Když jsem na tenhle film narazila na webu a zkoukla upoutávku, bylo mi jasné, že pokud to jen trošku půjde, budu ho chtít vidět v kině. A tak se i stalo :o). Konkrétně v sobotu 5. února 2022.
Hned od začátku se mi hodně líbil nápad s hrdinou na vozíčku (a ještě v podání fešáckého Vladimíra Polívky – ten kluk zraje jako víno :o), Ženy v běhu, které měly údajně stejné tvůrce (alespoň podle plakátu, jmenovitě jsem to nezkoumala :o), se mi líbily, takže to byla víceméně sázka na jistotu, která se naštěstí i potvrdila. Je mi jasné, že se najdou lidi, kterým to bude připadat přehnaně cukrkandlové,
Neboli to, co vidíte v upoutávce, skutečně dostanete, plus navíc pár úsměvných a několik hodně vtipných momentů či hlášek. Jednoznačně nejvtipnějším elementem celého filmu je pak předškolák Honzík, byť jsem se v jednu chvíli zarazila nad trochu nucenou hláškou jako vystřiženou z Troškova Kameňáku, kdy je vám jasné, že to někdo slyšel jako vtip a rozhodl se to převést na filmové plátno, ale naštěstí to bylo asi jediné zaskřípání a dialogy jinak fungují v pohodě. Asi ve třetině filmu jsem se sice přistihla, jak se podivuju nad tím, že to pořád vypadá prostě jen jako vyprávěné lovestory bez zádrhelů – jakože potkali se, líbili se jeden druhému, konec zvonec, žili spolu šťastně až do smrti – což mi přišlo až trochu moc jednoduché i na romantickou komedii, ale naštěstí měli tvůrci dost rozumu a nějakou tu zápletku tam přece jen vymysleli, abychom si nemuseli připadat úplně pitomě, že se nám líbí absolutní vymývárna mozku :o)
Vladimíru Polívkovi to ve filmu vážně sluší a má ode mě pochvalu i za to, že měl hodně vychytaný posez opravdového vozíčkáře, to klobouk dolů, že se na to v rámci žánru romantické komedie nevyprdli, ale věnovali pozornost i takovýmhle detailům :o). A taky se mi líbily přesahy do reality, kterým ve filmu nechali prostor – jakože postava Bolka Polívky vždycky toužila dělat klauna nebo že postava Vladimíra Polívky dělá překladatele z francouzštiny – opět drobnosti, ale strašně milé (navíc tak vymysleli zaměstnání, které může vozíčkář reálně provozovat :o). Pejskaři zas ocení etudy s basety, i když mně osobně trochu děsily ty jejich tlapy – nikdy předtím jsem si nevšimla, jaké pařezy tyhle psiska mají :o) – a dietní chyby, kterých se filmoví páníčci dopouštěli (i když chápu, že utopenci byly pak součástí další zápletky). U Srdce na dlani si zkrátka přijdou na své všechny generace diváků, od seniorů po děti školou povinné, za což před tvůrci taky smekám, protože to není úplně jednoduché splnit :o)
Já ve výsledku odcházela z kina dobře naladěná, se spokojeným úsměvem na rtech a prosluněným pocitem zrelaxovanosti, skoro jako bych absolvovala masáž nebo něco podobného :o). Takže pokud jste Srdce na dlani ještě neviděli, můžu vám ho vřele doporučit :o)