Vítejte u rebarbory

 ...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

rubriky:

odkazy:

moji přátelé

archiv článků:

Loňské dovolenkování s Barjohovými

pise.cz/img/422642.jpg" alt="Barjohovi 2021-11" width="340" height="255" align="absMiddle">  

Moc pěkná byla tajná hradní úniková chodba, kterou jsme prošli z nádvoří a dolní terasu – místy byla opravdu úzká, takže to bylo celkem dobrodružství :o). A docela dobrý nápad jsou i zvětšené fotografie dřívější podoby zámku, např. přímo v místě, kde z terasy původně po levé straně zámku vedlo krásné schodiště přímo do prvního patra. Další spoustu fotografií zámku před jeho rekonstrukcí a toho, v jak špatném byl stavu, si mohou návštěvníci prohlédnout v prostoru vstupní brány, kde je i obchod se suvenýry. 

Jinak většina zámeckých expozic je věnovaná nejznámější majitelce zámku ve Stráži nad Nežárkou, pěvkyni Emě Destinové, která zde žila v letech 1914 až 1930. V rámci prohlídky jsme mohli nahlédnout mimo jiné do její ložnice, do hudebního sálu nebo opravdu krásného modrého salónu. Prošli jsme si i muzeum věnované Emě Destinové (bez průvodce) a na infopanelech jsme si přečetli spoustu zajímavých detailů z jejího života (o jejích životních partnerech nebo o tom, že kvůli svému otevřenému vlastenectví nesměla v období I. světové války zpívat a byla pod dozorem policie, což jsem třeba vůbec netušila), mohli jsme si prohlédnout její divadelní kostýmy, soukromé dopisy sestře a další osobní předměty. Na zámku nechybí ani Komnata duchů dokládající zájem Emy Destinové i o tehdy velice moderní okultní vědy a spiritualismus.

Obrázky interiéru jsem si vypůjčila z webovek zámku :o)

Po prohlídce zámku jsme se občerstvili limonádou na malém centrálním náměstí, a pak jsme vyrazili zpět ke mně, kde jsem návštěvě vnutila k večeři sekanou, s holkama jsme hrály Výbušná koťátka, koukali jsme na televizi a osnovali plány na další dny :o)

V neděli 22. srpna 2021 jsem měla pro Barjohovi připravenou prohlídku kláštera v Borovanech (údajně všemi smysly), kterou nám teda trochu kazilo počasí, protože už cestou do Borovan se rozpršelo a nemínilo jen tak přestat :o(. Naštěstí interiéry byly pod střechou, takže to nebyla až taková katastrofa.

Borovanský augustiniánský klášter byl založen roku 1455 Petrem z Lindy, bývalým služebníkem Rožmberků, který byl v tom samém roce povýšen do šlechtického stavu a k rozhodnutí založit nový klášter ho přivedla smrt jediného syna a dědice (klášter prý také převzal do svého znaku Lindův erb). V polovině 16. století vymřeli zdejší řádoví bratři na mor, a klášter byl proto zrušen. Znovu ho obnovil v roce 1663 císař Ferdinand III. K definitivnímu zrušení pak došlo v roce 1785 na základě reforem Josefa II., a poté vlastnili objekt prelatury neboli zámku Schwarzenbergové až do roku 1939, kdy klášter odkoupila obec Borovany.

Naše prohlídka začínala v křížové chodbě kolem rajského dvora s krásnými krouženými klenbami (a barokními sochami, vč. českobudějovické klasové madony :o), odkud jsme pokračovali do kostela Navštívení Panny Marie, kde mě nejvíc zaujaly malé přenosné (skříňové) varhany. Jinak v rámci vícesmyslové prohlídky byly v křížové chodbě připravené nahrávky "scének" z historie kláštera (právě třeba ta o jeho založení nebo s dluhy před zrušením kláštera v polovině 16. století).

