Nevím, jak u vás, ale tady bylo o víkendu doslova letní počasí, a tak jsem se rozhodla využít prosluněné dny na maximum a poté, co jsem v sobodu odpoledne vyrazila na Hlubokou hledat betonové kraslice (a zcela spontánně jsem si pak při zpáteční cestě užila i pocitový chodníček ve Sportovně relaxačním areálu), v neděli jsem aspoň na chvilku zavítala do Písku kouknout se na letošní várku soch z písku, které se tam touhle dobou objevují na náplavce řeky Otavy už od roku 2007 :o)
Letošním tématem byla partnerská a spřátelená města a k mému milému překvapení byl hned na prvním místě u Kamenného mostu Jičín s nezbytným Rumcajsem, Mankou a Cipískem (který dal kdysi dávno celému projektu jméno :o). Celkově jsem byla zase nadšená, jaké krásné sochy v Písku vznikly. Líbily se mi snad všechny a docela dlouho jsem se kolem nich potulovala a kochala se úžasně propracovanými detaily (jako třeba hrázděnými domy na samém vršku, listy vinné révy apod.).
Ale pěkně pro úplnost – která že všechna města byla na náplavce znázorněna? První tedy Jičín, vedle něj německý Wetzlar, ležící v údolí řeky Lahn, mezi jehož zajímavosti patří právě ony zmiňované hrázděné domy. Potom následoval slovenský Veľký Krtíš s hrozny a vínem a hornorakouské město Bad Leonfelden, které je prý mimo jiné známé svými perníčky a modrotiskovými látkami. A posledním pak byl opět německý Deggendorf, kde mezi hlavní zajímavosti údajně patří zdejší knedlíky a socha "Vrhačka knedlíků", která je vyobrazená i na pískové soše :o)
Jičín a Wetzlar
Wetzlar ještě z druhé strany a Veľký Krtíš
Deggendorf
Bad Leonfelden
Mimochodem všechny tyhle detaily se můžete dočíst na infopanelech naproti sochám (stejně jako jména jejich autorů), což bylo velice milé. Na jiném panelu se zase můžete dočíst, jak vlastně takové sochy z písku vznikají a že na jednu každou z nich je potřeba zhruba 20 tun písku, který se v bednění postupně prolévá vodou a zhutňuje (zadupává) speciálním strojem :o)
Pokud sochy nezničí vandalové nebo nepřízeň počasí (např. v roce 2013 je prý na přelomu května a června spláchla do řeky povodeň), jsou v Písku k vidění zpravidla až do podzimu, takže kdybyste měli cestu kolem, můžete se přijít také pokochat :o)
Já si samozřejmě ještě neodpustila procházku centrem, kolem řeky, hradeb a kostela Narození Panny Marie, jehož bílá věž je postavená podle stejného návrhu jako Černá věž v Českých Budějovicích, jen je o něco starší a o nějaký ten metr menší. Taky jsem se na Velkém náměstí mrkla na nádvoří Prácheňského muzea (a opět jsem se zamyslela nad tím, že jsem vlastně ještě nikdy nebyla uvnitř), kde jsem využila i pěkně čisté WC, prošla jsem si Palackého sady a vychutnávala si sluníčko a nedělní pohodu plnými doušky, a pak jsem zase frčela Regiojetem zpět domů plnit povinnosti :o)
Mám Písek moc ráda, a i když už tam není ona výborná řecká restaurace, kterou jsem fakt zbožňovala, pořád má tohle město krásnou atmosféru a je to jedno z těch míst, kde si dovedu představit, že bych si klidně na celý den sedla někam na náplavku, do parku nebo do parkánu a prostě jen tak vegetila nebo si četla knihu :o)
