Bůhvíproč jsem si původně myslela, že jde o další dystopii se společenskými kastami (ale upřímně řečeno hesla typu "Tihle Royalové vás zničí" prostě jsou – možná i díky ne úplně povedenému překladu – trochu zavádějící :o). Každopádně jsem se do čtení pustila, když Papírovou princeznu u sebe na blogu pochválila Damn-girl nebo Chaoska (už si přesně nepamatuju, která z nich to byla, a teď se mi nepodařilo to dohledat :o(, do té doby mě knihy míjely. Ale nelituju, naopak jsem byla docela mile překvapená, že jde vlastně o příběh z našeho skutečného světa, jen z prostředí zazobaných snobů :o). Knihy se četly velice dobře, a i když byl děj poměrně předvídatelný (zvlášť v prvním dílu), nechybělo sem tam i trochu napětí a humoru, zkrátka fajn oddychové čtení na dovolenou (navíc, protože jsem je měla coby e-knihy, mohla jsem si s sebou vloni do Itálie vzít v tabletu všech pět dílů :o)
Hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Ella, která se po smrti své matky protlouká životem na vlastní pěst a jediné, po čem touží, je dodělat si maturitu a příp. i jít na vysokou, aby jednou mohla vést normální život bez neustálé hrozby, že nebude mít co jíst, nebo že se bude muset kvůli jídlu živit vlastním tělem. Její život se převrátí vzhůru nohama, když ji vyhledá Callum Royal, který tvrdí, že je na přání Ellina mrtvého otce jejím opatrovníkem.
"George ti to neřekl? Máš ve VIP salonu objednaný soukromý tanec."
Cože? Vždyť jsem sotva přišla. Podle mých zkušeností nasbíraných U Slečny Candy nejdřív párkrát tancujete na pódiu, než si vás zákazníci vyžádají na soukromou show.
"Asi někdo z tvýho bývalýho klubu," navrhne Rose, když vidí, jak jsem zmatená. "Ten pracháč si sem nakráčel, jako by mu to tu patřilo, dal Georgeovi pět stovek a řekl mu, ať tě pošle nahoru." Mrkne na mě. "Když na to půjdeš správně, určitě z něj vytáhneš i pár tisíc."
A pak je fuč. Odejde pomáhat ostatním tanečnicím, zatímco já tu stojím a uvažuju, jestli to nebyla chyba.
Hraju si na tvrďačku a do určité míry taková jsem. Jsem chudá a vím, co je hlad. Vychovala mě striptérka. Vím, jak člověka praštit, když je to potřeba. Jenže je mi teprve sedmnáct. Někdy mi připadá, že to je moc nízký věk na život, který vedu.
Jenže tu jsem. Jsem tu a na mizině, a jestli chci být ta normální holka, kterou se tak zoufale snažím stát, musím vyjít z téhle šatny a zajezdit si na stožáru toho pracháče, jak to tak hezky podala Rose.
George se u mě objeví, když vyjdu do chodby. Je to mohutný muž s plnovousem a milýma očima. "Řekla ti Rose o tom zákazníkovi? Čeká na tebe."
Přikývnu a ztěžka polknu. "Nemusím dělat nic extra, že ne? Jenom normální tanec na klíně?"
Uchechtne se. "Můžeš si dělat, co budeš chtít, ale jakmile se tě dotkne, Bruno ho odtud vypakuje."
Moc ráda slyším, že U Taťky George platí pravidlo, že na zboží se nesahá. Tancovat před oslizlými chlapy je mnohem snazší, když se k vám jejich slizké hnáty ani nepřiblíží.
"Povedeš si dobře, holka." Poplácá mě po paži. "A kdyby se ptal, je ti dvacet čtyři, jasný? Tady žádná přes třicet nepracuje."
A co pod dvacet? zeptám se málem. Radši mlčím. Určitě je mu jasné, že jsem o svém věku lhala. Stejně jako půlka holek tady. A i když mám docela tvrdý život, ani zdaleka nevypadám na třicet čtyři. Make-up mi pomáhá vypadat alespoň na jednadvacet. Teda skoro.
George zmizí v šatně. Zhluboka se nadechnu a vykročím.
