Pohádkový výběr

Ještě si neodpustím poslední záchvěv vánoční nálady (řekla bych doslova na poslední chvíli, když už jsem včera rozebrala i totálně usušený adventní věnec :o), který u mě před jistou dobou vyprovokovala Kerria svým článkem o pohádkách starých i nových, jež publikovala v rámci prosincového tématu měsíce Klubu blogerů, a který se mi moc líbil a přiměl mě k vlastnímu zamyšlení (ostatně jako většina článků v rámci této "akce", kdy mě už nejednou napadlo, že bych se mohla taky zapojit, ovšem kdybych byla schopná psát pravidelně :o).

Jako všichni i já nedám dopustit na pohádky staré, na které koukám už od dětství: Byl jednou jeden král, Tři oříšky pro Popelku, S čerty nejsou žerty – to už je prostě klasika, bez které si Vánoce snad ani nedovedu představit :o). Ale miluju i Za humny je drak s geniálním Jiřím Císlerem coby králem (jak ten se uměl krásně vztekat :o) nebo Co takhle svatba, princi? s neméně geniální Jiřinou Bohdalovou a Petrem Nárožným v roli královského páru (ty jejich manželské dialogy jsou prostě dokonalé :o). Nicméně za oněch víc než dvacet let (za nové pohádky beru tak nějak ty, vzniklé po roce 2000) se samozřejmě podařilo natočit i nějakou tu povedenou pohádku "novou" a z těch se mi nejvíc líbí Anděl páně (2005), Dvanáct měsíčků (2012), které jsem viděla asi ze všech nejpozději, a Sedmero krkavců (2015), kterou mám ale tak nějak spojenou s létem a ne úplně s Vánoci. Hned od začátku jsem si taky zamilovala Královský slib (2001), ale ten nemám úplně zařazený v kategorii klasických pohádek, je to spíš takový rytířský příběh (jakože žádné nadpřirozeno, pohádkové bytosti a tak), a slabost mám i pro Tři bratry (2014), kteří se mi líbí originalitou pojetí. A ze zahraničních filmů jsou pak mými vánočními oblíbenci Věčný příběh (1998), Zatímco jsi spal (1995) a samozřejmě Sám doma (1990), ale ráda se kouknu i na Popelku (2015) Kennetha Branagha a špatné nejsou ani Prázdniny (2006) s Kate Winslet a Cameron Diaz, které už teď taky dávají skoro každoročně.

Úvahy o tom, které z novodobých pohádek jsou z mého pohledu ty nej, mě přivedly k přemýšlení, co vlastně je zapotřebí k tomu, aby to byla pohádka, jak má být, a mohla se směle postavit bok po boku starým klasikám? Člověk si uvědomí, jaká je to hrozná alchymie, že kromě dobrého scénáře určitě nesmí chybět ani chemie mezi hlavními hrdiny (s princi či princeznami, v horším případě s oběma, mívám u nových pohádek často problém), trefit tu správnou míru vtipu, romantiky, dobra a zla (protože, co si budeme povídat povedený padouch je polovinou úspěchu :o), zkrátka je to neuvěřitelně těžké a nevyzpytatelné a není proto divu, že jen zlomek z množství pohádek, které se natočí, se nakonec stane novodobou klasikou, na kterou nikdo nedá o Vánocích dopustit.

Názorně to ukazuje i nejnovější norská verze Popelky oficiálně inspirovaná naším pokladem od Václava Vorlíčka, na kterou jsem mezi svátky ze zvědavosti taky koukla a u které mi přišlo smutné, jak vlastně vůbec nepochopili ducha té pohádky. Například že chvíle Popelky s princem jsou v originálu prodchnuté žertovným popichováním (pro prince je to kratochvíle, ostatně jako všechno, a pro Popelku vítaná možnost být sama sebou a malinko s ním flirtovat, ale v norské verzi jsou oba lehce stydliví a zaražení a vlastně neví, co si počít) a že princ nemá být žádné bezradné zádumčivé budižkničemu, které většinu času vypadá jako by mu uletěly včely a u kterého nechápete, co na něm vlastně ta holka vidí (navíc v norské verzi pro svoji zádumčivost ani neměl žádný pořádný důvod – jen že se chce prohánět po lesích, místo aby přebíral odpovědnost kralování, což ale takhle explicitně vyřčeno, navíc přímo z úst prince, místo někoho vyspělejšího a staršího jako ve Vorlíčkově verzi, znělo prostě uboze), ale spíš hejsek, kterého Popelka svým provokováním a drzostí tak trochu vychovává a nenápadně nutí dospět. Chyběly mi tam ony krásné zasněžené lesy (v norské verzi se plahočí po holých sněhových pláních kdesi v liduprázdných horách) a to, že místo tří oříšků louská dívčina tři kouzelné žaludy (Kde je vůbec na všech těch holých horských pláních vzala? A rostou v Norsku duby?) už byl jen hooodně úsměvný (a s ohledem na dva princovi společníky i lehce dvojsmyslný) detail, ještě že měli čeští distributoři dost rozumu a pojmenovali pohádku Tři přání pro Popelku, místo aby použili ony dubové plody, které by se analogicky s původním názvem nabízely. Na druhou stranu si díky tomu člověk černé na bílém uvědomil, jakou jedinečnou perlu to tenkrát pan Vorlíček natočil, jak se jim podařilo vyšperkovat jednotlivé dialogy i jednotlivé scény, které jsou vtipné a nápadité a krásně na sebe navazují, nic nepřebývá a všechno pintlich sedí jak poklice na hrnec. Norská verze bych řekla, že měla trochu problém právě i s tou logickou návazností, protože jak míchala některé scény do puntíku opsané a některé se snažila inovovat, chyběl tomu v mých očích právě jakýsi logický sled (o spádu nemluvě) nebo opodstatněnost některých situací, třeba scény s princovým studiem a preceptorovou marnou snahou jsou v remaku úplně rozorané, takže pak právě ani nedává smysl nějaké jeho stýskání, že se chce prohánět po lese a ne vládnout. Za mě tudíž tahle novinka určitě víckrát ne, a to jsem se fakt snažila dát jí šanci a dokonce jsem ignorovala i drnčivou "němčinu" norského originálu, která mě tahala uši.

Uf, to jsem od těch krásných klasických pohádek neparně odbočila :o). Ale ono už k tomu stejně není moc, co dodat. Snad jen že jsem vděčná za každou takovou novou povedenou pohádku a s chutí si ji pak o Vánocích pustím s těmi časem vykrystalizovanými klasikami a nechám se unášet příběhem a bavit vtipnými hláškami :o). A co vy? Shodnete se se mnou v některém z výběrů, nebo máte raději nějaké úplně jiné pohádky?