Ano, přátelé, věřte nebo ne, Rebarbora po více než dvaceti letech stoupla na ski a užila si naprosto úžasný prodloužený víkend na Šumavě, který opět neměl na svědomí nikdo jiný než Barjoha :o). Ona s rodinou se myslím už směle mohou nazývat takovými mými rozvojovými kouči, protože vždycky přijdou s nabídkou něčeho, o čem už dlouho uvažuju, že bych si chtěla zkusit, ale sama nemám odvahu a tu správnou motivaci :o). A nejinak tomu bylo i s lyžováním. Kvůli Covidu a jiným komplikacím nám sice asi tři roky trvalo, než skutečně došlo na realizaci, ale letos to konečně vyšlo a vyšlo to fakt epesně!
Ve středu 1. února 2023 jsem odpoledne po práci vyrazila nejdřív do Plzně, páč z Budějovic do Železné Rudy mi stejně jede vlak buď s jedním přestupem přes Plzeň, nebo se dvěma přestupy přes Klatovy. Na nádraží se mi naproti vypravila Mladšinka, protože Iva ještě lítala po pochůzkách a vyřizování, a u Barjohů doma na mě pak čekala nejen obligátní výborná čína, ale dokonce i piškotový dort od Mladší s geniálním promazem z bílého jogurtu a marmelády, a ustlaný pelíšek s povlečením s koníky :o). Daly jsme si partičku Dobble a Starší coby kulturní atašé chystala filmy a seriály na hory, přičemž večer jsme pak koukli na Tři tygry ve filmu, což byla pro mě osobně premiéra a fakt legrace (aneb road movie párku blbců, které pronásledují další dva pitomci :o)
Ve čtvrtek jsem pak Ivě ráno pomohla odvézt bágly na svoz, když už jsem byla stejně vzhůru (a aspoň jsme měly i rychleji oškrábané auto, které přes noc pod popraškem sněhu malinko přimrzlo), a po snídani se pak naše expedice apalucha ve složení já, Barjoha a Staršinka vydala vlakem v 9:40 do Železné Rudy s přestupem v Klatovech, přičemž onen závěrečný motoráček byl courák, co stavěl skoro v každé vísce, včetně například Brčálníku :o). Cestou to chvílemi vypadalo, že si ani nezalyžujeme, protože za Plzní pocukrovanou sněhem jen lehounce následovaly dokonce jarně zelené louky, ale naštěstí v závěru cesty v Rudě jako takové už vládla nefalšovaná zima se sněhovou pokrývkou a chumelenicí :o). Od zastávky vlaku Železná Ruda – město jsme se vydaly pěšky do centra, kde jsme se nejdřív podívaly do Infocentra (tam jsem koupila suvenýr v podobě šumavských Kančích bobků neboli mandlí v hořké čokoládě, tomu prostě nešlo odolat :o) a prošly jsme si zdejší malou muzejní expozici lyžařů a historického lyžařského vybavení a v prvním patře pak nějaká ta vycpaná zvířátka :o). Potom jsme si došly na oběd do restaurace Šumava kousek dál směrem na náměstí, kde bylo sice dráž, ale uměli mi udělat bezlepkové karé se sýrem a brambory, které bylo fakt výborné, a Staršinka si už od nádraží pochvalovala zdejší smažák (navíc se mi podařilo předběhnout Barjohu a oběd zaplatit, takže double win :o)
Vlevo poprašek v Plzni a oproti tomu sněhová kalamita v Železné Rudě :o)