V hlavním prostoru baru mě přivítá smyslná melodie. Tanečnice na pódiu si právě rozepnula bílou halenku uniformy. Chlapi šílí, sotva zahlídnou její průsvitnou podprsenku. Na pódium prší dolarovky. Na to se soustředím. Na prachy. K čertu se vším ostatním.
Přesto mě mrzí, že musím odejít ze Střední školy George Washingtona a zapomenout na všechny ty učitele, které jejich práce překvapivě baví. Najdu si ale jinou školu v jiném městě. Ve městě, kde mě Callum Royal nenajde –
Zarazím se na místě. A okamžitě se šokovaně otočím.
Jenže je pozdě. Royal už přešel potemnělý salonek a silnou rukou mě chytl za paži.
"Ello," promluví tiše.
"Pusťte mě," vybídnu ho tak lhostejně, jak to jenom jde, ale ruka se mi třese, když se z paže snažím vypáčit jeho prsty.
Pustí mě, až když ze stínů vyjde další postava, muž v tmavém obleku a s rameny jak fotbalový útočník. "Žádný dotýkání," zaburácí vyhazovač zlověstně.
Royal mi ruku pustí, jako by byla žhavá jak pohrabáč. Hodí pohledem na vyhazovače Bruna a obrátí se zas ke mně. Upřeně se na mě dívá, jako by měl co dělat, aby mu oči nesklouzly na můj sporý oděv. "Musíme si promluvit."
Whisky v jeho dechu mě skoro skolí k zemi.
"Nemám vám co říct," odpovím chladně. "Ani vás neznám."
"Jsem tvůj opatrovník."
"Jste pro mě cizí," opáčím povýšeně. "A zdržujete mě od práce."
Otevře pusu. Zavře ji. A poví: "Dobře, tak se do toho pusť."
Cože?
Oči se mu zalesknou, když se pozpátku vrátí k měkké pohovce. Posadí se a výsměšně rozevře nohy. "Chci, za co jsem zaplatil."
Srdce se mi rozbuší. Tak to ne. Tomuhle chlapovi nezatancuju.
Koutkem oka vidím, jak se ke schodům do salonu blíží George. Můj nový šéf na mě netrpělivě kouká.
Polknu. Nejradši bych se rozbrečela, ale neudělám to. Místo toho dojdu k Royalovi se sebevědomím, které necítím.
"Dobře. Chceš, abych ti zatancovala, taťko? Tak ti zatancuju."
Pod víčky mě pálí slzy, ale vím, že se mi na tváře neskoulí. Naučila jsem se, abych před lidmi nikdy nebrečela. Naposledy jsem plakala u matčiny smrtelné postele, a to až potom, co odešli všechny sestřičky a doktoři.
Callum Royal má ve tváři zmučený výraz, když se před něj postavím. Vlním boky do rytmu hudby, je to jako instinkt. Teda je to instinkt. Tanec mám v krvi. Je mojí součástí. Když jsem byla mladší, máma dala dohromady pár peněz, abych mohla tři roky chodit na hodiny baletu a jazzu. Jakmile prachy došly, začala mě učit sama. Dívala se na internetu na videa nebo se vkradla na lekce v kulturním centru, než ji odtamtud vykopli, a potom mě doma všechno učila.
Miluju tanec a jsem v něm dobrá, ale nejsem tak hloupá, abych se domnívala, že mě v něm čeká zářná kariéra, teda pokud se nehodlám živit striptýzem. Ne, moje povolání musí být praktické. Obchod nebo právo, něco, v čem si dobře vydělám. Tanec je jen bláhový sen malé holky.
Svůdně si sjedu dlaněmi vpředu po korzetu a Royal zasténá. Není to ale takový sten, na jaké jsem zvyklá. Nevypadá, že by ho to vzrušovalo. Vypadá... smutně.
"Obrací se teď v hrobě," prohlásí Royal chraplavě.
Nevšímám si ho. Pro mě neexistuje.
"Tohle není správný," hlesne přidušeně.
Pohodím vlasy a vystrčím prsa. Ze stínů na sobě cítím Brunovy oči.
