Po zhruba třech letech, několika přerezervacích a jednom nezrealizovaném letu se na nás konečně usmálo štěstí a v pondělí 29. června 2020 jsme s mamkou poprvé v životě letěly horkovzdušným balónem. Já k tomu tedy přišla jako slepec k houslím, neb původně byl let balónem dárek pro rodiče, ale protože taťka okamžitě prohlásil, že jeho tam nikdo nedostane, byla jsem zvolena coby velice ochotný náhradník :o). Původně jsem teda ale vůbec už nepočítala, že se nám podaří kápnout na tu správnou kombinaci vhodného počasí, termínu a místa a pohled z okna v pondělí ráno, kdy bylo šedivo, zataženo a pršelo mi taky nedával moc důvodů věřit, že tentokrát by to mohlo vyjít, takže jsem zůstávala v klidu a spíš čekala, kdy že nám let oficiálně zruší. V nejhorším případě jsem počítala, že se zopakuje loňský scénář, kdy bylo střídavě zataženo s přeprškami, pilot nic nezrušil, takže jsme se sešli v Krumlově (Krumlov coby odletové místo jsem vybrala já, protože je to od nás celkem blízko a oproti Hluboké jsem si říkala, že tam bude mnohem hezčí krajina), dojeli na louku a asi hodinu společně sledovali oblohu s tím, že čekáme až se to přežene (posádka balónu mi tenkrát připomínala kojota z animované grotesky, který indiánskými tanečky přivolával déšť, jen v našem případě to bylo naopak :o), a pak jsme zase jeli domů.
Nicméně v pondělí asi v pět odpoledne se zničehonic začaly mraky trhat, takže na pumpu Mol v Krumlově jsme přijeli už za polojasna a než jsme se všichni srotili na louce u zámeckých zahrad, už svítilo sluníčko a nad hlavou se nám modrala ukázková letní obloha. Balonáři tudíž sundali koš a roztáhli balón a pak se chvíli čekalo, protože pofukoval větřík, a jak nám pan pilot vysvětlil, přestože se to zdálo jako nic, s nafouknutým balónem by mohl dělat divy a smýkat s ním po louce i s dvoutunovým autem, za které ho měli ukotvený, v závěsu :o). V balónové plachtě, která prý váží asi 250 kg, se shromáždí 10 000 kubíků vzduchu nahnaného dovnitř za pomoci dvou větráků za pouhých asi 15 minut a plocha balónu je zkrátka tak velká, že na bezpečný start je třeba mít vlastně téměř bezvětří (prý se mohou třepotat listy osiky, ale nesmí se hýbat celé větve :o)
Příprava
Vlevo rozložený balon
Postupně plněný balon :o)
Dostali jsme instruktáž ohledně toho, co nás čeká – jakože až nafouknou balón a zvednou ho nahoru, tak se musíme "pověsit" na koš, aby nám neuletěl i s kapitánem, a potom že za pomoci schodů či lanových ok nastoupíme na povel do koše, přičemž nám bylo doporučeno abychom si na koš nenasedali obkročmo, protože pak nedosáhneme ani na jednu stranu, že je lepší si buď stoupnout nebo sednout nahoru na obrubu oběma nohama a potom se sklouznout dovnitř. Jo a taky, že byť mají do balónového koše dvířka, používají je pouze pro nevěsty a tělesně postižené, jinak je prý nástup do balónu takovým testem letuschopnosti :o). A upřímně řečeno, dostat se dovnitř do koše nebylo úplně jednoduché, protože jsme zrovna s mamkou vyfasovaly roh bez schůdků, tedy děr v proutí, ale měly jsme k dispozici jen jakási lanová oka a do těch se docela špatně strkaly nohy, ale na druhý pokus jsem se dovnitř vydrápala a mamka zrovna tak :o). Pak jsme ještě chvilku dohřívali vzduch, koš lehce poskakoval touhou odletět, takže nás ze země přidržovali zbývající dva asistenti (dva Honzové, což mi hned připomnělo Karla a Karla z Účastníků zájezdu :o), kteří nakonec odhákli i kotvu a ponechali nás svému osudu (a podle taťkova svědectví ze země se nás vydali sledovat autem na předpokládané místo přistání – to pak v průběhu letu dolaďovali s pilotem :o)
