Vodárenská věž v Třeboni a Schwarzenberské seníky

Na nápad navštívit Vodárenskou věž v Třeboni jsem přišla díky plakátku, který jsem viděla při návštěvě tohoto lázeňského města s Barjohovými, a vloni o prázdninách jsem se rozhodla svoji zvědavost ukojit :o). Poprvé jsem do Třeboně vyrazila v sobotu 7. 8. 2021, ale jako správný klikař jsem se trefila zrovna, když byla věž mimořádně zavřená, a navíc navzdory původní předpovědi se mi schovalo i sluníčko (vylezlo až k poledni, kdy jsem odjížděla zpět), nicméně když už jsem v Třeboni byla, prozkoumala jsem blíž alespoň zdejší dřevěné seníky, které jsou roztroušené na loukách okolo města. Tzv. Schwarzenberské seníky u Třeboně vznikly jako zázemí pro zdejší obyvatele, kteří si z prostorových a bezpečnostních důvodů nemohli dovolit uskladnit seno v areálech městských domů, přičemž jejich počet býval velmi vysoký (odhaduje se prý mezi pěti až šesti sty). Problémem navíc byla i zdejší podmáčená půda, ve které by koňský potah s naloženou fůrou sena mohl zapadnout (v lepším případě by jen poničil měkký travní podklad), a tak se ručně kosené a sušené seno ukládalo v senících, odkud je hospodáři odváželi až v zimě po zamrzlé půdě. Mně osobně se tyhle dřevěné "budky" vždycky líbily, když jsme kolem projížděli autem, a už dlouho jsem si je chtěla prohlédnout víc zblízka, což se mi vloni v srpnu podařilo :o). Mimochodem seníky jsou prý registrovanou kulturní památkou.

Od seníků jsem pak pokračovala kolem Bertiných lázní a zbytků hradeb do města :o)

Loňské bouřky se silnými poryvy větru se bohužel podepsaly i na letitém stromě u třeboňského zámku :o(

Druhý pokus o návštěvu třeboňské Vodárenské věže jsem spáchala o týden později, kdy jsem opět dojela do Třeboně autobusem a z nádraží pak šla k tzv.

Kotěrově vodárně pěšky (je to zhruba půl hodinky chůze na kraj města). Vodárna otevírá až od desíti hodin, takže jsem měla ještě chvíli čas prohlédnout si Zahradu soucitu, která je naproti a trefně doplňuje tématickou orientaci na východní kultury (mimochodem dostatek času kvůli ne zrovna ideálním odjezdům autobusu jsem využila i k tomu, abych si cestou odskočila na wc u zámku :o). Ve Vodárenské věži je totiž vystavena sbírka budhistického umění z Tibetu, Číny a Mongolska z 19. století a počátku století dvacátého. Vstupné bylo 70 Kč a průvodkyní byla moc milá mladá slečna, která mě věží provedla, i když jsem byla samojediná :o)

Vodárenská věž jako taková je stavební kulturní památkou, pochází z roku 1909, autorem je významný český architekt Jana Kotěry a věž je vysoká 32 metrů. Původně se do ní čerpala voda z deset metrů hluboké studny benzínovým čerpadlem a k zásobování města pitnou vodou sloužila až do roku 1966. Nyní se v zrekonstruovaném objektu nachází sbírka cca 140 artefaktů, o kterou se zasloužil místní rodák Milan Klečka, který byl také iniciátorem celé rekonstrukce, jež byla překvapivě uskutečněna ze soukromých peněz. Většina předmětů pochází z mongolského kláštera v Ulánbátaru a je smutné, že spousta podobných předmětů byla v zemích svého původu zničena tamním komunistickým režimem. Sbírka prý patří k největším svého druhu v Evropě a musím říct, že i když nejsem žádný moc velký fanoušek (natož znalec) východního umění, v prostoru věže to všechno působilo moc hezky.

Co se týče vystavených předmětů, v paměti mi uvízlo jen pár detailů, jako například Bílá Tárá, která je ženským aspektem Buddhy a představuje jednu z jejích jednadvaceti projevů, je znázorňována v lotosové pozici, její tělo září briliantově bílou barvou jako symbol dokonalé čistoty a stavu bez ega, přičemž mívá dvě nebo sedm očí (šťastná sedmička v tomhle případě symbolizuje její schopnost vidět všechno utrpení světa) a je kdykoliv připravena pomoci všem cítícím bytostem (jedná se o soucitnou mateřskou bohyni). Druhou nejznámější je pak prý Zelená Tárá, která bývá většinou zobrazována v sedě s jednou nohou pokrčenou, jako by se chystala vstát, což symbolizuje její aktivní, energickou stránku soucítění (a na vyobrazeních má její pleť opravdu zelenou barvu :o), přičemž je údajně národní ochránkyní Tibetu. Zajímavé taky bylo to, že všichni budhističtí strážci víry jsou zobrazováni v hrůzostrašné podobě, spíš jako nějací démoni, a většinou mají zvířecí atributy jako kůži z jaguára nebo třeba drží pohár z lidské lebky a tak :o).

Výstava pokračovala i v místě, kde býval vodojem :o)

A přístupná byla i úplná špička s okny :o)

Po prohlídce jsem se zase pěšky vrátila do centra a před odjezdem domů jsem si nadrzo zašla na oběd do restaurace Beseda kousek od náměstí, protože jinak bych si musela něco klohnit po příjezdu, a na to nebyl zrovna čas, protože odpoledne jsme se s mamkou chystaly odjíždět k babičce a uklízet tam po výměně oken :o). Vlastně jsem ušetřila čas a námahu a ještě jsem si pochutnala :o). Takže nakonec z toho byl po všech těch peripetiích moc pěkný výlet :o)