Sto babek za desetiminutový tanec a už mám za sebou dvě minuty. Osm zbývá. To zvládnu.
Jenže Royal evidentně ne. Zhoupnu boky, to už však na nich cítím jeho ruce. "Ne," zavrčí. "Tohle by si pro tebe Steve nepřál."
Nestačím mrknout, natož zpracovat jeho slova. Zvedne se a najednou letím vzduchem, trupem narazím do jeho širokého ramene.
"Pusťte mě!" ječím.
Neposlouchá mě. Nese mě přes rameno jak pytel brambor a nezastaví ho ani Bruno, který k nám přistoupí.
"Jdi mi sakra z cesty!" Když Bruno přistoupí o další krok, Royal na něj zahřímá: "Téhle holce je sedmnáct! Je mladistvá a já jsem její opatrovník. Bůh mi pomáhej, jestli uděláš ještě jeden krok, pošlu na tenhle podnik všechny poldy v Kirkwoodu a nechám všechny ty úchyly tam dole zavřít za ohrožování mladistvé."
Bruno je sice mohutný, není ovšem hloupý. Zaraženě uhne.
Já tolik nespolupracuju. Buším Royalovi do zad, nehty zatínám do látky jeho drahého saka. "Pusťte mě!" ječím.
Nepustí mě. A nikdo ho ani nezastaví, když zamíří k východu. Návštěvníci klubu mají oči jenom pro pódium. Zahlédnu pohyb – George je v patách Brunovi, který mu něco říká – ale pak už jsou pryč. Zasáhne mě poryv studeného větru.
Jsme venku, ale Callum Royal mě pořád odmítá postavit na zem. Pod podrážkami naleštěných polobotek mu křupe štěrk parkoviště. Uslyším cinkání klíčků a hlasité pípnutí. Znovu letím vzduchem a přistanu na kožené sedačce. Sedím vzadu v autě. Bouchnou dveře. Motor se probere k životu.
Bože můj. Ten chlap mě unáší!" (Papírová princezna, str. 13-16)
Jenže ani život v luxusním domě a chození na elitní střední školu nemusí být splněným snem. Callumovi synové totiž nejsou ze své nové nevlastní "sestry" nijak nadšení, spíš naopak, a pořádně zabrat dávají Elle i zpovykaní spolužáci zvyklí na zažitou hierarchii založenou na bohatství a stycích rodičů. Musím přiznat, že mě čtení bavilo i proto, že jsem v duchu soptila nad nejrůznějšími nespravedlnostmi a křivdami. Ella naštěstí ale není žádná vyloženě křehká květinka, koneckonců se protloukala životem na vlastní pěst v mnohem horších podmínkách, a o to zábavnější čtení to pak bylo :o)
Jinak další z mých mýlek spočívala v tom, že když jsem zjistila, že v rodině Royalových mají pět synů a série má pět dílů, logicky jsem předpokládala, že bude každá kniha o jednom z nich, ale ve skutečnosti jsou první tři knihy jednolitým příběhem, kde hrají hlavní roli Ella a Reed, a byť to chvílemi trochu připomínalo nějakou zatracenou telenovelu (postavy vstávají z mrtvých a tak :o) a v závěru lehce skřípalo, protože ačkoli měl Reed špičkové drahé právníky, dlouho to vypadalo, že stejně nebude mít jinou možnost, než si jít sednout do basy, vlastně se to četlo výborně, příjemné napětí mi drželo oči přilepené k tabletu a hltala jsem stránku za stránkou, přičemž jediné, co mě limitovalo, byla výdrž baterie, a pak taky fakt, že jsem byla na dovolené hlavně kvůli koupání v moři a ne kvůli čtení :o)
Poslední dva díly série jsou pak jakýmsi volným pokračováním, kde už se víc pozornosti věnuje několika dalším bratrům, konkrétně jde o jednu krátkou epizodu s nejstarším z Royalů, Gideonem, a jinak se poslední dva díly točí kolem prostředního a nejproblematičtějšího Eastona. Každopádně Erin Watt by se podle mě mohla směle titulovat královnou otevřených konců, protože každý díl vždycky ukončí nějakým hodně dramatickým okamžikem (nejbrutálnější byl asi u čtvrtého dílu). Upřímně jsem kvůli tomuhle byla ráda, že knihy čtu ve chvíli, kdy už je k dispozici komplet celá série, protože čekat třeba rok, než vyjde další díl, by mě dost štvalo :o)
"První člověk, na kterýho narazím v jídelně, je samozřejmě Hartley. Nese si podnos tak navršený jídlem, až uvažuju, jestli má to jídlo i pro někoho jinýho. Podezíravě se rozhlídnu, ale nikdo tu nečeká. Akorát já. Jsem jedinej, kdo slídí za Hartley Wrightovou. A tak to taky má zůstat.
