Letošní poslední lednová přečtená kniha, kterou mi kdysi dávno někdo doporučil v souvislosti s jinou skvělou přečtenou knížkou s názvem Aspoň trochu norm/... a tématem posttraumatického stresového syndromu vojáků vracejících se z válečné zóny, a protože se jedná o dílo z roku 2015 a knížka se už nedala koupit, dostala jsem se k ní až teď, kdy jsem využila, že mám po letech průkazku do knihovny a jednoduše jsem si ji v rámci svých knihovnických žní půjčila :o)
"Fishere, prosím, nedělej to!" žadoním skrz slzy. Stojím na prahu naší ložnice, pažemi si objímám trup a dívám se, jak se rázně pohybuje po místnosti.
Strhává moje oblečení z ramínek ve skříni, rve ho ze zásuvek prádelníku a všechno cpe do dvou otevřených kufrů, které položil na postel.
Už dva měsíce na mě skoro nepromluvil, zato teď úplně obrátil a říká mi mnohem víc, než jsem kdy chtěla slyšet.
"Skončili jsme. Je po všem. Balím ti věci a odcházíš!" usekává. Z nočního stolku vezme moje knížky a čtecí brýle a hodí je na hromadu zmuchlaného oblečení.
Pádím přes místnost a popadnu ho za paži, odhodlaná přimět ho k rozumu, ale on se mi vytrhne, vrátí se k šatníku, chňape po mých botách a nabere si je do náruče.
"Můžeš s tím laskavě přestat a mluvit se mnou?" ječím, přitočím se k němu zezadu a hmátnu po botách v jeho ruce.
Vyhne se mi, aniž se na mě podívá.
"Není o čem mluvit. Je naprosto jasný, o co jde. Všechno je v háji. Copak to nechápeš? Krachlo to, všechno krachlo, a ty musíš kurva odejít!" řve a vyklopí náruč bot do kufru.
Otřásám se strachem a vzlyky, které se usilovně snažím potlačit. Udělala jsem všechno, co jsem mohla. Pokusila jsem se jeho chování přehlížet, zkusila jsem číst odborné knihy a hovořit se ženami, jejichž manželé taky absolvovali vojenské mise v zámoří, ale nic nepomáhalo. Žádný návrh nezabral a nic z toho, co jsem udělala, neproniklo skrz zeď, kterou si Fisher vztyčil v mysli, aby se ode mě izoloval. Udělala jsem chybu, když jsem při snídani ledabyle navrhla, že by neškodilo, aby si promluvil s psychologem, protože v tu chvíli se můj svět rozpadl na kusy.
"Nic nekrachlo, Fishere, jen se to trochu zaseklo," šeptám skrze slzy. "Po všech těch letech, po všem, čím jsme si společně prošli a co jsme překonali, mě prostě nemůžeš jen tak nechat. Chci ti jen pomoct, chci, aby ses zase usmíval a smál, chci, abys byl šťastnej."
Cynicky se uchechtne a konečně se ke mně otočí čelem. Založí si paže na hrudi a upřeně se na mě zadívá. Má v očích tolik nenávisti a nechuti, až mě to děsí. Muže, který se na mě záštiplně mračí, nepoznávám.
"Mně pomoct nemůžeš, a po pravdě mám pocit, že tvoje snažení je pěkně trapný..."
Rty se mi chvějí, jak se pokouším zadržet slzy... Vím, že bych se měla jednoduše sebrat, odejít a dát mu čas, aby se uklidnil. Vím, že pil, a vím, že alkohol ty jeho noční běsy a děsivé vzpomínky, co ho věčně pronásledují, ještě zhoršuje. Měla bych se stáhnout a počkat, až vypustí páru, ale já to neudělám. Nikdy jsem od něj nedokázala odejít a nepřipadá to v úvahu ani teď, kdy je úplně napadrť a trpí. Nehledě na to, co říká, vím, že mě potřebuje. Vždycky tvrdil, že já jsem jediná, kdo ho umí zbavit utrpení, když je na dně. Momentálně je víc než na dně a já ho odmítám opustit, i když dělá všechno, co může, aby mě odehnal.