No a pak jsme se vypravily ještě do půjčovny, kterou jsem si vyhlédla přes internet, protože se mi nechtělo tahat lyže vlakem až z Budějovic, a vypadala, že je v centru města, ale ve skutečnosti už to byl celkem konec světa, navíc pořád chumelilo a všude už byly slušné závěje sněhu (nejmíň půlmetrové), do kterých jsme chvílemi zapadaly až po kolena. Nicméně pán v půjčovně byl naprosto skvělý, na moji prosbu, že chci nějaké začátečnické lyže, mi dal ski o délce 143 cm (díkybohu, kde jsou ty doby, kdy jsem na základce vyfasovala v půjčovně sjezdové lyže dlouhé stejně jako já se zdviženou rukou), k nim boty (mimochodem už jsem za ty roky zapomněla, jaký je to vlastně důmyslný mučící nástroj, ve kterém máte pocit, že máte ty nohy snad ve svěráku :o), které jsem měla trochu problém zapnout a bála jsem se, že mám moc tlustá lýtka (a přitom stačilo jen povolit přezku :o). Zeptal se mě, jestli chci přilbu, což jsem mu bez debaty odkývala a vysloužila si tak pochvalu a nabídku brýlí, u kterých jsem se zeptala, jestli je potřebuju, a pán prohlásil, že on by bez nich nevyjel – takže šup s nima na hromadu, a pak zamyšleným tónem pronesl: "A jak to všechno ponesete?", na což jsem mu opáčila, že jsme tři (zbytek výpravy čekal venku), že to snad nějak pobereme, a on, dobrodinec zlatý začal štrachat, že by tam někde měla být i nějaká taška, takže jsem nakonec dostala na lyžáky i tašku, kam se vešla také přilba, no prostě paráda. Měl tam moc krásného mladého vlčáka, který mi málem olíznul obličej, když jsem si zkoušela boty, a při vypisování údajů z občanky se ptal, jestli jsem přijela z Budějovic a kde bydlíme a tak. Nakonec se mě zeptal, jestli půjdeme ještě v ten čtvrtek lyžovat, což jsem popřela (už jsme se tak s holkama domlouvaly, že si to dáme na pohodu a nebudeme nic hrotit), takže mi po menším zamyšlení dal slevu a počítal mi půjčovné vlastně jen za dva dny, pátek a sobotu, s tím, že všechno musím vrátit v sobotu do 17 hod. Celkem mě tak půjčení komplet vybavení přišlo na 1200 Kč (nechala jsem mu 50 Kč "dýško" za tu ochotu a laskavý přístup :o)
S nafasovaným vybavením nás pak čekal výstup do kopce k hotelu Belveder, který je na vršku nad sjezdovkou (holky byly tak hodné a naštěstí mi pomohly, takže Iva nesla tašku s botama, Starší hůlky – přilbu jsme jí vyfoukly do tašky k lyžákům – a já lyže :o). A jak jsme si to tak supěly do kopce a zvolna nám docházel dech (opět jsem to maskovala focením přírodních krás a zasněženého okolí :o), postupně jsme míjely auta, která bez sněhových řetězů uvízla někde cestou do kopce a nemohla se vyhrabat (nemilý pohled :o(, už vlastně i dole ve městě u půjčovny tam takhle uvízl v mírném kopečku kamion, no prostě kalamita jak fík. Kousek nad posledními domy u nás pak zastavil transportér s přívěsem a řidič se jen vědoucně zeptal: "Na Belvík?", což jsme mu němě (a bez dechu) odkývaly, a on, místo aby se škodolibým chechtáním šlápl na plyn a ponechal nás svému osudu, zcela samozřejmě nabídl: "Tak si to hoďte dozadu a naskočte si.". Myslím, že rychleji se mu pod plachtu do přívěsu nikdo nedrápal a těžko mu kdy usedla na zadní sedadla vděčnější trojice zoufalců :o). Děkovaly jsme a prohodily něco směrem k počasí, jakože to je chumelenice až hrůza, a on na to radostně: "No, vždyť už bylo načase! Ještě před týdnem tady nebyla ani vločka.", tak jsem zažertovala, že to nejspíš přitahuju, protože při všech třech příležitostech v mém životě, kdy jsem vyrazila na hory, bylo vždycky sněhu habaděj :o)
