Loňský sváteční zářijový prodloužený víkend sliboval pěkné počasí, a tak bylo třeba naplánovat nějaký ten výlet :o). Navíc na neděli jsme měli smluvený velký rodinný oběd, který je jakože oslavou narozenin všech ratolestí (od července do srpna máme narozeniny my s bráchou a dokonce i bráchova přítelkyně), a protože se nikdo neměl k tomu rozhodnout, kam teda vlastně zajdeme na oběd, potažmo kam si uděláme výlet či procházku, zbylo to na mě (všichni hlásili jen: "Mně je to jedno, vyber si ty."). Při pátrání po vhodných místech jsem samozřejmě koukala i na Krumlov, protože hospoda Na Louži, na kterou mě naučili Barjohovi, vaří i bezlepkově a moc dobře, no a při té příležitosti jsem zjistila, že jsou v Českém Krumlově celý víkend Svatováclavské slavnosti, o kterých jsem upřímně nikdy předtím neslyšela (takže by mě nenapadlo něco takového hledat), až jsem si říkala, že možná koronavirus proměnil každou i sebemenší příležitost v šanci uspořádat nějakou akci :o). Každopádně ale měli krom jiného na programu i komentované prohlídky krumlovských klášterů, kde jsem ještě nikdy nebyla, a protože mi bylo jasné, že by se mnou na to nikdo nešel, zrodila se myšlenka, že si udělám sólo výlet v předstihu před rodinným obědem už v sobotu a přidám k tomu (protože jak jinak, já, když výletuju, tak neznám míru) ještě něco navíc, kam by se mnou taky stejně nikdo nešel – a sice už léta letoucí mám vyhlídnutou krumlovskou kapli na Křížové hoře, která je vždycky vidět nahoře na kopci, když koukáte z Plášťového mostu na město a okolí, a která mě vždycky lákala, protože uprostřed té zeleně vypadala moc hezky (a trochu mi připomínala UNESCOvý kostel na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, kde jsem taky ještě nebyla).
A tak se stalo, že jsem v sobotu 25. září 2021 vyrazila kolmo na autobusové nádraží a asi v půli cesty jsem u své milované Izzy píchla zadní kolo :o(. No, co vám budu povídat, byl to trochu nervák, ale nakonec jsem i tak stihla dojet na nádraží autobusem (kolo jsem zamkla k dopravní značce a prostě pokračovala v cestě pěšky na nejbližší zastávku MHD). Od 11 hod. dopoledne mě totiž v Krumlově čekala komentovaná prohlídka klášterů (za vstupné 190 Kč). V areálu krumlovských klášterů jsem chvíli hledala pokladnu (ale aspoň jsem se v klidu pokochala zahradou, když tam ještě skoro nikdo nebyl), odskočila jsem si na záchod (funguje na kód ze vstupenky) a když jsem si kupovala lístek, slečna pokladní mi s náležitou důležitostí oznamovala, že nás bude provázet Bc. Ivo Janoušek. Já to odkývala a pomyslela si, že to bude asi nějaký profesor či co, ale absolutně nic mi to jméno neříkalo :o). Při čekání na začátek prohlídky jsem se na nádvoří chvilku kochala lidovou muzikou, a hlavně dětským tanečním souborem, a potom se vyrazilo.
Bc. Ivo Janoušek byl nakonec hrozný sympaťák zhruba v mé věkové kategorii, prý místostarosta pro kulturu. O projektu rekonstrukce krumlovského trojklášteří toho věděl opravdu hodně, a hlavně mu nechybělo nadšení, takže povídal strašně hezky a vážně zajímavě. A měl i dobré hlášky typu: "Když se mě na něco zeptáte třikrát, a já vám neodpovím, tak už se mě na to prosím počtvrté neptejte, protože to znamená, že to nevím." :o). Z dotace za půl miliardy zvládli vše zrekonstruovat za neuvěřitelných 17 měsíců a za projekt prý získali i spoustu cen. Začali jsme stručným úvodem právě v zahradě – kláštery byly založeny v roce 1350, nejdřív tedy kostel Božího Těla a Panny Marie Bolestné, potom klášter minoritů a z druhé strany klášter klarisek a vedle minoritů klášter bekyní. Bratři minorité (jedna z větví františkánů) mohli vycházet do ulic a šířili vědění, kázali, naproti tomu klarisky nesměly opustit zdi kláštera, který měl dvojitou bránu se dvěma různými klíči, které měly u sebe dvě různé sestry. Ale i tak to prý byla pocta a o možnost vstoupit do kláštera klarisek se ucházely dcery z nejvznešenějších krumlovských rodin. Klarisky žily uzavřené před světem, mimo vše světské a klášter měl představovat jakousi oázu klidu. Jinak v trávě jsou u budovy kláštera minoritů ještě patrné pozůstatky kaple sv. Anny, u které byl i hřbitov, což je prý také důvod, proč mniši nechali stromům přerostlé větve dolů.