"Ty to nemyslíš vážně," prohlásím, ale vzápětí, soudě podle jeho nesmlouvavého pohledu, mě s hrůzou napadne, že se možná pletu. Možná že všechny ty strašné věci, co mi říká, tentokrát opravdu myslí vážně.
Bezcitně se zasměje, spustí paže k bokům a vykročí ke mně. Couvám před ním a zastavím se, až když za zády ucítím stěnu ložnice. Fisher mi nenahání strach, Fisher mi nikdy nemůže nahnat strach, ale tohle není Fisher. Je to neznámý člověk..." (str. 51-53)
Přiznám se, že jsem podle anotace rozhodně čekala něco jiného, něco víc temného a depresivního (protože i Aspoň trochu normální mělo své depresivní a dojemné momenty), ale Maják v bouři je napsaný víc odlehčeně, žádná úplná depka, až mi to stylem vyprávění dost připomínalo knížky Nicholase Sparkse, neb je to víc než cokoli jiného spíš fakt romantika. Ale upřímně řečeno vůbec mi to nevadilo. Kniha je skvěle napsaná z pohledu obou hlavních hrdinů, takže se ve vyprávění střídají jak bývalý voják Fisher, který se po terapii vrací zpět do svého rodného maloměsta, aby napravil, co způsobil, tak jeho bývalá manželka Lucy, která ve městě vede penzion (jsou na ostrově, takže proto ten maják :o), a navíc se se současností střídají i flashbacky do minulosti, které čtenáři postupně ozřejmí, co se všechno stalo. Moc se mi líbil onen propastný rozdíl, když Lucy vzpomínala na některé hodně hnusné scény z jejich společného života, oproti tomu, jak je pak Fisher popisoval ve svém terapeutickém deníku s veškerým kontextem toho, co se dělo uvnitř jeho mysli, že jste viděli všechnu jeho bolest a beznaděj a vše, co ho k tomu vedlo. Autorce se podařilo perfektně vystihnout, že i když Lucy Fishera skutečně milovala, v tak emocionálně vypjaté situaci v jeho zraňujících slovech nevnímala nic víc a nebyla schopná odhalit, že je to vlastně prosba o pomoc, protože tak to prostě je, všichni jsme jen lidé, všichni jsme zranitelní a v podobných situacích se těžko hledá odstup nebo nějaké skryté motivy (to by zvládl asi jen robot), prostě v tu chvíli řešíte to, co říká a jak vás to bolí.
"Možná bychom se zase měli poohlédnout po odborné pomoci."
Lucyina poznámka pronesená při snídani mi běží hlavou jako na zvukové smyčce. Kopnu do sebe dalšího panáka whisky a prázdnou skleničkou mrštím přes kuchyň. Roztříští se o kredenc a střepy se rozlétnou po podlaze.
Jsem napadrť, stejně jako ty zatracený kusy skla. Vím to a Lucy to ví taky. Psychiatr mi nepomůže. Nic mi nepomůže. Dneska ráno se na mě dívala soucitně, a já už to dál nevydržím.
Venku něco hlasitě bouchne. Ihned padnu na zem a zakryju si hlavu pažemi. Ztěžka oddychuju a vleže čekám na zvuky palby a žahnutí střely, co mi pronikne kůži do těla. Když se nedostaví žádné zvuky ani bolest, otevřu oči a uvědomím si, že ležím na podlaze v kuchyni.
"Co je to s tebou, ty hovado blbý?" zahučím polohlasně, zvednu se ze země, napochoduju k lince pro jinou skleničku a pro poloprázdnou láhev whisky. Naliju si jantarovou tekutinu do půlky sklenice a jediným lokem ji vypiju.