Na hotelu jsme pak musely asi dvě hodiny čekat, než byly volné pokoje, protože zrovna odjížděl nějaký školní zájezd a paní majitelka (mimochodem vcelku rázná, ale hrozně fajn ženská, která nás hned po příchodu bez skrupulí vyrazila z lyžárny :o) neměla to srdce nechat je čekat v té slotě na vlak v pět venku. Naštěstí jsme seděly v teple v restauraci u čaje a Malinovky, tak se čekalo dobře. Venku stejně chumelilo, takže na svah jsme se nechystaly, pro čtvrtek jsme měly splněno tím, že jsme se dostaly na místo určení :o). Když jsme dostaly klíče od pokoje, odnesly jsem si bágly ze svozové dodávky (mimochodem to bylo hrozně fajn, že jsme se nemusely se všemi věcmi táhnout vlakem a obdivuji a smekám před paní řidičkou, která si při příjezdu zažila svoje, neb bohužel taky klouzaly :o(, lyže hodily do skříňky v lyžárně a Barjoha mi udělala menší okružní prohlídku ke sjezdovce (naštěstí nevypadala nijak strašidelně) a po blízkém okolí hotelu, přičemž jsme opět zapadly po kolena do sněhu a hrozně jsme se tomu nasmály :o). V šest jsme si pak došly na večeři, kterou mi v Belvederu byli schopní bez problémů udělat bezlepkovou (řešili to chytře a vyměnili mi třeba jen přílohu, jakože místo knedlíků jsem dostala k pečenému masu brambory) – jako můžete se mi divit, že jsem měla pocit, že v Železné Rudě žijí pouze milí, úžasní a ochotní lidé? Po večeři se pak ještě Barjoha vypravila naproti k vlaku poslední člence výpravy apalucha, zatímco my se Starší jsme si užívaly klidový režim na pokoji (já kupříkladu dočetla knížku, kterou jsem ve středu začala číst cestou vlakem do Plzně) – upřímně doufám, že se jí se mnou mlčelo stejně dobře jako mně s ní :o). Jen mi pak bylo trochu líto Barjohy, která vtrhla zpět na pokoj v rekordním čase a zadýchaná, neb se ukázalo, že cestou do kopce provozovaly s Vílou od Koňáků jakýsi pokus o závodní výstup :o)
Cesta do půjčovny lyží...
Vlevo hodně originální železnorudský kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy postavený na počátku 18. století :o)
V pátek ráno jsme si nejdřív nacvičily nástup na snídani nanečisto o hodinu dřív :o). Od osmi jsme se ale už dočkaly a stálo to zato, páč snídaně v Belvederu umí na jedničku – šunka, máslíčko i mini lučina, okurka, rajčátka, čaj, džus, ale i ovoce jako banán a kiwi, jogurty, nutela, párečky, volská oka, prostě co hrdlo ráčí a chuťové buňky upřednostňují :o). Po snídani jsme na pokoji ještě chvíli otálely a váhaly u Princezny zakleté v čase, načež naše dilema vyřešil výpadek elektřiny, který nám televizi vypnul, takže jsme se oblékly a s památnou motivační větou, že se v nejhorším jen nahoře na sjezdovce vyfotíme v plné polní a zase půjdeme, jsme vyrazily ven :o). Sjezdovka Nad nádražím je od hotelu Belveder kousek, takže jsme naštěstí nemusely v lyžácích hamtat bůhvíjak daleko, nahoře nad svahem jsem od Víly obdržela základní instrukce co a jak, chvíli jsem sbírala odvahu a pak jsem to prostě zkusila a světe div se, ono to jakž takž šlo (rozumějte: zvládla jsem zatočit pár obloučků a pak i zabrzdit, takže pohoda :o). Základem asi bylo, že jsem se nebála a nebyla tudíž moc prkenná, takže se mi líp udržovala rovnováha. Už jen to byla pro mě výhra, protože jsem nikdy nebyla žádný velký lyžař – na sjezdovkách jsem za celý život stála dvakrát v životě: poprvé se školní lyžařskou výpravou v sedmé třídě na základce a podruhé ve druháku na střední, takže tenhle letošní pokus byl především o tom vystoupit z komfortní zóny a o odvaze to zkusit :o)
