Do téhle dystopické young adult série jsem se v únoru letošního roku pustila poté, co jsem v televizi viděla film s Tomem Hollandem a moc se mi líbil onen nápad, že lidstvo v budoucnosti osídlilo novou planetu s podmínkami příznivými pro život, kde jediným problémem je tzv. Hluk neboli fakt, že myšlenky všech mužů na planetě jsou slyšet nahlas (a někdy jsou i vidět v podobě obrazů či představ). Přišlo mi to jako zajímavá premisa, protože kdo by si někdy v životě nepřál umět na chvilku číst myšlenky někoho jiného? Patrick Ness vám však coby čtenáři ukáže tenhle nápad v celé jeho šíři a se všemi důsledky, tedy že to nemusí být až taková legrace, protože jednak jsou hlasité myšlenky dost rušivá záležitost (neb nevím jak u vás, ale mně se hlavou pořád něco honí), a jednak musíte mít na paměti taky jistou záludnost Hluku, a sice že vlastně není vždycky pravda, jsou to jen okamžité myšlenky (a někdy i ne zrovna příjemné, protože v návalu vzteku a podobně člověka napadnou věci, které ale nemyslí vážně a ve skutečnosti by je nikdy neudělal) nebo vzpomínky nebo prostě to, čemu ten daný člověk věří, jak to vidí nebo si pamatuje ze svého úhlu pohledu, a to vždycky nemusí být to, jak to skutečně bylo. Navíc autor ještě přidal konflikt v podobě toho, že ženy Hluk nemají, a tudíž jsou jejich myšlenky a pocity pořád tajemstvím, což vytváří zajímavé psychologické a společenské dopady s ohledem na to, jak se s tím vyrovnává mužská část populace.
První díl série se jmenuje Hlas nože (i když jsem zjistila, že různá vydání se jmenují různě, např. Naslouchej noži, Najdi odpověď, Probuď monstrum) a hlavním hrdinou je dvanáctiletý Todd Hewitt, který žije podle všeho v poslední osadě, co na planetě zůstala, zvané Prentisstown. V jeho světě už nejsou na planetě žádné ženy, protože se staly obětí války s původním obyvatelstvem tzv. Sádráky, kteří podle popisu vypadají jako ukázkoví ufoni (tedy bledá kůže, velké tmavé oči a malá ústa s ostrými zuby :o). Kniha je opravdu skvěle napsaná, a i když už jsem vlastně z filmu věděla, co bude, nemohla jsem se od stránek odtrhnout a četla jsem a četla :o). Hodně vtipné mi přišlo, že oproti filmu mají v knize Hluk i zvířata, včetně Toddova psího parťáka Mancheeho, což byl skvělý bonus, byť to pak samozřejmě bylo chvílemi o to dojemnější.
"Když se váš pes učí mluvit, ze všeho nejdřív zjistíte, že psi celkem nemají co říct. O ničem.
"Dělat bobek, Todde."
"Drž hubu, Manchee."
"Bobek. Bobek, Todde."
"Řek jsem, drž hubu."
Jdem po zarostlých polích na jihovýchod od města, po těch, který se svažujou k řece a vedou až k močálu. Ben mě poslal, abych mu z močálu přines pár jablek, a řek, abych s sebou vzal Mancheeho (i když stejně všichni víme, že Cillian ho koupil jenom proto, aby se zavděčil starostovi Prentissovi). A tak najednou je tady zbrusu nový pes, kterýho mám od loňských narozenin, i když jsem nikdy neřek, že nějakýho psa chci. Jestli jsem něco chtěl, tak akorát to, aby mi
"Bobek," bafne Manchee tiše sám pro sebe. "Bobek, bobek, bobek."
"No tak kruci udělej ten bobek a přestaň o tom ňafat."
Utrhnu u cesty šlahoun trávy a šlehnu po něm. Netrefím jej, ani ho trefit nechci, ale on se jenom zasměje tím svým tlumeným, bafacím smíchem a nese se dál po cestě. Jdu za ním, šlehám šlahounem po trávě na jedný i druhý straně, mžourám proti slunku a snažím se vůbec na nic nemyslet.