Už tady nesmí zůstat, nesmí mě vidět takhle. Klame sama sebe, jestli si myslí, že mi pomůže nějakej cvokař v kvádru, co bude rozebírat jak mě, tak to, čím jsem si prošel, zatímco budu v jeho ordinaci ležet na pohovce a vylívat si mu srdce. V téhle fázi mi už nepomůže nic. Čím rychleji si to uvědomí, tím rychleji odsud může vypadnout a dostat se ode mě co možná nejdál.
Třesoucí se rukou hmátnu po whisky a napiju se rovnou z láhve. Skleničku nepotřebuju. Když něco zaskřípá nahoře v patře, odtrhnu si láhev od rtů. Rázně ji postavím zpátky na linku, jdu do podřepu a tiše se pohybuju domem, přebíhám ode dveří ke dveřím a po špičkách vyběhnu po schodech, tak jak mě to učili. Jediné, co chybí, je uklidňující tíha pušky v ruce.
"KDO JE KURVA TAM NAHOŘE?" křiknu, když jsem v polovině schodiště. "NAŠIJU TO DO TEBE, TY HAJZLE! MÁŠ TO SPOČĺTANÝ!"
Rozkopnu dveře do ložnice, vpadnu do místnosti a před sebou místo postele a prádelníku vidím písek a obrněná vozidla. Padnu na zem a plazím se kupředu s vědomím, že v bezpečí budu jedině tehdy, když se dostanu k našemu konvoji. Ruka mi sjede k boku pro pistoli, ale nenahmatám ji. Nemám u sebe zbraň. Proč jsem kurva beze zbraně? Mariňák by neměl udělat bez pistole ani krok. V dálce slyším střelbu a výbuchy. Plazím se rychleji, tisknu tělo k zemi a držím hlavu dole.
"KRYJTE MĚ! AŤ MĚ KURVA NĚKDO KRYJE!" ječím, zarývám prsty do písku a pohybuju se, jak nejrychleji umím.
Hlavou narazím do balvanu. Honem zavřu oči a zatřesu hlavou, abych zahnal bolest. Když je zase otevřu, uvidím pod sebou smetanově bílý koberec a přímo před obličejem manželskou postel s bledě modrými lůžkovinami. Žádný písek, žádný balvan, žádný obrněnec ani konvoj. Jen ložnice, kterou sdílím se svojí manželkou.
"Kristepane... Bože, co se to se mnou děje?" brblám, zvednu se z koberce a rozhlížím se kolem sebe, zamrkám, abych se ujistil, že co vidím, je skutečné.
"Musím ji odsud dostat pryč. Už tady nesmí zůstat ani minutu," hučím si sám pro sebe, pádím k průchozí šatně a z horní police strhnu dva kufry. Běžím s nimi k posteli, hodím je na pokrývky, rychle rozepnu zip a trhnutím otevřu víko.
Jdu ke skříni, vytáhnu svrchní zásuvku, popadnu její ponožky, podprsenky, spodní prádlo, prostě cokoli, co se mi vejde do náruče, pak spěchám zase k posteli a všechno hodím do prvního kufru.
"Fishere, co to krucinál vyvádíš?"
Hlas ode dveří mě vyleká. Trhnu sebou a mechanicky sáhnu k boku pro pistoli. Když vidím, že tam stojí Lucy a nechápavě si mě měří, drtivý nával studu mě málem srazí na kolena. Sáhl jsem pro pistoli. Sáhl jsem pro svoji zatracenou pistoli! Kdyby byla tam, kde má být, místo zamčená v pouzdře v obývacím pokoji, mohl jsem ji zastřelit. Mohl jsem ji vytáhnout na ni a střelit ji rovnou do hrudi.
"Odcházíš. Ihned. Už na to nemám trpělivost," oznámím jí. Výjev přede mnou se rychle mění. V jednu chvíli vidím, jak ve dveřích stojí ona, a vzápětí je tam vzbouřenec s pistolí namířenou na mě.