Hotel Belveder, naše procházka a okno na pokoji :o)
S malými přestávkami, kdy jsme se vždycky seskupily u kraje sjezdovky a přepočítaly se :o), jsme absolvovaly první sjezd, dole u okénka si daly za odměnu čaj a promyslely strategii. Nakonec jsme se rozhodly, že si věříme a koupíme si celodenní permanentku za 720 Kč (+ 100 Kč záloha na plastovou kartičku), navíc jsme se nechtěly stresovat nějakým časovým omezením (půldenní permice na 3,5 hod. totiž stála 580 Kč) a upřímně mi bylo jedno, jestli zvládneme projezdit dostatečný počet jízd, aby se nám to vyplatilo (jednotlivá jízda stála 60 Kč), protože takhle to byla bezstarostná pohoda a absolutní svoboda v tom, do kdy budeme chtít lyžovat nebo kdy to zabalíme :o). Jediné, co mi dělalo trochu starosti, bylo, jestli zvládnu udržet na vleku lyže nezkřížené a tudíž někde cestou nezbuchnu, jak jsem si to pamatovala ze školních kurzů, ale první jízda nahoru ukázala, že to půjde – pan vlekař byl naprosto milionový, a když viděl, že mám problém se na muldách dostat do stopy (ujíždělo mi to ke straně a bez hůlek, které jsem na Víly radu nechala na hotelu, jsem se tam zpočátku mrskala jak ryba na suchu), tak mi zatlačil do zad, na prosbu nám přidržel kotvu a o zbytek se postarala Iva, která mě uklidňovala, nahoře nás odhákla a vůbec :o)
Hrdinná expedice apalucha a skiareál Nad nádražím :o)
Ze začátku jsme si dávaly tak po dvou sjezdech chvilku pauzu, aby si odpočinuly nohy (z těch prudších částí mě docela bolely, dokud jsem si nezvykla míň plužit :o), daly jsme si párkrát čaj na zahřátí a já byla spokojená se svými obloučky a měla jsem radost, že mi to celkem jde (jestli to tak opravdu bylo a jaký byl celkový estetický dojem, jsem odmítla řešit :o). Navíc bych řekla, že se to postupně zlepšovalo a nabývala jsem jistotu, občas jsem si nějaký ten nešvar, co se mi přihodil, zkonzultovala s Vílou, která okamžitě odhalila, čím to je a co dělat jinak, aby se mi to nestávalo (třeba příliš neodlehčovat nohy, aby mi nepodkluzovaly lyže na svahu), a už jsem pak ani tak neklouzala u toho vleku. Taky jsem asi při třetí nebo čtvrté jízdě na vleku zvládla dojet nahoru sama a tam se vyháknout, když Ivě cestou spadla rukavice a nepodařilo se jí ji hned zvednout, což bylo taky celkem vtipné – Iva se zeptala: "Zvládneš to?", já: "Jo." a pak se jak v mission impossible odhákla a byla fuč :o). Pauzy mezi sjezdy se pak začaly zvolna prodlužovat, a i když se dost rozfoukal vítr a pořád padal sníh, který se odpoledne mísil s deštěm, fakt jsme si to lyžování užívaly :o). Někdy kolem druhé se snowboarďácká část naší party rozhodla, že už jim to stačí, jsou promočené a unavené a vrátily se na hotel, zatímco my s Ivou jsme si řekly, že si to ještě jednou sjedeme, a pak uvidíme (z tohohle se mimochodem stala krásná věta s úplně opačným významem, asi jako když říkám u kola, že přece kdyžtak nemusíme dojet až na Hlubokou :o). A měly jste nás vidět, jak jsme se na sebe pokaždé na kotvě křenily, v absolutním souznění a navzdory sněhu, dešti a větru šťastné jak blechy :o)