Z objektů jsme se nejdřív podívali do kostela Božího Těla (prý jediný ostatek, který nikdy nikdo mít nemůže), jinak se vlastnictvím ostatků svatých ve středověku dokazovala moc, přičemž nejvíc jich měl údajně Karel IV., který je v Praze také pravidelně vystavoval (v Krumlově se vystavovaly na klášterním náměstí před kostelem). Na mši byli v kostele přítomní úplně všichni – klarisky, minorité, měšťané a panstvo – a to, aniž by se setkali :o). Klarisky měly zakázáno vstoupit na půdu kostela (byl mimo klášter), proto nižší sestry poslouchaly kázání skrz mřížky ve zdi (ještě zatažené gobelínem či látkou) a vyšší sestry v oratoři nahoře (tím do puntíku splnily podmínku, že nevstoupí na půdu kostela :o), jediná příležitost, kdy tak mohly učinit, bylo o jejich pohřbu :o(. Minorité hráli na varhany a účastnili se kázání vzadu za oltářem, kde byly z toho důvodu i varhany umístěny, což je hodně nezvyklé uspořádání. Panstvo neboli šlechta sedělo nahoře na balkóně naproti oltáři a měšťané dole v hlavní lodi v lavicích. V kostele je prý taky jediný oltář smrti v Českém Krumlově a zádušní mše se slouží pouze u něj, přičemž pieta je z roku 1360 a při znovuvysvěcení kostela ji s sebou na slavnostní ceremoniál přivezli bratři Křížovníci, resp. rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou (což jsou současní majitelé klášterů), celá léta prý sochu schovávali, když byl kostel v dezolátním stavu.
Fotky interiéru krumlovského trojklášteří jsem si vypůjčila z jejich oficiálních stránek :o)
V sousedním ambitu je pak kromě krásného žebrového stropu a jedinečných zdobených sloupů k vidění i socha Krumlovské madony – originál se prý v 19. století objevil na periferii města, kde ho koupili rakouští kunsthistorici a nachází se nyní ve Vídni. V Krumlově je umístěna kopie z kopie, která vznikla v rámci jedinečného projektu – na základě 3D skenu byla vytesaná z opuky počítačem a následně dokolorovaná restaurátory. Kopie sochy, ze které byla ta krumlovská zhotovena, se nachází v pražské Národní galerii a pro změnu ji koupili Češi v Rakousku, zašmodrchaný příběh :o).
Navazující křížová chodba v klášteře minoritů byla taky moc pěkná a zajímavostí je, že každá kružba je jiná, unikátní. V obloucích vnějších stěn je pak cyklus lunetových obrazů pojednávající o životě sv. Františka, který už bohužel není kompletní (něco prý bylo rozkradeno), přičemž většina výjevů je barokních s krajinkou a tak, ale jeden obraz (o uzdravení) je renesanční, namalovaný podle grafické předlohy, která prý byla ve své době tak známá a všeobecně považována za krásnou, že přetrvala sto let a malovali ji právě ještě i v době baroka (ze symboliky byla zajímavá kočka, která prý znamenala naději, a proto byla vyobrazená pod křížem s Ježíšem). Jinak byl náš průvodce opět vtipný – řekl nám, že když líčí život sv. Františka teenagerům, říká jim, že Ježíš byl něco jako youtuber a sv. František si hrozně přál být jako on :o). Nám shrnul jeho život tím, že byl prý samé víno, ženy a zpěv, protože pocházel z prominentní šlechtické rodiny, pak ale bojoval ve válce Assisi proti Perugii a málem nepřežil, tehdy se v něm prý něco zlomilo, a když ho potkal žebrák, vyměnil si s ním šaty a od té doby kázal chudobu. Kázal prý také zvířatům a jako jeden z prvních věřil, že i ona mají duši, přičemž mezi prvními mu prý naslouchala sv. Klára, proto také většinou byly vedle klášterů minoritů i klarisky (u nás je nejznámější klášter sv. Anežky v Praze a krumlovský klášter byl prý hned po něm druhým nejvýznamnějším v zemi).
