Jen pro pořádek: nejsem žádný Grinch, Vánoce mám ráda a letos jsem si dokonce překvapivě užívala advent, nic jsem nehrotila a spíš jsem nechávala věci volně plynout, což bylo hrozně fajn (nemluvě o vánočním stromku, který jsem si letos ozdobila prostě jen proto, že jsem chtěla, a dělal mi vážně radost celou dobu, co ho v obýváku mám :o). Svátky jako takové jsme nakonec (po několika menších obratech tam a zpět) trávili ve stejném rozvržení jako vloni, tedy taťka doma s pejsky a já s mamkou odjezd třiadvacátého k babičce (brácha tráví Štědrý den už několik let s přítelkyní).
Ozdoby na stromečku jsou po babičce, po našich i nějaké nové a hlavně se mi zachtělo nových světýlek z blackfriday z Rossmanna :o)
Všechno klapalo tak nějak standardně: sbalit vše potřebné, ráno nám brácha přinesl polovinu kapra (letos dokonce filetovaného, což bylo fajn, protože řízečky měly minimum kostí :o) a my pak vyrazily s mamkou autem nacpaným po strop k cíli. Cestou nás trochu překvapil sníh, protože u nás v Budějovicích už po nočním dešti všechno roztálo, ale na Moravě bylo sněhu ještě poměrně dost a místy i nějaký ten led na silnici, což obzvláště v serpentýnách není nic příjemného. Po příjezdu vynosit haldy věcí z auta, včetně několika barelů vody na vaření apod., vyluxovat, umýt podlahy a udělat bramborový salát, aby se do Štědrého dne správně uležel, večer kouknout na Anděla páně a do hajan. Na Štědrý den jsme pak ještě jely po snídani s babičkou na hřbitov, ale potom už mě čekal obvyklý kolotoč: uvařit rybí vývar (s tím se mi letos moc nedařilo – nejdřív tam málem skončil opravdu uleželý záprtek, uvnitř až černý a nechutně smradlavý :o(, a poté se mi připálila krupice, kterou polévku zahušťuju, protože jsem byla v kuchyni na všechno sama a na staré plynové plotýnce jde var regulovat jen obtížně, ale co už), obalit řízky (letos dokonce včetně pár kuřecích, protože kapra bylo méně – menší nevýhoda filetování – a hlavně mamka na něj nějak neměla chuť) a prostřít stůl.
Nakonec se mi podařilo sehnat nám na svátky i ananas :o)
Můžu vám říct, že jsem toho měla už celkem plné kecky, ale nejhorší bylo, že mě bolela záda. Ono u babičky je celkově problém se spaním, všechny válendy a gauče jsou totiž letité a tudíž proleželé a moc nepomáhá ani natáhnout přes ně novou matraci nebo si položit matraci na podlahu, zkrátka ať se u babičky snažím sebevíc, vždycky si tam dolámu záda (a to jsem letos s sebou vezla dokonce dva různé polštáře – jeden anatomický a jeden "přesýpací" pohankový – že s jejich pomocí jakože snad konečně najdu optimální kombinaci, aby se to nestalo :o(. Takže už na Štědrý den mě ta záda docela bolela, v poledne jsem polykala Ibalgin, protože se mi začínala rozjíždět migréna, a večer u pohádek jsem už pak ani nevěděla, kam a jak si sednout, abych unikla bolesti :o(. Další noc na nevyhovující posteli pak byla slušným utrpením, kdy jsem usínala vždycky jen na chvíli a z vyčerpání, a probouzela jsem se ještě víc rozlámaná (pokud je to vůbec možné). Pětadvacátého jsem tudíž prosila mamku, jestli pojedeme domů, protože vážně nevím, jestli ještě jednu noc vydržím, a potřebuju si dát ty záda nějak do kupy :o(. Mamka z toho nebyla zrovna odvázaná, neb u rodičů je čím dál víc dusno a jsou ve fázi, kdy si užívají každou chvíli, kdy nemusí být pohromadě na jednom místě, a babička dokonce plakala. Upřímně mi jí bylo líto, a kdybych byla v pořádku, nebyl by problém zůstat do Štěpána, ale v tomhle stavu prostě vyhrál pud sebezáchovy :o(. Doma po příjezdu jsem se pak od taťky dozvěděla, že jsem zkazila svátky i jemu (viz předchozí popis situace u rodičů doma a že jsme přijely moc brzo), ale co si budeme povídat, nejvíc jsem zkazila svátky sama sobě.
Zjišťuju, že si nikdo z mých blízkých neuvědomuje, že pobyt u babičky pro mě není odměna, ani nic příjemného, ale spíš nutné zlo, které absolvuju hlavně kvůli tomu, abych pomohla mamce, a taky proto že chápu, že už je babička opravdu v letech. Stejně tak jsem si uvědomila, že nikdo vlastně neocení, jak se tam pokaždé nadřu, a podle všeho jim nedochází, že to taky není nic, co bych si zrovna užívala. Takže poučena ze všech těch vánočních pohádek, kde se Marušky a Popelky míní celou laskavostí rozdat a stejně jako já doufají, že jim ji jejich okolí jednoho dne oplatí, nebo že třeba začnou být milejší na sebe navzájem, jsem zjistila, že to se stává tak vzácně (dokonce i v těch pohádkách, natož v reálném životě), že se na to můžu vykašlat :o(. Vždyť se podívejte, kam mě moje snaha neustále pečovat o blaho druhých a zajistit jim hezké svátky i za cenu toho, že sama sebe odsunu na druhou kolej, letos dostala. Ve výsledku to bylo vlastně horší než lepší. Kdybych se na všechno vyprdla a udělala si Vánoce podle svých představ, strávila bych je u sebe doma v pohodlí a klidu, mamka by mohla u babičky zůstat, jak dlouho by chtěla, a všichni by byli maximálně spokojení. Takhle jsem jela v ibalginovém rauši ještě několik dní po návratu a záda mě pořád ještě lehce bolí a je cítit, že to není ono (naštěstí už to není ta hrozná fáze, kdy nemůžu ani sedět, ani stát, ani ležet a ta záda mě pořád bolí a nevím, kam se vrtnout, to je fakt hnus). Upřímně se nechci z vánočních svátků rovnat do normálního provozuschopného stavu dva týdny, zvlášť když všichni ostatní jsou vlastně v pohodě, jen prostě zklamaní a ještě ke všemu možná i trochu na mě naštvaní. Takže příští rok pro všeobecné blaho odlétám dvaadvacátého na Bali nebo prostě někam do pryč a bude to.
A tohle jsem si naježila za peníze od našich, neb letos se u nás v rodině vlastně ani nedávaly dárky
Vpravo "hot wheels" od Barjohových na kolo, u kterých ještě budu muset přijít na to, jak fungují :o)