Na Helfenburk a ještě dál

Protože byla hodně příznivá předpověď počasí i na středu 9. září 2020, řekla jsem si, že si ještě o den protáhnu dovolenou a spáchám nějaký další výlet :o). Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že jsem v roce 2020 ještě nebyla na Kleti a stal se z toho pro mě osobně takový symbol podzimních výšlapů, jenže jsem na webu zjistila, že v září jezdí lanovka na Kleť už jen o víkendech, a nebyla jsem si jistá, jestli bych po výletu na Landštejn a celém předchozím dni na nohách stihla výstup i sestup tak, aby mi ještě jel nějaký vlak domů (jakože jestli bych to ušla nahoru i dolů a ještě v nějakém rozumném čase :o). Výšlap na Dívčí kámen mi zas naopak přišel na celý den dovolené moc málo (jakože je to výlet tak na půl dne), a tak jsem radši zvolila jiný cíl, a sice dopravně ne příliš jednoduchou variantu výletu na Helfenburk, protože mám pocit, že na něj v roce 2020 někde přišla řeč a dost mě lákal :o) 

Nejdřív jsem vyrazila vlakem do Číčenic, odtud pak pokračuje buď vlak soukromého dopravce GW Train, kterému jsem po zkušenostech z předchozího dne moc nevěřila, že bych stíhala přestup, a proto jsem si našla ještě jinou variantu cesty s přestupem ve Vodňanech, takže v Číčenicích jsem od vlaku vyrazila pěšky do středu obce na autobus (měl jet od obecního úřadu), ale vlastně nevím, proč mě IDOS hnal zrovna takhle, když pak ten autobus stavěl i u železniční zastávky... no, ale aspoň jsem se koukla, jak vypadají Číčenice :o). Odtud jsem pak pokračovala do Vodňan, kde jsem měla asi hodinku čas na přestup, takže jsem si prošla město, když už jsem tam byla a měla čas :o)

Mimochodem Vodňany jsou moc krásné město, které na mě udělalo nečekaně pozitivní dojem – mají úžasné náměstí s kašnou a krásným kostelem a taky příjemně čisté veřejné záchodky a pozůstatky hradeb, které si nedávno nechali opravit z dotace EU, jen jsem měla smůlu, že věže jsou přístupné pouze v hlavní sezóně (tedy o prázdninách), nebo mi paní na informačním centru nabízela ještě následující víkend od 12.9., kdy byly Dny evropského dědictví a probíhají komentované prohlídky, ale já byla bohužel ve Vodňanech teď a na ten víkend už jsem měla jiné plány, takže se nedalo nic dělat. Obešla jsem si proto město a hradby, resp. jejich zbytky, jsem okoukla aspoň zvenčí, přičemž mě dost překvapovalo, jak jsou zabudované do normální zástavby, jakože u jedné z věží to vypadalo, že má basketbalové hřiště sousedící škola, spoustu parkánů měli lidi jako zahrady a tak, prostě takové zvláštní a přišlo mi škoda, že je většina takhle pěkných pozůstatků hradeb nevyužitá (ve většině míst to bylo jen trávou a šábím zarostlé zvenčí nepřístupné prostranství :o), škoda, škoda, škoda.

Vodňanské náměstí :o)

Vodňany jsou takové nenápadné městečko (nebo aspoň já měla vždycky ten pocit, že se o nich nikde moc nemluví), ale mají poměrně bohatou historii. Podle pravidelného půdorysu se soudí, že za vlády Přemysla Otakara II. vzniklo z předchozí osady na kupecké cestě z Prachatic do Prahy město, kterému pak udělil privilegia Jan Lucemburský (jedná se o první písemnou zmínku z roku 1336), a Vodňany tak coby královské město tvořily spolu s Českými Budějovicemi a Pískem oporu královské moci na jihu země. Na počátku třicetileté války byly vypleněny, připraveny o majetek a v roce 1623 zastaveny Donu Baltazaru de Marradas, který je roku 1661 prodal Schwarzenbergům. Město získalo svobodu až vyplacením zástavy v roce 1710. V letech 1722 a 1757 ve Vodňanech vypukly velké požáry, které poničily mnoho domů, a podobu města změnila později i mohutná výstavba v polovině 19. století, kdy byly zbourány městské brány a opevnění tvořené vodním příkopem, parkány a několik čtvercových bašt. Část hradebního systému, tedy několik bašt a parkánů s hradebními zdmi, zůstala zachována v jižní a západní části města, tedy kousek od autobusového nádraží :o)

...a pozůstatky hradeb :o)

