Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Z Landštejna do Kláštera
Výletnická nálada mě držela ještě i v září 2020, kdy jsem si pohrávala s myšlenkou konečně se podívat na Landštejn, kolem kterého jezdíme dlouhé roky k babičce, ale ještě nikdy jsem přímo na hradě nebyla (a to dokonce ani tehdy, když přímo kolem něj před pár lety vedla objížďka). Nakonec rozhodla příznivá předpověď počasí, která slibovala hezky slunečno a poměrně teplo (zkrátka ještě takové pěkné babí léto, jež by byla škoda prosedět v kanclu), a taky fakt, že jsem se dozvěděla, že se plánuje uzavírka silnice a nejmíň do listopadu nebude autobus k hradu vůbec zajíždět, takže jsem si vzala dovolenou a v úterý 8. září 2020 (poslední den před uzavírkou :o) jsem vyrazila ztéci Landštejn.
Na kole jsem dojela na nádraží a odtud s přestupem na autobusovém nádraží v Jindřichově Hradci jsem se nechala dovézt linkovým busem až přímo ke hradu (zastávka je opravdu jen pár metrů od něj :o). Vstupné bylo 100 Kč a prohlídka je bez průvodce (průvodcované prohlídky jsou jen při výjimečných příležitostech, což si vyzkoušeli třeba právě Barjohovi a nemohli si to vynachválit). Bohužel v době mojí návštěvy zrovna opravovali omítky, takže bylo skoro všude lešení, a byla zavřená románská kaple, ale i tak byl hrad, resp. jeho zřícenina, moc pěkný. Člověk si toho mohl prošmejdit opravdu hodně, a to já ráda :o)
pise.cz/img/426606.jpg" alt="Landštejn 11" width="340" height="255" align="absMiddle">
Vylezla jsem tak nejdřív na menší věž a její ochoz – podle popisku šlo o donjon neboli obytnou a zároveň obrannou věž, která byla postavená v době gotické výstavby pravděpodobně na přelomu 14. a 15. století vně původního románského opevnění a její zdi jsou silné víc něž 2 metry. Zajímavé mi přišlo, že místnosti byly prý vytápěny kachlovými kamny (u paty donjonu bylo jako důkaz nalezeno velké množství kamnových kachlů z prvních desetiletí 15. století), a ve sklepě je cisterna, do níž se důmyslným systémem odvodnění sbírá dešťová voda z nádvoří. Jednalo se o cennou zásobu pitné vody, protože landštejná studna z první poloviny 13. století jí neposkytovala dostatek. V pořadí druhá landštejnská studna byla vyhloubena při velkých úpravách hradu v 15. století na nádvoří, ta je hluboká 26 metrů a stálá výška vody v ní je 6 metrů, protože puklinami ve skále se voda při vyšším stavu vytrácí. Vlastní studna v areálu hradu byla přitom životně důležitou především v době obléhání a obráncům Landštejna se hodila hned několikrát – hrad obléhal král Jan Lucemburský v roce 1317, Jan Žižka v roce 1420 a ve třicetileté válce Dampierre a Buquoy, přičemž teprve posledně jmenovanému se podařilo v lednu roku 1619 posádku hradu vyhladovět.
Potom jsem pokračovala ještě výš do velké románské věže, odkud byl krásný výhled – například jsem doteď neměla tušení, že se v blízkosti nachází poměrně velká vodní plocha, Landštejnská nádrž, která je rezervoárem pitné vody. Na infopanelech jsem se dočetla něco z historie Landštejna, jakože není vlastně jasné, kdo hrad postavil, ale z jeho názvu vyplývá, že to byl samotný panovník, pán země, protože Landštejn je v překladu "zeměpanský hrad", jenže v období na přelomu 12. a 13. století není zcela jasné, kdo byl pánem zdejšího území, protože kvůli blízkosti hranice a neustálým sporům se dost často měnil (stavitelem tak mohl být jak český král, tak i rakouský vévoda). Prvními známými majiteli Landštejna jsou až Vítkovci, jejichž větev se znakem stříbrné růže na červeném poli získala hrad v roce 1282 a přijala podle něj přídomek. Páni z Landštejna se pak záhy stali jedním z nejmocnějších rodů v království, protože zemská stezka vedoucí pod Landštejnem přinášela velké bohatství. Nejvýznamnějším byl Vilém z Landštejna, který byl obratným politikem i válečníkem. Za jeho vlády patřila rodu kromě Landštejna i Třeboň, Lomnice, Nové Hrady, Hluboká, Bystřice, Trhové Sviny, Lutová a Borovany. Pro své politické ambice se nakonec dostal do sporu se samotným králem Janem Lucemburským, který proti odbojnému Vítkovci vytáhl s vojskem. Vilém však za pomoci svého strýce Petra z Rožmberka donutil královské vojsko odtáhnout a nakonec se oba Vítkovci roku 1318 s králem usmířili a stali se jeho věrnými služebníky. Král Karel IV. pak Viléma z Landštejna pověřoval různými diplomatickými úkoly, např. vyjednával s braniborským markrabětem navrácení Braniborska výměnou za vydání říšských korunovačních klenotů, a v roce 1351 ho jmenoval pražským purkrabím.
