V září se časová spirála mého života roztočila opět rychlostí téměř nadzvukovou a já měla pocit, že nic víc nad hranici běžných každodenních činností jsem nebyla schopná obsáhnout. Začátkem měsíce jsme ještě s kamarádkou dooslavily narozeniny (máme je v rozmezí zhruba týdne :o) a já ji vytáhla na krásnou komentovanou prohlídku "Večer za zdmi kláštera" v našem zdejším nejstarším kostele Obětování Panny Marie. Hlavní slovo měl opět náš oblíbený kostelník Ing. Míchal, který nezklamal a obohatil nás o nové informace a historky (až je to trochu k neuvěření vzhledem k tomu, na kolika jeho komentovaných prohlídkách už jsme byly, ale on je prostě taková studnice vědění, že vždycky přijde ještě i s něčím – pro nás nevzdělané a nezasvěcené – zcela novým :o).
Dozvěděly jsme se tak například to, proč jsou v dnešní době šaty na obraze Budějovické Panny Marie černé, když původně byly modré (prý je to kvůli nezdařilé restauraci díla ve dvacátých letech minulého století, kdy je přetřeli modrou temperou, která pak za pár let zčernala :o(. Jinak mám moc ráda i smysl pro humor pana Míchala, například když mluvil o tom, že v místě, kde býval oltář, je zeď začernalá, a že se poměrně často stávalo, že dřevěné oltáře shořely od svíček, které kostelníci zapomněli zhasnout, v kostele sv. Mikuláše prý takhle vyhořel oltář sv. Auraciana, k čemuž dodal: "To víte, kostelníci jsou lidi nezodpovědní.", přičemž podotýkám, že on sám je kostelník, takže jsem se u tohohle jeho prohlášení musela smát pod fousy :o)
V rámci prohlídky nechybělo i několik kostýmovaných scének z historie kláštera a přilehlého kostela, například právě s darováním obrazu Panny Marie klasové nebo se stěhováním různých řádů do klášterních prostor či s opravami, na které snad nikdy nebylo dost peněz (a jedním z herců byl i pan Hobizal, kterého známe z jiných komentovaných prohlídek, mimo jiné dělají třeba s panem Marešem večerní Strašidelné pověsti města České Budějovice :o).
Když bylo ještě trochu hezké počasí a oblažovalo nás tzv. mariánské léto, jezdila jsem si pročistit hlavu a unavit tělo na kole a byla poměrně dostkrát na Hluboké (až to skoro začínalo být trapné :o). Částečně jsem šlapala do pedálů i kvůli bolesti zad (konkrétně v kříži), která mě nechtěla pustit už od konce srpna a kterou jsem si já pitomec začátkem září slušně přiživila, když jsem nesla z pošty poměrně těžký a hlavně neforemný balík s ložním prádlem z pošty :o(, protože světe div se kupodivu mi to po celodenním sezení v práci celkem pomáhalo, abych nemusela ještě pět minut poté, co vstanu ze židle, chodit v mírném předklonu :o(. Samozřejmě jsem postiženou oblast i mazala Voltarenem a tak, ale kolo se ukázalo být nejúčinnější medicínou a jakmile jsem nějaký den vynechala, hned jsem to poznala, naštěstí mi na protažení stačila i cesta do práce a z práce, takže jsem nemusela drandit každý den až na Hlubokou :o)