Odtud jsme se odběhli podívat do kaple sv. Wolfganga, která má krásnou barevnou barokní výmalbu (ta je prý velmi vzácná, protože je jednou z největších dochovaných u nás). Líbilo se mi slepé okno ve zdi (evidentně pozůstatek přebudovávání a rozšiřování :o), to prý bylo vzorem pro restaurátorské práce v křížové chodbě, protože tam byly sloupky v oknech dřevěné a nevědělo se, jak vypadaly původní kamenné originály a kde v nich byly umístěny kovové mřížky. Jinak pod barokní vrstvou maleb se samozřejmě skrývaly předchozí starší malby, ze kterých byl odkryt gotický sv. Kryštof. Vtipná byla i spojovací chodba vedoucí do prostoru za oltářem, která byla vyzdobena v té době moderní a pokrokovou šablonovou výmalbou a prý už z dob, kdy tam žili mniši, je v ní patrné vandalské vyškrabávání obličejů do vzoru :o). Jinak podlaha v kapli sv. Wolfganga je de facto "plovoucí", udělali pod ní totiž odvětrávání a kolem zdí nechali mezery, kudy proudí vzduch, aby se rychle odvedla veškerá vlhkost ze zdí. A vtipný byl i postřeh našeho průvodce k italsky působící fresce stigmatizace, kde jsou prý jakoby "laserové" čáry od Ježíše k Františkovým rukám, což působilo nezvykle živě a podobné výjevy prý v našich končinách nebyly vůbec běžné.
Potom jsme se vrátili do ambitu a vešli do původního rajského dvora, kde nyní uprostřed stojí barokní kaple s Černou madonou Einsiedelnskou, která je kopií podle švýcarské předlohy (proto to krkolomné přízvisko) a kterou společně s kaplí daroval klášterům v roce 1680 Jan Kristián z Eggenbergu se svou chotí. Obraz prý přilákal do Krumlova hodně poutníků (a s nimi samozřejmě i hodně peněz :o), ale nejvtipnější byla asi poznámka o tom, že byť se běžně panenka Marie zobrazuje s bledou pletí, tedy podobná ženám žijícím v našem podnebném pásu, původní Marie pocházela z Izraele, a tudíž byla ve skutečnosti asi přece jen lehce tmavší pleti :o)
Jinak v ambitu jsme byli ještě upozorněni na náhrobní kámen alchymisty Antonína Michaela z Ebbersbachu, který prý za Viléma z Rožmberka spravoval těžbu stříbra a zlata, postavil si po městě několik domů (včetně domu č. 77 v Široké ulici, kde údajně dodnes straší jeho duch) a těžbu přivedl na buben, takže ho pak Petr Vok dal zavřít do věže, kde údajně zemřel. Nicméně bohatě zdobený a dokonce kolorovaný náhrobní kámen si podle všeho nechal vyrobit již dávno před tím, a proto na něm taky není uvedeno datum smrti :o). Náhrobek byl prý objeven při rekonstrukci kláštera, kde byl otočený popsanou stranou dolů, ale nyní byl znovu osazen do zdi.