Od počátku 14. století vedli Landštejnové také spor o směr zemské stezky se svými sousedy pány z Hradce a rozepře vyvrcholila v polovině století otevřenou válkou mezi Vilémem a Jindřichem z Hradce, který stezku odklonil přes Bystřici na Hradec. Ačkoli do sporu několikrát zasáhl i sám král Karel IV., nepřátelství skončilo až soubojem, ve kterém byl Vilém Jindřichem smrtelně zraněn a zemřel na Landštejně v dubnu roku 1356.
Roku 1381 postoupil král Václav IV. Landštejn svému hofmistrovi Konrádu Krajířovi z Krajku, původně rakouský rod v Čechách poměrně rychle zdomácněl a do strohého středověkého hradu vnesl pohodlný renesanční životní styl s prostorným třípatrovým palácem, horkovzdušným topením, novou přístupovou cestou a modernějším opevněním s baštami. Krajířové se zapojili i do husitských válek, a to dokonce na obou stranách. Konrádův syn Lipold válčil s husity na katolické straně jako Zikmundův hejtman Budějovic a coby odplatu mu Jan Žižka vypálil bystřický hrad, zajal jeho ženu a děti a zaútočili na Landštejn (to mi mimochodem přišlo jako vystřižené z některého z historických románů Františka Niedla :o). Lipoldův syn Volfgang se pak pro změnu zase přiklonil na kališnickou stranu.
Krajířové drželi landštejnské panství až do roku 1579, kdy byli nuceni ho kvůli dluhům prodat. Panství pak docela rychle střídalo majitele z řad české i rakouské šlechty a hrad přestal být trvale obydlen. Když pak v roce 1771 do velké věže uhodil blesk a následný požár silně poškodil obytné části, opuštěný hrad rychle chátral a stal se zdrojem stavebního materiálu pro okolní vsi. Po druhé světové válce připadl Landštejn státu a od roku 1972 začala jeho rozsáhlá rekonstrukce chátrajícího zdiva, která uvedla hrad do nynějšího stavu, aby mohl být Landštejn roku 1990 oficiálně zpřístupněn veřejnosti.
Líbily se mi ukázky rytířské dvorské poezie, tedy milostných básní či písní, které ve středověku skládali minesengři neboli trubadúři, konkrétně od Václava Lucemburského zvaného Český, což byl třetí syn českého krále Jana Lucemburského. A moc krásná byla i zahrada u části s pokladnou (bývalé hospodářské budovy). Očividně se mi líbily i smírčí kameny nebo "odměrka" na obilí (korec = 4 věrtele :o), které jsem si vyfotila, a to jsem v té době ještě nečetla Strážce z Landštejna od Martina Nesměráka a nijak jsem tudíž neřešila, že tam ta "odměrka" byla vlastně kvůli výpočtu cla :o). Teď zpětně jsem se v tom při sepisování tohohle restu blaženě rochnila a určitě bych na hrad koukala zase jinýma, ještě mnohem láskyplnějšíma očima :o)
Každopádně jsem ani v roce 2020 neodolala a obešla si hrad ze všech stran (i z té, kde byla cedulka: "Nevstupovat, těžba dřeva!", neb jsem usoudila, že přímo u hradu nic kácet nebudou, že to platí pro ten les pod ním), objevila jsem i jeskyni vyznačenou na seznamáckých mapách, no zkrátka splnila jsem snad všechny bobříky a fakt si ten výlet užívala :o).
Potom jsem vyrazila po modré turistické trase k nedalekému Pomezí (asi 970 metrů), kde měla být další zřícenina hradu, bohužel je ale v soukromém vlastnictví a za plotem (nemluvě o tom, že je vážně malinká), takže jsem tam chvíli okouněla a nafotila, co šlo, a pak jsem lehce zklamaná zase pokračovala dál, neb mým dalším cílem byl Klášter, kolem kterého taky léta jezdíme a odkud jsem pak plánovala nastoupit na zpáteční autobus.
Pozůstatky staršího hradu v Pomezí :o)
Pohledem do mapy jsem zvolila zase modrou turistickou trasu, protože se vinula menším obloukem než trasa po silnici, a taky jsem si říkala, že tam aspoň nebudou jezdit auta, ale ve výsledku se jednalo o zimní běžkařskou trasu a v dobré první třetině obnášela i slušný výšlap do kopce :o(. Nicméně aspoň vedla krásnou přírodou, kolem rybníčků a podivných kapliček či křížů pod balvany apod.
