Amy Harmon: Vítr to ví

Po přečtení autorčiny předešlé knihy Meč a ptáček, která se mi opravdu hodně líbila, jsem dvakrát neváhala a její další knihu jsem si nechala dát k narozeninám :o). Vítr to ví je však úplně jiná a přiznám se, že jsem ze začátku měla problém se začíst a nechat se pohltit dějem a po přečtení autorčina doslovu mi došlo, v čem je problém – autorka ten začátek podle mě psala tak trochu pro sebe, takže je tam hodně osobních odkazů (příhody s řízením vlevo a dojmy z Irska) a de facto věcí, které tak úplně nesouvisí s hlavním příběhem a vlastně by tam vůbec nemusely být. Navíc jsem na tom začátku měla problém i naladit se s hlavní hrdinkou na stejnou vlnu, protože spisovatelka, která si není schopná ani sama uvařit a vlastně nějak fungovat v reálném světě, jako by měla i v 21. století na všechno poskoky a služebné, byla tak na hony vzdálená běžnému životu, že pro mě bylo hrozně těžké si něco takového představit, nedej bože se do toho vžít.

Jakmile se však Anne ocitne v minulosti, příběh si mě začal postupně získávat a já se přistihla, že musím číst dál a dál, abych se dozvěděla, jak to celé dopadne :o). Ve výsledku bych řekla, že Vítr to ví je o poznání hodnotnější čtení než Cizinka Diany Gabaldon, ke které je kniha hojně přirovnávaná (ano, jde o předlohu stejnojmenného seriálu, na který jsem začala znovu koukat právě na základě knížky Vítr to ví, jakože pro srovnání :o), Vítr to ví je totiž psaný niternějším, poetičtějším stylem, je o fous tklivější (asi v duchu irské tradice :o) a přece jen méně akční (i když o dějové zvraty v něm rozhodně není nouze), protože na rozdíl od Cizinky plné středověkých bitev, řeší spíš osudy jedné rodiny, resp. hlavních hrdinů.

"Záchranná vesta s utrženým popruhem byla pryč. Boty mi sklouzly z nohou, jakmile jsem začala šlapat vodu. Nasáklé oblečení bylo těžké, pletený svetr mě stahoval dolů, i když jsem se snažila plavat ve směru, odkud se ozývalo hvízdání.

"Je tam někdo?" zavolala jsem znovu, můj hlas zněl v panice ostře a zařezávala se do husté mlhy.

Najednou se vynořila vybledlá červená loďka podobná té, kterou jsem si půjčila od Jimma Donnelyho, a klouzala ke mně jako nějaký mořský had. U vesel seděl nějaký muž, jeho rysy zkreslovala hustá mlha, ale zaslechla jsem ho překvapeně zaklít.

Bylo mi příliš zima na to, abych dokázala rozpoznat, jestli jsou to halucinace, nebo umírám, nebo možná obojí. Obličej, který na mě shlížel, mi ale připadal podivně podvědomý. Mohla jsem se jen modlit, aby to nebyla představa.

"Dokážete se zachytit loďky? Vytáhnu vás nahoru," vybídl mě. Měla jsem pocit, že vztahuji ruce k přeludu, ale ucítila jsem pevnou hmotu. Loďka byla skutečná, stejně jako ten muž, ale dokázala jsem se jen držet. Byla jsem tak vděčná, že jsem se rozplakala.

"Dobrý bože, kde jste se tu vzala?" Chytil mě za ruce a pevně držel zápěstí. Potom mě vytáhl nahoru do loďky, aniž bych mu v tom jakkoli pomohla. Ucítila jsem náraz a otřela jsem se bokem o loďku, vykřikla jsem a jeho pozornost upoutala krev řinoucí se mi z břicha.

"Co to sakra je?" sykl a já znova vykřikla. "Co se vám stalo?" Dno loďky bylo jako obláček, já byla jako hadrová panenka, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem ani nedokázala zaostřit na jeho tvář. Vytáhl mi ruce ze zmáčeného svetru, který mi tak komplikoval plavání. Cítila jsem jeho ruce na kůži, třel ji, aby se mi do končetin vrátilo alespoň trochu tepla. Přiměla jsem se otevřít oči, abych mu šeptem poděkovala. Jeho tvář byla hrozně blízko, rámovala ji kšiltovka, jako měli i ti muži v bárce, pod ní měl modré oči, ale světlé jako ta mlha. Vytřeštil je, když mi upřel pohled do tváře.

"Anne?" zeptal se. Zřetelná změna tónu i pohled, s jakými vyslovil mé jméno, mi připadaly zvláštní, stejně jako moje složitá situace.

"Ano," zašeptala jsem a přiměla se ta slova vypustit mezi strnulými rty. Nedokázala jsem udržet oči otevřené. Měla jsem pocit, že ho slyším pokládat tu otázku ještě jednou, tentokrát naléhavěji, ale jazyk jsem měla těžký stejně jako celou hlavu a nedokázala jsem odpovědět. Ucítila jsem ruce na halence, jak mi ji stahuje z těla a svléká přes hlavu. Protestovala jsem tím, že jsem látku sevřela, ale jen slabě.

