Rebarbora v Železné Rudě

Letos už počtvrté vyrazila naše výprava Apalucha "Jediné, co cítím, je bolest." na svahy v Železné Rudě a opět to byla boží jízda :o)

Scénář byl klasický: ve středu odpoledne jsem se přiblížila do Plzně a ve čtvrtek ráno jsme pak společně vyrážely do lyžařského střediska s tím, že po obědě v restauraci Šumava si letos půjčovala lyže na místě i Barjoha, takže nám hrozil výstup do kopce k hotelu s trochu větší zátěží. Naštěstí pan majitel z půjčovny Ski Snow Max je huba proříznutá, a když zjistil, že bydlíme nahoře v Belvederu ("Jo u Marušky?"), tak nám odchytil paní majitelku přímo na ulici a víceméně jí naše lyže a boty vnutil do auta, takže jsme pak díkybohu šlapaly nahoru jen nalehko (a i tak jsem se minimálně v první polovině zadýchávala a společně jsme se žasly nad Barjohy výkonem před dvěma lety, kdy to s Vílou vyběhly od nádraží za nějakých dvacet minut :o). Každopádně i my jsme měly právo být na sebe hrdé, neb jsme po menším odpočinku a doplnění tekutin ještě i ve čtvrtek odpoledne vyrazily na svah (bez nutnosti slepého hlasování :o), jakože vyzkoušet vybavení a sníh a navzdory mlze jako od Rákosníčka jsme sjezdovku pokořily třikrát na rozehřátí (víckrát bychom to za tu necelou hodinu provozu vleku ani nestihly :o). A pak samozřejmě nemohlo chybět večerní lyžování (páč už jsme machři a machři jezdí na večerko :o), kdy jsme posilněné řízkem k večeři (v mém případě v bezlepkové variantě, mňam) sjely kopec už šestkrát, a večer si užily zasloužený odpočinek u sledování povedené historické komedie Rosalina (2022) o Romeově ex, kterou měl před Julií :o)

Náš odjezd opět doprovázela sněhová nadílka (i v Plzni), přestože ještě ve středu nebylo po sněhu ani památky :o)

Mimochodem letos jsem vyrazila na hory už s vlastní přilbou, kterou mi přinesl Ježíšek (já jsem si ji tedy samozřejmě vybrala a tak...), a navrch s dalšími lyžařskými gatěmi (jo, kde jsou ty doby, kdy jsem holkám dělala na svahu ostudu v šusťákách :o), které jsem si pořídila na podzim a jsou jakože fakt značkové z prodejny HalfPrice, kterou jsem nejdřív mylně považovala za obdobu Pepca či Kiku (jen mě trochu mátla ona spousta oblečení značek Adidas, Puma a dalších, ale říkala jsem si, že můžou být fakeové :o) a musela si ověřit u kolegyně z práce, jestli ty lyžařské gatě za nějakých 1800 Kč, jakože ve slevě nejsou podfuk a stojí opravdu za to, načež jsem se dozvěděla, že Roxy je i známá značka, a tudíž to nebude úplný shit, což se na svahu ukázalo být pravdou, protože v těch předchozích z Lidlu jsem se vloni potila jak v nějakém saunovacím obleku a měla jsem pak problém je ze sebe sundat, což se mi letos s černorůžovými Roxy Nadia Printed nestalo :o)

V pátek po výborné bufetové snídani jsme opět (jak jinak) vyrazily lyžovat a drandily jsme už od desíti dopoledne dobré tři hodiny (podle projetých lístků 9 jízd), čímž jsme se poměrně vyčerpaly a pak odpoledne jsme už jen koukaly na filmy (já holkám pustila Playdate se seriálovým Reacherem, což je strašná prča, a ony vytáhly Zootropolis 2, která byla taky hodně vtipná), načež jsme se s Barjohou pustily do repete seriálu C. B. Strike, na který jsem ji v lednu naučila, a strhly k němu i Mladšinku :o). Až jsme nakonec odpískaly večerní lyžování – částečně i proto, že nás opustil náš oficiální týmový kouč a hlavní motivátor, Staršinka, která odpoledne odjela na kamarádky maturák, ale především proto, že mě fakt bolela kolena (i přes značnou vrstvu Voltaren gelu) a nechtělo se nám odtrhnout se od Cormorana a jeho roztomilých kukadel a romantické neobratnosti :o). A to nemluvím o tom, že koukat na seriál s partou přátel a jejich vtipnými komentáři je ještě lepší, než když jsme si s Barjohou o Cormoranovi průběžně psaly přes WhatsApp (asi nemusím říkat, že jsme celý lyžák solidně ponocovaly :o)

Fotodokumentace ze čtvrtka (odpoledne + večer)

V sobotu ráno nás přivítalo sluníčko a blankytně modrá obloha, ale rozhodly jsme se nepřepálit rozjezd, a tak jsme si po snídani daly třetí sérii C. B. Strikea a až potom vyrazily na svah :o). Nutno dodat, že v oslabené sestavě, neb Staršinka doháněla spánkový deficit (aby stihla epesní hotelovou snídani, nešla po maturáku vůbec spát), ale my jsme si to s Barjohou i tak užily a pokořily svah celkem sedmkrát, přičemž v sobotu jsme si ve stejném složení (tedy opět jen já s Barjohou) po odpoledním maratonu C. B. Strikea dopřály ještě i večerní lyžování se šesti sjezdy, korunované sledováním páté série C. B. Strikea až někdy do jedné ráno :o)

