinárny v okolí apartmánu a našly favorita hned na rohu hlavní ulice s názvem Delle Rose, kam jsme chodily mlsat po zbytek pobytu :o)
Jinak v podobném duchu vlastně probíhala dovolenková rutina i následujících dnů. Ráno jsem si oblíbila snídaně na terase (to byla novinka, ale nešlo odolat a nebyla jsem líná nosit nám na terasu i oběd :o), párkrát jsem si přivstala s budíkem na východ slunce nad mořem, ale upřímně řečeno už mě tolik nebavily a rozhodně jsem to neměla tak, že bych vstávala každý den (všehovšudy jsem byla na pláži takhle brzy jen čtyřikrát za ty dva týdny). Důvodem možná bylo i to, že Alba Adriatica má zas trochu jinou atmosféru a ráno na pláži se vám nestane, že by vás neznámí Italové s úsměvem zdravili (z radosti, že potkali dalšího blázna, který nemůže dospat :o), což mi dost chybělo a myslím si, že je to možná částečně i proto, že v Albě je palmová promenáda občas přerušená piniovými hájky, kde bivakuje omladina (jakože tam i přespávali na lavičkách nebo na lehátkách přímo na pláži jako takoví prázdninoví bezdomovci), a celkově je to už rušnější letovisko, kde jsou lidi obezřetnější a uzavřenější :o(. Nemluvě o tom, že pláže v Albě nejsou tolik udržované, a protože v moři nejsou kamenné vlnolamy, je na pláži dost oblastí s oblázky, po kterých se bosky dost špatně chodí (to mě fakt štvalo), a stejně tak byla místa, kam příliv zanesl haldy mořských řas, a ty pak na sluníčku slušně smrděly :o(
Nicméně je pravda, že v roce 2021 jsme s mamkou na dovolené vstávaly i bez budíku relativně brzy (většinou už kolem půl sedmé ráno) a po snídani jsme tak bývaly i dost brzy na pláži (klidně i kolem deváté ráno, což se nám snad nikdy v historii nedařilo :o). Moře a sluníčka jsme si tudíž užívaly do sytosti a já se ráchala v moři snad každý den s výjimkou asi jednoho či dvou, kdy bylo pod mrakem a dokonce i pršelo. Ale zpátky k rutině – takže snídaně na terase, koupání v moři, pak zpátky na apartmán, kde jsem uvařila oběd, ten jsme si zase snědly na terase :o), pak chvilka odpočinku a odpolední siesty, kdy jsem si četla (miluju, když mám na dovolené čas na čtení :o), a pak zase kolem druhé zpátky na pláž, chodit v písku s nohama ve vlnách a plavat, zpravidla jsme se cestou od moře rovnou vykoupaly i v bazénu u rezidence, který byl sice malý, ale milý a rozhodně by mi třeba u domu bohatě stačil :o), no a potom po sprše a umytí vlasů jsme navečer zašly dokoupit drobné zásoby a pak následovala procházka po večerní promenádě se zastávkou na zmrzlinu :o)
U moře se zkrátka nějakým těm kýčovitým fotkám nevyhnete :o)
Dost jsem si to dovolenkování po vynucené covidové pauze užívala, jakože fakt hodně, až jsem měla chvílemi pocit, jako bych snad byla na dovolené poprvé v životě. A užívala jsem si vlastně i samotnou cestu, i když jsem během ní vůbec nic nepřečetla (to jsem měla ráda, že jsem nechala rodiče řídit a navigovat a sama jsem na zadním sedadle bezstarostně zabořila nos do knihy :o), z pozice navigátora totiž vnímáte cestu úplně jinak, a byť jsem měla trochu strach, abych udržela pozornost (když totiž běžně za jízdy jen koukám z okna, chce se mi po nějaké době hrozně spát), ale zodpovědnost mě bez problémů udržela ve střehu a cesta byla zajímavá, měla jsem takhle mnohem větší povědomí o tom, kudy přesně jedeme, koho míjíme, jací jsou řidiči a tak.