"Potřebuješ pomoct?"
Zvedne hlavu a tác se jí v rukách zakývá. Chytnu ho, než těstoviny, sendvič a tři banány spadnou na zem.
"To je dobrý. Zvládnu to." Chce mi tác vytrhnout, ale já jí ho rychle odtáhnu z dosahu.
Ve frontě zahlídnu Pashe a křiknu na něj: "Vem mi to kari, jo?"
Zvedne palce. O jídlo je postaráno, proto se rozhlídnu, kam si sednout. Obvykle sedávám s Ellou, Val a pár dalšíma lidma, ale snažím se Elle a těm jejím pátravým očím a vlezlým otázkám vyhýbat.
Prázdný stůl zahlídnu kus od koutu, kterýmu se všichni vyhýbají, protože vedení mělo ten báječný nápad zasadit tu stromy, aby to tu trochu rozzářily. Výsledkem bylo, že jsme to tu měli loni zamořený broukama a ten kout jich byl plný. Teď se tam všichni bojí sedat. Hartley tu loni nebyla, takže o tom nic netuší.
"Fakt si to můžu nést sama," trvá na svém.
"Já vím." Nezastavím se, dokud nedojdu až ke stolu. Odložím tác a přidržím jí židli. "Jenže teď jsme nejlepší kámoši a ti jedí spolu. Takový je zákon. Jenom se rozhlídni." Mávnu k sálu, kde všichni naši spolužáci sedí ve skupinkách po dvou, po třech a více. "Jsme smečková zvířata. Jsme rádi pohromadě."
"Skvělý. Tak budeme samotáři spolu." Uvolním si kravatu. Kalhoty ani blejzr mi nevadí, ale kravata, kterou musíme nosit, mě sere.
"Tady máš oběd." U Hartley se objeví Pash a odloží tác na stůl. "Proč si nesedneme? Něco se děje?" Poplašeně se na mě zadívá. "Počkat, oni se vrátili brouci?"
"Jací brouci?" zeptá se Hartley.
Máchnu si rukou před krkem, aby Pash nic o broucích nevykecal, jenže on mě nevnímá. "Ty malý smradi byli děsný. Jestli to, co máš v plánu, zahrnuje brouky, se mnou nepočítej."
Uteče, než stihnu to nedorozumění vysvětlit. Je to takhle lepší.
"Co to říkal o broucích?" zeptá se Hartley.
"Bojíš se jich? Klidně je pro tebe zabiju."
"Brouky dokážu zabíjet sama, díky moc."
"Dobře. Nesnáším je. Takže tě prohlašuju za oficiálního zabíječe brouků. Ale neboj, tady žádní nejsou." Nebo v to aspoň doufám.
Sotva dosedneme na židle, přes celou jídelnu se roznese veselý hlas.
"Tak tady jsi, Eastone!"
Všichni kolem nás se otočí a dívají se, jak si to ke mně míří Felicity.
"Díky, že jsi mi držel místo," rozplývá se.
Když se skloní a políbí mě na tvář, ozve se sborový zalapání po dechu následovaný tichými hlasy, to se místní drbárna dala do pohybu. Zatraceně. To snad ne. Včera večer mi poslala snad tucet zpráv, ale já je všechny ignoroval. Doufal jsem, že když si jí nebudu všímat, dá mi pokoj.
Očividně jsem doufal marně.
Hartley se na opačný straně stolu chvějou rty, jako by se snažila nerozesmát. Jsem najednou moc rád, že jsem jí o tom Felicityině šíleným plánu s předstíraným chozením řekl, jinak by ji možná Felicityin grandiózní příchod mohl vyděsit.