Pravda je, že jabka z močálu nepotřebujem. Ben si je může koupit v obchodě pana Phelpse, kdyby je fakt chtěl. A navíc: jít pro pár jablek do močálu není práce pro mužský, páč muži nemají dovoleno takhle zahálet. Já budu oficiálně mužem až za třicet dní. Žiju dvanáct let, což při tom všem živí znamená, že mi pořád chybí jeden měsíc do mých velkých narozenin. Plány se plánujou a přípravy připravujou, bude tuším oslava, ačkoliv se o tom začínají dostavovat trochu divný obrazy, temný a zároveň moc zářivý, ale každopádně ze mě bude muž a trhat jabka v močále není práce pro muže, ani pro skoromuže.
Ben ale ví, že mě o to požádat může, a taky ví, že řeknu jo a půjdu. Páč močál je jediný místo v okolí Prentisstownu, kde si můžete trochu odpočnout od všeho toho Hluku, který ze sebe muži chrlí, od toho jejich řevu a brebentění, co nikdy nepřestává, ani když spí. Tak to jsou muži a jejich myšlenky, o kterých často ani nevědí, že si je myslí, přestože je všichni kolem můžou slyšet. Muži a jejich Hluk. Nevím, jak to dělají, jak můžou jeden druhýho vystát.
Muži jsou hlučný stvoření.
"Veverka!" křikne Manchee, skočí z cesty do pole a je fuč. Můžu za ním křičet, jak chci, ale pak stejně musím za ním přes ty (rozhlídnu se, abych měl jistotu, že jsem sám) sakramentský pole. Páč Cillian bude mít záchvat vzteku, jestli Manchee spadne do nějaký sakramentský hadí díry, a bude to samozřejmě moje sakramentská vina, i když jsem toho sakramentskýho psa nikdy sakra nechtěl.
"Manchee! Zpátky!"
"Veverka!"
Musím se prodírat trávou a na boty se mi lepý malý hnusný larvičky. Pokusím se jednu odkopnout, ale rozmázne se a na teniskách mi zůstane zelená šmouha, která, jak už ze zkušenosti vím, nepůjde dolů. "Manchee!" soptím bez sebe vzteky.
"Veverka! Veverka! Veverka!"
Štěká kolem stromu na veverku, ta pobíhá sem a tam a provokuje ho. Chyť si mě, psisko potrefený, říká její Hluk. Chyť si mě, chyť si mě, chyť si mě, chyť si mě. Potrefenče, potrefenče, potrefenče.
"Veverka, Todde! Veverka!"
Sakra, ty zvířata jsou ale blbý.
Drapnu Mancheeho za obojek a seknu ho přes zadní nohu. "Au, Todde? Auvajs?" Praštím ho znova. A ještě. "Auvajs? Todde?"
"Ale no tak," plísním ho. Můj Hluk teď burácí tak hlasitě, že ani neslyším, co si myslím, čehož budu brzy litovat, však uvidíte.
Potrefený kluk, potrefený kluk, volá na mě veverka. Chyť si mě, potrefenče.
"A ty si taky polib," řeknu, až na to, že jsem dořekl, co si má políbit.
Ale měl jsem se fakt, fakt dívat kolem." (Nespoutaný chaos: Hlas nože, str. 10-11)
V průběhu děje Todd odhalí nejedno tajemství a zjistí, že svůj dosavadní život žil možná ve lži a že svět je mnohem větší a mnohem složitější, než si myslel. První díl série je plný příjemného dobrodružství, sem tam zábavný, sem tam dojemný a díky vyprávění čistě z Toddova pohledu je i určitým způsobem nevinný a čistý, protože jeho Hluk zurčí všude a ukazuje všechny jeho nefiltrované myšlenky. Styl, kterým je kniha napsaná, je tak stejně originální jako autorův nápad a hodně úderný a akční a musím říct, že mě kniha rozhodně nezklamala.
