Dlouho jsem se tu nerozplývala nad žádnou knihou, a protože jsem v dubnu dočetla poslední díl young-adult fantasy trilogie Moře střepů, nastal nejvyšší čas to napravit :o). A kdyby píše.cz fungovalo, jak mělo, a neházelo mi klacky pod nohy stupidní hláškou o tom, že se článek neuložil a bla bla bla, s čímž se mi nepodařilo si nijak poradit (a nefungovalo to ani v jiném prohlížeči), mohl být tenhle článek publikován už v úterý :o(
S prvním dílem série nazvaným Půl krále jsem se seznámila už vloni díky členské průkazce do knihovny (podle anotace vypadala kniha zajímavě, ale přece jen jsem autora předtím vůbec neznala). Knihy jsou sice určené pro teenagery, ale přiznám se, že pro mě byly tak akorát a úplně si nejsem jistá, jestli bych Abercrombieho četbu pro dospělé vůbec dala, protože i Moře střepů umí být poměrně temné a chvílemi až depresivní, a to jsou hlavní hrdinové vesměs náctiletí, a tudíž ještě přeci jen nejsou tak semletí životem. Ústřední postava prvního dílu není úplně prvoplánovým hrdinou, což bylo jedním z hlavních důvodů, proč mě kniha zaujala. V drsném prostředí silně připomínajícím svět Vikingů je druhorozený syn krále Jarvi, který se narodil se zakrnělou rukou, tak trochu vyvrhel, a proto se připravoval a těšil na dráhu ministra (tedy v tomhle světě jakéhosi poradce krále, šedou eminenci, která spíš než hrubou sílu používá mozek), jenže poté, co je jeho otec a starší bratr zavražděn, se nečekaně stává králem, jen aby byl krátce nato zrazen vlastní rodinou a skončil v otroctví.
"Jarvi natáhl ruku a jemně se otce dotkl na rameni. Byl tak studený. Jarvi se zamyslel, kdy se ho dotkl naposledy. Dotkl se ho vůbec někdy? Moc dobře si pamatoval, kdy spolu naposledy opravdu mluvili. Byly to už měsíce.
Muž máchá kosou a sekerou, prohlásil otec. Vesluje a váže pevné uzly. A především drží štít. Drží řadu. Stojí po boku svého porameníka. Co jsi to za muže, že nic z toho neumíš?
Neprosil jsem se o to, abych měl půl ruky, opáčil Jarvi, uvězněný na místě, kde se nacházel tak často; v pustině mezi studem a vztekem.
Já se neprosil, abych měl půl syna.
A teď je král Uthrik po smrti a spěšně upravený královský kruh tíží Jarviho čelo. A tíží ho mnohem víc, než by se na tenký pásek ze zlata slušelo.
"Ptala jsem se, jak zemřeli," řekla Jarviho matka.
"Šli vyjednat mír s Grom-gil-Gormem."
"S těmi zatracenými Vanstery mír uzavřít nejde," ozval se hlubokým hlasem Hurik, matčin zvolený štít.
"Musí přijít pomsta," prohlásila Jarviho matka.
Strýc se pokusil tu bouři uklidnit. "Nejprve bychom rozhodně měli vyhlásit smutek. Velekrál zakázal otevřenou válku, dokud –"
"Pomsta!" Matčin hlas byl ostrý jako střepy. "Rychlá jako blesk, žhavá jako oheň."
Jarvi sjel očima k mrtvole svého bratra. Ten je rychlý a žhavý, nebo spíš býval. Měl silnou čelist, tlustý krk, už mu začínal rašit tmavý vous podobný tomu otcovu. Lišil se od Jarviho, nakolik to jen šlo. A měl mě rád, usoudil Jarvi. Byla to drsná láska, poplácání nikdy nemělo daleko do políčku. Byla to láska, jakou člověk chová k někomu, kdo bude vždycky pod ním.
"Pomsta," zavrčel Hurik. "Vansteři musejí zaplatit."
"K čertu s Vanstery," opáčila Jarviho matka. "Musíme přinutit naše lidi, aby nám sloužili. Musíme jim předvést, že v sobě nový král má železo. Jakmile před ním s radostí pokleknou, můžete plakat, až se zvedne Matka moře."