Ozbrojený chlap zmizí stejně rychle, jak se objevil, a já spatřím Lucy, svoji nádhernou Lucy, jak stojí ve dveřích a oči se jí plní slzami.
"Fishere, nedělej to, prosím!" žadoní a po tváři jí stéká první velká slza.
Nevěnuju jejímu hlasu pozornost, i když se mi zařezává do srdce a nutí mě, abych si to rozmyslel. Otočím se a běžím k průchozí šatně, strhávám z ramínek oblečení, nabírám do náruče sukně a šaty a džínsy. Vyjdu ven, znovu se zastavím u prádelníku, vytáhnu spodní zásuvku a popadnu, co ještě dokážu pobrat.
Všechno hodím do druhého kufru a sleduju, jak se přetváří v improvizované výbušné zařízení ležící v písku. Vyženu obrázek z mysli a snažím se, abych se nepozvracel.
"Skončili jsme. Je po všem. Balím ti věci a odcházíš."
Promiň, miluju tě, odpusť mi, prosím.
Popadne mě za paži, ale já se jí vytrhnu. Nesmím dovolit, aby se mě teď dotkla. Když jí to dovolím, všechno bude špatně. Potřebuju její doteky, toužím po jejích dotecích, nevím, jak bez jejích doteků dokážu žít...
Ale mnohem důležitější je, aby byla v bezpečí.
Prosí a škemrá, naléhá, ať na ni mluvím, ať s ní jen promluvím. Nemá ponětí, že nemůžu. Nemůžu jí vysvětlovat, co se mnou momentálně je a že jsem naprosto a totálně v hajzlu.
"Není o čem mluvit. Je naprosto jasný, o co jde. Všechno je v háji. Copak to nechápeš? Krachlo to, všechno krachlo, a ty musíš, kurva, odejít!"
Promiň, miluju tě, odpusť mi, prosím.
Jak se mě pokouší zastavit a přinutit mě, abych ji poslouchal, ložnici prosytí její hlas. Nesnesu to. Nesnesu zvuk jejího hlasu, je utrpení poslouchat všechna ta milující slova, co mi říká. Zařezávají se do mě a rvou mi útroby, jako byl bych zatracená ryba, kterou někdo kuchá. Vím, že neodejde. Nikdy mě neopustí, přestože je to nezbytné. Přestože to MUSĺ udělat. Musí být v bezpečí a já chci, aby pochopila, že to je jediný způsob, jak ji ochránit před člověkem, kterým jsem se stal." (str. 106-109)
Maják v bouři je jednoznačně čtivě napsaný, až se mi nechtělo odtrhnout od stránek, přičemž navzdory poměrně temnému tématu posttraumatického stresového syndromu se autorce podařilo vdechnout příběhu jakýsi pohodový podtext, který je ve většině kapitol mezi řádky znát, protože hlavní hrdina už je de facto z největšího srabu venku, absolvoval terapii a teď se jen snaží vypořádat se vším, co napáchal, když nebyl úplně při smyslech. Je z toho tudíž cítit naděje :o). Navíc se oba hlavní hrdinové evidentně stále milují, takže při čtení tak nějak tušíte, že jde spíš o to, že bude muset Fisher přesvědčit Lucy, že už je v pořádku a že nic z toho, co jí tehdy řekl, nemyslel vážně a dělal jen proto, aby ji ochránil před sebou samým, což samozřejmě nebude jednoduché, protože jí opravdu hodně ublížil (včetně toho, že se s ní rozvedl) a zasáhl ji na nejcitlivějších místech, ale z Luciiných pasáží je jasné, že k Fisherovi navzdory všemu pořád něco cítí, a tak si říkáte, že se to snad spraví. Postavy jsou pěkně propracované, mají svoji minulost a rodinné vztahy, které nejsou vždy úplně ideální, což mi přišlo příjemně reálné, na druhou stranu, pokud ale čekáte nějaké bližší