Potom jsme pokračovali do Škapulířové kaple, kde nám slečna průvodkyně vysvětlila, co to vlastně ten škapulíř je (původně pruh látky s otvorem na hlavu, který měl chránit oděv před ušpiněním při práci, později dva malé čtverce látky spojené tkanicemi, které byly zpravidla posvěcené, nosily se pod oděvem a byly mnohdy i bohatě vyšívané) a že si případně můžeme nějaký koupit u pokladny, kde jsou i jiné suvenýry :o). Kaple se mi překvapivě líbila asi víc než kostel, má překrásně zdobený strop a je tam i kouzelná křtitelnice s dřevěným vyřezávaným "poklopem" nebo velice pěkná kazatelna. Navíc jsme si tam mohli zasoutěžit o poukázku na škapulíř, když správně spočítáme, kolik jich je na oltářním obraze :o)

Součástí prohlídky byla i výstava církevního umění a oděvů, kde byly k vidění opravdu luxusně vyšívané látky církevních rouch a moc se mi líbily i přepravní schránky na monstrance (ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem vykoumala, co jsou vlastně zač, protože mají mnohdy prapodivné tvary :o). A jako rarita je tam k vidění i fragment z pláště astrologa, astronoma a alchymisty Tycha de Brahe.

V rámci prohlídkového okruhu jsme se podívali i do prelatury později přestavěné na zámek (letní sídlo) Schwarzenbergů, kde byly taky moc pěkně vybavené místnosti, včetně třeba knihovny s působivou masivní skříní nebo slavnostního sálu, který měl výšku přes dvě patra a opět krásnou freskovou výzdobu. A pro soutěžichtivé tam také byla komoda, u které bylo třeba za malou odměnu odhalit tajné zásuvky :o). V samém závěru nás pak čekalo občerstvení v podobě ochutnávky moc dobrého borůvkového vína, které jsem si potom na památku a nějakou slavnostní příležitost koupila i domů :o) 

Taky jsem si za správně vylosovanou vítěznou skládačku vyzvedla letecký pohled Borovan, který byl obzvlášť vtipný, protože ačkoli to byla letecká fotografie města o velikosti A4, z druhé strany jsou natištěné kolonky jako na pohlednici, takže takový letecký pohled na druhou :o)

S holkama jsme se pak ještě zašly podívat do zdejší borůvkové zahrady, která je prý součástí místní knihovny, takže si můžete půjčit knížku a jít si s ní posedět ven, což je úžasný nápad :o). Nemluvě o tom, že si u toho můžete ozobávat úrodu, stejně jako jsme to udělaly i my :o). Jinak v borůvkové zahradě by mělo být celkem osm různých odrůd kanadských borůvek, ale upřímně řečeno nejsem až takový botanik, aby mi to bylo něco platné (vystačím si s tím, že odliším klasické lesní borůvky od těch kanadských :o)

Z Borovan jsme pak vyrazili do Českého Krumlova, protože jsme ho stejně měli cestou do Budějovic a hlavně proto, že jsme si tam chtěli dojít na oběd do naší oblíbené hospůdky Na Louži :o). No a protože jsme měli dost času i energie, vyrazili jsme se po jídle cournout městem, když už jsme tam byli, a při té příležitosti jsme s holkama zašly do Muzea tortury, kam jsem zatím neměla nikdy odvahu vstoupit :o). Ale naštěstí takhle ve skupině to ještě šlo, byť je teda pravda, že jsem se u těch vitrín s mučícími nástroji nijak zvlášť nezdržovala a rozhodně jsem si nečetla popisky :o). Dokonce jsme k sobě do party cestou přibraly dvě slečny, které se tam zasekly a na které nás upozornila i paní pokladní, protože je viděla na kamerách, takže jsme to měly i s dobrým skutkem :o). Ale jinak jsem byla rozhodně ráda, že mám s sebou holky, které tam už byly, protože jinak si nejsem jistá, jestli bych byla schopná najít cestu, připadalo mi to tam jako hrozné bludiště :o(

Potom jsme došli až k zámku, omrkli medvědy v příkopu a nakonec se podívali i na věž a do přilehlého muzea (tady to bylo celkem vtipné s lístky, protože Mladší chtěla jen do muzea a Starší zas jen na věž, takže se pak po domluvě s paní pokladní de facto podělily o jeden lístek :o).

