Rebarbora na vodě

A teď zase pěkně zpátky k restům a do roku 2020, kdy jsem v sobotu 25. července vyrážela s kolegyněmi z práce poprvé v životě sjíždět Vltavu :o). Mimochodem dokonce i na vodu jsem jela na kole, resp. musela jsem se na něm přiblížit k jedné z kolegyň domů, kde jsem si kolo nechala u jejich domku na zahradě, a odtud nás pak její manžel vezl autem do výchozí loděnice ve Vyšším Brodu. Ještě v pátek se vedly hojné spory mezi posádkou, jestli je vůbec reálné stihnout sjet za jeden den z Vyššího Brodu až do kempu ve Spolí, kde jsme měly zamluvenou chatku (původní plán totiž zněl, že pojedeme z Rožmberka, proto se vybíralo Spolí), protože podle informací na webu tahle trasa vycházela na sedm hodin jízdy na lodi, ale v reálu to prý bývá spíš víc (obzvlášť v raftu), nemluvě o tom, že webové doporučení znělo naplánovat si max. 25 km řeky na den a my měly těch kilometrů pětatřicet. Bohužel jsme ale byly čtyřčlenná posádka, takže se špatně hlasovalo, protože půlka z nás se bála, že to nestihneme, a půlka byla v pohodě, resp. vykřikovala něco o dobrodružství a tak :o)

Každopádně musím holky pochválit, jak měly geniálně promyšlenou logistiku – jedna kolegyně nás autem sesbírala po Budějovicích, druhá dojela do místa noclehu (tedy do Spolí), aby nám tam nechala auto s věcmi na přespání, a my ji pak cestou taky naložily a nechaly se odvézt do výchozí loděnice ve Vyšáku již zmiňovaným manželem, který si pak auto odvezl domů, aby se pro něj nemusel v neděli už nikdo vracet. A posádka druhého raftu, která měla dorazit až na večerní posezení do kempu ve Spolí, nechala pro změnu auto v cílové stanici ve Zlaté Koruně, abychom tak měly k dispozici vozidlo, kterým se zajede vyzvednout to parkující ve Spolí – no jak říkám, dokonalost sama :o)

Vyzvedávání raftu v půjčovně ve Vyšším Brodě bylo nicméně poměrně vtipné, protože nám navzdory rezervaci tvrdili, že o ničem neví (ale upřímně – ten mladík, který to prohlašoval, měl za sebou evidentně těžkou noc a ještě i v deset dopoledne byl slušně ovíněn). Naštěstí pak přišel jeho starší kolega a ten nám půjčil vše potřebné, sice měli místo raftu pro 4 jen raft pro 6, který nás vyšel dráž (a vešly bychom se bývaly i do toho menšího), ale zbytek nebyl problém a kromě dvou barelů, pádel a vest (ano, jako správný začátečník jsem trvala na bezpečnostním prvku a kolegyně mě naštěstí podpořily) nám našel i kus lana na přivázání lodě neboli koňadru, které holky zapomněly, a dokonce nám sám od sebe vnutil i pumpu, kdyby prý náhodou. I on se totiž tvářil dost pochybovačně, když se jen tak mezi řečí zeptal, kam máme dnes namířeno, a my mu s naivním optimismem řekly, že do Spolí. A jak jsme se tam tak motaly kolem lodě a zvolna se chystaly (mazaly se opalovacím krémem, chodily na záchod, protože je to prý na dlouho poslední splachovací a tak :o), přišel k nám pán znovu s tím, že se radili a že nám radši dají jiný raft, lepší.

.. Jako nebránily jsme se, proč taky? Jen jsem si z toho pak dělala srandu, že kdybychom tam stály ještě o chvíli déle, půjčí nám k tomu raftu snad i motor :o)