"Potřebuju zastavit krvácení a zahřát tě," oznámil rázně a odsunul moji ruku. Zaklel, když viděl, co hledal.

"Střelili tě. Co to sakra je?" Jeho přízvuk připomínal ten Eoinův. Byl tak uklidňující a známý, že mi připadalo, jako kdyby mě našel Eoin. Unaveně jsem přikývla. Ano, postřelili mě. Ani já to nechápala, ale byla jsem hrozně unavená. Příšerně.

"Podívej se na mě, Anne. Neusínej. Ještě ne. Drž oči otevřené."

Poslechla jsem ho a on se mi zadíval do očí. Kromě té čepice měl tvídový kabát přes vlněnou vestu a hnědé kalhoty, jako kdyby se vypravil na mši, ale potom se rozhodl jít raději na ryby. Vysoukal se z kabátu a vesty a strhl košili, ve spěchu odlétaly knoflíky. Zvedl mě a opřel o sebe, hlavou jsem mu spočívala na hrudi, na níž měl teď jen spodní prádlo s dlouhým rukávem. Voněl po škrobu, mýdle a kouři z komína. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Potom mi omotal svoji bílou košili kolem břicha, vytvořil z ní obvaz a zavázal ho rukávy. Svůj kabát mi přehodil přes ramena a zahříval mě vlastním teplem.

Zničím oblečení, bude celé od krve, pomyslela jsem si unaveně, když zapínal knoflíky. Potom mě znovu uložil na dno loďky, pevně mi přitáhl kabát a přes něj přehodil ještě něco dalšího. Pokoušela jsem se otevřít zase oči a podívat se na něho pod těžkými víčky.

Muž na mě zíral, v pohledné tváři byl patrný šok. Všimla jsem si, že ta tvář je skutečně pohledná. Měl výraznou čelist s rýhou na bradě, která ladila s vráskami na tvářích a mezi obočím. Znovu jsem si uvědomila, že mi někoho připomíná. Už jsem ho viděla. Snažila jsem se přijít na to kde, ale v mém stavu mi ta podobnost unikala.

Znovu si sedl, chopil se vesel a nořil je do jemných vlnek jezera, jako kdyby chtěl vyhrát veslařský závod. Jeho naléhavost mě uklidňovala. Ví, kdo jsem, a našel mě. To zatím úplně stačí." (str. 56-58)

Vítr to ví se taky hodně věnuje z mého pohledu zajímavým historickým událostem, které tvoří pozadí příběhu, a sice irskému boji za nezávislost a útlakům a restrikcím ze strany Británie (tohle se třeba v našich hodinách dějepisu vůbec neučí, což mi přijde škoda, a docela by mě zajímalo, jak je to s dějepisem v Británii). Upřímně přiznávám, že mě překvapily strašné podmínky, které tam panovaly ještě na počátku 20. století (což vlastně není nijak dávno) – hladomory, bída, fakt, že Irové ve své vlastní zemi většinou nevlastnili žádné pozemky (ty byly v rukou britské šlechty), měli omezená práva, to mě docela chytlo za srdce, a i když nejsem zastánce militantních řešení, tak nějak jsem chápala, co je k těm extrémním akcím dohnalo. Vždycky mi přijde hrozně smutné takhle sledovat dějiny a vidět, že by stačilo tak málo, aby se některé tragédie vůbec nestaly nebo aby se lidé spolu domluvili.

1. října 1920

"Často jsem přemýšlel, jestli bychom my Irové byli stejní, kdyby se Angličané chovali lidštěji. Kdyby byli rozumní. Kdyby nás nechali vzkvétat a prosperovat. Obírali nás o všechna práva, měli pro nás jen posměch. Chovali se k nám jako ke zvířatům, a přesto jsme se nepodvolili. Od dob Cromwella žijeme pod anglickou nadvládou, ale přesto jsme stále Irové. Náš jazyk je zakázaný, ale stále jím hovoříme. Náboženství je vytlačované, ale stále ho praktikujeme. Když zbytek světa procházel reformací a opustil katolickou víru kvůli novým myšlenkám a vědeckým poznatkům, my jsme se zatnuli. Proč? Protože podvolit se by znamenalo, že Angličané vyhráli. Jsme katolíci, protože nám říkali, že jimi být nemůžeme. Pokud se člověku někdo snaží něco vzít, bude po tom toužit ještě víc. Když mu řeknete, že něco nesmí, z hloubi duše se na to zaměří. Jediná naše vzpoura je naše identita." (str. 222)