Vlevo vzdalující se místo odletu :o)
Upřímně řečeno byl ten start takový zvláštní, žádné extra zrychlení nebo řev motorů jako v letadle a než jsme se nadáli, už jsme pomalu stoupali výš a výš. Pro mě osobně to byl trošku šok a pořád se mi nějak nechtělo věřit, že jsme se fakt odlepili od země, když se jako by nic nezměnilo, prostě nás v jednu chvíli drželi dva Honzové na lanech a v dalším momentě jsme byli ve vzduchu a zvolna jsme se od nich vzdalovali :o)
Podle kapitánových slov jsme ze začátku letěli rychlostí 20 až 25 km/h, protože nás trochu popoháněl vítr (při přistání pak nějakých 13 km/h) ve výšce zhruba 500 metrů a byla to neskutečná nádhera :o). Ten klid nahoře je úžasný, kromě hořáků vás nic neruší, nefouká žádný vítr a výhled do krajiny byl opravdu epesní, protože nejste zase až tak strašně vysoko jako v letadle, takže je toho víc vidět a máte pocit, že máte vlastně všechno na dosah ruky (třeba špičky jehličnatých stromů v lese), pole připomínala měkoučký mech (ale podle srnčí zvěře už to bylo slušně vzrostlé obilí :o) a viděli jsme i nefalšované kruhy v obilí :o). Nad Krumlovem nám naštěstí pan kapitán natočil koš, abychom si mohli město prohlédnout opravdu všichni, protože jsme stáli v koši po čtyřech ve čtyřech oddělených kójích, takže jsme de facto měli výhled jen na čtvrtinovou výseč, což jsem s vděkem kvitovala a přišlo mi to jako dobrá vychytávka (i když jsem to pak stejně měla proti zvolna zapadajícímu sluníčku, takže fotky nebyly nic moc, navíc nás to pořád neslo po větru pryč žejo, ale i tak dobrý :o). A fascinovalo mě, že jsme cestou v dálce zahlédli i temelínskou elektrárnu a zámek na Hluboké :o)
Jediné, co mě trochu mrzelo, byl fakt, že hluk hořáků se nese opravdu daleko do krajiny a plašili jsme jím zvěř – ani nespočítám, kolikrát bylo k nám nahoru do koše slyšet nešťastné volání srnčat, když se v panice s mamkou rozeběhli odlišnými směry (od nás zeshora byly většinou vidět jen hýbající se uličky v obilí, příp. vyskakují srna), těch mi bylo opravdu líto :o( – a stejně tak jsme plašili i dobytek na pastvinách, i když v tomhle případě bylo skoro až komické sledovat jednoho býčka, který zůstal z celého stáda nebojácně stát nejdéle a pak se teda za nimi taky rozběhl, ale jakmile jsme se trošičku vzdálili, už se šel zase výhružně podívat naším směrem :o). Na druhou stranu bylo roztomilé, jak nám všichni lidé zezdola mávali – děti, skupinka jezdců na koních :o).
Kromě sledování výhledů a krajiny se mi líbilo i pozorovat stín balónu, který putoval dole po zemi pod námi, nebo sem tam mrknout nahoru na hořák a balón. Byla to neuvěřitelná pohoda a přišlo mi, že ten let byl hrozně krátký, i když jsme toho asi uletěli celkem dost, protože jsme se podívali zeshora dokonce i na římovskou přehradu a kousek za ní jsme pak doslova a do písmene padli do pole :o). Pořád totiž foukal nějaký ten vítr, a tak kapitán dle svých vlastních slov údajně potřeboval najít trochu větší plac na přistání, navíc prý taky nechtěl riskovat, že by se ještě víc rozfoukalo (z čehož jsem měla krom jiného pocit, že kvůli tomu náš let oproti normálu malinko zkrátil :o(.