Italské melouny se stěží vejdou do lednice :o)
Vlevo úžasný olivovník, který jsme potkaly cestou do supermarketu :o)
A užívaly jsme si naplno i všeho, co nám mohlo letovisko nabídnout, takže hned v pondělí v podvečer jsme si půjčily riscio neboli takovou velkou šlapací čtyřkolku, a s tou jsme se pak projely podél promenády (letoviska jsou naštěstí na cyklisty i na tyhle šlapací rikši připravená a souběžně s promenádou pro pěší vede i cyklostezka) až na konec sousedního letoviska Tortoreto Lida (ke kruhovému objezdu s mořskou pannou zvanou Sirena). Výlet na čtyřkolce jsme si pak zopakovaly ještě i v úterý odpoledne, kdy bylo pod mrakem, a tudíž ne úplně na koupání, a to jsme si v Tortoreto Lidu daly i zmrzlinu v plážovém baru Antares, kam jsme chodívali z pláže, když jsme tam byli na dovolené, a musím říct, že ji mají pořád moc dobrou :o)
Zažily jsme i atmosféru při nějakém fotbalovém zápasu (fanouškové prominou, ale tohle mě naprosto míjí, takže ani nevím, jestli to bylo nějaké mistrovství nebo co vlastně), kdy jsem si nejdřív myslela, že Italové vyhráli podle toho, jak všude všichni nadšeně halekali a troubili na klaksony, hrála hymna a jak bylo všude vyzdobeno italskými barvami, ale pak jsem pochopila, že se teprve mělo hrát, protože během večera ve všech barech a restauracích běžela televize s přenosem.
Vpravo hotel v italských barvách kvůli fotbalu...
V úterý jsem si přivstala na východ slunce (protože úplně bez tohohle rituálu si přece jen dovolenou u moře představit neumím :o), a i když nebyl sluneční kotouč vidět přímo nad vodou, protože byl lehký opar, mohla jsem se pro změnu podivovat nad množstvím rybářských lodí, které brázdily obzor, protože tolik pohromadě jsem jich snad ještě v životě vážně neviděla (a pak se diví, že ryb v mořích a oceánech ubývá). Bylo jich tam dokonce tolik, že byly zahalené lehkým oparem z výfukových plynů z motorů.
Jinak jsme si s mamkou udělaly i několik minivýletů autem – ten první hned ve čtvrtek, kdy jsme už v sedm ráno vyrazily do letoviska Giulianova o pár kilometrů jižněji na trhy a do přístavu (a cesta s navigací byla všude naprosto v pohodě, což bylo plus, protože jsem z toho byla coby navigátor pokaždé malinko nervózní :o). Tamní přístav je totiž opravdu malebný a obě to tam máme moc rády. Sice jsem chvíli bojovala s parkovacím automatem, ale nakonec jsem ho nějak přemluvila (parkování u přístavu stojí 3 eura na půl dne :o). Nejdřív jsme se pěkně prošly přístavem až na konec mola a napráskaly spousty fotek, a potom jsme se vydaly za nákupy na trhy. Ty jsme teda musely chvíli hledat, protože už je nedělají na silnici podél moře, ale jsou na parkovišti asi o tři ulice dál směrem do vnitrozemí. Mimo jiné jsme se snažily někde sehnat nějaký větší nůž na krájení melounů, neb ty italské jsou opravdu veliké, a na apartmánu byly jen samé malé kudličky :o)
Přístav v Giuliannově :o)
Taky jsme s mamkou vzpomínaly, jestli právě Alba Adriatica nebyla oním letoviskem s "bájnými trhy", kde jsme je už kdysi dávno před lety během našeho pobytu marně hledali a nikdy nenašli. Podle všeho se asi stánky přesouvají v ulicích podle dnů v týdnu, ale coby turisti jsme je nikdy nebyli schopní vystopovat a najít, a ani tentokrát tomu nebylo jinak (jeden podvečer jsme se vypravily je zkusit najít a nic :o).