Jarviho strýc si ztěžka povzdechl. "Tak tedy pomsta. Ale je na to připravený, Laithlin? Nikdy to nebyl bojovník –"
"Musí bojovat, ať už připravený je, nebo není!" odsekla matka. Lidé kolem Jarviho vždycky mluvili, jako by nebyl jen mrzák, ale taky hluchý. Jeho náhlý vzestup k moci je toho zlozvyku zjevně nezbavil. "Zahaj přípravy k velkému nájezdu."
"Kde zaútočíme?" zeptal se Hurik.
"Jde jen o to, abychom vůbec zaútočili. Nech nás o samotě."
Jarvi uslyšel, jak se zavírají dveře, a pak na studené podlaze tiše zazněly matčiny kroky.
"Přestaň plakat," řekla matka. Až v tu chvíli si Jarvi uvědomil, že mu tečou slzy. Utřel si je, popotáhl a zastyděl se. Styděl se v jednom kuse.
Matka ho chytila za ramena. "Narovnej se, Jarvi."
"Omlouvám se," vypravil ze sebe a pokusil se nadmout hruď, jak by to asi udělal bratr. Omlouval se v jednom kuse.
"Je z tebe král." Matka mu upravila překroucenou přezku pláště, zkusila mu zkrotit nakrátko zastřižené, ale vždy rozcuchané světle plavé vlasy a nakonec mu přiložila chladné konečky prstů ke tváři. "Nesmíš se nikdy omlouvat. Musíš nést otcův meč a vést nájezd proti Vansterům."
Jarvi polkl. Z představy, že by měl vyrazit na nájezd, ho vždycky jímala hrůza. A teď má nájezd rovnou vést?
Odem si musel jeho zděšení všimnout. "Budu tvým porameníkem, můj králi, vždy budu stát s připraveným štítem po tvém boku. Budu ti pomáhat, jak jen dovedu."
"Díky," zamumlal Jarvi. Jediná pomoc, o kterou by stál, by spočívala v tom, že ho pošlou do Skekenhradu, aby složil ministerskou zkoušku a spíš seděl ve stínech, než aby ho vystrčili na světlo. Ovšem tato naděje se teď rozpadla na prach. Jeho naděje byly stejně jako špatně smíchaná malta náchylné k rozdrolení." (Půl krále, str. 10-11)
Kniha je skvěle napsaná, takže se četla skoro sama, děj je napínavý, ale uvěřitelný, nechybí postupné navazování přátelství či pár nečekaných zvratů, zkrátka hodně dobře napsaný příběh, který mě přiměl sáhnout i po dalších pokračováních a přečíst si celou sérii.
I druhý díl série s názvem Půl světa je stejně povedený, ne-li ještě povedenější než první díl (za mě povedenější hlavně v tom smyslu, že jsem se konečně dočkala nějakých těch plnokrevných a prvoplánových hrdinů, v pletichách a manipulacích si totiž zrovna dvakrát nelibuji). K mému překvapení byly hlavními postavami mladinká zarputilá bojovnice Trnka a chlapec se spravedlivým srdcem Brand, kteří se oba touží stát válečníky, a hrdinové předchozího dílu, otec Jarvi a spol., jsou tu spíše v roli moudřejších dospělých, kteří tahají za nitky na pozadí, ale musím říct, že mi to vlastně vůbec nevadilo, a naopak to mělo i své kouzlo. Když se nad tím tak zamyslím, jednotlivé díly by se ve výsledku klidně daly číst jako samostatné knihy a nijak zvlášť by to nevadilo. Každopádně Půl světa je zase hodně čtivě napsaný a neměla jsem problém oběma hlavním hrdinům fandit, přestože je každý z nich jiný a každý má úplně jinou motivaci. Taky mě hlavně na začátku hodně štvala všechna ta nespravedlnost, ale o to realističtěji a drsněji děj a prostředí knihy působí. Dost často jsem si při čtení říkala, že by příběh ani nemusel spadat do fantasy, protože všechno působí spíš vikingským dojmem a o elfech se víceméně vlastně jen mluví. Jinak vzhledem k tomu, že nebývám dvakrát předvídavá, a taky s ohledem na zkušenosti z předchozího dílu a Abercrombieho temnotu a lásku k nihilismu, takže člověk nikdy neví, z koho budou zarytí nepřátelé či naopak, a rozhodně si nemůže být ničím jistý, jsem byla od začátku až do konce napnutá jak struna a hltala jednu kapitolu za druhou :o)
"Zaváhal jen na okamžik, ale Trnce to stačilo a praštila ho hranou štítu do koulí.