Po okružní procházce mi dokonce ještě zbyl čas i na čtení (tentokrát jsem netáhla žádnou tištěnou knihu, protože příjemně malou a útlou Proč bychom se netopili, která byla na cesty jako dělaná, už jsem dočetla a s ničím těžším se mi tahat nechtělo, pustila jsem se v mobilu do šestého dílu Vřesovských rytířů :o). Z Vodňan jsem pokračovala autobusem do Bavorova, kde mě čekal další a poslední přestup na autobus jedoucí co nejblíž pod Helfenburk. Na přestup jsem měla opět několik minut, a tak jsem se radši hned po výstupu zeptala paní na zastávce, jestli stojím dobře (předešlý den v Nové Bystřici, kde neměli nástupiště označená čísly, mě náležitě poučil), načež mi domorodá žena poradila, kterým ze dvou autobusů mám jet, ale vlastně špatně, naštěstí kousek od nás spolu kecali autobusáci a ti mě nasměrovali správně :o). Chvilku jsem uvažovala i nad tím, že kdybych nestihla navazující bus v Bavorově, půjdu na Helfenburk pěšky a po Bavorově se kouknu až při zpáteční cestě, ale takhle to bylo lepší – jednak mi líp navazovaly spoje a jednak, jak jsem potom později zjistila, bych šla většinu cesty do kopce, což by nebylo dobré :o)

Cesta na Helfenburk a vpravo dole obří mraveniště, u kterých jsem se radši moc nezastavovala :o)

Takhle jsem se nechala dovézt až skoro pod hrad (no nějakých 1,4 km jsem musela dojít, ale to bylo nic) a odtud jsem šlapala lesní cestou po modré turistické značce, kolem jakési hájovny, u které byly všude nápisy, že objekt je sledován kamerou, což na mě působilo dost divně a moc jsem se tam radši nezdržovala. A upřímně řečeno tolik mravenišť v jednom lese jsem snad ještě v životě neviděla, bylo jich tam strašně moc a byla fakt veliká, klidně i metrové hromady, a dokonce i po více vedle sebe, až mi to připomnělo jednu epizodu z MacGyvera, kde měli nějaké ty lidožravé (nebo spíš všežravé) mravence :o)

K hradu je to pak trochu do kopce, takže jsem si zafuněla, ale stálo to za to. Zřícenina hradu Helfenburk je krásná, trochu mi připomínala právě onen zmiňovaný Dívčí kámen, ale je větší a má zachované dvě věže, z nichž jedna je dokonce přístupná :o). Na pokladně byla moc milá paní, která mě upozornila na dvoustránkového průvodce o hradu (na místě jsem ho nečetla, ale vyfotila jsem si ho na později :o), přičemž vstupné bylo de facto symbolických 45 Kč.

Vlevo helfenburský excalibur :o)

Podobně jako na Landštejně jsem si prošmejdila kdejaký kout a nafotila, co šlo (lezla jsem i po vršku kolem obvodové zdi hradu, abych měla co nejhezčí záběry :o), a opravdu se mi na Helfenburku líbilo, opět svítilo sluníčko, zkrátka výletnický ideál a pohoda :o). Hrad založili Rožmberkové (konkrétně čtyři bratři společně) v roce 1355 a povolení jim udělil císař Karel IV., kterého hlava rožmberského rodu Jošt a jeho bratr Jan doprovázeli na korunovační cestě do Říma, přičemž při zpáteční cestě nastala v severoitalském městě Pisa krvavá vzpoura a Jan jako odměnu za její potlačení získal od Karla IV. povolení ke stavbě hradu na hoře zvané Malošín (v nadmořské výšce 683 metrů), aby mohli spravovat bavorovské zboží, které jejich otec Petr z Rožmberka získal od své sestry Markéty, vdovy po Bavoru III. ze Strakonic.

První stavební etapa byla dokončena v roce 1369, kdy se byl na hrad dosazen první purkrabí (v historických pramenech se o hradě Helfenburk ale výslovně hovoří už o pět let dříve). Prvními stavbami byla strážní věž, třípatrový dvoulodní palác a segment hradeb s hlavní vstupní dvojbranou, tzv. příhrádkem. Další stavební úpravy hradu pak probíhaly v letech 1420 až 1469, kdy došlo k dostavbě druhého hradního pásu, včetně druhé brány, která byla opatřena kromě padacího mostu ještě i padací mříží. Na horním nádvoří pak byly postaveny stáje, sýpky a čeledníky a za vstupní bránou byla ve skále vylámána 7 metrů hluboká nádrž na dešťovou a povrchovou vodu. Helfenburk totiž dle dochovaných údajů nikdy neměl studnu a veškerá pitná voda se do hradu nosila z podhradí, z rybníka v již zaniklé vesnici.