A proto jsme si to vynahradily i v pátek dalším výletem autem, tentokrát pro změnu na sever, do letoviska jménem San Benedetto del Trono. Zase jsme vyrazily poměrně brzy s tím, že si nejdřív projdeme přístav, takže jsme parkovaly u přístavu už kolem půl osmé a měly tak na výběr spoustu místa :o). Zase jsme si udělaly hezkou procházku po molu, v San Benedettu je přístav větší a takový průmyslovější, ale zase to vynahrazují sochy vytesané do kamenných bloků, které lemují celé molo, takže bylo zase co fotit a čím se kochat :o). No a potom jsme vyrazily ke stánkům, které se táhnou ulicemi od majáku až bůhvíkam do vnitrozemí (tyhle trhy se přiznám, že jsme nikdy nebyli schopní projít celé). Koupila jsem si tahací šaty na pláž a spol. za pět euro, ale třeba i moc pěknou dlouhou košili, kterou nosívám do práce k legínám nebo tak (za 8 euro nekupte to :o), a taky malou látkovou kabelku za 2 eura na výlety a tak (v létě nemám ráda kožené tašky a kabelky, protože mi přijde, že se pod popruhy člověk hrozně potí :o(. V pátek jsme byly dokonce tak šikovné, že jsme po návratu z trhů stihly před obědem ještě i koupačku v bazénu u rezidence :o)
Přístav v San Benedettu del Trontu :o)
Maják a trhy v San Benedettu del Trontu :o)
V sobotu pak sice pršelo a bylo pod mrakem, ale aspoň jsem měla čas odeslat on-line pohlednice z aplikace České pošty a taky jsem toho spoustu přečetla. Mamka byla poměrně vtipná – když jsem navrhla, že si můžeme něco zahrát, třeba pexeso nebo Dobble, tak jen zděšeně vykřikla: "Ježišmarjá!" :o). A podobně vtipné byly i některé jiné naše rozhovory, například já: "Musím tě vyfotit na šířku." a mamka: "To už jsem za ten týden tak přibrala?!" nebo když mamka trvala na tom, že jí musím koupit hadr na podlahu, aby mohla na apartmánu uklízet v pauzách mezi oficiálním úklidem (ten chodil asi dvakrát týdně), a nevěřili byste, jakou z něj pak měla radost :o). A vtipní jsou i italští pejskové, když na ně totiž mluvíte česky, hrozně hezky zmateně koukají a je vidět, že vůbec nerozumí, co říkáte, a nechápou proč :o). Odpoledne pak přestalo pršet, takže jsme se šly projít a nakoupit a tak. Jo a taky jsme tam koukaly na pořad s názvem Ridiculousness, kde byla videa z youtube a sociálních sítí ve stylu Neváhej a toč! a byla to legrace, aniž by člověk musel umět cizí jazyk :o)
Do Alby Adriaticy taky jezdil na parkoviště na hlavní ulici u pláže pojízdný stánek zelináře, který byl moc sympatický, uměl spoustu jazyků, včetně třeba francouzštiny, a podle toho, co říkal, jsem pochopila, že je asi z Baskicka, nicméně nejdůležitější bylo, že měl vždycky výborné a slaďoučké ovoce (a dokonce dával ochutnávat – klidně tam rozporcoval takový ten oranžový meloun, abyste mohli ochutnat :o), no prostě vážně sympaťák (a neříkám to jen proto, že mi chválil moji italštinu :o), takže jsme u něj docela pravidelně nakupovaly (vždycky dopoledne cestou z pláže) hroznové víno, třešně a já broskve. U nás doma je moc nejím, protože jsou málokdy dobré, sladké a šťavnaté a navíc mám tak trochu alergii na peckoviny :o), ale v Itálii nikdy neodolám, tam jsou tak výborné, že to prostě nejde :o). A samozřejmě jsme taky holdovaly melounům, ale ty jsme nosily z malých potravin za rohem, protože v Itálii snad menší než desetikilový meloun neseženete, takže je třeba je nenosit nikam daleko :o)