I přes pokřikování ostatních chlapců, bez výjimky toužících, aby prohrála, uslyšela Branda zasténat.
Otec jí vždycky říkal: "Jakmile se zastavíš, je po tobě," a Trnka se tou radou řídila celý život, občas s dobrým výsledkem a většinou se špatným. Vycenila zuby v bojovém šklebu – konec konců to byl její oblíbený výraz –, zvedla se z kleče a vrhla se na Branda prudčeji než kdy dřív.
Vrazila do něj ramenem, štíty jen třeskly a zaskřípěly a Brandovi létal od pat písek. Vrávoravě ustupoval po pláži, tvář měl stále zkroucenou bolestí. Ohnal se po Trnce, ale ta se před jeho dřevěným mečem skrčila, hned při zemi máchla tím svým a pěkně Branda zasáhla do lýtka, těsně pod plandající okraj drátěné košile.
Co se musí Brandovi nechat, ustál to, dokonce ani nevykřikl, jenom se zašklebil a uskočil. Trnka si protáhla ramena a čekala, jestli ji dohlížitel prohlásí za vítězku, Hunnan ale stál mlčky jako sochy v Božské síni.
A tak věnovala Brandovi posměšný úšklebek – to byl koneckonců její druhý nejoblíbenější výraz – a zařvala: "Tak pojď, ty zbabělče!"
Brand měl sílu jako býk a uměl se bít, ale už kulhal, byl unavený a Trnka si hlídala, aby sklon pláže nahrával jí, a ne jemu. Nespouštěla z Branda oči, uhnula jedné ráně, druhé a pak se mu prosmýkla pod rukou, když se neohrabaně napřáhl nad hlavu a odkryl si bok. Nejlepší pochvou pro meč jsou nepřítelova záda, říkával vždycky otec, ale bok má taky něco do sebe. Dřevěný meč udeřil do žeber, jen to luplo, jako když pukne poleno, Brand se bezmocně zapotácel a Trnka se usmála od ucha k uchu. Na světě není příjemnější pocit než zasadit někomu ránu, jak se patří.
Nakopla Branda do zadku a on padl na všechny čtyři do vody, zrovna totiž připlula vlna. Když se s šuměním zase stáhla, vzala s sebou i Brandův meč a nakonec ho nechala ležet mezi mořskými řasami.
Trnka došla až k Brandovi a on k ní v bolestech zvedl hlavu. Z jedné strany se mu k obličeji lepily vlasy, a protože ho předtím zasáhla do tváře, měl zkrvavené zuby. Možná by jí ho mělo být líto. Jenže lítost si Trnka nemohla už dávno dovolit.
Přitiskla mu ke krku otlučenou dřevěnou čepel a řekla:
"Nuže?"
"No dobře." Brand na ni zesláble mávl, ať mu dá pokoj.
Nemohl se pořádně nadechnout. "Mám dost."
"Ha!" křikla mu do tváře.
"Ha!" křikli zklamaní hoši kolem čtverce.
"Ha!" křikla Trnka na mistra Hunnana, vítězoslavně zvedla meč a štít a potřásla jimi. Z nebe se snášelo mžení.
Pár lidí mdle zatleskalo a něco zamručelo, toť vše. Mnohem halasnější jásot si tu běžně vysloužila i daleko slabší vítězství, Trnka ale nestála o jásot.
Chtěla zvítězit.