"Nedržím ti žádný místo." Složím paže a snažím se vypadat co nejznuděněji.
Felicity má ale kůži tvrdší než pásovec. Rozesměje se, až mi tím leze na nervy, a kecne si vedle mě. "Ale jistě, že držíš." Otočí se k Hartley. "Ještě jsme se oficiálně nepředstavily. Jsem Felicity Worthingtonová."
Hartley přikývne. "Hartley Wrightová." Napřáhne ruku, aby si s Felicity potřásla, jenže ta znovu dokáže, jaká je mrcha, a nevšímá si jí.
"Jsem Eastonova přítelkyně. O víkendu jsme spolu začali chodit, že?"
"Felicity," zavrčím.
"Co?" Nevinně na mě zamrká. "Netušila jsem, že to má být tajemství."
Kousnu se do spodního rtu a prosebně se na Hartley zadívám. Pro lásku boží, pomoz mi! Dostaň mě z toho!
Místo toho udělá ta malá čarodějnice pravý opak.
"Teda, páni, moc vám to oběma přeju!" vykřikne Hartley. "Nové vztahy jsou tak vzrušující, že? Těch prvních pár týdnů, kdy je všechno nablýskaný a dokonalý a vy po sobě pořád lezete? Není to skvělý?"
Takhle nadšenou jsem ji ještě nikdy neviděl. Škoda, že to předstírá.
Rozzáří se na mě. Snažím se ji svýma očima varovat, že ji hned po obědě zavraždím.
"Naprosto nejlepší," souhlasí Felicity, a aby tomu dodala důraz, přisune se blíž a položí mi hlavu na rameno.
Bez váhání se odsunu o deset čísel doprava. Felicity zavrávorá a málem se praští hlavou o hranu stolu, než zase najde rovnováhu.
"Vám dvěma to spolu tak sluší. Měli byste být v reklamě. Ach, počkat, mám nápad." Hartley se otočí a předstírá, že někoho hledá. "Kdo tu dělá fotku do ročenky? Musíme přece váš první společný oběd zdokumentovat."
Nikdo se neozve. Hartley pokrčí rameny a vytáhne mobil. "Co kdybych vás vyfotila já, a až najdu člověka, co to má na starosti, pošlu mu to."
Namíří na nás čočku foťáku.
Kdyby bylo přijatelný uškrtit holku přímo v jídelně, už bych držel Hartley za krk. Místo toho se Felicity rozhodne, že se mi posadí do klína, a já ji od sebe musím odstrčit.
"Žádný fotky nebudou," zavrčím.
Hartley předstírá, že nad tím uvažuje. "Máš pravdu. Vaši první společnou fotku by měl pořídit profesionální fotograf. Poprvé je jednom jednou."
"Ty chceš umřít, že jo?" varuju ji.
Felicity se na Hartley blahosklonně usměje. "Cením si toho, jak se snažíš zakrýt svoji žárlivost tou svojí předstíranou radostí, ale varuju tě. S Eastonem jsme teď pár. Musíš se s tím smířit. A mezitím, jestli chceš někoho litovat, jdi utěšovat Claire."
Všichni se otočíme ke Claire, která sedí o dva stoly vedle, v obličeji výraz naprostého zoufalství. Trhnu sebou a odvrátím se. I Hartley zmizí úsměv z tváře.
Felicity naopak celá září." (Padlý dědic, str. 235-237)
Konečný ortel tedy zní, že jsem si čtení celé série Papírová princezna moc užila, bylo to takové lehké, odpočinkové čtení, které vám úplně nerozdrásá duši, ale na druhou stranu to zas není totálně připitomělé, takže vás to může bez výčitek bavit :o). Přiznám se, že se mi po dočtení po hrdinech až malinko stýskalo a klidně bych si nechala líbit další a další pokračování (klidně fakt o všech bratrech :o), takže doufám, že onen náznak v závěru poslední knihy, že se možná někdy v budoucnu dočkáme dalšího čtiva ze života Royalů, autorka dodrží a časem se k téhle zparchantělé rodince vrátí :o)