Vlevo kaplička pod kamenem :o)
Cestou jsem taky potkala stroj těžící v lese dřevo, ale naštěstí mě nikdo nevyhazoval, ani na mě nepokřikoval, tak snad dobrý (navíc zrovna tam nikde žádná cedule o zákazu vstupu nebyla :o). Narazila jsem na bunkr z druhé světové války, kterými se to kolem Landštejna a nedalekých Slavonic jen hemží (spoustu dalších jsem viděla kolem, ale tenhle byl přímo u cesty), a prohlédla a nafotila jsem si zblízka i rybník, kolem kterého roky jezdíme (nejdřív ten přímo v obci Klášter a pak i ten u kostela), a samozřejmě jsem si nemohla nechat ujít ani samotný kostel Nejsvětější Trojice.
Silnice ke Klášteru už byla vyfrézovaná, ale autobusy tam ještě pouštěli :o)
Prohlídky interiéru jsou bohužel pouze na vyžádání u rodiny v domku u něj pro skupiny od pěti osob, ale upřímně ani tak by se mi nechtělo někoho otravovat. Klášter s kostelem podle infotabule založili v roce 1501 poustevníci řádu paulánů jako třetí v jižních Čechách po Kuklově a Přední Výtoni na místě, které sami vybrali, při trojici léčivých pramenů, podle nichž byl později kostel zasvěcen Nejsvětější Trojici, přičemž stavbu financoval Konrád Krajíř z Krajku. Roku 1533 však při Magdalénské pouti došlo k tragédii, kdy bylo sektou novokřtěnců povražděno téměř 40 mnichů a účastníků pouti, ostatní byli rozehnáni a okolní vesnice i klášter vypáleny. Ten zůstal pustý dlouhých 93 let, do roku 1626, kdy Adam Pavel Slavata, syn Lucie Otýlie, rozené z Hradce, přijal šest řeholníků z Burgundska, byl přebudován konvent a v roce 1668 byl položen základní kámen k nové barokní bazilice, která tam stojí dnes. Klášter byl pak spolu se všemi ostatními zrušen Josefem II. v roce 1788. Jinak zdejší kostel je zvláštní tím, že je neobvykle orientován oltářem na západ, a je to proto, že se pod oltářem stékají tři údajně léčivé prameny, které se slévají v jeden ve studánce pár metrů od kostela. A taky tam mají být tři lípy, ale já viděla jen dvě, třetí byla asi někde schovaná :o)
Musím přiznat, že při pohledu od silnice kostel rozhodně nevypadá nijak veliký, ale když jsem pak stála přímo u něj, přišel mi obrovský a musel být ještě větší v době, kdy stál i přilehlý klášter (ten už je patrný jen podle pozůstatků přístavby na zdech). Našla jsem i onu studánku a nejdřív jsem si myslela, že už slouží jen jako zašívárna teenagerům, než jsem při bližším zkoumání zjistila, že ony kelímky na jejím kraji nejsou odpadky, ale picí hrnečky a kelímky :o), což bylo neskutečně milé překvapení.
No a pak jsem čekala dobrou hodinu na autobus (první vyhlédnutý jsem neměla šanci stihnout, resp. bych ho stihla, kdybych se nekochala ještě kostelem, ale to by byla škoda) a krátila si čas napsáním pohlednic (schránka byla hned u autobusové zastávky :o) a potom četbou zapůjčené knihy Proč bychom se netopili, kterou jsem nakousla už v autobuse cestou na Landštejn :o). Autobusem jsem se pak přiblížila nejdřív do Nové Bystřice, kde neměli kvůli rekonstrukci nádraží nástupiště označená čísly, což byl trochu problém a musela jsem pak obíhat všechny přijíždějící autobusy, abych našla ten správný (protože v IDOSu sice bylo číslo nástupiště uvedené, ale co mi to bylo platné, že :o). Z Bystřice jsem dojela opět do Jindřichova Hradce, kde nastal menší problém, neb autobus měl zpoždění (krom jiného se mi nejspíš staly osudné ony minuty, které zdržovala babka s turistickými holemi vystupující v Hradci o pár zastávek dřív a které to trvalo fakt strašně dlouho – lenochod je její rychlejší brácha, ale nebylo by to o tom, že by prostě nemohla, protože kdyby měla ty hole francouzské, tak jí to prominu a ani neceknu :o), ale byla vážně jen tak pomalá a ještě to musela všechno nahlas komentovat :o(. Každopádně i když jsem pak z nádraží autobusového na sousední vlakové běžela, vlak mi doslova o vteřiny ujel, a to jsem blbec měla koupenou jízdenku předem, protože jsem tušila, že IDOSem deklarované 4 minuty na přestup jsou dost naknop (naštěstí jsem tímto způsobem vyhodila jen 69 Kč). Takže jsem si počkala další hodinu a půl na rychlík z Brna a domů jsem dorazila až kolem půl osmé večer, ale kolo u nádraží v Budějovicích mi naštěstí nikdo neukradl, ani mi nepropíchal gumy, tudíž vlastně dobrý :o)