Občas se nějaké dívky dotkne Matka válka a potom ji pustí mezi chlapce do výcvikového čtverce a učí ji bojovat. Mezi menšími dětmi se vždycky najde pár dívek, postupem času je však začnou zajímat vhodnější věci, a když ne, tak je k nim navádějí, případně na ně řvou, trýzní je a bijí, až ten ostudný plevel vyplejí a zůstane pouze nádherná květina mužství.
Kdyby hranici překročili Vansteři, kdyby zaútočili Ostrované nebo kdyby v noci přišli zloději, gettské ženy by nemusely chodit pro zbraně daleko a bojovaly by do posledního dechu, a mnohé by bojovaly zatraceně dobře. Vždycky tomu tak bylo. Ale kdy nějaká žena naposledy prošla zkouškami, složila přísahy a získala místo na nájezdu?
Vyprávěly se o tom příběhy. Zpívaly se o tom písně. Ale ani stará Fen, nejstarší člověk v Thorlby a podle některých i na světě, za celý svůj dlouhý život nic takového neviděla.
Až doteď.
Tolik dřiny. Tolik pohrdání. Tolik bolesti. Trnka je ale porazila. Zavřela oči, ucítila na zpocené tváři polibek slaného větru od Matky moře a pomyslela si, jak by na ni otec byl pyšný.
"Prošla jsem," zašeptala.
"Ještě ne." V životě neviděla, že by se mistr Hunnan usmál. Taky ale nikdy neviděla, že by se zamračil až takhle chmurně. "Já rozhoduju o podobě zkoušek. Já rozhoduju, kdy jsou u konce." Rozhlédl se po chlapcích jejího věku, po šestnáctiletých hoších. Někteří se dmuli hrdostí, že už zkouškami prošli. "Rauku. Teď se s Trnkou utkáš ty."
Rauk zvedl obočí, podíval se na Trnku a pokrčil rameny.
"Proč ne?" Protáhl se mezi svými druhy, vstoupil do čtverce, pevně si připjal štít a vytáhl z písku cvičný meč.
Byl krutý a zručný. Neměl ani zdaleka tolik síly jako Brand, jenže zase tolik neváhal. Trnka už ho ale porazila a –
"Rauk," řekl Hunnan a jeho sukovitý prst jel dál, "Sordaf a Edwal."
Pocit vítězství Trnku opustil, jako když z prasklých necek odteče špinavá voda. Hoši zamumlali a Sordaf – pomalý kolohnát s mizivou představivostí, nicméně jako stvořený pro udupání protivníka, který skončí na zemi – se odkolébal na písek a začal si tučnými prsty zapínat popruhy zbroje.
Edwal – mrštný mladík s úzkými rameny a hnědou čupřinou – nevykročil hned. Trnka ho vždycky považovala za jednoho z těch schopnějších.
"Mistře Hunnane, tři –"
"Jestli stojíš o místo na králově nájezdu," uťal ho Hunnan, "uděláš, co ti říkám."
O místo stáli všichni. Toužili po něm skoro tolik jako Trnka. Edwal se zamračil napravo nalevo, nikdo ale nic neřekl. Neochotně si tedy mezi tím došel pro dřevěný meč.
"Není to čestné." Trnka byla zvyklá tvářit se bez ustání statečně a ničeho se nezaleknout, ale ta slova z ní vyšla jako zoufalé zabečení. Jako když nahánějí bezmocné jehně řezníkovi pod nůž.
Hunnan si odfrkl. "Tenhle čtverec je bojiště, slečinko, a na bitevním poli se nebojuje čestně. Ber to jako poslední lekci." Pár hochů se uchechtlo. Nejspíš mezi nimi byli ti, které někdy v minulosti zpráskala a zostudila. Brand ji sledoval přes pár uvolněných pramenů vlasů a tiskl si prsty ke zkrvaveným ústům. Ostatní se dívali do země. Všichni věděli, že to není čestné. Ale bylo jim to jedno.
Trnka zaťala zuby a v prstech ruky se štítem pevně sevřela váček na šňůrce kolem krku. Bojovala sama proti celému světu už kdovíjak dlouho. Jestli se o ní dalo něco říct, pak že je bojovnice. Předvede jim takový boj, že na to hned tak nezapomenou.