Samozřejmě to neznamená, že bych za celý pátek ani jednou nespadla, ale byly to pády do měkkého (nadýchaného sněhu) a většinou spíš vtipné než cokoli jiného :o). Dvakrát jsem spadla u sesedání z vleku – poprvé, když jsem si ho zkoušela vyháknout a kotva se mi chytla za bundu, takže jsem to pak nestihla včas a spadla jsem do závěje vpravo od vleku, a podruhé když mi podklouzla lyže na závěrečném kopečku a místo sesednutí jsem rovnou zbuchla do levé strany vedle vleku. Další pád v průběhu dne byl v horní části sjezdovky, kde mě Iva naučila jezdit to bokem, protože ten začátek na hlavní sjezdovce byl takový divný – kousek placatý, pak úzký kus po pravé straně prudký, no prostě se tam nejezdilo úplně nejlíp – tak v tom obloučku, kterým jsme to objížděly mi pak asi při třetím sjezdu nějak najela levá lyže do hlubokého sněhu a já ji pak následovala a doslova a do písmene jsem se zapíchla do závěje a dostala z toho slušný záchvat smíchu :o). A pak jsem ještě dvakrát záměrně spadla, když jsem ke konci odpoledne nějak přetočila oblouček a začala jsem nedobrovolně couvat ze sjezdovky dolů :o). Jinak se přiznám, že byl pro mě dost problém se po pádu zase zvednout s lyžemi na nohou (bez hůlek, kterými bych se mohla zapíchnout a zapřít, mi to prostě nešlo), a naučila jsem se to až odpoledne, právě po těch řízených pádech na sjezdovce, ani vlastně nevím jak :o). A stejně tak jsem měla ze začátku hrozný problém vycvaknout si boty z vázání (když jsem se chtěla třeba postavit tak, že bych si aspoň jednu lyži rozepnula a získala tím větší pohyblivost nohou v lyžácích :o), které jsem se pak naučila až na několikátý pokus a s jistým grifem (jinak jsem měla pocit, že na to prostě nemám sílu to dostatečně domáčknout), protože přece jen, když si chcete dát u okénka čaj, s lyžemi tam nedojdete :o)
Celkový pocit z pátečního lyžování byl naprosto famózní, fakt jsem si po čase připadala jako lyžař, jak jsem tak hezky řezala sníh obloučky, i když pocitově dokonalý sjezd, kdy jsem si celou cestu ze svahu připadala, že to mám pod kontrolou a jedu tak, jak bych chtěla, se mi povedl jen jeden – a to v době, když už jsme to na poměrně vylidněné sjezdovce braly s Ivou ze svahu rovnou do turniketu na vlek a zase zpátky nahoru :o). To byla fakt bomba :o). Jinak mi to sem tam klouzalo, nebo jsem neměla úplně sílu v levé noze, takže obloučky doprava mi moc nešly a byly často s vypětím sil, ale vždycky jsem to zvládla ubrzdit a ustát, a pozitivní rozhodně bylo, že jsem měla pocit, že se učím a lehce zlepšuju :o). Odpoledne už pak byl na sjezdovce dost rozježděný sníh a v něm rýhy na střídačku s hladkými kousky, jak to začínalo v mrholení povolovat, takže už to pak bylo náročnější a navíc nám pomalu začínaly docházet síly, ale není se čemu divit, když jsme od nějaké půl jedenácté vydržely lyžovat až do půl čtvrté a sjely svah celkem asi čtrnáctkrát :o). Nakonec jsme byly úplně promočené (však nás taky pan vlekař tituloval "vodnice" a ptal se, jak dlouho ještě vydržíme a my mu pokaždé odpovídaly, že nevíme, ale že dokud nás to bude bavit :o), rukavice i bundu jsem mohla nepokrytě ždímat (ale nedoporučuju, po ždímání se mi pak u mokrých rukavic nějak zkroutil malíček a rukavice mi pak nešla úplně navléct, dokud zase neuschla), kapalo mi z brýlí a dokonce už mi pak při zatáčkách i citelně čvachtalo v botách, ale jak jsme tak nepřetržitě drandily nahoru dolu, tak nám zima nebyla a fakt jsme vydržely lyžovat až do té půl čtvrté, o které když se původně v žertu zmiňovala Barjoha, tak jsem si