V pátek k večeři jsem v Belvederu dokonce dostala výborný bezlepkový knedlík :o)

Co se lyžování týče, potěšilo mě, že jsme za ty tři lyžáky udělaly značný pokrok a už na svahu působíme mnohem estetičtějším dojmem (jakože už fakt jezdíme pěkné obloučky bez zbytečného a nahodilého máchání rukama při hledání rovnováhy apod. :o), ale hlavně pocitově si připadám, že mám sjezd nejmíň v devadesáti pěti procentech případů pod kontrolou, jsem schopná vyhodnotit situaci před sebou a bez větších problémů se vyhnout lyžařské školičce či upadlému snowboardistovi tím, že si buď udělám větší oblouček, nebo jednoduše trochu zrychlím a překážku podjedu, nemluvě o tom, že jezdíme de facto bez pádů, tedy když nepočítám ten jeden můj malý karambol na samém vršku sjezdovky, když mi vypnulo vázání kvůli tomu, že jsem neměla správně nacvaknuté lyže, páč se mi na lyžáky pořád nabalovaly nechutné vrstvy sněhu, které pak vůbec nešly dolů. To byl asi jediný letošní mínus – nevím, co za boty mi to v půjčovně dali, ale pokaždé, než jsem došla těch pár metrů od hotelu na sjezdovku, tak jsem si našlápla zledovatělou vrstvu sněhu, která pak nešla v žádném případě oklepnout jako normálně (a jak to měli všichni ostatní, takže kvalitou či mokrostí sněhu to rozhodně nebylo) a musela mi ji pak nějaká dobrá duše z bot doslova a do písmene oškrábat, aby mi šly lyžáky zapnout do vázání. Nakonec mě to naštvalo natolik, že jsem nazouvala lyže hned u hotelu, sotva jsem vyšla z lyžárny, a přes parkoviště (naštěstí stále pod lehkou vrstvou sněhu, byť místy zledovatělého) jsem pak "dobruslila" na lyžích až na sjezdovku a dole u vleku jsem se odmítala zout (jedinou nevýhodou tohohle uspořádání a kvůli čemu jsem se cítila blbě bylo, že mi pak lístky na vlek musela kupovat Barjoha – bylo to buď tohle, nebo škrábání sněhu z kopýtek, takže prašť jako uhoď :o(. Jo a taky jsem letos jezdila přes uměle vytvořené kopečky v pravé části sjezdovky (takové jakoby malé "skokanské můstky"), což byla úplná novinka (asi jak bylo víc sněhu) a žůžo dobrodrůžo :o)

Sobota byla jako malovaná :o)

"Nevkládejte unášeč mezi nohy" :o)

Jinak pokud vám přišlo, že čtvrtý člen naší výpravy, Mladšinka, se vůbec nevyskytovala na svahu, váš dojem je správný, neb tato mladá žena ví, co chce, a po loňských snowboardových pokusech došla k názoru, že pojede s námi jen jak morální podpora (a kvůli snídaňovým švédským stolům :o). A taky doufala v trochu introvertního soukromí a možnost zabrnkat si v klidu a o samotě na pokoji na kytaru, kterou si za tím účelem táhla, což jí však hatila štěněcí vytrvalost sestřina nápadníka z předchozích ročníků, Mušketýra, který poměrně sveřepě bivakoval u nás na pokoji (nutno dodat, že mi ho bylo trochu líto, neb letos byl na lyžáku sám bez bratra a připadal mi tak trochu bezprizorní). Takže se například stalo, že jsme se s Barjohou vrátily z dopoledního lyžování a na pokoji našly spící Staršinku, vedle ní Mušketýra a naproti Mladšinku, jak každý mlčky koukal do vlastního mobilu, aniž by si vzájemně vyměnili jediné slovo (dle Mladšinky rozhořčeného prohlášení takhle seděli několik hodin, aniž by chlapec pochopil, že by bylo vhodné odejít :o)

Taky jsme se nezapomněly muchlovat s hotelovým psím hlídačem Bedřichem, hrály jsme prší a dobble, kecaly a smály se a taky děkovaly šťastné hvězdě za pokoj v prvním patře, protože každý schod navíc by pro naše namožené svaly a klouby znamenal víc bolestných skřeků :o). Byl to zkrátka báječný relax, kdy jsem vypustila všechny starosti (poslední dobou toho máme v práci opravdu hodně, takže už na sobě cítím jisté známky přepracování a například na nápisech a cedulích čtu úplně jiné věci, než tam jsou napsané, a pak se divím, nebo mi dělá problémy spočítat z hlavy i jednoduché součty či sledovat u karet správný počet symbolů – pardon, fakt to nebyl pokus švindlovat :o). Vůbec se mi tudíž nechtělo odjíždět a přišlo mi, že ten prodloužený víkend nějak zatraceně rychle utekl :o(

Před odjezdem nemohla chybět návštěva informačního centra - tentokrát s výstavou starých (a mnohdy dost strašidelných) vánočních zvyků česko-rakouského pohraničí :o)