Jedno prosluněné odpoledne jsem si zajela pro změnu do města (abych nejezdila právě jen na Hlubokou :o) a vystoupala 225 schodů na vrchol naší Černé věže. Už v srpnu, kdy jsem tu měla na návštěvě Barjohovi, jsem si říkala, že jsem tam dlouho nebyla a chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou je tam vytáhnout, ale nakonec jsem se nad nimi slitovala :o). Jenže znáte to, ta myšlenka už se mi zavrtala v mozku, takže když pak bylo pořád hezky, řekla jsem si, proč si teda nahoru nevyšlápnout a nepokochat se výhledem do okolí. Dokonce jsem se díky tomu taky poprvé v životě projela kolmo po našem hlavním historickém náměstí :o)
Marta a Budvar v nižším zvonovém patře
Největší Bumerin a jeho původní srdce :o)
A tady konečně Oktáva (z jedné strany) a Marie (z druhé), které je docela těžké přes dinosauřího Bumerina zahlédnout :o)
A byl to skvělý nápad, protože jsem si to moc užila – dokonce mi připadalo, že těch schodů nahoru bývávalo podstatně víc (pocitově, počet se určitě nezměnil :o) a vrchol mi připadával v nedohlednu, kdežto letos to byla úžasná kochací vycházka, kdy jsem si vychutnávala každé patro a u zvonů jsem se dokonce poctivě dopočítala všech pěti kusů (v hornějším patře se za největším Bumerinem schovává myslím nejmenší zvon Maria, který jsem objevila až při zpáteční cestě, kdy jsem se na infocedulích utvrdila v tom, že tam těch zvonů má být skutečně pět :o). A hezké bylo, že jsem při výhledu na město poznávala zase jiné oblasti než jenom samotné centrum (ano, práce na jiném okraji Budějovic a skutečnost, že mám teď dost oblastí obšancovaných kolmo, mi slušně rozšířila obzory, a to doslova :o).
Vlevo pohled směrem k nádraží a Lannově třídě, vpravo náměstí Přemysla Otakara II. se Samsonovou kašnou uprostřed
Tady (vpravo) pro změnu pohled ke slepému rameni Malše, kde je kostel Obětování Panny Marie (viz naše večerní prohlídka :o)
Pohled přes park lemující historické centrum (tzv. Sady), vysoký věžák je hotel Clarion (dříve Gomel)
Koncem měsíce, o prodlouženém svátečním víkendu, se pak uskutečnil velký rodinný oběd i s bráchou a jeho přítelkyní (jsme všichni prázdninové děti, takže vždycky děláme jeden společný oběd, resp. mamka trvá na tom, abychom se aspoň jednou do roka takhle všichni sešli :o) v Rožmberku a já si ještě předtím v sobotu zajela užít Svatováclavské slavnosti v Českém Krumlově, ale o tom víc až v samostatném článku, protože to byl den nabitý zážitky, včetně píchnutého kola :o). Každopádně v Rožmberku jsme si to (doufám všichni, včetně hafíka) užili a díky bráchovi s přítelkyní jsme se kromě jídla i trochu prošli – původně jsme mysleli, že zajdeme i na nějakou prohlídku zdejšího zámku, ale hezké počasí udělalo své a nejbližší prohlídka začínala až za hodinu (jinak bylo všechno vyprodané), což se nikomu nechtělo čekat, a tak jsme si aspoň obešli horní veřejnosti nepřístupný zámek s věží Jakobínkou až k pozůstatkům viaduktu a odtud zpátky dolů do města, přičemž se nám nabízely neotřelé pohledy na město jako takové i na zámek.