V mezipatrech na věži se Iva opět rozplývala nad tím, že by si bývala taky ráda sjela na laně z věže do města (pro mě osobně by to byl příliš adrenalinový zážitek a rozhodně nic, co bych chtěla zkoušet), což byla jakási jednorázová akce v roce 2013 a dodnes jsou tam z ní vystavené fotky :o). Já jsem si vychutnala výhled z ochozu, i když nebylo úplně slunečné počasí, a pak jsme obměnily složení a koukly do muzea :o)

Upřímně si nepamatuju, jestli jsem někdy v tomhle malém "věžním" muzeu byla (nejspíš ne, protože už je to i pěkný pátek, co jsem byla naposledy nahoře na krumlovské zámecké věži jako takové, a v té době tam u ní možná ještě ani žádné muzeum nebylo), ale byly tam moc hezké exponáty, včetně například historických šachů pro čtyři hráče, listin, obrazů a dalších artefaktů týkajících se Rožmberků, Eggenbergů a Schwarzenbergů, ale třeba i historické kino se záběry z počátku 20. století z Krumlovského zámku (vč. jeho majitelů u příležitosti honů a podobných akcí).

A nechyběla samozřejmě ani výstava historických zbraní a uniforem schwarzenberské gardy, nebo třeba i mumifikovaný světec či církevní hodnostář ve skleněné rakvi (už si nepamatuju přesně, kdo to byl) v sekci sakrálního umění.

Vymyslet nějaký program na pondělí, kdy je 99% zámků a muzeí zavřených, byl celkem oříšek, ale nakonec jsem vykoumala, že bychom si mohli udělat výlet do Slavonic, kam se Iva při jejich nedávné návštěvě Landštejna nedostala a kde jsou krom jiného i bunkry, které by mohly zajímat Chotě a které jsem ani já ještě neviděla, přestože přes Slavonice pravidelně jezdíme k babičce. Takže jsme si udělali malou procházku a prohlédli si zdejší památkově chráněné sgrafitové domy, načež jsme si zašli na oběd do restaurace Appetito přímo na náměstí (vytipovala jsem ji podle internetu a nakonec dobrý :o)

No a posilněni obědem a bohatší o instrukce z informačního centra jsme pak vyrazili do Muzea čs. opevnění a 20. století. Tam jsou k vidění nejen modely bunkrů, ale i zbraně jako kulomety, pistole a nejrůznější střelivo, taky uniformy a všelijaké listinné dokumenty, vč. novin apod.

Nicméně kromě vojenských artefaktů jsou tam třeba i kočárky z různých období 20. století, oblečení, šicí stroje, nádobí, hračky, mince... a u toho musím přiznat, že jsme si s Barjohovými hezky zavzpomínali, co si ještě pamatujeme, že jsme třeba měli jako děti, nebo si pamatujeme, že bylo k vidění někde u babičky v rámci harampádí na půdě a tak :o). Hodně nezvyklý výlet do minulosti, až to ve mně občas evokovalo takové ty pozůstatky po zmizelých civilizacích z postapokalyptických sci-fi nebo záběry z vylidněných oblastí kolem Černobylu apod. :o)

Od muzea jsme pak popojeli autem k Pevnostnímu areálu, který je za městem, a i od záchytného parkoviště uprostřed polí to byla ještě kousek procházka. Pevnostní areál je ukázkou části obranné pevnostní linie tvořené systémem pozorovacích a střeleckých průseků, protipěchotními (z ostnatého drátu) a protitankovými překážkami (to jsou ty obrovští ježci) v délce téměř 200 metrů s 11 zrekonstruovanými bunkry (ty jsme si teda všechny neobešli, protože se potom opět rozpršelo).