říkala, že tak dlouho nejspíš nevydržíme :o). Mimochodem na lyžařské brýle jsem si musela dopoledne chvíli zvykat a dost mi mačkaly nos a nebylo přes ně úplně nejlíp vidět kvůli rámečkům (hlavně to omezené periferní vidění mi vadilo a taky tónovaná skla, která mi přišla, že hrozně zkreslují okolí), takže jsem pak kdykoli to šlo (tedy když nefoukal vítr a nehonil mi poletující vločky do očí), jezdila bez nich, nemluvě o tom, že pak odpoledne bylo dost nepříjemné, jak mi z oné molitanové výstelky tekla všude voda, ale proti sněhu byly fakt dobré, jen si je člověk musel v pravidelných intervalech utírat rukavicí místo stěrače :o)
Lyžování i celý den jsem si užila vážně naplno, takže jsem pak měla tendenci se blaženě usmívat jako naprostý idiot, ale upřímně řečeno byl to jeden z nejlepších zážitků za poslední dobu a doufám, že si to třeba za rok s Barjohovými zase zopakujeme :o). Jinak na poslední jízdu nahoru k hotelu si můžete u paní pokladní vyprosit výměnou za plastovou kartičku permanentky jednorázovou papírovou jízdenku, což bylo naprosto super. Po půl čtvrté jsme se tudíž vyvezly nahoru, svlékly mokré boty, lyže a rukavice v lyžárně, kde jsou mimochodem na boty a rukavice sušáky (to, že jsem bohužel měla lyžáky tak nacucané, že mi do dalšího dne neuschly, už byla věc jiná :o), a šly jsme na pokoj, kde jsme si daly sprchu a rozmístily věci sušit, kde se dalo (dokonce i na sušák na prádlo, který byl na chodbě – díkybohu za něj :o). Bála jsem se, že mi ta nacucaná bunda (absolutně mokrou jsem měla i peněženku, která byla v kapse, a všechny bankovky v ní) do rána na druhý den neuschne (náhradní jsem bohužel neměla, protože už takhle jsem měla problém se s věcmi vměstnat do báglu), ale nakonec jsme ji usušily na žebříku v koupelně :o). K páteční večeři byl rozlítaný ptáček s rýží, tudíž stejné jídlo pro bezlepkáře i ostatní, což mi trochu dělalo starosti a raději jsem se vyhnula nakrájeným párkům, a pak jsem asi malinko vyděsila Ivu, když při večerním sledování Last of us nastaly menší trable, ale naštěstí jsem se proběhla na záchod jen jednou, takže to podle všeho lepek nebyl a možná jsem se jen přetáhla či co (Iva byla úžasně starostlivá a stačilo slovo a volala by mi i doktora, což ale naštěstí ani v nejhorších případech není třeba, jen prostě musím počkat, až se to přežene, ale bylo to hrozně milé a až skoro dojemné <3
Jo a taky jsem hrozně ráda, že jsme s sebou měly Starší, protože ona je vždycky úžasně vtipná a pohotová a vůbec nevím, kam na ty své hlášky chodí, ale bez ní by rozhodně nebyla ani z poloviny taková legrace :o). Jako doslova ikonické bylo, když jsme si pak v pátek v podvečer povídaly a Iva tak jako v žertu Víle vyčítala, že co se sportovního vybavení týče, je tak trochu snob (protože neuznává věci z Decathlonu :o), když v tom se zničehonic zvedla v peřinách zakuklená a do té doby spící Staršinka s výkřikem: "Snob?" :o). Nebo když se snažila nahrát pro spolužáky zvuk k videu z domácího úkolu a vzdálila se se slovy, že musí jít namňoukat do koupelny (v první chvíli jsem si říkala, jestli to není nějaká šifra), a trošku se pak vztekala, že jí to nejde a že neví, jak to má udělat, načež opět zabouchla dveře do koupelny a vzápětí se ozvalo zcela jasně slyšitelné: "Mňau?!" :o). Double vtipné mi