Jinak ve Vyšším Brodu mě čekal křest jezem hned kousíček od půjčovny, která byla u mostu a pár metrů od našeho prvního jezu U Bílého mlýna. Ten je asi jako jediný ještě původní, bez šlajsny a dokonce je tam takový schod, takže nám při sjezdu lehce šplouchlo do špice a druhý háček tím odhozem neplánovaně sklouzla z bortu do lodi, protože byla málo zapřená (zatímco já si podle instrukcí zahákla nohu do oka na dně raftu a ještě jsem se trochu sešoupla do lodi, pro jistotu :o), ale nic hrozného, i když netvrdím, že to pro mě nebyl trošku adrenalin :o). Celkově jsem byla ráda, že jsme jely na raftu a ne v lodi, protože v červenci 2020 bylo hodně vody a poměrně silný proud, takže se na spoustě jezů posádky v lodích vyklápěly, zatímco my měly jen tři menší příhody (že nám jako hrkla voda do raftu), ale vlastně jsme se, jak říkají vodáci, necvakly a dojely s čistým štítem :o). A kdyby řeka tak netekla a nebylo tolik vody, určitě bychom tu naši machiavelistickou trasu neměly šanci stihnout (už takhle jsme dorazily do kempu asi v půl sedmé večer, a to jsme cestou moc nezastavovaly). Ale zároveň jsem ráda, že jsme sjížděly takhle odshora z Vyšáku, protože je tam překrásná příroda a já si nakonec celý den strašně moc užila, i když nám teda počasí mohlo přát o fous víc (ale možná bych se pak zase spálila na sluníčku, čert ví :o).

Peřeje jsou parádním zpestřením a hrozně se mi líbilo, jak šplouchaly a lehce pohazovaly lodí :o) I tady platilo: voda si to vezme :o)

Ve Vyšším Brodě bylo ještě sluníčko a krásně, takže jsme se kochaly okolím a občas se bavily nad roztodivnými posádkami (někteří jeli ve speciálních úborech, jiní na nafukovacích jednorožcích :o). Další jez Herbertov, stejně jako všechny ostatní, už byl se šlajsnou neboli takovým tím uměle udělaným úzkým betonovým sjezdem, kde s raftem snad ani nemůžete udělat chybu, protože tam stačí nahoře najet (ani nemusíte být úplně rovně, protože ten úzký prostor si raft o stěny případně "srovná" :o) a je to, nebo jsem aspoň měla takový pocit s naší posádkou, že je to prostě brnkačka (takhle zpětně by mě zajímalo, jestli to tak opravdu je, nebo jsem měla prostě takové štěstí na zkušené kormidelníky :o). V Rožmberku nás už ale chytil déšť – sotva jsme projely pod mostem, už lilo :o(. Takže jsme se chvíli zkoušely schovávat pod stromem u břehu, ale protože radar na mobilu ukazoval, že je to nejmíň na hodinu, přepádlovaly jsme na druhý břeh a zašly si raději na oběd k Martinovi (původně byl asi v plánu oběd někde dál, ale já si nestěžovala, protože s mojí bezlepkovou dietou jsem se U Martina na rozdíl od kempů najedla naprosto v pohodě, navíc bylo poledne, takže co :o). Dala jsem si medailonky z vepřové panenky s fazolkami a hranolky, sice to bylo jídlo asi za tři stovky (a kolegyně trochu remcaly, že je U Martina draho i co se týče meníčka), ale bylo to moc dobré, a když už má člověk dovolenou, je třeba si užívat a ne pořád koukat na korunu :o)

Pršet přestalo přesně podle předpovědi, takže jsme pak v jednu už zase vesele pádlovaly dál (přes další jez se šlajsnou kousek od Martina). Sice jsem byla trochu zklamaná, neb jsem se těšila na prosluněné fotky hradu Rožmberka z vodní hladiny, a ono bylo zataženo a pošmourno, ale i tak to bylo pěkné. Zjistila jsem kupříkladu, že věž Jakobínka už je opravená a prý se na ni dá podívat, což jsem si hned poznamenala do dalších plánů do budoucna :o). Další zastávkou pak byl až kemp U Fíka naproti Branné kousek od Nahořan, kde hlavní kormidelnice prohlašovala, že "tady my se vždycky stavujeme na fíkovici, to je tradice" a zbytek posádky si z ní dělal srandu, že mluví v plurálu jako její veličenstvo, protože MY jsme se tam na fíkovici rozhodně nikdy nestavovaly :o), ale stejně nám všem jednoho panáka vnutila. Upřímně řečeno tohle byla jedna z věcí, z kterých jsem měla trochu obavy, jakože jestli to nebudou holky přehánět, protože vrchní kormidelnice už před výpravou vykřikovala, že si máme vzít nějaké vlastní zásoby na vypálení červa, co kdo rád pije a tak, ale bylo to relativně v pohodě a byly zodpovědné, byť samozřejmě úplně na suchu nebyly (nicméně nebylo to víc než ona fíkovice a předtím ovocná piva a sem tam lok coly s rumem) a pak pořád prohlašovaly, že jsem strašná slušňačka (ale naštěstí mě nijak nenutily popíjet s nimi, což byla další z věcí, kterých jsem se trochu bála, protože bych pak byla asi naštvaná a nejspíš bych ze Spolí frčela nejkratší cestou domů). Já pít zkrátka nepotřebuju, abych se dobře bavila, užila si danou chvíli a byla případně vtipná, k tomu mi stačí ta správná parta lidí kolem a nějak nevidím smysl v tom, proč bych měla pít jenom proto, že jsem na řece. Na výletě či pěší túře se přece taky neleje hned od rána. Svým způsobem byl výhodou i náš nadupaný harmonogram, protože jak se ukázalo, navzdory siláckým řečem, měly i holky vykřikující o dobrodružství trochu nahnáno, jestli těch skoro 35 km za den zvládneme, takže nebyl problém s disciplínou, hodně se pádlovalo (přestože to i dost teklo) a skoro nikde jsme nezastavovaly, a tudíž se ani tolik nepopíjelo, aneb všechno zlé je k něčemu dobré :o)