Druhé pokračování s názvem Temný ráj je však už jiný šálek kávy. Začíná přesně v momentě, kde první díl končí (celkově mám pocit, jako by se celá série odehrála v řádu několika týdnů :o), a je o poznání depresivnější a celkem slušné psycho. Ze starosty Prentisse se stal prezident Prentiss (jmenoval se jím sám poté, co si podrobil všechny osady v novém světě) a největší osada New Haven je přejmenována na Nový Prentisstown. Todd a Viola jsou od sebe odděleni a nuceni nějak přežívat v dobytém městě a vlastně i celém známém osadnickém světě, aniž by o sobě měli zprávy, a upřímně řečeno se to nečetlo úplně dobře, protože mezi řádky všude vyčnívalo, jak velký psychopat ve skutečnosti starosta Prentiss je a jak s oběma teenagery mává a posouvá je přesně, jak potřebuje, a vy coby čtenář tomu můžete jen bezmocně přihlížet. A těžko se četlo i o dalších věcech jako o zacházení s původními obyvateli Sádráky, které mi silně připomínalo otroctví či koncentrační tábory, nebo o starostových výslechových metodách (resp. mučení), které ve mně zas evokovaly srovnání s Orwellovým románem 1984 (jakože co všechno je člověk ochotný udělat pro své milované a jak účinná umí být dobrá manipulace :o(, prostě schíza, až z toho běhal mráz po zádech. Jenže to zase skončilo tak zatraceně otevřeně, že jsem si prostě musela přečíst závěr toho všeho, protože jestli se Patricku Nessovi nedá něco upřít, tak je to fakt, že píše vážně čtivě :o)
"Musíme je spočítat," řekne Davy a vytáhne těžkou plátěnou brašnu, která ležela v klášterním skladu, a hodí ji na trávu. "To je naše nová práce."
Je ráno poté, co mi starosta opožděně popřál k narozeninám, ráno poté, co jsem si přísahal, že ji najdu.
Ale nic se nezměnilo.
"Spočítat je?" ptám se a hledím na Sádráky, co nás pořád pozorujou v tichu, kterýmu není rozumět. Lék by už přece měl odeznít, ne? "Proč?"
"Copak nikdy neposloucháš tátu?" řekne Davy a vytáhne nějaký nástroje. "Každej musí znát svý místo. A krom toho, musíme mít o těch zvířatech nějakej přehled."
"To nejsou zvířata, Davy," namítnu už ne moc nažhaveně, protože tuhle rozmíšku jsme měli už několikrát předtím. "Jsou jenom jiní."
"To je jedno, pochcánku," prohodí, vytáhne z brašny pákový kleště a položí je na trávu. Pak znova hrábne do brašny. "Vezmi si tohle," podává mi hrst kovových pásků, co jsou spojený dohromady jedním delším. Vezmu si je.
Pak mi dojde, co držím.
"To teda ne," řeknu.
"Ale jo, jdem na to." Zdvihne další nástroj, který taky poznávám.
Takhle jsme v Prentisstownu značkovali ovce. Vezmete nástroj, který drží Davy, a omotáte kovový pásek kolem ovčí nohy. Kleště sepnou oba konce k sobě tak těšně, že se zařezává do kůže, tak moc těsně, že z toho vzejde infekce. Ale pásky jsou natřený medicínou, takže se stane akorát to, že se infikovaná kůže kolem pásku začne hojit, až do ní pásek zaroste a nahradí ten proužek kůže, přes který jste ho dali.
Znova se podívám na Sádráky, kteří na nás upřeně hledí.
Páč zádrhel je v tom, že když pásek sundáte, už se to nezhojí. Když to uděláte, ovce vykrvácí. Dáte jí pásek a ten s ní zůstane, dokud nepojde. Nedá se to nijak vrátit.
"Pak už ti nezbývá nic jinýho, než o nich smýšlet jako o ovcích," řekne Davy. Vstane a rozhlíží se po Sádrácích. "V řad nastoupit! Budeme dělat jedno pole po druhým," vykřikne a pokyne Sádrákům s pákovkama v jedný ruce a pistolí ve druhý. Vojáci na kamenných zdech míří do stáda. "Jakmile dostanete číslo, stoupnete si na to pole a zůstanete tam, jasný?"
Zdá se, že rozumí.
V tom to právě je.
Rozumí daleko líp než ovce.
Hledím na štos kovových pásků, který držím v ruce. "Davy, tohle je –"
"Tak hni sebou, pochcánku," řekne netrpělivě. "Za dnešek bychom měli zmáknout dvě stovky."