Ti, co mají bystré oko, mohou vlevo vidět dole pod košem srnku :o)
Římov
Jinak přistání jako takové bylo kupodivu poměrně rychlé, resp. jsme tedy klesali celkem rychle, i když to nebylo nic, z čeho by vás mrazilo v zádech nebo vám skočil žaludek až do krku, jako to bývá na některých pouťových atrakcích, to ne, tohle bylo opět plynulé a překvapivě nenápadné, jakože v jednu chvíli jsme byli nahoře a pak jsme najednou měli zem na dohled.
A na vlastní oči jsem mohla sledovat, jak jsme košem štrejchli o plot jakési ohrazenky uprostřed pole, povalili jsme jeden sloupek pletivového plotu a pak jsme si ještě o kousek poposkočili, resp. nás to poponeslo ještě o kousek dál, kde už jsme teda zůstali "sedět" a jen nám trochu nakláněly koš poryvy větru. Původně se pilot domlouval se zbytkem posádky, že kdyby se na louku dostali, přistáli bychom přímo na vleku/korbě (což mě dost fascinovalo, že by byli schopni přistát s takovou přesností), ale protože zrovna byly na všech cestách závory, nedostali se k nám, a tak jsme museli dosednout přímo na louku.
Mimochodem instrukce pro přistání zněly: najděte si každý dvě oka, každé pro jednu ruku (ne abyste se drželi dvěma rukama za jedno oko) a pevně se držte, zády k přepážce nebo stěně koše, abyste se mohli zapřít, ale přistání pak vůbec nebylo tak drsné, jak všechny tyhle bezpečnostní instrukce naznačovaly, a byla to docela sranda, i když ten pocit, jak jsme se blížili k tomu plotu a najednou bylo jasné, že ho nepřeletíme, ale vezmeme s sebou, byl trochu zvláštní, byť to nakonec nebyl žádný náraz, jak jsem čekala, ale jen nás to trochu zbrzdilo, malinko to zapružilo a už jsme zase vesele pokračovali v cestě o kousek dál :o)
Vpravo na dohled Svatý Ján nad Malší
Po přistání jsme pak pomáhali kapitánovi složit balón (házet plachtu) od krajů do prostředka, trochu jako když se skládá stan jen v o hodně větším měřítku :o), kapitán po něm potom lezl po čtyřech, aby vytlačil ještě i poslední zbytky vzduchu, a nakonec nacpali onu složenou nudli do obrovského pytle a my ženy z posádky jsme dostaly důležitý úkol se na vak posadit, abychom prý vytlačily všechen zbývající vzduch :o). Muži naproti domu měli mnohem těžší úkol (a to doslova), a sice vytáhnout koš na korbu pick-upu, který se k nám mezitím dostal (podle všeho tak, že nakonec jednu ze závor objel přes vedlejší louku, což šlo, když byl prázdný, ale potom s nákladem jsme museli hledat jinou cestu, neb deštivý červen se podepsal i na terénu a všude bylo mokro a blátivo a snadno by se někde zapadlo). Podařilo se jim to až asi na třetí pokus, fakt žádná legrace, nenápadně jsem pak z našeho sympatického pana kapitána mámila, kolikpak že ten koš vlastně váží, a on mi téměř pošeptal (asi nechtěl, aby ho ostatní slyšeli a zpětně se nerozčilovali, co museli tahat :o), že asi tunu, a dodal, že takovéhle přistání na louku, kdy se pak musí koš složitě nakládat na vlek, se jim prý stane maximálně dvakrát do roka (a přišlo mi, že se za to pomalu trochu stydí), jinak se prý vždycky trefí a přistanou přímo na korbu, což bych upřímně řečeno chtěla někdy fakt zažít, protože to musí být hustý :o)
Vyfukování balonu
