Vítejte u rebarbory

 ...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

rubriky:

odkazy:

moji přátelé

archiv článků:

Lin Rina: Kroniky prachu

2pt">"Dobrý den, slečno Crumbová," opětoval můj pozdrav a mně to připomnělo první den, kdy jsme se spolu setkali. Drze mi tenkrát řekl "kočko" a já jsem ho za to vyhubovala. Od té doby už nikdy neudělal nic, za co bych ho musela pokárat.

Phillip od výkladní skříně o krok couvl a já se podívala směrem, kterým upíral pohled. Spatřila jsem bílý smetanový dortík, který si při své nuzné životní situaci pravděpodobně nikdy nebude moct dovolit.

"Phillipe, měl bys čas vyřídit pro mě jednu záležitost?" zeptala jsem se prostě a podívala se na něj dolů. Tázavě můj pohled opětoval a prsty si třel nos.

"Zpráva pro vašeho bratra?" zeptal se. S úsměvem jsem zatřásla hlavou.

"Ne, tentokrát ne. Je to o něco choulostivější," přiznala jsem a Phillip zakabonil své bledé čelo. "Víš o tom, že má pan Reed každou středu a pátek nějaké zvláštní povinnosti?" ptala jsem se a Phillip pokrčil rameny, což v jeho veliké bundě vypadalo legračně.

"Né. Jaký povinnosti?" zeptal se a jeho pohled neustále zabíhal zpátky k zákusku, jehož cukrová poleva se ve slunečním svitu krásně leskla.

"To právě musíš zjistit," řekla jsem a chlapcovy oči se zděšeně obrátily zpátky ke mně.

"To chcete, abych pana Reeda sledoval?" zvolal vyjeveně. Moje odhodlání na chvíli zakolísalo.

"Ano," řekla jsem však přesvědčivě, protože mi bylo jasné, že nemám na výběr. Ve Phillipově tváři se dál zračily pochybnosti, a tak jsem sáhla po motivaci, kterou nebude moct tak snadno odmítnout. "A za odměnu dostaneš jeden z těch smetanových dortíků. Půjdeme spolu sem do cukrárny, posadíme se ke stolu a já ti koupím to, co si vybereš," nabídla jsem mu a jeho oči se zakulatily jako kola od vozu.

"Jestli mě načapá, tak mě vyhodí," zašeptal, ale já na něm viděla, jak se mu sbíhají sliny. Vskutku jsem se s jistotou trefila do jedné z jeho slabin, a to jsem ji nemusela ani hledat.

"Můžeš to samozřejmě odmítnout," prohlásila jsem se strojenou velkorysostí a musela si přiznat, že mi ta věc působí přehnané potěšení. "Ale podívej!" zvolala jsem s nadšením v hlase a ukázala prstem na jeden ze zákusků, který stál hlouběji ve výloze. "Mají ho i s čokoládovou polevou," rozvášnila jsem se a Phillipova tvář se ještě více zakabonila.

"Vy jste pěkně zlá, slečno Crumbová," zabručel si do šály a já se na něj usmála. Protože nemohl odolat a já získala to, co jsem chtěla." (str. 259-260)

A za povšimnutí nestojí pouze Animant, ačkoli se rozhodně liší od všech dívek, které jste dosud v podobných knihách poznali – přestože je občas až dost neomalená (v dnešní době bychom řekli, že má lehce autistické sklony :o) a má ošklivý zlozvyk poslouchat za dveřmi, stejně si ji prostě musíte zamilovat, protože o svých chybách ví a umí si z nich utahovat, což jí vlastně dodává na zajímavosti (a autorce poskytuje dostatečný prostor pro další příjemně nenápadný vývoj její postavy) – strašně se mi líbil třeba nemluvný Cody, pracující s Animant v knihovně, nebo Animantina přítelkyně Elisa Hemmiltonová (svérázná podobně jako sama Animant) či Animantin starší bratr Henry nebo strýček s tetou. Při čtení jsem se neubránila vzpomínce na Jane Austenovou – to asi ta hlavní nabručená mužská postava a to, jak se Animant postupně otevřou oči a ona se zbavuje své povýšenosti a předsudků o svém okolí, ale i o sobě samé. Taky se mi líbilo, jak si autorka prostřednictvím své hrdinky neodpustila zajímavou úvahu nad tím, jak nás vnímají ostatní, a jací opravdu jsme, resp. jaké nás naše okolí chce na základě svého vnímání mít. Moc se mi líbil odlehčený styl psaní, ze kterého dýchá absolutní pohoda a potutelný smích, zkrátka Kroniky prachu jsem určitě nečetla naposledy, naopak se k nim budu ráda opakovaně vracet a vřele je doporučuju každému, kdo si chce čtením zvednout náladu :o)

"Pane Boyle, já vás prosím...," spustila jsem, ale pan Boyle zvedl ruku, aby mě přerušil.

"Nic z toho, co řeknete, mě neodradí, abych bojoval za své cíle. A teď nám dopřejte, abychom si užili večera a nemluvili o takovýchto tíživých věcech," odvětil, usmál se svým neodolatelným úsměvem, který mě ze začátku tak přitahoval, a lehce mi položil ruku na záda, aby mě nasměroval k volné pohovce.

Povzdychla jsem si a pocítila, jak ve mně stoupá určitý hněv. Bylo mi jasné, že to pan Boyle myslí dobře, ale vadilo mi, že si dovolil nechat tohle téma jen tak plavat. Já jsem ještě nedomluvila a on to moc dobře věděl. Jen nechtěl ještě jednou slyšet, že ho stále odmítám, a já jsem chápala, že by ho to bolelo. Ale nelíbilo se mi, že mi zakázal o tom mluvit, a také mě udivilo, že to udělal. Pan Boyle nejednou zdůrazňoval, že se mu na ženách líbí, když se chovají svobodně. Zdálo se mi však, že možná nepřemýšlel o tom, co ta slova přesně znamenají.