Od Rožmberka je to k dalšímu jezu docela dálka (asi 20 km) a minete spoustu kempů (kromě Branné třeba i kemp U Vikinga) a musíte projet tzv. volej před Větřní, kde je řeka hodně široká a hluboká a voda tu obvykle skoro neteče (ale v červenci 2020 to naštěstí nebylo až tak zlé, teda ne, že bychom nemusely vůbec zabírat, ale přece jen to aspoň trochu teklo), než projedete jezem Pečkovský mlýn. Nicméně následující jez U Papouška neboli u barevné skály kousek před Spolí nám trochu nahnal strach, protože ho předělavali a všude byly cedule, že vjezd na vlastní nebezpečí a nad tou širokou částí vedle šlajsny byla dokonce nakreslená smrtka, což člověku zrovna nepřidá :o(. Sjezd pro sportovní lodě byl značený šlajsnou po pravé straně, ale hodně lidí lodě přenášelo. My jsme zůstaly chvíli pozorovat situaci, a když jsme viděly, že to s menšími obstrukcemi sjeli i na kánoi, tak jsme to šly taky zkusit. Špatné bylo, že tam byl tak silný proud, že měl tendenci táhnout lodě do oné široké části se smrtkou, ale jakmile jsme s holkama zabraly (koneckonců jsme byly čtyřčlenná posádka) a byly ve šlajsně, tak to šlo, jen jak bylo hodně vody, tak jsme si dole pod jezem pořádně nabraly vodu do špice a já coby háček jsem měla kalhoty od pasu dolů durch. Naštěstí jsme kemp měly už za rohem, takže jsem nebyla promočená dlouho a ani jsem nenastydla (a kupodivu jsem to ustála i po jiné stránce, neb samozřejmě když se jede voda, Rebi musí být krámoška :o(

V kempu Nové Spolí jsme měly rezervovanou dokonce i chatku (osm lůžek s palandami), což bylo epesní – chatka byla čistá, skoro nová, suchá, no prostě co víc si na přespání přát. Navíc to bylo velice prozíravé, protože jsme nemusely po příjezdu v půl sedmé večer honem stavět stan (a ráno ho zase skládat a nedej bože sušit), zkrátka pohodlíčko, přepych. Jen jsem se převlekla do suchých věcí, které na nás čekaly v odstaveném autě, a už jsme mohly vysedávat a čekat na posádku dalšího raftu, který s námi měl v neděli pokračovat do Zlaté Koruny, abychom se jim pochlubily, jak jsme dobré, že jsme celou tu štreku stihly :o). Večerní posezení bylo hrozně fajn, hodně jsme se nasmály, i když blbostem jako nahému nočnímu sjíždění řeky, k rundě griotky jsem si u stánku vysloužila i vodácké pruhované tričko "Jsem božan" a šprýmovat a povídat jsme nakonec vydržely až asi do půlnoci :o)

Chatka v neděli ráno před odjezdem a pohled na probouzející se kemp v Novém Spolí :o)