Jeden bunkr je i hned u záchytného parkoviště :o)

Přístupné jsou dva plně vybavené bunkry vzor 37 (tzv. řopíky), jeden zrekonstruovaný do období mobilizace v září 1938 a druhý do stavu socialistické reaktivace v období po roce 1963. Prohlédnout si tam můžete původní kulomety, pušky, pistole a samopaly, ale i systém ventilace, pozorovací periskopy nebo výstroj osádek. Areál provozuje soukromý nadšenec, který o všem moc hezky povídal, včetně toho, že bunkry byly budovány tak, aby z nich posádky na sebe navzájem viděly apod. A jako moc pěkný detail mi přišlo osvětlení, které mě zaujalo hlavně proto, že náš pan průvodce pokaždé poctivě a pokud možno v co nejkratší době za námi zhasínal, takže jsem se ho na to zeptala, jakože jak tam mají vedenou elektřinu (protože žádné kabely doprostřed lesa asi nevedou), a on na to, že autobateriemi, které musí v pravidelných intervalech měnit :o) 

Při zpáteční cestě k autu jsme to vzali ještě trochu jinudy, abych si mohla zblízka prohlédnout protitankové ježky, a posbírali přitom i pár borůvek, a pak už jsme vyrazili zpět směr České Budějovice. Nicméně jsme si neodpustili zastávku v kouzelném malinkém Českém Rudolci, kde mají bohužel už hodně zchátralý zámek zvaný malá Hluboká (dřív tam prý býval vykřičený dům) a zblízka jsme zjistili, že v něm bydlí pár strašidelných bytostí :o). Na návsi jsme si koupili točenou zmrzlinu a pokračovali ještě s malou zastávkou v Jindřichově Hradci, kde už teda bylo na jakoukoli prohlídku zámku moc pozdě, a tak jsme si tam aspoň dali něco dobrého na zub na náměstí (a narazili přitom na paní s krásným ostravským přízvukem :o). No zkrátka den plný zážitků :o)

Český Rudolec (v oknech smrtka a drak) a dole Jindřichův Hradech :o)

V úterý 24.srpna 2021 opět pršelo, a tak jsme ho stanovili jako takový trochu odpočinkový den. Udělala jsem k obědu "ondrášky" neboli kuřecí prsíčka v bramborákovém těstíčku s bramborami a mrkvovým salátem, který jsem měla opět připravený už v záloze, a po obědě jsme se s holkama vypravily do muzea, kde je krásná nová stálá interaktivní výstava Příroda, geologie, archeologie a národopis, která prý údajně i získala první místo v národní soutěži muzeí v roce 2019 :o). Moc krásný je velký sál s lesem a jelenem, srnkou a dalšími obyvateli našich lesů, navíc jsou všude po stranách nejrůznější interaktivní panely s kvízovými otázkami nebo výsuvné osvětlené šuplíky s jednotlivými rostlinami, brouky, houbami apod. Dost hrůzostrašně teda působil několikanásobně zvětšený model klíštěte (asi do velikosti kokršpaněla :o(. Pěkný byl naopak rybník s vydří norou a opět nechyběly koutky s omalovánkami a další spousta vitrín a panelů.

Kapitolou sama o sobě byla geologická část, kde je spousta vitrín s kameny, polodrahokamy, ale třeba i meteority, a moc pěkný byl i mikroskop s dolní otočnou částí, kde si člověk mohl přiblížit vybrané vzorky, včetně jednoho kamene se zkamenělým trilobitem :o)

V archeologické sekci si pro změnu můžete vyzkoušet umlet obilí mezi dvojicí kamenů (a ověřit si tak, že to rozhodně nebylo nic jednoduchého :o) nebo si vzít do ruky různé druhy sekyrek. Taky se projdete přes prosklený hrob válečníka, můžete si prohlédnout kroje, pec ve venkovské chalupě, lidové formy na perníky apod. No co vám budu povídat, docela jsme se tam vyřádily a strávily tam příjemnou hodinku a půl (teda aspoň doufám, že se bavily i holky, a ne jen my s Ivou :o)

Vlevo sekyrky ve fiktivním kmeni a úplně vpravo je umělecky vyvedený včelí úl :o)