V druhém týdnu jsem si v rezidenci půjčila kolo a v úterý brzy ráno vyrazila za dalším východem slunce a na cykloprojížďku (jo, jsem už tak hráblá, že mi kolo na dovolené asi chybělo, či co :o), ale zjistila jsem, že jsem už rozmazlená ze svého kola a jet na jakémkoli jiném už není ono – tady jsem měla pocit, že mi celou dobu přibržďovalo nebo prostě nějak drhlo a taky jsem měla dojem, že mělo prázdnější gumy, no zkrátka to nebylo to svěží bezstarostné cyklovýletování, co jsem si pamatovala před lety (v rezidenci v Tortoreto Lidu měli ta kola asi lépe udržovaná) a které mě tehdy vlastně přivedlo zpátky k jízdě na kole, ale to už je jiný příběh. Když už jsem měla to kolo půjčené, zajela jsem se podívat do přístavu v Giulianově, jak bylo v plánu, a potom jsem se při zpáteční cestě stavila v Tortoretu Lidu v pekárně, kde jsem teda musela chvíli čekat, než otevřou, abych tam mamce koupila nějaké z jejích oblíbených sladkostí (ale už neměli takový výběr, co pamatuju), a nakoukla jsem i do obchůdku se smíšeným zbožím, kam jsme chodívali na takové ty naše malé každodenní nákupy (tam mě pro změnu pan majitel pustil ještě dřív, než oficiálně otvírali, když mě viděl postávat před krámem – pro tohle mám Italy hrozně ráda, že jsou takoví přátelští :o), a já si u něj koupila asi čtvery kolíky na prádlo (mají takové suprově veliké :o) a bezlepkové sušenky, kterými mi udělali hroznou radost, že je vůbec nabízeli (a měli i balený bezlepkový chleba), takže jsem je musela koupit už jen coby podporu, ať pokračují v tom, že je v krámku nabízí :o). Mimochodem hrozně vtipné a zároveň milé mi přišlo i to, jak už si mě pán v krámku v Albě Adriatice za ty dva týdny pamatoval, a pokaždé, když jsem přišla k pultíku, tak už věděl, že to bude dvacet deka prosciutto cotto a ke konci už pak pomalu beze slova vyrážel pro šrutku automaticky :o)
Ve středu dopoledne jsme si pak s mamkou půjčily i šlapadlo (neboli pedalo) u vedlejšího hotelu Sporting a projely jsme se kousek dál na širé moře :o). K půjčení (stejně jako u čtyřkolek riscio) vám stačí doklad totožnosti (já měla proto s sebou i pas, i když jsem zjistila, že je už propadlý) a občas chtějí zálohu. Na šlapadle to byla moc hezká projížďka, moře bylo klidné jako rybník, ale ukázalo se, že vzadu na hloubce byly medúzy, takže jsem se nekoupala (navíc jsem měla i strach, abych mamku nepřeklopila, až se budu sápat z vody zpátky nahoru na plavidlo :o). Nafotily jsme spoustu fotek a natočily i něco na kameru (to je mamky specialita, ta chce mít na památku vždycky video :o), no zkrátka žůžo paráda a pohoda :o)