Při naší prohlídce jsme se i dotkli tématu i spojovací chodby, která vedla pod střechami krumlovského zámku a přilehlých domů na Latránu a nad bránami a spojovala zámek s krumlovskými kláštery (resp. se zdejším kostelem, aby mohl panující rod přejít suchou nohou) a dále s kostelem sv. Jošta až k někdejšímu panskému sídlu Rožmberků v dnešním pivovaru Eggenberg (na opačnou stranu se pak chodbou chodilo do zámeckých zahrad a barokního divadla). Chodbu nechal vybudovat Vilém z Rožmberka (který také mimo jiné spojil krumlovská města v jedno, za Lazebnickým mostem prý začínalo druhé město, proto má i svůj kostel) a kdyby se dochovala v celé své původní délce (bohužel byla poničena požárem) téměř 900 metrů, byla by nejdelší v Evropě a předčila by tak podobnou chodbu ve Florencii od architekta Giorgia Vasariho, spojující Palazzo Vecchio se zahradou Boboli a palácem Pitti.
Když jsme prohlídku krumlovského trojklášteří po hodině a něco ukončili, omrkla jsem si ještě jednou zahrady a klášterní vinohrad sahající až k řece (prý proto se téhle čtvrti taky říkalo Tramín, podle vína, které se tu kdysi pěstovalo :o), a potom jsem zvolna vyrazila za svým dalším cílem, a sice k poutnímu areálu na Křížové hoře. Cestou jsem se mohla kochat překrásným Českým Krumlovem, zatímco jsem šlapala z náměstí za řeku a ještě dál, kolem synagogy až do modernějších částí a stále vzhůru :o).
Nechala jsem se vést mapami v mobilu nejkratší cestou vzhůru, což bylo znát nejdřív v šůskách a průchodech mezi ploty zahrad a později ještě v příkřejších kopcích za posledními domy, kde vedla podél polí a luk uzounká pěšina sklonem připomínající sjezdovku :o). Opět jsem dělala své "pauzy na focení", abych se vydýchala a při příchodu na místo nefuněla jak parní lokomotiva :o), a zhruba za třičtvrtě hodiny jsem dorazila ke kýženému cíli.
K samotné kapli vede hezká stromová alej, což působilo až skoro majestátně. Českokrumlovský poutní areál na Křížové hoře je barokní a srdce tvoří osmiboká kaple z roku 1710 obklopená stejně osmibokým ambitem, tedy krytou poutní chodbou s arkádami. Ambit byl údajně dostavěn v letech 1715 až 1720 a vzhůru na kopec vede z města také křížová cesta se šesti výklenkovými kapličkami z let 1750 až 1755, po které jsem šla pak zpátky na autobus :o).
Celý areál byl důkladně zrekonstruován už v roce 1991, i přesto však byl dlouhou dobu prázdný a veřejnosti nepřístupný, což se změnilo až v roce 2016. Mně připadal poměrně maličký a lehce stísněný, vzhledem k tomu, že prostor mezi ambitem a středovou kaplí není nijak velký, není vlastně v lidských silách kapli vyfotit celou :o(. I tak tam ale bylo pěkně, což ještě podtrhovalo příjemné sluníčko babího léta. Vstupné je dobrovolné a slouží na provoz a opravy, přičemž z kopce je i nádherný výhled do okolí a na Český Krumlov (v což jsem tak nějak i doufala :o).
Vlevo kaplička č. 1 přímo u poutního areálu
Tady kaplička č. 2 (na rozdíl od Římova tady nebyly nijak pojmenované)
Zpáteční cestu jsem si zvolila mírnější, tzv. křížovou cestou, tedy kolem šesti poměrně velkých kapliček, přičemž zpravidla vidíte od jedné kapličky ke druhé a ta poslední z nich je už opravdu ve městě, v takové poklidné čtvrti rodinných domků, de facto uprostřed křižovatky :o)
Kaplička č. 3
Kaplička č. 4 na dohled od své předchůdkyně :o)
A tady ještě jednou kaplička č. 4 a dále kaplička č. 5 a 6 už přímo ve městě mezi domy (či na křižovatce :o)
Na zastávku na Špičák jsem to vzala kolem divadla a vyhlídkové terasy naproti hotelu Růže, kde jsem se nezapomněla náležitě pokochat :o). Kousek odtud jsem si koupila pití a líným krokem se courala dál přes náměstí a Latrán zpět na autobusovou zastávku a potom domů. Ale výlet to byl parádní a krásně slunečný sobotní den jsem využila opravdu na maximum, nehledě na ušoupané nohy :o)
