Prvního Avatara jsem před oněmi třinácti lety nepokrytě zbožňovala a byl to pro mě osobně první film, na který jsem vyrazila do kina ve 3D, a stejně tak byl prvním filmem, na který jsem šla do kina dvakrát – nejdřív v roce 2009 u nás do Cinestaru a začátkem roku 2010 jsem si zajela dokonce do pražského IMAXu :o). Pamatuju si, že jsem pak ještě dlouho měla i avataří tapetu na ploše PC a líbila se mi i titulní písnička /..., jejíž melodie zůstává se světem Pandory spjatá i nadále (a celkově jsem se v souvislosti s tímhle filmem dost rozepisovala na blogu :o)
Jakékoli pokračování tudíž vzbuzovalo lehké obavy, protože se prostě neubráníte srovnávání, a když je něco takhle skvělého, těžko v něm bude možné uspět (proto jsem se před návštěvou kina ani raději znovu nekoukala na první díl). Brala jsem to tak, že na Avatara 2 chci jít určitě do kina a určitě zase na 3D s českým dabingem, protože čtení titulků je u 3D vopruz a zbytečně by to rušilo, ale nikde jsem se moc nepídila po informacích nebo recenzích, jen jsem zkoukla trailer, z něhož jsem nabyla mylného dojmu, že James Cameron v pokračování pohřbí Neytiri a její smrt že bude hlavním motivem pro to, pozvednout znovu zbraně ve válce, takže jsem se pak na film jako takový ani moc netěšila a tak
Avatar 2: The Way of Water jsou nepopiratelně opět vizuální orgie. Užívala jsem si 3D a všechna ta vznášející se stvoření ve vodě, která jako by vám plavala přímo před nosem, šíp v nataženém luku mířící přímo na vaše srdce a tak, a bylo to boží. Dokonce až tak, že jsem se na konci, po 190 minutách, přistihla, jak se divím, že už to končí (mimochodem nevím, proč vlastně kolem délky filmu dělali všichni takový humbuk, když je ve výsledku jen o půl hodiny delší než první díl). Protože co si budeme povídat, moc často se nestane, že by vás filmoví tvůrci vzali tak důvěryhodně a okázale na cizí planetu (ani nemusí mimozemšťané přiletět k nám), a Avatarovi se to podařilo už podruhé, před čímž rozhodně smekám :o). Pobyt na Pandoře je trochu jako virtuální realita, svět, kde byste vlastně chtěli trávit čas, možná i celý život, byť jsem teda na konci měla pocit, že už mám ze vší té vody rozmočené varhánky na prstech a moc ráda bych se vrátila zpátky do neonově zářícího lesa (což se však soudě podle onoho hodně otevřeného konce ještě dlouho nestane).
Jinak Jake Sully je opět k pomilování (byť jeho postava malinko ustoupila do pozadí a nechala prostor mladší generaci), musel trochu změnit svůj přístup k životu, ale jeho nová role ochranitelského otce od rodiny a zároveň drsňáckého vůdce odboje je prostě sexy (jo, je to modrej čtyřmetrovej habán a stejně z něj divačky půjdou do kolen :o), možná ještě víc než v prvním díle (částečně možná i proto, že už moje affection vůči jeho postavě měla nějaký základ :o). Taky se mi líbilo, že tentokrát ho James Cameron nechal pro změnu prožít to, jaké to bylo pro původní obyvatele, když na Pandoru přiletěli první lidé (ano, lidé se na Pandoru vrátí, což se dalo čekat, protože jsme nenasytní sobečtí parchanti, něco jako sarančata :o), byť mi to přišlo malinko násilné (všechny ty spálené pralesy a tak). A jsme u toho – pokračování Avatara podle mého názoru zmírá na detailech a trhlinách v zápletce, protože když se u sledování filmu přistihnete, že uvažujete o tom, že přesně víte, proč to režisér takhle navlíkl a jaké jsou za tím motivy v pozadí, evidentně tam nefunguje všechno, jak má (stejně tak jsem se třeba přistihla, jak přemýšlím nad tím, jak dlouho vlastně trvala cesta ze Země na