Rauk kývl na ostatní a začali se rozestupovat, chtěli ji obklíčit. To by nemuselo být tak zlé. Když udeří rychle a jednoho hned vyřadí, bude mít proti zbylým dvěma aspoň ždibíček naděje.
Podívala se jim do očí a zkusila odhadnout, co udělají. Edwal se nikam nehrnul, držel se vzadu. Sordaf ji sledoval a držel před sebou štít. Rauk nechal meč volně viset, předváděl se.
Jen ho tak toho úsměvu zbavit. Zkrvavit ho, a bude spokojená.
Úsměv povadl, sotva spustila bojový řev. První ránu Rauk vykryl štítem, ustoupil a odrazil i druhou, třísky jen létaly. Potom ho Trnka obelstila očima, přiměla ho zvednout štít, na poslední chvíli se přikrčila a zeširoka ho sekla do kyčle. Rauk vykřikl a zkroutil se tak, že jí obnažil zátylek. Už se zase napřahovala.
Vtom zahlédla koutkem oka jakési mihnutí a cosi nechutně křuplo.
V tom je ten háček, když se vrhnete na jednoho a dalších dvou si nevšímáte.
Nahoře kroužili a pokřikovali racci.
Proti jasné obloze se rýsovaly černé obrysy městských věží.
Honem vztyk, říkával otec. Na zádech nic nevybojuješ.
Trnka se líně, ztěžka převalila a zpod límce jí při tom vyklouzl váček a zahoupal se na šňůrce. V celém obličeji jí tepalo.
Přes kolena se jí přelila studená vlna a pak zahlédla Sordafa, jak se chystá dupnout, a něco prasklo, jako když se zlomí suchá větev.
Zkusila se vyškrábat na nohy, ale Rauk ji nakopl do žeber a ona se překulila a rozkašlala.
Záda jí omyla voda a zase se stáhla. Z horního rtu tekla Trnce krev a kapala na mokrý písek.
"Stačí?" zaslechla Edwala.
"Řekl jsem snad, že stačí?" odpověděl Hunnan a Trnka pevně sevřela jílec meče a ještě jednou sebrala síly.
Uviděla, že se blíží Rauk, a když ji chtěl kopnout, tak ho chytla za nohu a přitiskla si ji k hrudi. Potom s ní škubla nahoru, zavrčela mu do obličeje a Rauk zamával rukama a převážil se.
Vrávorala k Edwalovi, spíš se motala, než že by se na něj řítila. Matka moře, Otec země, Hunnanův zachmuřený obličej i tváře přihlížejících mladíků se jí před očima houpaly a točily. Edwal ji chytil, chtěl ji přidržet, ne ji dostat na zem. Trnka ho strčila do ramene, zkroutila si při tom zápěstí, vytrhlo jí to meč a pak klopýtla, klesla na kolena a zase se zvedla, štít jí plandal na přetrženém řemeni. S prskáním a klením se otočila a ztuhla.
Sordaf stál se svěšeným mečem a zíral.
Rauk se v mokrém písku zvedal na lokty a zíral.
Brand stál se spadlou bradou mezi ostatními a všichni zírali.
Edwal otevřel ústa, ale vyšlo z něj jen zvláštní čvachtnutí podobné prdu. Upustil cvičnou zbraň a nemotorně si ohmatal krk.
Trčel mu z něj jílec Trnčina meče. Když na něj Sordaf dupl, dřevěná čepel se zlomila a zůstala z ní dlouhá tříska. Její hrot koukal Edwalovi z druhé strany hrdla a rudě se leskl.
"Bohové," hlesl kdosi.
Edwal klesl na kolena. Na písek se z něj řinula krvavá pěna.
Když se začal kácet na bok, mistr Hunnan ho chytil. Přiběhl Brand a pár dalších, řvali jeden přes druhého. Trnka jim přes hromové dunění vlastního srdce vůbec nerozuměla. Stála tam, kymácela se, obličej ji bolel, vlasy jí vlály ve větru a šlehaly ji do oka. Přemýšlela, jestli to celé není jen zlý sen. Určitě je. Modlila se za to. Zavřela oči, pevně stiskla víčka a pak je tiskla a tiskla.