Usadila jsem se na malou pohovku a nařasila si sukni tak, že musel zachovat jistý odstup.

"Vypadáte dnes vskutku nádherně," řekl a tento kompliment mě ještě víc pobouřil. "Říkala jste sice, že červenou nenosíte ráda, ale tyto šaty vám nesmírně sluší," přisadil si a já se přinutila k úsměvu, který vyzněl možná poněkud ironicky.

"Že ano?" řekla jsem. "Jsou vskutku dechberoucí," dodala jsem a narážela přitom spíš na sešněrování korzetu než na samotné šaty. "Moje matka byla tak laskavá a koupila mi je."

Nejpozději teď mu muselo dojít, že svá slova nemyslím vážně, ale jeho pohledy na mně visely příliš, než aby si toho všiml. Doslova po mně prahnul a já se nemohla nepozastavit nad tím, co ho na mně vlastně tak přitahuje.

V minulosti jsem se v jeho přítomnosti chovala mile, a dokonce půvabně. Usmívala jsem se a flirtovala, zkoušela jsem sama sebe a nechávala se strhnout jeho šarmem. Jenže já vlastně taková nejsem, že ne? Já jsem uštěpačná, zvědavá, ráda odmlouvám, když mi něco vadí, a zdvořilost používám jako nástroj, aby lidé věřili tomu, čemu chci. Když se na to člověk podívá zblízka, nejsem příliš sympatická osoba a pan Boyle se do mě zamiloval jen proto, že spoustu částí mého charakteru ještě neviděl.

Začal mi vyprávět o legračních událostech, které zažil v posledních dnech, ale já ho poslouchala jen napůl. Příliš mě zaměstnávala otázka, jak asi vypadá Animant, kterou si představuje v hlavě. Je mi skutečně podobná? Určitě je milejší než já. A poddajnější. A má ráda večerní společenské akce...

"Pane Boyle," pronesla jsem pevným hlasem a on se na mě překvapeně podíval.

"Ano?"

Podívala jsem se do jeho jantarových očí, které byly plné naděje, až mě fyzicky zabolelo, co mu teď chci říct.

"Musíte s tím přestat," začala jsem...

"Co bych to byl za člověka, kdyby se moje láska nechala tak snadno zmást?" zašeptal a snažil se o přívětivý tón. Ale jeho držení těla strnulo a ruce se sevřely v pěst.

"Ale s námi dvěma by to nedělalo dobrotu," zkoušela jsem mu vysvětlit a zlobila se na něj pro jeho nesoudnost. On však zavrtěl hlavou...

"Jste přesvědčen, že chcete mít svobodomyslnou ženu..., ale když se ta žena rozhodne, že vás nechce, vůbec její slova neakceptujete," předhodila jsem mu.

"Hledáte děvče, které se s vámi bude bavit na večírcích, navštěvovat plesy a bude mít potěšení ze společnosti druhých lidí. Ale taková já nejsem," snažila jsem se mu vysvětlit a on znovu zavrtěl hlavou, jako by k sobě moje slova nechtěl připustit. "Kdybyste zůstal neoblomný a já bych po čase vašemu dvoření podlehla, vzali bychom se a oba bychom byli k smrti nešťastní," prorokovala jsem mu a on trpně zavřel oči.

Bolelo mě ho takhle vidět. Hrudník se mi sevřel, břicho jsem měla naplněné kameny. Nechtěla jsem mu způsobovat bolest, byl ke mně vždycky milý. Ale kdybych ho dál nechala v jeho mýlce, bolelo by ho to jednou ještě mnohem víc.

"Já bych se podle své nátury oddala knihám a vás by zničilo, že vás nemiluju tak, jak si zasloužíte!" zakončila jsem důrazně a cítila, jak tlak v mojí hlavě sílí. Ještě pár minut a rozbolí mě hlava.

"Jak to, že jste taková...," podíval se na mě opět pan Boyle, polkl tak výrazně, že mu poskočil ohryzek, a hledal odpovídající slovo. "Taková..."

"Jízlivá?" nabídla jsem mu a přála si, abych se mohla někam posadit. Ten korzet mě zabije. "Protože taková jsem. Já taková jsem! A nejsem si jistá, zda jsem schopná se změnit," přiznala jsem a bylo skoro smutné, že něco takového musím říct." (str. 339-342)

Jediné, za co by podle mě autorka zasloužila za uši, byl ten zbrklý konec, protože u takhle pěkně napsané knihy, kde je všechno rozvedeno do detailu a navazuje na sebe, odbýt konečné rozuzlení na nějakých ubohých dvaceti stranách, to bylo přinejmenším podlé (jako by jí snad došel papír či čas nebo co :o(. Myslím, že by se nikdo z čtenářů nezlobil, i kdyby kniha měla třeba tisíc stran, a autorka si dala záležet a pořádně ten konec rozpitvala, protože určitě nejsem jediná, kdo by chtěl v knize strávit mnohem víc času :o). Asi i proto jsem si během pár dnů půjčila z knihovny ještě jakési doplnění s podtitulem Pár stránek navíc (aspoň jsem se konečně dozvěděla, co z autorčina jména je vlastně příjmení a co křestní jméno :o), kde se dočtete zajímavé detaily o tom, jak vlastně kniha a jednotlivé postavy vznikala, a můžete si přečíst tři bonusové kapitoly o tom, jak se Elisa seznámila se svojí mecenáškou, co přimělo pana Reeda vyrazit za Animant do Bathu a jak se potkala Rachel s Henrym :o)

Zpět na hlavní stranu blogu