V rámci svého pražského pobytu v roce 2020 jsem v úterý 14. července vyrazila taky do zhruba 130 km vzdálených Slatiňan, kde jsem se chtěla podívat na hřebčín se starokladrubskými vraníky.
Po příchodu z vlakového nádraží jsem nicméně nedopatřením nejdřív navštívila i zámek (nějak jsem tam zamířila jako první a rovnou si koupila lístek :o). Zámek byl postaven v 16. století a původně se mělo jednat o čtyřkřídlou budovu, která však z důvodu nedostatku financí byla dokončena ve skromnější verzi. Fasáda se sgrafity a stupňovitý štít směrem do města připomíná zámek v Litomyšli, z vnitřního nádvoří však zámek svou žlutou fasádou, věžičkami a kovovým zábradlím připomíná spíš německou architekturu západních Čech (působilo to dost schizofrenně a musím se přiznat, že mě ona vnitřní podoba trochu zklamala). Nejvýznamnějším šlechtickým rodem ve Slatiňanech byli Auerspergové, kteří panství vlastnili od roku 1746 až do 40. let 20. století, kdy jim bylo zabaveno na základě Benešových dekretů, a tomuto rodu je také věnován základní zámecký prohlídkový okruh.
Kousek od zámku je i moc pěkný kostel :o)
Moc pěkná byla prosvětlená bílo-zelená rokoková jídelna nebo i dřevem obložená pracovna knížete s jakými okenním výklenkem (ty já ráda :o). A útulná byla i knížecí ložnice s květovanými závěsy a nebesy u postele nebo knihovna s vínovými tapetami. Jinak nechyběl ani dětský pokoj prince Vincenta a princezny Charlotty – děti Auerspergů měli mimochodem poměrně velké hrací pole, kromě prostor na samotném zámku měli také ještě nedaleký Kočičí hrádek v zámeckém parku (jakousi miniaturu zámku na prolézání a dětské hry) a pak také Švýcárnu neboli chatu a miniaturní hospodářství taktéž v zámeckém parku, kde se učili v praxi co a jak a chovali tam skutečná zvířata.
Na zámku ve Slatiňanech je i několik krásných lustrů z benátského skla
Po prohlídce zámku jsem si odložila nejtěžší část věcí v odkládací skříňce a vyrazila jsem na prohlídku toho, co bylo hlavním důvodem mé návštěvy Slatiňan, a sice do hřebčína. Původně jsem se trošku bála, jestli kvůli neplánované prohlídce zámku stihnu všechno, co jsem si naplánovala, ale nakonec to bylo v pohodě. Prohlídky hřebčína začínají vždy v celou (vstupné je nižší než v Kladrubech nad Labem, konkrétně 180 Kč), takže jsem měla ještě skoro hodinu čas, a tak jsem napsala pohlednice a trochu se courla po okolí, vyfotila si hřebce v kruhové ohradě naproti hřebčínu, který se začal vyloženě předvádět, když jsem přišla blíž :o). A pak jsem si popošla ještě kousek na východ od budov hřebčince, kde byly na pastvinách klisny s hříbaty a taky neskutečně ochotně pózovaly pro foťák, aniž by žebraly o něco dobrého (evidentně na to nebyli žádní slatiňanští koníci zvyklí, což je dobře :o)
"Nazdárek! Pojď blíž!" :o)
"A teď jednu z profilu, ať je vidět typický klabonos! Stačí?" :o)
Kladrubští vraníci očividně milují lidi :o)
A prohlídka hřebčína samotného byla nakonec naprosto skvělá. Měli jsme neskutečně sympatickou paní průvodkyni, na které bylo vidět, že celé to místo nepokrytě miluje a evidentně byla taky nadšenec do koní a k tomu jezdec amatér :o). Upřímně řečeno to byly nebe a dudy oproti Kladrubskému hřebčinci, tady jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací a detailů, ale nechyběly ani základní údaje, jako že jsou kladrubští koně dlouhověké plemeno, které se dožívá 25 až 30 let (takže klisny rodí klidně 10 let i víc), a váží okolo 700 kg. Že stádo čítá celkem 250 běloušů a 259 vraníků (nebo alespoň v roce 2020 tomu tak bylo) a že ta čísla vychází z čistě kapacitních důvodů (prostě do prostor, které mají hřebčíny k dispozici, se víc koní nevejde). Přímo v budovách stájí pak bylo 40 klisen a 12 hřebců (počet a složení se prý střídá, vždycky je část na pastvinách nebo v dalších budovách) a v době, kdy jsem hřebčín navštívila, měli za rok 2020 narozených už 38 hříbat. Březost prý u kladrubských koní trvá 333 dní a hříbě po narození váží mezi 45 až 60 kg.
