Na výlety do Rožmberka jsem s našima přestala před jistou dobou jezdit, protože jejich představa výletu spočívala v tom, že se jede hodinu na místo, pak se na pět minut vyšplhá k hradu a jde se na dvě hodiny na oběd, načež se jede zase další hodinu domů, a to mě tak úplně nebaví, já chci na výletech něco vidět, něco si prošmejdit, příp. se aspoň trochu projít, zkrátka mít aspoň nějakou náplň. Jenže letos v červnu začal taťka nenápadně nadhazovat, že už je tam opravená věž Jakobínka, čímž mě víc než zaujal :o). S myšlenkou na výlet jsme si pak pohrávali skoro celý měsíc, taťka to nakonec odpískal, ale když měla být příznivá (tedy minimálně dopoledne slunečná) předpověď na neděli 27. června 2021, rozhodly jsme se s mamkou vyrazit jen my dvě a taťku nechat na hlídání doma hafíkovi :o)
Nepodcenily jsme přípravu, a tak jsme kvůli počasí (jakože abychom stihly sluníčko, než se přiženou mraky) a kvůli parkování, ze kterého má mamka pořád neodůvodněný strach (pořád si v tomhle nevěří, ale podle mě nemá žádný důvod a parkuje bez problémů), vyrazily relativně brzo (nemám teď přes léto problém s brzkým vstáváním, jednak je světlo a jednak když se jede na výlet, tak si klidně přivstanu – takže jsem u našich byla už nějak v půl osmé, nasnídaná a připravená vyrazit :o). V Rožmberku jsme tak byly asi o půl deváté (cestu jsme víceméně znaly, takže navigace byla spíš jen pro jistotu), v klidu jsme zaparkovaly na poloprázdném parkovišti kousek od mostu (zaplatit jsme ho musely až po návštěvě hradu, protože otevírali až od devíti :o) a zvolna jsme vyrazily nahoru k hradu, kde jsme musely taky chvíli počkat, než vůbec otevřeli bránu na nádvoří :o). Pár minut po deváté jsem si koupila lístek na prohlídku věže Jakobínky, která mě lákala odjakživa, ještě v době, kdy byla v dezolátním stavu a byl zakázaný vstup byť i jen do její blízkosti, jsem po ní zálibně pokukovala pokaždé, když jsme byli navštívit hrad či podhradí :o). Rekonstrukci jako takovou jsem kvůli výše zmíněným důvodům nakonec prošvihla (jenže naši se po svých občasných výletech nezmiňovali, že by se s ní něco zajímavého dělo, i když možná si toho při těch svých památkových bleskovkách ani nevšimli :o(, což mě teď mrzelo dvojnásob, protože podle modelu tam bylo skvělé lešení s jeřábem podle nákresů samotného Leonarda da Vinciho :o(
Každopádně bylo hrozně vtipné, že jsem nakonec na prohlídku věže v 9:20 byla úplně sama samotinká (mamce se nechtělo do schodů, takže na mě tu necelou hodinku čekala), což mě mírně řečeno udivilo, protože by mě nikdy v životě nenapadlo, že pro takhle malou skupinu (jestli se to vůbec dá nazvat skupinou? :o) provází (jakože mě neposlali někam a neřekli, ať si počkám na další zájemce :o), ale upřímně řečeno jsem si nestěžovala – protože kolikrát se vám tohle poštěstí, že máte památku i průvodce jen sami pro sebe? Pan průvodce sice svým vzezřením dost připomínal Pierra Richarda, ale mluvil moc pěkně a už po pár minutách bylo jasné, že je to evidentně nadšenec do historie a celkově do Rožmberka, tedy i do věže Jakobínky :o).