popisy válečných scén a toho, co Fishera traumatizovalo, tak budete zklamaní. Kniha se totiž věnuje opravdu jen víceméně vztahu Fishera a Lucy, ale já jsem si čtení užila (částečně i během těch svých pár lednových lenivých dopolední), a to že se jednalo spíš o romantiku, než o psychologický román, mi vlastně vůbec nepřekáželo (naopak to hezky podtrhovalo pohodu válení se s knihou a snídaní v posteli :o), byť uznávám, že ten konec nemusel být až takové drama, s hurikánem a tak (takhle to bylo opravdu hodně Sparksovské :o), ale jinak dobrý, Aspoň trochu normální podle mě nicméně pořád zůstane v téhle oblasti číslem jedna, protože tím, že nejde až o takovou romantiku, ji považuju za krapet hodnotnější čtení než Maják v bouři, i když i u něj jsem ráda, že jsem si ho přečetla :o)
"Už je to týden, co jsem zašla do Tripova domu a Fisher mě ve sklepě políbil. Tak jo... Na tom polibku jsem měla stejný podíl jako on, ale právě to se pokouším vyhnat z mysli, zvlášť když jsem strávila skutečně vydařený týden se Stanfordem. Proti očekávání se mi ho podařilo přemluvit, abychom se vyhnuli centru města a zůstali u mě v penzionu, abychom náhodou nenarazili na mého bývalého manžela. Mám v úmyslu vytvořit mezi námi odstup a přestat na něj myslet, abych se mohla plně zaměřit na Stanforda.
Bohužel to nefunguje...
"Co tě žere?"
Jsem na všech čtyřech v jedné koupelně pro hosty, když se ode dveří ozve Elliin hlas.
Ohlédnu se přes rameno. "Nic mě nežere," zalžu, odvrátím se a pokračuju v práci.
"Hajzlíky myješ, jen když jsi podebraná nebo rozčílená. Tak to vyklop, kotě."
Věnuju se práci jako o život, ještě přitlačím a odfouknu si z obličeje pramínek vlasů, který se mi uvolnil z ohonu.
"Není co. Ty koupelny byly hnusný, a protože všichni hosti jsou na pláži, napadlo mě, že začnu s úklidem včas, abys to nemusela dodělávat, až budeš mít hotový oběd."
Zasměje se a vejde do koupelny, vytrhne mi hadr z ruky, vyklepe ho a strčí mi ho pod nos.
"Jasně. Takže jsi jen tak sáhla pro jedno starý Fisherovo triko a začalas jím drhnout mísy. Pokud si dobře vzpomínám, právě v tomhle triku jsi ještě před týdnem spala," prohlašuje.
Nakloním se, vztekle jí vyrvu triko z ruky a věnuju se započaté práci. Krucinál, to triko jsem fakt měla ráda. Bylo jedním z těch, co nosil Fisher ve výcvikovém táboře, šedé, vpředu s černým nápisem Námořnictvo. Po letech praní jsou písmena tak vybledlá, že jsou sotva čitelná, a tkanina je tak prodřená, až mám strach, že se příště v pračce rozpadne. Ale stejně to triko miluju. Spadá mi až do poloviny stehen a slouží jako dokonalá noční košile. Kromě toho se v něm snadněji myslí na Fishera a sní o Fisherovi – což musí přestat...
"Lucy, tvůj bývalý manžel a tvoje životní láska se před třemi týdny vrátí na ostrov a já si nemůžu nevšimnout, že od té doby jsi ke Stanfordovi daleko pozornější. Prostě se chováš tak, abys všem ukázala, jak vy dva jste spolu šťastní – jenomže já tě znám jako vlastní boty. Vím, že je pro tebe strašně těžké ho po tak dlouhé době zase vidět. Ale přede mnou se nemusíš přetvařovat. Víš, že mi můžeš říct cokoli."