No a potom přišla ta nejslavnostnější část, a sice pasování nováčků. Prý je to tradice už od prvního letu balónem ve Versailles, že jsou letci pasováni na barony a baronky, jen s tím rozdílem, že první letci tehdy dostali i půdu, na které přistáli kam až oko dohlédlo :o). Ve jménu všech čtyř živlů jsme tudíž padli na kolena a byli postupně pofoukáni, posypáni hlínou, popáleni ohněm (fakt nám každému spálil kousek vlasů :o) a politi šampaňským místo vody :o). Dostali jsme jméno podle místa přistání, kapitán si z každým z nás potřásl rukou s tím, že on je Tomáš ze Svin, následoval přípitek šampaňským a pak jsme každý dostal křestní list, takže od tohoto památného dne můj celý titul zní píšačka Rebarbora, baronka ze Svatého Jána :o)
Řekli byste si, že tím to vlastně všechno skončilo, ale opak je pravdou – potom začala ta nejdobrodružnější část (což by mě nikdy nenapadlo), a sice cesta zpět k čerpací stanici Mol v Českém Krumlově. My s mamkou jsme skončily v pick-upu, který vezl na korbě koš i balónovou plachtu a u něj nasedanou zbývající posádku, sice jsem seděla namáčknutá úplně vzadu a napůl na kanystru s benzínem, ale postupem času jsem si libovala, jak jsem na tom vlastně dobře, protože vzadu na korbě bych být opravdu nechtěla. Situaci nám poměrně dost komplikovala rozmoklá půda a závory na cestách, takže dobrodrůžo bylo už vůbec najít nějakou cestu "ven". Začali jsme vcelku dobře, neb cesta, kterou našli, vedla po takových těch betonových panelech, ale pak nastal problém u jakéhosi rybníčku, kde milé zlaté panely najednou zničehonic skončily a za nimi byla už jen rozbahněná polňačka. Řidič tudíž musel celé auto i s károu za ním otočit a zkusit se vrátit na křižovatku pár metrů zpět a jet jinou cestou, která nás ale bohužel dovedla až ke klasické turistické stezce lesem, kudy se balonáři nakonec odvážně pustili poté, co nechali sesednout lidi z vozíku, aby je náhodou cestou někde nevytratili, takže ti ubožáci šlapali pěšky potmě (mezitím už totiž dávno zapadlo slunce a byla tma jako v pytli) lesem po ne zrovna suché cestě.
Když pominu fakt, že jsme byli z obou stran šleháni větvemi, měli jsme nefalšovanou off road show jako z televizního pořadu, protože jsme se několikrát pěkně hrábli, navíc uvnitř pípal jakýsi asistent na vlek, který se mínil doslova zbláznit, řidič si po každém zahrabání a zapadnutí pocouvnul a prostě to zkusil vyjet znovu (kupodivu tahle jeho taktika fungovala), asi ví, proč mají pohon na všechna čtyři kola a spoustu asistentů. Pan kapitán občas vybíhal před auto jako průzkumná jednotka, kudy vede cesta a jestli bude průjezdná, no zkrátka adrenalin hadr – já bohužel měla tu smůlu, že jsem viděla škvírou mezi sedadly dopředu na cestu a chvílemi to bylo vážně celkem o nervy, nemluvě o tom, že bylo hodně nepříjemné, jak občas vlek škubnul s celým autem, když se někde smýknul. V jednom kopci to dokonce chvilku vypadalo, že nás ten vlek s těžkým nákladem možná strhne do strany a budeme se klouzat zase zpátky lesem, ale naštěstí se to nestalo, a já tiše smekla a děkovala bohům, že se Honza ukázal jako dobrý řidič. Ono se naštěstí celkově zdálo, že jak kapitán, tak řidič vědí, co dělají a s podobnou situací se nesetkali poprvé, nicméně i tak byla ona zpáteční cesta setsakra dlouhá a extrémně dobrodružná, a všem se nám neskutečně ulevilo, když jsme konečně najeli na normální silnici s pevným povrchem :o). Cestu, která by podle kilometrů měla zabrat zhruba dvacet minut, jsme si tak protáhli na dobrou hodinku a domů jsem se dostala až kolem jedenácté večer (na to, že jsme s balónem odlétali z louky u zámecké zahrady zhruba v půl sedmé, celkem síla, nemluvě pak o tom krušném vstávání do práce druhý den :o), ale i tak se mi let balónem hrozně moc líbil a už jsem doma rozhlásila, že kdyby nevěděli, co mi dát k nějakým kulatinám, klidně bych si nechala líbit ještě jedno opáčko :o)