Kterak Rebarbora rock-and-rollovala

Vlastně jsem spíš rollovala, resp. roller skatovala, ale to by neznělo tak hezky :o). Jako ano, přátelé, pořád jsem tak trochu magor a občas mě popadne touha vyzkoušet si i ve svém středním věku něco nového :o). A tak se stalo, že když jsem na Slevomatu narazila na voucher na roller-rink v Praze, hecla jsem se a řekla si, že to zkusím.

Příležitost se naskytla, když jsem jela do Prahy na ne příliš dlouhé školení (Tresor bar roller rink stejně otevírá až od tří odpoledne a bruslit se tam dá jen asi dva dny v týdnu, jinak to funguje jako normální bar, příp. na nějaké zamluvené akce). Tresor bar na Vinohradské sice vypadá trochu zvláštně – prostě jdete do nočního podniku ve dne, ale pán v šatně byl milý a ochotný, takže dobrý. Sice jsem trochu doufala v mladší obsluhu a pár rad do začátku, ale nakonec jsem vystačila i s tou jedinou, kterou mi pán dal, a sice hlavně se nezaklánět dozadu! Rollerové brusle totiž mají špunt na špičce, ale vzadu ani ťuk, takže padnout naznak je poměrně dost nasnadě, což je taky důvod, proč jsem si říkala, že bych uvítala třeba i půjčení nějaké přilby, ale kromě bruslí žádnou jinou výbavu nedostanete a děj se vůle boží. A navzdory honosným popiskům na Slevomatu nečekejte ani víc než šatnu na odložení věcí (jako na plese, nikoli samostatná šatna na převlečení jako ve fitku). Nicméně navzdory počáteční vlně paniky to nakonec byla celkem prča. Samozřejmě mi to vůbec nešlo – neumím bruslit ani na ledu, ani na inline buslích, takže žádné překvapení –, ale pozitivní bylo, že mi nekloktaly kotníky, s čímž jsem při testování inlineů kdysi dávno měla problém. No a pak jsem si jen potvrdila svoji teorii, že trpělivostí a tvrdohlavostí lze dosáhnout téměř čehokoli, protože za onu hodinu na ploše, jsem si sama přišla na jakous takous techniku – nazvala bych to ťapkat a šlapkat, aneb prostě zvolna malinko přenášet váhu z jedné nohy na druhou, de facto trochu do stran – a musím hrdě říct, že ke konci už jsem se i trochu rozjezdila (byť samozřejmě pořád ne žádnou závratnou rychlostí, nebo vůbec něčím, co by se dalo nazvat rychlostí jako zde, ale pohybovala jsem se tak, že se kolečka na bruslích točila – mimochodem, některé brusle měly dokonce svítící kolečka, takže když jste jeli, pohybem se rozblikala :o). Byla to sice hrozná makačka a vyžadovalo to mé pekelné soustředění, ale měla jsem z toho naprosto závratný pocit, že už tomu začínám přicházet na kloub a že mít možnost častěji trénovat, určitě bych se zlepšovala. Samozřejmě se to neobešlo bez pádů – celkem jsem zbuchla dvakrát, poprvé větší zbuchnutí do pokleku a podruhé už jsem se spíš jen v předklonu dotkla rukama podlahy – ale obojí naštěstí díkybohu bez zranění či jakýchkoli následků (rozumějte: modřina na koleně byla, ale jinak nic vážného). Asi prvních deset minut jsem si užila celou plochu jen sama pro sebe (včetně jednoho pádu beze svědků, jupí), pak se ke mně přidala čtyřčlenná rodinka (děti tam pak trochu divočili, ale pořád bylo dost prostoru, abychom se vyhnuli) a pak ještě jeden pár, ale jinak tam takhle v úterý odpoledne bylo příjemně liduprázdno. A soudě podle toho, jak jsem pak po hodině musela hledat pana provozovatele, asi by se vůbec nic nestalo, kdybych tam zůstala bruslit déle než onu zaplacenou hodinu, nicméně se přiznám, že to bych nedala, protože i takhle jsem během oné hodiny asi dvakrát odpočívala, neb jsem cítila, jak ztrácím v nohách jistotu a mám je unavené. Ale celkový dojem je rozhodně pozitivní a musím se přiznat, že už při odchodu jsem si plánovala, že si přes Slevomat koupím asi ještě minimálně jeden hodinový vstup a s nemalou lítostí jsem uvažovala, kde by se dalo skateovat někde blíž k mému domovu :o)

Fotky jsem si půjčila ze Slevomatua komu není jasné, proč figuranti při focení sedí, mohu z vlastní zkušenosti říct, že jinak se dost těžko brzdí či stojí, takže tohle je asi jediný způsob, pokud chcete mít foto na památku, a proto já mám jen rozmazané šmouhy :o)