Při procházce nám dělala společnost i neposedná veverka :o)
V září jsem taky dost často hlídala u našich hafíka (díkybohu za home office, kdy jsem si mohla otevřít kancelář, resp. notebook, u našich v hale a čtyřnohý hlídač mi statečně sekundoval na koberci pod stolem :o). Je to čím dál větší mazel a drbání ve svém hedvábném kožíšku si vyloženě užívá, aniž by ho zajímalo, že slušně pelichá a já se pak zvedám s vrstvou černých chlupů v klíně (ještě štěstí, že existují odchlupovací válečky :o). A že se mi do toho klína cpe vždy a všude – jakmile si sednu, už se mi tam šteluje a paničko hlaď! Přezdívám mu kvůli tomu "klínový pes", protože soudě podle toho, kolik času mi na klíně stráví, klidně by si tam mohl zřídit trvalý pobyt :o). Jenže má tak roztomilý kukuč, že prostě nemám to srdce ho vyhánět (on by se stejně brzy zase vrátil :o) a sundávám ho jen v případech krajní nouze, když musím na záchod nebo něco dělat :o). Je to zkrátka vzorný hostitel a snaží se, aby si návštěva nemohla stěžovat, že se jí dostatečně nevěnuje :o)
Návštěvu je potřeba nejdřív pořádně přivítat okousáním nohou, potom jí připomenout, že nemá čtyřnožce fotit a nakonec zaujmout strategickou pozici na klíně :o)
Hlídání bytu je vážná věc - vpravo pes v plné pohotovosti :o)
Občas spolu kouknem na telku, nicméně na klíně se musí sedět, i když to není vždy pohodlné (viz uprostřed :o)
Psí život umí být pěkně vyčerpávající :o)
Co se seriálů týče, v září jsem dokoukala Dobré místo, o kterém se ještě chystám víc rozepsat, protože se mi líbilo a dokonce jsem s ním strávila i jeden večer tím, že jsem si udělala jakýsi seriálový maraton :o). A k tomu jsem zkoukla všech osm dílů seriálu z baletního prostředí Pot a slzy, na jehož upoutávku jsem narazila na youtube, ale musím říct, že tak jak to ze začátku vypadalo nadějně, tak to zhruba někde od poloviny dost pokazili (jako dělat z incestního mileneckého poměru bratra se sestrou jakousi zakázanou lásku je podle mě moc i na produkci HBO, nemluvě o tom, že díky tomu nedával předchozí děj, resp. pohnutky hlavní hrdinky moc smysl :o( a navíc to skončilo ohavně otevřeně a další série už podle všeho není a nebude, takže za mě nakonec celkem zklamání, i když taneční scény byly velmi povedené.
Z filmů, které jsem v září viděla, určitě stojí za zmínku Smečka z české provenience, která rozhodně přiměla člověka nad danou problematikou (konkrétně šikanou) přemýšlet a kterou mi připomněl MoW svým článkem. A pak taky další český film Můj příběh s tématikou domácího násilí a kam až to může zajít (zpracování sice nebylo dokonalé, ale už za tu u nás nepříliš častou tématiku si pozornost rozhodně zaslouží), a líbila se mi i romantická komedie Rande v Římě (stylově s herečkou Kristen Bell, která byla i hlavní představitelkou Eleanor Shellstropové v Dobrém místě :o). Z knih jsem dočetla sérii Papírová princezna, které chci taky ještě věnovat samostatný článek (jestli já ty resty někdy dopíšu, tak se asi opiju :o).
A čistě ze zvědavosti jsem si v září nainstalovala do mobilu aplikaci Duolingo (původně abych koukla, jak vůbec vypadá a jestli by se nehodila mamce na základy angličtiny) a učím se italsky. Jediný problém je, že kurz italštiny je dostupný pouze ve francouzštině, takže to mám vlastně dva v jednom – opakuju si francouzštinu a nějak uceleněji se učím italštinu, ale občas je to docela k vzteku, protože dobrých 90% chyb, které Duolingo shledá, dělám ve francouzštině, což mi přijde dost nefér, vzhledem k tomu, že francouzština není můj rodný jazyk a vlastně není ani předmětem mého jazykového snažení :o(. Jinak mě to ale docela baví, aplikace se vám pravidelně každý den připomíná a navíc postupně splňujete levely a sbíráte bonusy trochu jako v nějaké hře, nemluvě o tom, že Duolingo sleduje i vaše pořadí v žebříčku stejně pokročilých studentů, zkrátka je to i malinko návykové :o).