V neděli jsme se v kempu nasnídaly (já si dala jen čaj a balený bezlepkový rohlík, co jsem si přivezla), pak pobalit (gatě mi bohužel přes noc neuschly, takže jsem si nakonec půjčila třičtvrťáky od kolegyně, abych měla v čem jet – a to bych přísahala, že jsem si rezervní legíny do batohu házela, ale prostě jsem je nenašla) a zhruba v půl desáté jsme vyjížděly, tentokrát už na dvou zpola neobsazených raftech. Ukázalo se totiž, že někteří sice přislíbili účast, ale nakonec v sobotu večer nedorazili, a z těch, kdo dorazili, třeba jedna kolegyně vlastně nemohla pádlovat, protože měla ještě pořád ruku ve škrobáku :o(. Navíc se ukázalo, že si nikdo netroufá ten druhý raft řídit, takže jsme se přeskupily a z naší původní sobotní party jsme zbyly jen tři a naši vrchní kormidelnici jsme přepustily druhému raftu, kde byly sice čtyři, ale z toho jednu vezly jako vázu. Holky pak cestou brblaly, že kdyby to ostatní řekly, možná by nám býval stačil jen jeden raft, protože jsme ho stejně měly pro šest, ale co už.

Hned kousek za Spolí je jez Rechle pod dřevěným mostem, který byl bez problémů, trable nastaly až v Českém Krumlově na jezu U Liry neboli "u skleníku", kde to trochu kope a my tam málem ztratily spolukormidelnici na levoboku, která chudák, jak jsme byly s napolo neobsazeným raftem lehké, tak to ten zadek hodně vyhodilo a ona nedobrovolně vystoupila jednou půlkou těla z lodi, po krk se ošplouchla ve vodě a vypadlo jí pádlo, které jsem pak chytala já, a kormidelnice chytala kolegyni, aby nám nevystoupila úplně :o). Ale dobrý, necvakly jsme se (vystupování posádky za jízdy se nepočítá), nic jsme nepoztrácely, takže cajk :o). Pak nás čekal už jen jez Mrázkův mlýn pod krumlovským Kostelem sv. Víta, který se sice hrozivě čeří a ze břehu vás okukují turisti, ale byl taky bez komplikací. Mimochodem cesta Krumlovem po vodě fakt stojí za to, protože kromě zvýšené koncentrace jezů (tedy žůža dobrodrůža) je i krásně malebná a plná zajímavých zákoutí (kousek u městského parku jsem si užívala o to víc, že už jsem ho znala z dřívějška, když jsem tudy jela na voru při Slavnostech pětilisté růže :o)

Krumlovská zákoutí :o)

Před Plášťovým mostem byla další údajně tradiční zastávka na mojito v Bistru Bouda, u kterého jsme chvilku poseděly na dřevěném molu s lehátky. Pak se ale bohužel zase rozpršelo, a tak následovala další polední pauza na oběd, ovšem místo abychom skončili v mnou navrhované hospodě Na Louži, holky trvaly na Maštali přímo na náměstí :o(. Osobně jsem tam nikdy nebyla a víckrát dobrovolně ani nebudu, uvnitř je tma, že člověk nevidí ani na jídelní lístek, z toho jsem si po delším dumání vybrala kuřecí plněné mozzarellou a sušenými rajčaty, ve kterém však nebyla ani rajčata, ani mozzarella, jen spousta pepře (a já tiše doufala, že ne proto, aby zakryl ne zrovna čerstvé maso, protože salmonela je to poslední, co si chcete z vody přivézt) takže mi to nechutnalo (já si na ostré, ani na pepř zrovna nepotrpím a tohle se mělo jmenovat spíš "na pepři" než jakkoli jinak), ale přinutila jsem se většinu sníst, protože to bylo hlavní jídlo dne a bylo to teplé, ale stálo mě to taky tři stovky – zlatý Martin v Rožmberku :o(. Radar v neděli byl ovšem nemilosrdnější a ukazoval déšť ještě nejmíň na dvě další hodiny, a tak se naše posádky vydaly ještě do města sehnat pláštěnky pro ty, kdo je neměly. Mimochodem Vietnamec v boční uličce u náměstí, kde jsme nakonec uspěly, byl dost vtipný – bavily jsme se mezi sebou a snažily se vzájemně uklidňovat, že teď když budeme mít pláštěnky, nebude pršet pořád, do čehož se nám milý Vietnamec vmísil spokojeným: "Ale bude, bude.", div že si u toho nemnul ruce jako kudlanka :o)