to přišlo i proto, že každého sympaťáka Staršinka už i předtím titulovala "kočičák" či "kočička" (například Pedro z Last of us je prý velký kočičák :o). A pak jsme se neskutečně (byť dost neplánovaně) nasmály i u seriálu Last of us, konkrétně u třetí epizody, kde jsme záhy rozvinuly debatu, kdo že je vlastně mamka a kdo taťka, jestli Bill, nebo Frankie, a dostaly jsme hrozitánský záchvat smíchu, který pak každá další replika nebo scéna znovu probudila k životu, až jsme u toho místo dojetím slzely smíchy :o). Ale jako jinak musím říct, že ten třetí díl je zatím z celého seriálu pomalu nejlepší, nebo rozhodně nejromantičtější a nejmíň depresivní, a osobně mám pro oba hochy dost slabost, protože jsou fakt sladký :o). No a skvělá byla i Koňákovic Víla, se kterou jsem měla vlastně poprvé šanci pobýt takhle delší dobu, a člověku je s ní dobře, jako bychom se znaly bůhvíjak dlouho, a dá se s ní povídat naprosto o čemkoli a ještě je úžasně trpělivá při instruktáži dokonce i takového sportovního polena, jako jsem já :o). Jako za tohle musím Barjohu moc a moc pochválit, že sestavila takhle suprový tým (skoro se nebojím říct dream team :o), protože i díky tomu si myslím, že jsme si to všechny perfektně užily :o)
V sobotu jsme pak vyrážely na sjezdovku po snídani s mnohem větší motivací (skoro ani nebylo třeba věty, že se jen vyfotíme :o), byť Staršinka během příprav pronesla se zcela vážnou tváří další velmi výstižnou hlášku ve znění: jediné, co cítím, je bolest :o). A i když se počasí umoudřilo a přestalo foukat a bylo hezky jasno (a konečně krásný výhled do okolní krajiny a na protější Špičák), zároveň se po předchozím dešti udělala trochu ledová krusta a bylo po prašanu. Nicméně nás musím pochválit, že nejsme žádné měkkoty a nevzdaly jsme to hned nahoře nad sjezdovkou, ale rozhodly jsme se to zkusit, jak to vlastně vypadá a jak to půjde a neohroženě jsme nakonec sjely až dolů k vleku, byť to teda fakt bylo místy zledovatělé a dost to klouzalo a blbě se brzdilo (navíc se možná i trochu podepsala únava z předchozího dne, že jsem si připadala, že nemám sílu to na tom ledu zabrzdit), takže jsme pak s Ivou zcela zodpovědně usoudily, že to nebudeme hrotit a kašleme na to (myslím, že o to s lehčím srdcem, že jsme si předchozí den tak báječně zalyžovaly). Snowboardistky coby mladší a šikovnější generace na tom byly líp a rozhodly se aspoň pro pět jízd lanovkou, zatímco my jsme si daly dole čaj a chvilku čekaly na holky, aby je mohla Iva natočit, jak jim to jde :o). Mimochodem holky jsou prostě superhrdinky, protože během svého sjezdu ještě stihly pomáhat hledat jedné nešťastné dívčině ztracený iPhone – jako já jsem pokaždé tak nezřízeně hrdá, že se kamarádím s takhle skvělými lidmi, protože co si budeme povídat, ne každý v dnešní době je okamžitě a bez váhání ochotný podat pomocnou ruku a zabývat se někým jiným než sebou, ale Barjohovic (přičemž do téhle podmnožiny zcela samozřejmě počítám i Koňákovic :o) to prostě mají jako druhou přirozenost, a i proto si s nimi tak báječně rozumím, protože jsme v tomhle na stejné notě <3
Sobotní rozhledy :o)