Polknu. První Sádrák v řadě taky hledí na kovový proužky. Je to, myslím, samice, páč někdy to poznáte podle barvy lišejníku, který na nich roste místo oblečení. Taky je menší než běžný Sádrák. Asi tak v mé výšce nebo ještě nižší.
A já si říkám, že když to neudělám, když to nebudu já, kdo to bude dělat, pak prostě vyfásnou někoho jinýho, komu bude ukradený, jestli to bolí. Lepší, když budou mít mě, který s nima bude zacházet dobře. Lepší, než kdyby to dělal jenom Davy.
Správně?
(Správně?)
"Tak už mu omotej ten podělanej pásek kolem pracky, jinak tu ztvrdneme celý podělaný dopoledne," říká Davy.
Naznačím jí, aby natáhla paži. Poslechne a hledí mi do očí, nemrká. Znova polknu. Rozmotám štos pásků a odloupnu z něj jeden s číslem 0001. Pořád se na mě dívá a nemrká.
Kůži má teplou, teplejší, než jsem čekal, zdají se totiž tak bílí a studení.
Omotám jí pásek kolem zápěstí.
Pod prsty cítím její puls.
Pořád mi hledí do očí.
"Omlouvám se," šeptnu.
Přistoupí k nám Davy, sevře volný konce pásku do kleští a zkroutí je tak prudce, že Sádračka zasykne bolestí. Pak kleště scvakne, čímž zařízne kovový proužek do jejího zápěstí a udělá z ní navždy 0001.
Samice pod páskem krvácí. Číslo 0001 krvácí rudě.
(Což už jsem věděl.)
Druhou rukou se drží za zápěstí a odchází. Pořád upřeně hledí, pořád nemrká, tichá jako kletba." (Nespoutaný chaos: Temný ráj, str. 98-100)
Už i v prvním dílu bylo znát, že i když je kniha určená primárně teenagerům, pod povrchem bublají nevyřčená docela vážná témata a filozofická zamyšlení (o válce, touze po moci, správných rozhodnutích, menším zlu apod.). Třetí pokračování s názvem Válka hluku opět navazuje přesně ve chvíli, kdy předchozí díl skončil, a jeho hlavním mottem je snaha o vyjednání míru jak mezi skupinami lidí, tak mezi lidmi a původními obyvateli Sádráky, a to všechno v omezeném čase, než přistanou lodě s novými osadníky. Todd má pocit, že starostu Prentisse na konci druhého dílu porazil a má všechno pod kontrolou, ale jako čtenář tušíte, že tam někde pod povrchem, na podprahové úrovni probíhá něco nekalého, že s tím umlčeným Hlukem a tím, jak se Todd učí starostovým schopnostem, bude něco špatně, ale Todd je celou dobu dost v pohodě, což udává i tón jeho vyprávění, takže to není tak brutální jako ve druhém díle a vlastně vám to nevadí a čte se to vcelku dobře.
Přiznám se, že prezident Prentiss a paní Coylová mi tady trochu připomínali generály z pohádky Šíleně smutná princezna, oba jsou solidní cvoci, až působili jako by mezi sebou měli vlastní jazyk, přičemž na všem, co dělají, je jasně vidět, že je to pro ně pořád soutěž (o to, kdo získá lidi na svoji stranu a stane se tak vůdcem), že se neustále snaží jeden druhého překonat (a kdyby nebyla v sázce válka, bylo by to až vtipné), takže jsem Toddovi a Viole vůbec nezáviděla, že je v rámci snahy o uzavření míru museli při vyjednáváních držet na uzdě.
Na druhé straně se však dohodli na spoustě věcí. Kromě výměny lékařských informací bude mezi našimi tábory dvakrát denně fungovat výměnný obchod, voda se poveze tam a jídlo zase zpátky, přičemž starosta dodá k vozům Odpovědi další dopravní prostředky a také vojenský doprovod, aby vše proběhlo hladce. Bylo by jistě daleko rozumnější, kdybychom se všichni shromáždili na jednom místě, jenže starosta odmítá opustit město a paní Coylová zase nesleze z návrší, takže nám nezbývá než tahat vodu deset kilometrů jedním směrem a jídlo deset kilometrů opačným.