Hřebčín ve Slatiňanech v dnešní podobě nechali postavit také Auerspergové, a to v letech 1894 až 1898, a pokud vám budovy připadají povědomé, natáčel se tu například seriál Dobrá voda :o). V rámci prohlídky jsme si prošli sedlovnu, kde kromě sedel, včetně dámských, byly i "podkovy" se jmény vítězů velkých závodů (tedy koňských vítězů, ne lidí :o), podívali jsme se do kočárovny, kde se s námi paní průvodkyně podělila opět o spoustu zajímavých informací, jako že existuje přísná hierarchie v tom, kdo kolik koní může mít zapřaženo v kočáru podle společenského postavení – šestispřeží běloušů mohl používat pouze vévoda a osmispřeží jen král, a stejně tak bylo dáno, že vraníci byli vyhrazeni pro duchovní stav (opět podle hierarchie, např. šestispřeží vraníků mohl mít arcibiskup, osmispřeží pak papež) nebo příp. na pohřby šlechticů. A taky nám řekla, že je v Guinessově knize rekordů zapsán jeden zdejší pokus z roku 2008, kdy dle jejích vlastních slov "se kluci hecovali" a udělali 22spřeží kladrubských běloušů, které bylo dlouhé 40 metrů (upřímně mě fascinovalo, že bylo takové monstrum vůbec řiditelné :o).
Některé z kladrubských kočárů si zahrály i v historických filmech či seriálech
Podívali jsme se také do hříbárny, kde se rodí hříbata, a nakonec také do stáje plemenných hřebců. Sice jsme si nesměli žádného z koní pohladit, ale ten výklad a spousta zábavných detailů mi to bohatě vynahradil. Například se mi líbila historka, kdy hlavní zachránce starokladrubského plemene vraníků, pan profesor František Bílek, musel v srpnu roku 1945 po vlastní ose neboli pěšky převést 3 hřebce a asi 40 klisen do Slatiňan z pražských Průhonic, což jim zabralo zhruba tři dny cesty a během té doby se jim prý ještě narodila dvě hříbata :o). Oni to celkově vraníci měli dlouho nahnuté a nevědělo se, jestli se je vůbec jako plemeno podaří zachránit (bůhvíproč byli považováni za méně ušlechtilé, a tak jim nebyla věnována taková pozornost jako běloušům a po 2. světové válce se dokonce uvažovalo o jejich likvidaci).
V každé správné stáji musí být jiřičky nebo vlaštovky :o)
Ukázka jmenovky u stání a sledování rodové linie
Ve Slatiňanech nediskriminují a mají i pár běloušů :o)
Jinak se přiznám, že mi je dost líto těch chovných klisen a rozhodně bych nechtěla být v jejich kůži. Trochu to až skoro připomíná jakousi množírnu, protože ve výsledku jsou chovné klisny většinu svého plodného života březí a jejich jediným účelem je plození hříbat. Hřebci se mají o poznání líp a kromě plnění svých "otcovských" povinností pak asi zhruba hodinu denně pracují, aby vybili přebytečnou energii, ale jinak jsou na pastvinách, ve stájích mají mycí boxy s teplou vodou, zkrátka all inclusive, pohodička, klídek.
Ke slatiňanskému zámku patří i moc pěkný anglický park :o)
Po prohlídce hřebčína jsem to pak vzala ještě procházkou přes zámeckou zahradu, resp. anglický park směrem na již zmiňovanou Švýcárnu, kde se nachází Muzeum starokladrubského koně a za vstupné 90 Kč tam můžete vidět třeba nejrůznější náčiní na kování koní, historické jezdecké úbory, ale i lebky kladrubských koní a nejrůznější koníky vycpané a umělé. Je tam i sál, kde jsou promítány nejrůznější dokumenty o starokladrubských koních a jejich chovu, ale celkově bych řekla, že je tohle muzeum cílené víc na děti, a mně to tam (až na ty promítané filmy) moc nebavilo.
Potom jsem pokračovala ještě o kousek dál ke Kočičímu hrádku a odtud pak po zelené turistické značce na vyhlídku alias rozhlednu Na Chlumu, kterou jsem si podle fotek z internetu vyhlídla, že je pěkná a mohla by stát za návštěvu, když už se trmácím takovou dálku do Slatiňan :o)
Nakonec se teda ukázalo, že jsem si ji klidně mohla odpustit, protože vyhlídková věž je to sice vzhledem roztomilá, ale je nizounká, takže z ní není prakticky nic vidět, nemluvě o tom, že v jejím okolí vlastně není nic zajímavého, jen lesy. Ale zase to byla pěkná túra nějakých 3,5 km od hřebčína, tak asi abych nevypadla z rytmu :o)
Cestou zpět od vyhlídky Na Chlumu jsem přidala do kroku a stihla tak nakonec i vlak zpět do Prahy v 15:42, který jsem si původně vyhlédla :o)