Jak už to tak u pokračování bývá, přibyly i v druhém Avatarovi nové postavy, konkrétně spousta dětí, včetně lidského chlapce Spidera, jejichž životní příběh je mnohdy jako z telenovely nebo Hvězdných válek (aby to byla co nejvíc různorodá směsice, neštítili se tvůrci třeba ani záhadného těhotenství vlastně již mrtvé postavy Sigourney Weaver, kdy se jakože jejímu avatarovi "v komatu" narodí modrá holčička – jo, na Pandoře nastal v oné pauze solidní baby boom), a komplet další kmen Na'vi, tentokrát vodní lidé, kteří jsou jinak modří (víc tyrkysoví) a nemají až tak neonové kočičí oči (spíš víc lidské), mají širší ocas víc připomínající ploutev a širší ruce (trochu jako z Tváře vody), takže hnedle máme do zápletky několik outsiderů, se kterými pak můžeme dál pracovat (navíc, když jsou ti nově příchozí suchozemští Na'vi ještě mutanti jen s pěti prsty :o). A mimochodem Sullyovic mladší syn Lo'ak mi hodně připomínal samotného Jakea, a to jak povahou, tak svým vzezřením :o)
U scén z potápějící se lodi v druhé půlce jsem se pak u všeho toho plavání hlavních hrdinů trupem lodi, stoupající hladiny a hledání cesty ven neubránila myšlence, že se Cameron rozhodl zúročit scény a zkušenosti z Titaniku (zvlášť když před samotným promítáním ještě běžela upoutávka na 3D promítání Titaniku k jeho 25. výročí, to bylo prostě nasnadě :o), a trochu to pak filmu ubíralo na vážnosti a atraktivitě (aneb opět stejná situace – když máte čas během filmu na podobné myšlenky, místo aby vás naprosto a nekompromisně vtáhnul do děje, tak to není úplně ono :o(
Zajímavostí minimálně pro některé herecké představitele musela být relativita stárnutí a věku, protože například postavu teenagerské Kiri, oné záhadné dcery doktorky Grace, si ve
Co mi však rozhodně vadilo, byl onen hodně otevřený konec – James Cameron si totiž nechal tak otevřená vrata, že by klidně bez mrknutí oka mohlo po čůrpauze začít pokračování. Nevím, jestli je to nějaký trend poslední doby, ale docela mi vadí tyhle nedopovězené příběhy (podobně jako u Duny, kde jsem čekala na tu slibovanou a neustále naznačovanou pořádnou závěrečnou bitvu), a připadá mi laciné lákat diváky na další pokračování tím, že to řeknu na půl huby, místo kvalitním snímkem, který něco takového nemá zapotřebí a stejně do kin přitáhne davy (viz třeba právě první Avatar)
A jaký je teda můj konečný ortel? Avatar 2: The Way of Water je vlastně solidní guilty pleasure. Celé tři hodiny ocháte nad tím, jak to parádně vypadá a jaký úžasný svět vám zase James Cameron naservíroval, ale zároveň vnímáte i ty nedostatky. V jedničce jsem měla pocit, že všechno v zápletce sedne jak poklice na hrnec (líbila se mi myšlenka a přišlo mi naprosto logické a přirozené, že hlavní hrdina, bývalý mariňák zvyklý na určitou fyzickou zdatnost a nyní upoutaný na vozíček, touží mít zase nohy a volně pobíhat, i když jsou modré a avataří, navíc to byl prostě voják, nijak extra neřešil strany nebo filozofii, spíš to byl takový spontánní poděs a tvrdohlavec), ale v tomhle pokračování prostě vykukovaly ostré nepadnoucí hrany, a byť vizuál zvládl spoustu věcí zahladit, stejně to tam je. Po pravdě řečeno si neumím úplně představit, jak pak bude film fungovat doma v televizi bez veškeré té pompy, a bojím se, že to opravdu klesne k jakémusi béčkovému pokračování, na které budeme koukat spíš z nostalgie a solidarity (protože když už to dalo Jimu Cameronovi tolik práce a strávil na tom tolik času...). Přesto jsem z kina odcházela vesměs spokojená a rozhodně nelituju, že jsem na film vyrazila (koneckonců 3D a Dolby Atmos si člověk užije opravdu jen na velkém plátně), a nejsem ani vyloženě zklamaná (už jen proto, že se mi opět ve světě Pandory chtělo zůstat natrvalo, bez ohledu na to, jak špatná zápletka mě do něj zavedla), ale zároveň cítím, že to není úplně ono a že se to zkrátka prvnímu filmu nemůže vyrovnat (protože už to prostě nikdy nemůže být tak originální a dechberoucí, částečně i proto, že už část věcí bereme jako samozřejmost). Film je tak krásný na pohled, ale z dokonalého obrazu trčí zabodnutých několik ALE...
Nicméně nejvtipnější (nebo nejsmutnější, jak chcete) je, že jak tu tak koukám na youtube na ty nejrůznější ukázky a upoutávky, ale neale, já bych snad na Avatar 2: The Way of Water vyrazila do kina znovu :o)