Každopádně když jsme se s Ivou nabažily horské atmosféry pod sjezdovkou, koupily jsme si jednorázový lístek a vyjely kotvou zpátky na hotel, kde jsme si naordinovaly klidový režim a koukaly na pohádky jako S čerty nejsou žerty nebo Princezna a půl království, já si navíc začala číst první díl z trilogie Nespoutaný chaos a bylo to hrozně fajn :o). Díky včasnému odchodu na hotel jsme taky neměly moc věcí k sušení (na rozdíl pak od snowboardistek), resp. já měla vlastně jen mokré ponožky, protože mi z lyžáků ještě i druhý den tekla voda, když jsem je sundávala ze sušáku, ale nohy mě při lyžování naštěstí nestudily, takže cajk (jen mě bylo trochu blbý, že je v tomhle stavu budu vracet do půjčovny :o(. Jo, mimochodem s půjčovnou to byla taky sranda, protože mě Barjoha po svém čtvrtečním sprintu k hotelu, kdy je pak ještě i potkala paní majitelka a divila se, že nic neřekly, že by pro Vílu dojeli k vlaku autem, nabádala, abych si paní majitelku někde odchytla a zkusila se zeptat, jestli by mě s těma lyžema případně taky nevzali dolů autem, což jsem samozřejmě zkusila a byla jsem ještě úspěšnější, než bych si kdy vysnila – když jsem totiž paní majitelku odchytla, úplně ještě nevěděla, kdy a jak pojedou dolů do města, ale pak se mě uprostřed úvah zeptala: "A máte ty lyže zaplacený?", já říkám, že jo, že je potřeba je jenom vrátit, načež mi paní majitelka navrhla, že teda ať jí je nechám u recepce, že je tam zavezou i beze mě :o). Jako jak říkám, může se mi někdo divit, že se mi v Železné Rudě tolik líbilo? A to nemluvím o tom, že jsme k sobotní večeři měli řízek s bramborovým salátem, a to prosím i já – speciálně obalený řízeček v kukuřičné strouhance jenom pro mě :o). Na večer se pak Ivě podařilo sehnat někoho, kdo nám přetáhl film Hostitel z mobilu na flashku, abychom si ho mohly pustit v televizi (už ani nevím, jak na něj přišla řeč, ale vůbec mě nenapadlo, že ho Iva nezná, protože knižní předlohu milujeme obě a znala ji i Víla – jak říkám, je prostě naše krevní skupina :o), byť se teda nakonec ukázalo, že je stažený nějak špatně a asi ve třetině se nám zaseknul, ale nevadilo to, stejně jsme byly utahané a aspoň to byl dobrý tip, na co kouknout (těch jsem, co se filmů týče, vyfasovala zase hned několik :o)
V sobotu ještě snowboardistky vyrazily na večerní lyžování a my s Ivou na procházku, kde jsme samy sebe hezky vyděsily při procházce temným lesem (aneb nekoukejte na postapo se zombíky, když se pak chcete procházet za úplňku po horách :o)
No a v neděli jsme si pak opět pošmákly na výborné snídani, dobalily zbytek věcí a pomalu se vypravily na vlak v 10:24. Já jsem cestou ještě odběhla hledat dole ve městě poštovní schránku (jen pro informaci: není u infocentra, ale ještě o kus dál přímo u budovy pošty), abych tam hodila pohled pro MoWa :o), a pak jsme celou cestu propovídaly. Víla pokračovala vlakem ještě dál, ale my jsme vystoupily v Plzni, kde na nás čekala Mladší s Choťem s připraveným obědem (výborné rizoto, mňam, mňam), což bylo hrozně milé a prostě úžasné <3 A pak jsem vlakem ve dvě pokračovala domů plná pozitivních zážitků a kapku se splínem, protože ten nádherný víkend už bohužel skončil a nastoupila realita, nemluvě o tom, že mi najednou můj byt připadal nějak prázdný v kontrastu s tou bezva společností, se kterou jsem trávila předchozí dny plné zábavy a smíchu. Inu co se dá dělat, snad nám expedice apalucha klapne takhle úžasně i příští rok :o)
Nedělní ráno a cesta na vlak