Jako je sice pravda, že bych celkem uvítala nějaký návod nebo chcete-li strategii, jak má člověk postupovat a jakým způsobem jednotlivá témata plnit (jakože jestli existuje nějaká nejlepší posloupnost) nebo jak dosáhnout nejvyššího počtu bodů, diamantů a optimálního postupu, ale jinak je Duolingo poměrně intuitivní, takže minimálně s jeho ovládáním nemám žádný problém. Vyhovuje mi, že se spousta obratů a slovíček pořád dokola opakuje, takže si je skutečně zapamatujete, aniž byste se museli biflovat ještě i mimo aplikaci, jediným mínusem je to, že vám chybí jakýkoli výklad ke gramatice či pravidlům, takže se de facto memorujete správné znění fráze, ale nedozvíte se, proč to tak je, abyste případně mohli stejné pravidlo uplatnit u jiné podobné situace. Nedávno (po zhruba třech týdnech používání) jsem u chyb objevila jakési komentáře, kde je teoreticky asi možné se něčeho dopídit, ale stejně by mi vyhovoval víc nějaký ucelený přehled třeba na začátku nové lekce/tématu nebo tak. Teď koncem měsíce už jsem sáhla do knížek italštiny, co se mi celá léta válí doma, abych si některé věci ujasnila a je to docela fajn, dokonce už si vypisuju i slovíčka a fráze, protože začíná fakt přituhovat a dostávám se do zcela neznámých oblastí (počáteční pozdravy a nějaké to papáníčko jsem o dovolených pochytila :o). Každopádně čím víc lekcí už mám za sebou, tím déle mi každodenní "učení" trvá a začíná mě to malinko zmáhat, u již absolvovaných a zcela provařených lekcí se totiž můžete vracet i ke dvěma úrovním opakování, čehož ráda využívám, protože nechci již nabité znalosti zapomenout, a krom toho se zatím u hodně témat ve free verzi pořád nemůžu prokousat do závěrečného diamantového levelu, protože jsou na ně potřeba gemy neboli diamanty, a to je u mě stále nedostatkové zboží, neb ještě pořád nemám vypozorováno, za co a kolik jich člověk získává. No uvidíme. Jsem zvědavá, jak dlouho mě to bude bavit a co všechno se díky Duolingu naučím, v ideálním případě bych chtěla na příští dovolené hovořit jako člověk, a ne heslovitě jako hotentot, jak tomu bývalo doposud, ale čertví :o)
Moje chyby v Duolingu občas připomínají spíš úkoly typu "Najdi deset rozdílů" :o(
Takže teď už tak nějak v kostce víte, jak jsem trávila to málo volného čau, který mi po práci a rodinných "povinnostech" zbýval. Trochu mě vytáčelo, že jsem se nedostala ani na mé jinak poměrně oblíbené žehlení (o to se nakonec musel na Václava postarat taťka, který si to vymohl jako relaxační pobyt a vyžehlil mi všechno nakupené ložní prádlo, které jsem tu syslila už od srpna a všehovšudy se jednalo o desatero peřin, což byl ještě pozůstatek ze srpnové návštěvy plus nově pořízené povlečení a povlečení z mé vlastní postele za dva měsíce), o úklidu ani nemluvě – dokonce jsem zjistila, jestli mě mé upomínky neklamou, že prach jsem v bytě utírala naposledy někdy v únoru! To budu muset nějak pořešit :o(. Ale na druhou stranu jsem trávila docela dost času venku, ať už na vycházkách s pejskem nebo na kole, a to bylo fajn. Vlastně bych řekla, že jsem si na venkovních aktivitách vypěstovala slušnou závislost a mám pak naopak problém sedět doma za počítačem a třeba sepisovat články nebo prostě být uvnitř, zvlášť když za okny svítí sluníčko. Jinak mi ale tahle moje menší zářijová sociální izolace a fakt, že se můj svět smrskl na jakýsi vnitřní vesmír nejbližšího okolí a nejnutnějších pracovních úkonů, nijak nevadila (asi jsem byla za prázdniny lehce přesocializovaná a převýletovaná) a naopak jízdy na kole na Hlubokou, kdy se nemusím s nikým bavit a nikoho skutečně nepotkám (všechny jen za jízdy míjím), byly jakousi oázou klidu a času jen pro mě, který mi byl v září poměrně vzácný a který jsem si fakt užívala.