Jinak lví podíl na tom, že mě kniha tak chytla a doznívala pak ve mně ještě několik týdnů, měla samozřejmě i postava doktora – ten byl jednoduše skvělý a neuvěřitelně hodný chlap (a teď nemyslím jen ve vztahu k hlavní hrdince, ale všeobecně :o). Taky si moc cením toho, že se autorka sama nezamotala v časových smyčkách a všechno do sebe nakonec krásně zapadlo a dávalo smysl (toho jsem se totiž trochu bála, aby neopomněla něco, čím by hlavní hrdinka mohla zasáhnout do budoucnosti). A jsem neskutečně vděčná za ten konec, protože jinak by to bylo hooodně depresivní čtení :o). Takhle se ke knize ráda v budoucnu vrátím a jsem svým způsobem zvědavá, jak na mě bude působit a jestli pak budu některé události vnímat jinak :o). Pokud si tedy chcete přečíst zajímavou knihu s prvky fantasy a odkazem na poměrně nedávnou irskou historii, Vítr to ví vám můžu vřele doporučit, není to sice úplně jednoduchá knížka, kterou slupnete jako jednohubku, ale troufám si tvrdit, že o to hlubší dojem ve vás zanechá :o)

"Máš jiné oči, než na jaké si pamatuju. Jinak zelené. Je to zeleň moře, ne zeleň trávy. A zuby máš teď rovné," zašeptal.

Moje prababička si nemohla dovolit přepych drahých rovnátek. Thomas mi sklouzl pohledem k ústům a potom polkl. Dotkl se horního rtu, ale okamžitě ucukl rukou. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl něžněji a poddajněji, jako kdyby připouštěl něco bolestného.

"Declanova Anne měla mezeru mezi předními zuby. Když jsem se díval, jak si čistíš zuby, všiml jsem si, že ta mezera tam není. Pískala jsi skrz ni. Tvrdila jsi, že to je jediný projev tvého hudebního talentu."

Zasmála jsem se a uvolnila tak ty šílené pocity, které se mi převalovaly v hrudi. "Určitě nedokážu pískat skrz zuby." Pokrčila jsem rameny, jako by na tom vlastně nezáleželo. Jenomže na tom záleželo tak, že jsem skoro nedokázala popadnout dech...

"Anne měla ostré hrany. Chyběl jí tvůj klid. Byla... pronikavá. Rázná a rozhodná. Vášnivá, a pokud mám být upřímný, i protivná. Možná proto, že měla pocit, že to tak musí být. Ale tvoje něžnost je krásná. Máš jemné oči. Jemné kadeře. Jemný hlas. Vlídný jemný úsměv. Nestyď se za to. V Irsku už zůstalo jen velmi málo něžnosti a jemnosti. Je to jeden z důvodů, proč tě má Eoin tak moc rád... Jsi hodná, víš," zašeptal. "Tvůj přízvuk. Mluvíš jako jedna z nás. Mluvíš jako ta stará Anne. Ale občas ti to uklouzne. Zapomeneš a potom mluvíš jako ta dívka, za kterou se prohlašuješ."

"Dívka, za kterou se prohlašuju," zamumlala jsem. Na chvíli jsem doufala, že jsme se přes tu nedůvěru už dostali. Ale možná ne. "Na pravdě nic nemění, jestli tomu věříš, Thomasi. Potřebovala bych, aby ses tvářil, že jsem to, co říkám. Mohl bys to udělat? Protože bez ohledu na to, jestli mi věříš nebo ne, bez ohledu na to, jestli si myslíš, že lžu, že jsem šílená nebo nemocná, vím o věcech, které se ještě nestaly, a nemám tušení o polovině toho, co bych podle tebe vědět měla. Nejsem Anne Finnegan Gallagherová. A ty to víš. V hloubi duše to víš. Netuším, jak se jmenují vaši sousedi nebo majitelé obchodů ve městě. Neumím si učesat vlasy a nemám tušení, jak se nosí ty příšerné punčochy, neumím vařit, šít, neumím ani Riverdance." Zatáhla jsem za podvazek korzetu pod sukní a ten mě štípl do nohy.

Thomas chvíli mlčel, díval se mi do očí a přemýšlel. Potom se mu zachvěly rty a rozesmál se. Zakryl si ústa, jako by ten smích chtěl zastavit, ale nešlo to. "Co je proboha Riverdance?" vysoukal ze sebe.

"Irské tance, vždyť víš." S rukama podél těla jsem začala vykopávat paty a poskakovat při velice špatné imitaci The Lord of the Dance.

"Tak Riverdance, jo?" chechtal se.

I on začal vykopávat nohy, poskakoval a podupával, ruce měl v bok a smál se, jak jsem se ho pokoušela napodobit. Ale nešlo mi to. Vypadal nádherně, energicky, když tančil po cestě k domu, jako by v duchu slyšel hrát housle. Najednou zmizel ten vážný lékař, Thomas plný pochybností, jako by kolem nás začalo pršet a bouřit a přenesli jsme se zpátky do Dublinu, do houpacího křesla a blízkosti, kterou jsem zničila šílenou pravdou." (str. 218-220)