Ale je to teprve začátek, řekla bych.
Bradley se Simone budou každý den provádět hlídkové lety nad městem a naším kopcem. Doufáme, že samotná hrozba dalšího útoku udrží Sádráky v klidu. A v rámci poslední dohody, k níž dospěli po velmi dlouhém dni, poskytne paní Coylová odborné znalosti těch nejlepších žen z Odpovědi, aby starostovi pomohla vypořádat se se záludnými útoky Sádráků na město.
"Ale nic nesmí překročit rámec obranných opatření," zdůrazním. "Oba musíte podniknout předběžné kroky, abyste s nimi mohli uzavřít mír. Jinak z toho nic dobrého nevzejde."
"Nemůžeš jen tak přestat bojovat a začít tomu říkat mír, moje milá," povídá paní Coylová. "Válka pokračuje pořád dál, i když s nepřítelem vyjednáváš."
A při těch slovech hledí na starostu.
"Přesně tak," odpoví starosta a dívá se přímo na ni. "Takhle se to dělalo i dřív."
"Jde o to, jak to uděláte teď," podotkne Bradley. "Plácneme si?"
"Jako mírová nabídka," řekne starosta, "to vůbec nezní špatně." Nasadí si ten svůj úsměv. "A až dosáhneme míru, kdo ví, jak si kdo budeme stát?"
"Zvlášť kdyby se vám podařilo udělat ze sebe mírotvůrce těsně před přistáním konvoje, že?" řekne paní Coylová. "Jen si představte, jak by byli ohromeni."
"A jak by byli ohromeni z vás, madam, že jste mě tak obratně dostala k vyjednávacímu stolu."
"Pokud budou někým ohromeni," poznamená Todd, "tak tady Violou."
"Nebo Toddem," vloží se do řeči Bradley, než to stačím říct já. "To oni tuhle schůzku ve skutečnosti zařídili. Ale upřímně, jestli chce někdo z vás hrát i v budoucnu nějakou roli, měli byste se tak začít chovat hned teď, protože až do této chvíle, jak může potvrdit každý objektivní pozorovatel, byl prezident masový vrah a paní Coylová teroristka."
"Já jsem generál," ozve se starosta.
"A já bojovnice za svobodu," přidá se paní Coylová.
Bradley se smutně pousměje. "Mám dojem, že jsme tady skončili," prohlásí. "Dohodli jsme se na tom, co začne ještě dnes a co se bude dít zítra. Pokud se toho dokážeme držet příštích čtyřicet dní, pak tuhle planetu možná přece jen čeká nějaká budoucnost." (Nespoutaný chaos: Válka hluku, str. 180-181)
Ve třetí knize se mi moc líbilo, že přibyl ještě i pohled domorodých obyvatel, zejména Sádráka č. 1017, protože to byly emocionálně hodně silné pasáže a celému příběhu to dodalo zase další rozměr a tak trochu chybějící dílek. Pro Sádráky neboli Zemi, jak sami sebe nazývají, je Hluk darem a jedinečným prostředkem pro vzájemnou komunikaci a sdílení zážitků a vjemů, díky němuž jsou všichni obyvatelé celé planety vzájemně propojení. Jejich pasáže byly úžasně prodchnuté hřejivými pocity a klidem a taky obdivuhodnou moudrostí (nebo tak minimálně působil jejich vůdce Nebe) a líbily se mi z celé knihy nejvíc.
"Nebe pozoruje světlo, které se vznáší poblíž návrší, a já shlížím dolů na Mýtinu a vidím, jak se ukládají na noc. Dívám se na jejich příliš malé obličeje na podsaditých a nízkých tělech, s nepěknými odstíny růžové a písku.
Nebe ví, co hledám.
Hledáš ho, ukáže. Hledáš Nůž.
Viděl jsem ho v boji. Byl jsem však moc vzadu.
To bylo v zájmu bezpečí Návratu, ukáže Nebe.
On je můj –
Ale pak zmlknu.
Protože ho spatřím.
Je uprostřed tábora a opírá se o své zvíře, svého koně, jak se to řekne v jejich jazyce, a mluví s ním, nepochybně velmi procítěně a starostlivě, zasažený tím, co dneska viděl.