Jinak si ze mě mamka na téhle dovolené dělala často legraci, jestli trénuju na La Manche, protože jsem dost často plavala souběžně s ní, zatímco ona chodila po pláži (nějak toho naplavala míň, protože ji pak bolela záda), nebo jsem plavala od jedné cedule označující "bezpečnou" hloubku moře ke druhé :o). Mně to tak ani nepřišlo, ale asi bylo znát, že už jsem měla něco naplaváno doma v řece a naučila jsem se držet tempo a plavat tak jako mimochodem – jakože už to není boj o přežití nebo závod v rychlosti, ale spíš vytrvalostní záležitost, abych u nás v řece doplavala od jedněch schůdků ke druhým, naučila jsem se, že není třeba spěchat, že možná plavu pomalu, ale nakonec tam doplavu :o) a nakonec z toho je pak takové to, že vlastně ruce a nohy už plavou automaticky a samostatně a já se při tom můžu kochat přírodou, i když teda v moři musím samozřejmě dávat bacha na vlnky :o)
V rámci našeho pobytu jsme si taky premiérově dojely na větší nákup do supermarketu autem – mamka si vždycky z Itálie vozí olivový olej, který se "v ruce" špatně tahá, a nakoupily jsme tam i nějaké ty jedlé dárky domů :o). A změnou v roce 2021 bylo i to, že jsem neměla úplně tendenci sbírat mušle (to měla na svědomí hlavně mamka, i když jsem se ji snažila brzdit :o), sehla jsem se spíš jen pro ty opravdu pěkné nebo zvláštní či veliké a měla jsem v plánu odvézt si jen pár kousků, jako třeba právě tu úplně první poměrně velikou srdcovku, kterou mi moře vyplivlo doslova pod nohy hned při první procházce (nakonec ale i z téhle dovolené vznikla další lahev do koupelny, byť už je za chvíli nebudu mít kam dávat :o). Mimochodem i když je rozdíl mezi letovisky sotva pár kilometrů, v Albě Adriatice převládají zase úplně jiné mušle než třeba v San Benedettu – zdejší mušle když jsou mokré, jsou hezky růžové, přičemž po uschnutí jsou pak mnohdy do hněda, a mají dost silnou lasturu, která je de facto hladká, ale ne úplně (mají takové lehké vroubky).
No co vám budu povídat, i těch čtrnáct dnů uteklo jako voda a nakonec nás čekal nevyhnutelný návrat domů a do reality. Takže zase nanosit tašky dolů do recepce, pak předjet autem před vchod (veřejné parkoviště před rezidencí bylo narvané k prasknutí celý náš pobyt – dokonce tam někteří parkovali i na takových těch vyšrafovaných částech :o), naházet bagáž do auta a pápá :o(. Ale musím nás moc pochválit, protože v roce 2021 jsme byly s mamkou tak dobrodružné, že jsme si zpáteční cestu ozvláštnily výletem, na který se celá léta s taťkou za volantem nedostalo, a bylo to naprosto dokonalé (pro mě osobně splněný sen :o). Nemusely jsme úplně chvátat, protože i při zpáteční cestě jsme měly na přespání hotel a bylo by zbytečné tam dorazit moc brzy, protože byl uprostřed ničeho, opravdu jen na odpočívadle u dálnice těsně za rakouskými hranicemi. A jak se pak ukázalo už měl své nejlepší časy za sebou (pokoje nebyly zrovna odhlučněné, v koupelně byla sprcha napevno ve zdi, žádná lednice, na matracích byly gumové protipočůrávací podložky a měli pomalou wifi), přestože cenově byl pomalu jednou tak dražší než italský hotel při cestě tam, a snídaně v neděli ráno byla taky bídná – jen vejce a nějaký salám bez zeleniny nebo čehokoli dalšího, a to se ještě doplácela k ubytování zvlášť, takže jsem si pak za to nadávala, protože na pumpě, která byla o pár kroků vedle, bychom se asi nasnídaly líp :o(. Ale tak zase jsme se poučily pro příště. Každopádně dovolenou jako celek jsme si neskutečně užily a upřímně řečeno na ni ještě i teď vzpomínám s krásnou nostalgií a láskou :o)
Hotel Südrast Dreiländereck při zpáteční cestě
