Kendeho vila a válečné Budějovice

K letošnímu výročí osvobození a konce druhé světové války pořádají u nás ve městě ve spolupráci s projektem Paměť národa speciální akce, takže mě kamarádka vytáhla třeba na komentovanou prohlídku prvorepublikové vily, o jejíž existenci jsem doteď neměla ani tušení. Kendeho vila je v zástavbě kousek od centra a parku kopírujícího původní městské hradby Na Sadech a je sice taková dost rozpadlá, ale i tak to bylo zajímavé. Město ji prý konečně získalo do svého vlastnictví a byla prohlášena za kulturní památku, takže se snad dočká i nějaké opravy. Vilou nás provázel zdejší sběratel, fotograf a nadšenec do historie, pan Binder, takže to bylo hezké a zajímavé, protože tím, že ho to baví, tak umí o všem pěkně poutavě vyprávět.

Vilu nechal v roce 1920 postavit ředitel důlního podniku Viktor Konrád, který ji o tři roky později prodal židovskému podnikateli Josefu Kendemu (nechal si změnit příjmení z původního Kohn), který vlastnil čistírnu peří. Většina jeho rodiny však byla vyvražděna v nacistických koncentračních táborech (přežil jen postižený Rudolf Kende, který byl učitel hry na klavír a hudební skladatel, přestože nemohl hýbat rukama ani nohama, což mi přišlo obdivuhodné) a ve vile dokonce sídlila i nacistická policie, která ve sklepech zřídila cely.

Přiznám se, že zvenku se mi vila líbila – má krásnou zahradu, kde ještě pořád rostou zbytky růžových keřů, na které prý paní Kendeová byla velice hrdá, a uměla jsem si živě představit honosnou terasu s kamennými vázami a balustrádou (a jaké tam muselo být hezké posezení). Jinak v zahradě je i přenesený hraniční kámen ze Šumavy, který nejspíš sloužil jako zahradní dekorace (někdo má sádrové trpaslíky, někdo artefakt z roku 1735). Interiér vily už na mě ale tak hezky nepůsobil – vstupní hala je obložená tmavým dřevem (byť krásně vyřezávaným) a tmavě zeleným linem, resp. korkovými dlaždicemi, a působí tak nějak stísněně a temně. Sice měli hezky v obložení schovanou knihovnu a dveře do jakési "zimní zahrady", která prý nejspíš sloužila jako pokoj pro postiženého Richarda Kendeho, protože jinak se jde ke všem ložnicím do schodů, a v přízemí byl i krásný reprezentativní salón, ale všechno to působilo tak nějak smutně.

V pokojích měl prý v minulosti ordinaci i lékař (v době, kdy v domě bydleli další majitelé, takže třeba do jediné koupelny v domě a do dalších místností procházeli přes ordinaci), teď tam byla výstava obrazů a obrázků Židů z koncentračních táborů, což bylo dost depresivní.

Pokoje v horním patře pak působily jako v domě po babičce, se spoustou starých spotřebičů a retro věcí (mně fascinovaly extra robustní a široké radiátory :o), které člověk poznával ze svého vlastního dětství, a podle slov pana Bindera měli poslední majitelé problém pokoje v horním patře v zimě vytopit (osobně jsem z toho všeho měla dost neutěšený dojem). A to jsme ještě nebyly ve sklepech, které byly teda nehezké a jako závěr celé prohlídky celkem mrazivé :o(

Z balkónu je výhled na Černou věž :o)

No a další komentovanou prohlídkou, na kterou mě kamarádka vytáhla, byla "Válečnými Budějovicemi (vnitřní město)", kde toho sice nebylo zase až tolik k vidění, ale informace z komentáře byly hodně zajímavé (a občas i hodně smutné). De facto šlo o zajímavosti či detaily, kterých byste si jinak při procházce městem absolutně nevšimli. Například jsme se dozvěděly, že v Budějovicích vycházel židovský časopis Klepy, který spolu s dalšími třemi chlapci vydával Rudolf Stadler. Časopis vycházel v jediném exempláři, který potom koloval mezi lidmi, a největší perličkou je, že se i přesto dochovala všechna čísla, protože před odjezdem do koncentračního tábora je schovali k přítelkyni nežidovce, a ta je v devadesátých letech předala do muzea. Jako zajímavost mi taky přišlo, že Richard Stadler do časopisu přispíval pod přezdívkou bagr, což dámy a pánové byla taky moje přezdívka, pod kterou jsem psala do studentského časopisu na střední (u mě šlo o zkratku z prvních dvou písmen jména a příjmení, u Richarda Stadlera těžko říct :o). Jinak o rodině Stadlerových jsme si povídali v Krajinské ulici u tzv. kamenů zmizelých, což jsou takové malé měděné destičky zasazené vždycky někde u domu do chodníku, které osazuje právě sdružení Paměť národa a přidávají pořád další a další (momentálně je prý po Budějovicích 65 kamenů zmizelých na 25 místech).

Průvodce nám ukazoval i řadu dobových fotografií a dozvěděli jsme se například, že na děkanátu Katedrály sv. Mikuláše byly v minulosti glazované střešní tašky ze zbourané budějovické synagogy (to mi přišlo jako hezká perlička). Nebo že v budějovickém transportu židů do koncentračních táborů označeném Akb bylo v dubnu 1942 odvezeno 909 lidí. Či že popravy po heydrichiádě probíhaly v Táboře, ale v Budějovicích bylo jediné krematorium v kraji a že pak měli nacisti problém, kam s popelem všech těch zavražděných (nechtěli ho nikam ukládat, aby nemohlo vzniknout pietní místo), a tak nakonec vymysleli, že ho sypali ze starého kamenného mostu v Mláce, ze kterého v pohádce Byl jednou jeden král sypali sůl (upřímně u téhle informace jsem si říkala, že bych se bez ní obešla, protože odteď pokaždé, kdy uvidím tu pohádku, tak si na to vzpomenu – a s kamarádkou jsme se shodly, že máme zrovna tuhle pohádku rády a pravidelně na ni koukáme o Vánocích :o(.

Takže z veselejších perliček bylo třeba to, že zdejší rodák Jiří Maňák byl špičkovým letcem RAF (tzv. eso, protože prý pětkrát sestřelil nepřátelské letadlo) a jako jediný přežil přistání na moři, ale pak padl do zajetí Němců (ale přežil).

A pak mi ještě z procházky utkvěla bílá šipka na budově v Krajinské ulici, která prý ukazovala, kde je protiletecký kryt (bylo to vymyšlené tak, že kryty byly všude po městě, např. ve sklepech domů a zkrátka ve všech prostorech, které jen trochu splňovaly podmínky, a vy jste podle toho, kde jste zrovna byli, prostě museli najít ten nejbližší) nebo fleky na betonových částech Zlatého mostu u Jihočeského divadla, u kterých bych si myslela, že je to prostě špinavé/zničené, ale ve skutečnosti jde o zazáplatované díry po střepinách letecké pumy, která tady v průběhu války během náletu vybuchla (podle dobové fotografie zničila i pořádný kus divadla).

Tak to jen abyste věděli, že nezakrňuju a rozšiřuju si obzory :o). Páč sice to není zrovna veselé či letní téma, ale některé věci je radno nezapomínat, takže osvěty v tomhle ohledu není nikdy dost.