Stejně jako když ji zavedli pod kopuli Božské síně k bílému a studenému tělu mrtvého otce.
Jenže to bylo doopravdy a tohle taky.
Když otevřela oči, hoši ještě klečeli kolem Edwala, a tak viděla jen nehybné nohy. Pískem se rozlévaly černé potůčky, potom ale Matka moře poslala vlnu, nechala je zrudnout, pak zrůžovět a následně je úplně smyla.
A Trnka poprvé po dlouhé době dostala opravdu strach. Hunnan zvolna vstal, zvolna se i otočil. Vždycky se mračil, na ni nejvíc. Teď mu však v očích svítila světélka, jaká v nich ještě nikdy neviděla.
"Trnko Bathu." Ukázal na ni rudým prstem. "Prohlašuji tě za vražedkyni." (Půl světa, str. 6-10)
Třetí a závěrečný díl série Moře střepů jménem Půl války se taky četl dobře, a přestože má zase ústřední dvojici nových a celkem sympatických hrdinů v podobě Raitha a Skary, nepřipadali mi tolik dominantní jako Trnka a Brand. Naopak třetí díl působí jako mozaika všech "hlavních" postav, se kterými jsme se setkali v předchozích knihách, a za sebe musím říct, že to působilo až dost uspěchaně a zkratkovitě, protože se autor věnuje všem a vlastně nikomu. Zápletce se Skarou (a hlavně jejímu konci) jsem měla trochu problém uvěřit a přišla mi lehce odfláknutá, jako by se už autor nemohl dočkat, až se téhle série zbaví, a tak ji spíchnul horkou jehlou (vývoj její postavy a osobnostní růst, včetně nějakého toho boje s osudem, by si podle mě zasloužil samostatnou knihu – nebo lépe rozepsat v tomhle díle, takhle jen blinká a snaží se nedat navenek znát své obavy a slabost a nic víc). A velkým zklamáním pro mě bylo i autorovo rádoby inovativní odhalení elfí magie, kdy de facto zbaví magii kouzla, a ještě navíc mu to nesedí na předchozí díl, kde si použití elfí relikvie vyžádalo recipročně sedm životů i z jejich vlastní armády, což bylo opravdu magickým prvkem, ale tady už se na to zase najednou nějak nehraje (nejspíš proto, že by pak počty proti přesile neseděly a relikvie by jim byly k ničemu), což dost zamrzelo. Jediný, kdo mě aspoň trochu potěšil, byl Koll a jeho závěrečná volba :o). Jako nechápejte to špatně, i třetí kniha se četla dobře a stránky ubíhaly jako po másle, ale měla jsem pocit, že tomu chybí vymazlenost předchozích dílů (to je tak, když si autor nastaví laťku hodně vysoko :o). A upřímně řečeno taky jsem čekala nějaké velké finále – souboj s Gorm-gil-Gormem (u toho jsem předpokládala nějakou podobnou kličku jako v Pánovi prstenů, protože když ho dle proroctví nemůže porazit žádný muž, tak se to vyloženě nabízelo) nebo velkolepou pomstu stařeně Wexen (a ne jen tu všudypřítomnou mocichtivost), takže jsem si nakonec připadala ochuzená o nějakou pěknou tečku za celým příběhem, která nebude mít pachuť všednosti.
Celkově se mi tedy z celé série nejvíc líbil prostřední díl, protože, když použiju terminologii autora, přece jen raději stojím na světle :o), a nechyběli tam hrdinové, dobrodružná cesta do dalekých krajů a vlastně i love story :o). Jinak na celé sérii se mi líbilo ono drsňácké vikingské prostředí a propracované příběhy a musím říct, že je to tak dobře napsané, že jsem si všechny tři díly pořídila do své knihovny a v budoucnu si je ráda přečtu znovu. Ovšem po dospělácké tvorbě Joea Abercrombieho asi raději sahat nebudu, bojím se, že by to bylo příliš zahořklé a nespravedlivé čtení, podobně nebo dokonce možná ještě hůř než knižní série o Zaklínači.