Nepochybně s velkou láskou, dojetím a laskavostí.
A to je paradoxně ten důvod, proč Návrat cítí k Noži nenávist, ukáže mi Nebe.
Je horší než ostatní, ukážu mu. Je z nich ze všech úplně nejhorší.
Protože –
Protože věděl, že dělá něco špatného. Jeho činy v něm probouzely bolest –
Ale neodčinil je, ukáže Nebe.
Ti ostatní nestojí za víc než jejich tažná zvířata, ukážu, ale nejhorší je ten, kdo ví víc a nedělá nic.
Nůž pustil Návrat na svobodu, namítne Nebe.
Měl mě raději zabít. Předtím už zabil jednoho člena Země, nožem, jak je to vidět v jeho hlasu, který nemůže potlačit. Byl však moc zbabělý na to, aby i Návratu prokázal takovou laskavost.
Kdyby tě zabil, jak sis přál, ukáže Nebe způsobem, který mě přiměje pohlédnout mu do očí, pak by tady Země nebyla.
Ano, naznačím. Tady, kde neděláme nic. Tady, kde čekáme a díváme se, místo abychom bojovali.
Čekání a dívání je součástí boje. Mýtina v čase příměří zesílila. Jejich muži jsou krutější, stejně jako jejich zbraně.
Ale vždyť Země je taky krutá, ukážu. Nebo ne?
Nebe zachytí můj pohled. Po nějaké chvíli se otočí a začne hovořit hlasem Země. Zpráva se předává od jednoho k druhému, až dojde k jedné dceři Země, která si už přichystala luk s hořícím šípem. Zamíří a vypustí šíp do noci. Snáší se z kopce dolů.
Celá Země se dívá, jak letí, buď očima nebo skrze hlasy ostatních, až zasáhne vznášející se světlo. To se divoce roztočí a zřítí se do řeky.
Dnes proběhla bitva, ukáže mi Nebe, když z tábora Mýtiny zazní slabý křik. Ale válka sestává z mnoha bitev.
Potom natáhne ruku a uchopí mě za paži, za tu, na níž si nechávám narůst silný lišejníkový rukáv, za tu, která bolí, za tu, která se už nezhojí. Odtáhnu se od něj, ale on se ke mně znovu nahne a já tentokrát dovolím, aby ho svými dlouhými bílými prsty jemně zvedl ze zápěstí, dovolím mu, aby mi rukáv odhrnul.
A my nezapomeneme, proč tu jsme, ukáže Nebe.
A tohleto se šíří dál v jazyce Břemene, v jazyce, jehož se Země bojí kvůli potupě, která je s ním spojená. Šíří se to mezi nimi, až je všechny slyším, až je všechny cítím.
Cítím, jak všichni ze Země říkají: Nezapomeneme.
Neboť všichni vidí moji ruku očima Nebe.
Vidí kovový pásek s nápisem v jazyce Mýtiny.
Vidí můj neodstranitelný cejch, skutečné jméno, které mě od nich odděluje jednou provždy.
1017." (Nespoutaný chaos: Válka hluku, str. 62-63)
Můj celkový dojem ze série Nespoutaný chaos je takový, že by se klidně mohlo jednat o jednu hodně tlustou knihu podle toho, jak úzce na sebe jednotlivé díly navazují, a jsem určitě ráda, že jsem si ji přečetla, protože je dobře napsaná a přináší neotřelé nápady a zápletky, ale vzhledem k dost depresivnímu ladění celého příběhu pochybuju, že bych se k ní někdy v budoucnu vracela a četla ji znovu (a pokud ano, tak snad jen první díl a pak pasáže Sádráků v trojce, protože ty podle mě dodaly celému třetímu dílu potřebné pojivo). Jestli ale hledáte zajímavou a čtivou sci-fi dystopii, můžu vám Nespoutaný chaos s čistým svědomím doporučit. Bez ohledu na to, jak těžký byl někdy obsah, jsou knihy napsané tak poutavě, že bylo téměř nemožné se od stránek odtrhnout, a díky relativně zběsilému tempu je celý příběh i dost napínavý.