Vybavené pláštěnkami jsme pak navzdory dešti jely dál, sjely jsme poslední krumlovský jez U Jelení lávky neboli pod Plášťákem, který si pamatuju ještě coby dítě, než vybudovali šlajsnu, jak se na něm vodáci v jednom kuse překlápěli a my je pozorovali nahoře z mostu, ale teď šlajsnou s kartáči to byl naprosto bezproblémový sjezd, a pokračovaly jsme dál. Přiznám se, že tenhle úsek (asi částečně i díky tomu mizernému počasí) se mi líbil ze všech nejméně – žádná hezká příroda kolem, řeka skoro netekla, kvůli dešti jsem měla mokré nohy už i ze shora a raději jsem proto pádlovala, abych se zahřála, jenže jak jsme jely ve dvou raftech, ten druhý se někde zdržel (holky se asi trochu flákaly či co), takže jsme pak na ně zase musely čekat, což byla otrava, a já si říkala, že sobotní výprava jen s jedním raftem je ideál. Naštěstí se nad námi pak počasí slitovalo a za Krumlovem zase vylezlo sluníčko a udělalo se teplo, takže mi i uschly kalhoty a zbytek cesty jsme se víceméně vezly, soulodily (nepředstavujte si pod tím bůhvíco, znamená to, že jsme svázaly rafty k sobě :o) a nechaly se unášet proudem ve smyslu již ikonické věty naší vrchní kormidelnice: voda si to vezme (kterou teda vtipně používala i ve chvílích ne zcela vhodných, když jsme se blížily na překážku či kámen :o). Koneckonců druhý den jsme měly v plánu trasu pouhých 7,5 km, což pro naši posádku sporťáků byla po sobotním výkonu procházka růžovým sadem :o). Cestou jsme zvládly zachraňovat i pádlo z jiné lodi, kde byla posádka slušně na mol a tahali z vody i kluka (ztráty pádla si ani nevšimli) – tohle se mi právě na vodácích nelíbí, přece se nejedu na vodu ožrat, to můžu kdykoli a hlavně kdekoli jinde :o(. Stejně tak se mi nelíbilo, když si lodě pouštěly hlasitou muziku – zaprvé to ani nemusí být váš šálek kávy a zadruhé mi to přišlo jako pěst na oko, když byla všude kolem tak nádherná příroda, osobně si radši vychutnám šumění řeky...

Jinak příroda před Zlatou Korunou je fakt nádherná (podobně jako u Vyššího Brodu nebo Rožmberka) a létaly tam obrovské barevné vážky (ty si pamatuju i z našeho pěšího výletu před lety :o). Jen těch kempů na březích znatelně ubylo, takže pak byl trochu oříšek, kam si odskočit, neb proud byl natolik silný, že jsme při jedné takové zastávce měly co dělat, abychom v něm raft udržely a neodpluly čůrající člence posádky pryč, nemluvě o tom, že jsme i zastavovaly na několikrát právě proto, že jsme nebyly schopné udržet loď (větev, za kterou jsme visely, povolila apod. :o). Stavěly jsme pak až v tábořišti Marina, kde si holky daly kafe a něco malého k jídlu (já jen limču, protože s bezlepkovým jídlem to byla v kempech zkrátka bída, ale s tím jsem počítala a byla na to připravená :o). Upřímně řečeno díkybohu za tuhle poslední prosluněnou a pohodovou část neděle, protože končit v Krumlově za deště a napůl naštvaná z mizerného oběda a druhé posádky, rozhodně by celkový dojem z mé první vody nebyl tak pozitivní. Takhle to byla krásná tečka, kdy jsme ve Zlaté Koruně sjely poslední jez (v pořadí pátý toho dne a desátý celkově), vrátily rafty a pak chvíli čekaly, až se holky dopraví pro druhé auto do Spolí a zpět (čekání jsme si krátily v kempu s nanukem, takže žádná újma :o). A pak jsme se vypravily zpátky do Budějovic, kde jsem zase dojela od kolegyně domů na kole (bágl a spacák mi jiná kolegyně nechala v autě a vyzvedávala jsem si je další den v práci :o), plná krásných zážitků a s pocitem, že jet vodu je super dobrodružství a hrozná legrace :o)