Píšácké přepadové komando na Vysočině

O tom, že bychom se cestou z návštěvy Tlapkových mohly příště stavit i u MoWa na Vysočině, jsme s Barjohou spekulovaly už od posledně (Barjoha totiž sice není srazová, ale obě máme pro tohohle kluka ušatýho slabost :o). No a když se ta letošní návštěva Tlapkových pořád z nejrůznějších důvodů posouvala, až nakonec úplně padla (pro jistotu, protože jsme si nechtěly předat něco nad rámec pozitivních emocí, a tak se muselo čekat na výsledky PCR testu a jaksi jsme se shodly, že nemá cenu vyrazit, jen proto abychom to třeba na konci musely stejně otočit a jet zpátky :o(, rozhodly jsme se udělat si s Barjohou alespoň nějakou radost, a když se test ukázal být v pořádku (tedy negativní, jak jinak :o), dojet se podívat aspoň na bližší Vysočinu. MoWovi naštěstí neměli na poslední listopadovou sobotu 2021 plány, které by to zhatili (na poslední chvíli jsem totiž přehazovala návštěvu z neděle – tedy ze zpáteční cesty z moravskoslezské uhelné pánve – na sobotu), a tak jedinou obavou bylo, jestli to najdeme a jestli s námi přece jen MoWovic nevyrazí dveře, protože oficiálně nahlášená jsem byla jen já s tím, že jsem Barjohu tutlala jako překvapení :o)

Určitě jsem to tu už psala, že se s Barjohou cestuje neuvěřitelně pohodově, a ani cesta do srdce Vysočiny nebyla výjimkou :o). Dělala jsem navigátora za pomoci Apoleny neboli Map od Seznamu, na které nedám v mobilu dopustit, a kromě menšího zmatku v cílové rovince, kdy jsme tak moc chtěly být už na místě, že jsme odbočily o křižovatku dřív a málem vjely někomu do zahrádky (či do potoka – do byla druhá možnost :o), jsme vlastně trefily bez problémů. Dokonce jsem si některé zastávky (resp. čúrpauzovou benzínku) pamatovala z našeho minulého návratu od Tlapkových, kdy jsme se rozhodly pro dobrodružnější cestu "spodem" mimo dálnice (jen tu rozhlednu, kam jsme se schválně vracely, jsme tentokrát nenašly, ale je fakt, že ta mohla být o fous víc na sever :o)

Musím se přiznat, že jakožto introvert příliš setkání s neznámými lidmi nevyhledávám a obvykle z něho bývám nervózní, takže vlastně nevím, co mě to popadlo, rozhodnout se otravovat u MoWa doma (MoWíka znám, ale přece jen je něco jiného vidět se s někým na srazu nebo pokecat přes telefon a nakvindovat se k němu domů). Během příprav mi to tak vůbec nepřišlo, během cesty mě uklidňovala přítomnost Barjohy (že jako nebudu na všechno to případné mluvení sama, protože když jsem nervózní, dost často mě nenapadá, o čem vlastně mluvit a končí to pak tak, že mlčím a jen na sebe v duchu křičím: "Řekni něco! Cokoli!" a čím víc panikařím, tím míň mě napadá, co vhodného vypustit z hubky :o), ačkoli, stejně jako když jsme poprvé mířily k Tlapkovým, mě jímal jakýsi pocit neskutečna (jakože "Ony fakt jedou!" :o), opravdická tréma dorazila v okamžiku, kdy jsme zaparkovaly nadohled MoWovic domečku.