Třetí stavební období hradu sahá do let 1477 až 1484, kdy už byl hrad ve vlastnictví hejtmana zemské hotovosti Václava Vlčka z Čenova. Ten nechal hrad podstatně rozšířit a předhradí doopevnil dalším, v pořadí už třetím segmentem hradeb, mohutnou dělovou baštou a hospodářskými budovami se sklepením, které těsně přiléhaly na hradební pás. Hrad v roce 1503 přechází zpět do majetku rodu Rožmberků, ale v roce 1593 ho Petr Vok i s celým panstvím prodal, v roce 1626 jsou majiteli hradu Eggenbergové a po jejich vymření v roce 1717 přechází dědictvím na Schwarzenbergy, kterým pak byl stejně jako veškerý ostatní majetek zkonfiskován a zestátněn.

Jinak Helfenburk prý svojí rozlohou 1,27 hektaru patří mezi největší zříceniny u nás, a i když opravené jsou obě věže, přístupná je pouze ta menší z nich, stojící na okraji svahu, tedy tzv. strážní věž zvaná Bergfrít, která je vysoká 16 metrů a zdi v dolní části má silné 3,5 metru. Původně prý věž stávala samostatně a s hradním palácem byla spojena dřevěnou lávkou, která se mohla v případě nouze strhnout nebo spálit.

Když jsem se dost našmejdila, rozhodla jsem se dát si na cestu pěšky do Bavorova čepovanou malinovku, za což mi paní pokladní moc poděkovala, byť jsem tak úplně nechápala proč, vzhledem k tomu, že laskavost udělala ona mě coby žíznivému poutníkovi (navíc půl litru malinovky za 25 Kč mi připadalo jako z dob dávno minulých :o). Chvilku jsme si popovídaly o počasí, že je pěkně a že je to na výlet jako dělané – byla fakt moc milá :o). Před odchodem jsem si ještě zazvonila na zvoneček před druhou bránou (já vím, jsem jako malá, ale nemohla jsem odolat :o), vyfotila naposledy hrad ze všech úhlů a pak jsem se malinko neochotně (protože se mi na Helfenburku fakt líbilo) vydala na 7,2 km dlouhý výšlap zpátky do Bavorova. Jak už jsem psala, naštěstí byla trasa v tomhle směru víceméně pořád z kopce, a i když mi navigace doporučovala cestu po modré turistické značce, pohledem na mapu jsem zjistila, že kratší to bude přímo po silnici, kudy jel autobus, neb tam stejně nebyl skoro žádný provoz.

Do Bavorova jsem stihla dojít za necelou hodinku a půl, takže jsem měla ještě dost času prohlédnout si zdejší moc pěkný kostel (má jednu menší věžičku jako z nějakého hradu :o) a náměstíčko s "radnicí". Podobně jako u Vodňan, i Bavorov je hodně starým městem – první zmínka pochází už z roku 1315 a založili ho jak jinak než Bavorové ze Strakonic, přičemž současně s městem postavili nad údolím řeky Blanice i neveliký hrad. V roce 1351 však po dědickém sporu připadá hrádek s městečkem Rožmberkům a ti se pak rozhodli přesunout správu panství na nově vystavěný Helfenburk, takže bavorovský hrad podle všeho zanikl ještě ve 14. století.

Jinak bavorovský kostel Nanebevzetí Panny Marie byl podle letáčku na dveřích postaven Bavorem II. Velikým ve druhé polovině 13. století (takže Bavorov jako takový existoval asi dřív, než se o něm objevila první písemná zmínka :o), pak rozsáhle přestavěn bratry Rožmberky kolem roku 1360 (tedy zhruba v době stavby Helfenburku). V roce 1649 byl po velkém požáru restaurován do dnešní trojlodní podoby knížaty z Eggenbergu a poslední regotizační úpravy proběhly za Schwarzenbergů na počátku 20. století. Uvnitř mají být gotické klenby a kružby se zachovanou malbou – jako docela jsem litovala, že kostel nebyl otevřený a přístupný...

Po obchůzce jsem si v Jednotě na náměstí koupila nanuka a pak pomalu došla až na vlakové nádraží, kde jsem si nasbírala i pár kaštanů (jo, už holt fakt začínal podzim :o( a ještě jsem si i chvíli četla. A pak jsem se svezla GW Trainem do Číčenic, odkud jsem pokračovala vlakem Českých drah do Budějovic, přičemž na sebe tyhle spoje kupodivu bez problémů navazovaly (zdálo se, že na sebe možná i čekají :o), a dokonce jsem si tam stihla i odskočit na záchod, ale lístek jsem si kupovala přímo ve vlaku, neb v Číčenicích sice mají WC, ale nemají pokladnu :o). Domů jsem dorazila asi v šest odpoledne naprosto spokojená a blažená, jaký se mi to zase podařil hezký výlet, i když nohy jsem samozřejmě měla ušoupané :o)

Bavorov :o)