Po návratu z muzea jsme ještě s děvčaty vyběhly mrknout do obchodního centra, které mám za barákem, přičemž tam Iva na Staršinky návrh pořídila karetní hru Bang!, která se nám pak postarala o zábavu po zbytek odpoledne :o)

Vlevo formy na perník a vpravo už partička Bang! :o)

A večer byla na programu strašidelná procházka centrem Českých Budějovic s mojí oblíbenou Marešovou divadelní společností. Začínali jsme v Hardtmuthově vile neboli Domě dětí a mládeže, kterou jsme si prošmejdili celkem poctivě a opět nechyběly soutěžní úkoly – hledaly se kartičky s bezhlavým rytířem a odpovídalo se na záludné otázky :o). Potom jsme pokračovali procházkou městem kolem místa, kde stávala synagoga k řece Malši a zbytkům opevnění v podobě věže Železná panna a dál ke slepému rameni do Rabenštejnské věže, kde na nás dohlíželi obří termiti coby pozůstatky z předchozích ročníků Umění ve městě :o). Za celý večer jsme si poslechli několik legend z historie města od pánů Mareše a Hobizala, kteří byli jak jinak než v historických kostýmech, přičemž celou vycházku jsme zakončili v podkroví historické Solnice s nádhernými původními trámy.

Pohled ze střechy a do interiéru Hardtmuthovy vily, pak už bylo na focení moc tma :o)

Na středu 25. srpna 2021 jsem pak naplánovala návštěvu sportovního areálu na Hluboké s tím, že si tam zahrajeme minigolf a holky si zalezou v lanovém parku. Minigolf jsme si dali všichni a musím se přiznat, že ačkoli ho mám de facto za humny, ještě nikdy jsem ho na Hluboké nehrála (částečně i proto, že mě k minigolfu přivedli až nedávno právě Barjohovi :o). Některé jamky byly opravdu záludné, takže není s podivem, že jsem skončila poslední a vyhrál Choť, ale i tak to byla legrace. Jen mi trochu vadilo, jak jsou tam jednotlivá odpaliště blízko u sebe, takže když pak hrajete, doslova vám dýchá za krk další skupina (a sleduje, jak moc vám do nejde :o(

Lanový park byl pak jen pro otrlé, tedy pro Ivu se Starší, které jsem bezmezně obdivovala za jejich odvahu a s hrůzou sledovala ze země v jaké výšce se pohybují, a hlavně co všechno tam provádí, zatímco my dole jsme si hověli s drinkem na židličkách (a Mladší mazlila místního pitbula od instruktorů :o). S bojácnou úctou jsem se tak aspoň snažila zdokumentovat co nejvíc z holek sportovního výkonu, včetně pár videí, jak drsňácky slaňují apod. :o). Jako upřímně jsem měla trochu rozklepaná kolena jen z toho, že jsem se na ně dívala, a byla jsem neskutečně ráda, že nemusím být tam nahoře, protože bych buď dostala infarkt, nebo omdlela, či v nejhrdinštějším případě bych zůstala přilepená u nejbližšího sloupu a odmítala bych se hnout – i když nejpravděpodobnější je, že bych nejspíš ani nevylezla po tom úvodním žebříku nahoru k dráze :o)

Po sportovním výkonu si naši borci trochu odpočinuli, dali jsme si nanuka a na oběd jsme se rozhodli vrátit zpátky do Budějovic, protože na Hluboké je přece jen dost předraženo, nemluvě o tom, že tam ani neměli nijak extra výběr (hranolky, smažák, zkrátka jen takové jednohubky a žádný pořádný oběd). Vzala jsem proto Barjohovi do restaurace Eliška, kterou mám kousek od baráku a kde dobře vaří. Holky si daly burgery, které se jim pak ve výsledku ani nevešly do obou ruk a byla docela legrace sledovat, jak si s nimi poradí (ale snědly je obě, což si zaslouží obdiv :o). 

No a to byl závěr našeho prodlouženého víkendu, který jsem se snažila udělat co nejvíc zajímavý a který doufám, že si Barjohovi užili :o)

Zpět na hlavní stranu blogu