A nejvtipnější je, že mám takový nepříjemný pocit, že jsem obě návštěvy vlastně původně nejspíš navrhla já (jakože jak kdysi před pár lety u Tlapkových, tak teď u MoWa, a Barjoha se jich jen nadšeně chytila :o). No nic. Zhluboka jsme se nadechly a vyrazily vstříc vrátkům s tím, že v nejhorším můžeme utéct a jet zase zpátky domů :o)

Jenže víte co? MoWovi jsou tak neskutečně milá rodina! Ještě když jsme s Barjohou zkoumaly, kde mají u branky zvonek, abychom se jim jako nehrnuly na zahradu bez pozvání, už na nás od vchodu volala MoWova maminka, ať jdeme dál (a vůbec se nedivila, že je nás víc než jen původně ohlášená osamocená Rebarbora :o). Přivítala nás, zavedla za hlavní hvězdou dne MoWem, přinesla nám čaj a kávu, oplatky a výborné bezlepkové muffinky (o tom, že jsem si od MoWa dokonce odvezla celou výslužku bezlepkových dobrot jsem se myslím už zmiňovala – až mě skoro hanba fackovala, ale na jeho: "Neblázni, si myslíš, že budu z netu objednávat dva muffiny?!" nebylo moc co namítnout :o) a my se hned daly s MoWem do řeči a probrali jsme všechno možné i nemožné, hodně jsme se nasmáli a celkově se tak dobře bavili, že čas zase letěl jako splašený – uteklo to nespravedlivě rychle, a to jsme se tam beztak zdržely déle, než jsme původně plánovaly, a nestihli jsme stejně probrat všechno (s Martinem by člověk mohl prokecat týdny a ani by si toho nevšiml, jak by mu to příjemně utíkalo a jaké všechny zajímavosti by se řešily :o). Seznámily jsme se ale i s MoWovým tatínkem, který je úžasný šprýmař (už aspoň víme, po kom to Martin má :o) a taky se s ním hrozně dobře povídalo, stejně jako s jeho maminkou (upřímně by mě to vlastně nemělo překvapovat, že jsou MoWovi rodiče tak hrozně fajn lidi, protože někdo ho přece takového, jaký je, vychovat musel :o)

A už i z našeho krátkého pobytu se začal rýsovat příslib na příště, protože MoWovi mají téměř za humny zámeček, kde je vlastně hotel, a my jsme si chtěly s Barjohou už od loňska udělat k návštěvě Tlapkových (a MoWa) jakousi přidruženou "dovolenou" s výlety kvůli památkám po cestě, takže takovýhle tip na mezipřistání není vůbec k zahození :o). Z Vysočiny jsme tudíž odjížděly s širokými úsměvy na rtech a nepatrným ostnem lítosti, že to trvalo tak krátce. Cesta domů naštěstí nebyla tak zasněžená a mrazivá, jak jsme se původně obávaly (to víte, Vysočina měla sníh už při našem příjezdu, zatímco u mě v jižních Čechách a dál na západ nebylo po sněhu ani památky), silnice byly skoro suché, a tak se i navzdory brzké tmě jelo dobře (nebo to aspoň Barjoha tvrdila :o). Každopádně jsem s ohledem na čas příjezdu a fakt, že by Barjoha jela domů už fakt na noc, nabídla své řidičce nocleh a trochu toho rozmazlování u mě a udělalo mi radost, že to přijala, i když musím říct, že ráno jsem nakonec měla trochu výčitky, protože světe div se, ale na první loňskou adventní neděli si počasí usmyslelo, že nasněží i v jižních Čechách, a nijak s tím sněhem teda nešetřilo :o(. Snažila jsem se proto nechat Ivu do sytosti vyspat, přichystat jí dobrou snídani a pak jsem celou dobu trnula, aby v pořádku dorazila do cíle, což se naštěstí i stalo (jako vím, že je vyježděná a jezdí na pohodu, ale znáte to, stejně ve mně hlodal červíček, protože nikdy nevíte, koho na silnici potkáte, zvlášť v takovém nečase).

Takovouhle sněhovou nadílku jsem po probuzení fakt nečekala a chvíli jsem myslela, že špatně vidím, když den před tím nebylo ani ň

Takže toliko k naší přepadovce na Vysočině, děkujeme za vřelé přijetí a příkladné pohoštění (i když kvůli tomu jsme fakt nepřijely :o), snad se nám letos podaří si to zopakovat (a tentokrát už i s onou návštěvou Tlapkových, abychom to měly pěkně komplet :o), protože to bylo fakt super a soudě podle MoWova článku si snad naši návštěvu užil i on :o)