Věž je 48 metrů vysoká a ochoz se nachází ve výšce 38 metrů (vede na něj 170 schodů), přičemž síla zdí je cca 10 metrů. Původní vstup byl samozřejmě zase někde v polovině věže a vedl k nim dřevěný most, jak bývalo u obranných věží zvykem :o). Dnes se vchází v přízemí, točité schodiště se postupně mění v dřevěné, připomínající žebříky (některé ze schodů jsou stále původní), a podle pana průvodce kvůli tomu nechtěli hasiči prohlídky věže dovolit – když se totiž udělá někomu špatně, jediná cesta, jak ho dostat dolů je vysadit okna či dveře a spustit ho venkem, páč po schodech by ho nevynesli. Jakobínka má těch specifik ale víc – například ona zmiňovaná rekonstrukce probíhala původními metodami, tzn. žádné motorové pily na řezání dřeva, ale všechno pěkně růčo půčo (a pan tesař byl prý pěkně od rány a rozhodně si nebral servítky, když někdo z podržtašek něco neznal – dokonce se prý utrhl i na pana průvodce, ale ten to bral sportovně a evidentně pořád tesařského odborníka bezmezně obdivuje :o), a jak už jsem se zmiňovala, byl vedle věže postaven dřevěný jeřáb podle nákresů Leonarda da Vinciho, protože jak říkal pan průvodce zjistili, že naprosto odpovídá svými rozměry potřebám Jakobínky :o). Jo a pohon jeřábu na otáčení byl také lidskou silou, takže prý měli dobrovolníky, kteří jim běhali v kole 40 metrů nad zemí (mimochodem podezírám pana průvodce, že jedním z dobrovolníků šlapajících v kole jeřábu coby lidský pohon byl i on sám :o), jedinou podmínkou prý bylo, že dotyčný nesměl být moc těžký a nesměl mít strach z výšek :o)
Ano, i strážní na věži si chtěli nějak krátit dlouhou chvíli, a tak hráli Mlýn :o)
V patře téměř pod ochozem má uvnitř věže hnízdo poštolka a v horkých letních dnech tam prý slušně zapáchají mrtvolky úlovků, které nosí mláďatům – za mě naštěstí nebylo nic cítit, protože ještě nebylo takové horko :o), ale poštolka pak na mě pípala z vedlejšího stromu, když jsem se procházela po ochozu :o). Výhled ze shora byl naprosto úžasný, bylo vidět na celé městečko, řeku i hrad a já se mínila nad tou nádherou ufotit :o). Věž v minulosti také sloužila jako požární strážnice (když pominula její obranná funkce), a proto prý na její údržbu a provoz také musely přispívat cechy, což se mi líbilo a znělo to hrozně logicky. Rod Buquoyů z Jakobínky nakonec udělal romantickou stavbu (asi jako v Lednicko-valtickém areálu), kdy ji vlastně ani moc neopravovali, neb z ní chtěli mít romantickou "zříceninu", takže například na střeše nechali růst náletové dřeviny, což samozřejmě jejímu stavu moc nepomohlo. S panem průvodcem jsme si povídali i o vodácích a o tom, že se prý poslední roky dost naučili jezdit na vodu i Němci apod. a že to rozhodně není pro místní obyvatele nic příjemného, když jim tam vyřvávají po nocích a zvrací i na hodně nepravděpodobných místech :o(
S prohlídkou jsme nakonec byli hodně rychlí (prý proto, že jsme nemuseli čekat na zbytek skupiny :o), takže už něco málo po desáté jsme s mamkou seděly v restauraci U Martina a kochaly se pro změnu výhledem zezdola na hrad :o). Daly jsme si výborný oběd (já měla medailonky z vepřové panenky s fazolkami a k tomu hranolky, mňamka :o) a pak jsme se ještě malinko prošly městem (hledala jsem poštovní schránku, kam bych mohla hodit pohlednice :o), poseděly jsme dole u řeky, koukaly na vodáky, povídaly si a zkrátka si užívaly krásně letní den plný pohody, což bylo strašně fajn.
Rožmberk pro změnu zase zezdola :o)
Detail Jakobínky i s Horním hradem :o)
Zpáteční cesta domů pak taky proběhla bez problémů (práce na silnici se semaforem asi na dvou místech nás nemohly ani v nejmenším rozhodit, hlavně že nebyly žádné objížďky :o) a já byla fakt šťastná, jak báječně jsme si celý den užily a jaký super výlet jsme si udělaly :o)
Výhled od oběda U Martina jsme měly taky stylový :o)
...a našly jsme i poštu, abych mohla hodit do schránky nezbytné pohledy :o)
Nakonec jsme si pohověly u řeky a kochaly se a kochaly :o)