Seriál Dámský gambit

Na tenhle seroš mě nalákala Barjohovic Staršinka a musím říct, že se mi trefila do vkusu. Sice (na rozdíl od ní) neumím hrát šachy a už jen při pouhém pohledu na to, jak hráli šachové partie v seriálu, se mi mínil zavařit mozek, ale i tak to bylo napínavé, občas dojemné a zkrátka neuvěřitelně chytlavé, že jsem prostě musela během pár dní oněch sedm epizod dokoukat do konce a zjistit, jak to celé dopadne (a řekla bych, že se na něj za čas s chutí ráda podívám znovu :o).

Hlavní hrdinka Beth Harmonová neměla zrovna snadný život (přece jen vyrůstat v sirotčinci by nikdo nechtěl, navíc v takovémhle z 50. let, kde děti bez problémů dopují sedativy :o), navíc rozhodně vykazuje určité znaky autismu – intenzivní zaměření pouze na jednu věc (v tomto případě šachy, nic kromě nich ji vlastně nezajímalo), spoustu věcí dělala řekla bych jen proto, že se snažila napodobovat ostatní, a spoustu situací prostě zazdila aneb socializační schopnosti a empatie či projevování emocí nic moc (ale minimálně ta její poker face se jí pak při šachových turnajích celkem hodila, neb ji zvládla udržet, i když to uvnitř ní vřelo nervozitou :o). Abych řekla pravdu, trochu jsem se po prvním dílu bála, jestli se jí nebudou dít nějaké hrůzy (jakože v tom sirotčinci a tak), ale naštěstí to bylo víc o šachách než nějakých palčivých společenských problémech.

Bylo tam docela dost vtipných scén, kdy Beth jednoduše nakráčí na turnaj coby naprosto neznámá holka a všem vytře zrak (a nijak se netají přehnaným sebevědomím :o), to jste jí jako divák prostě museli držet palce a obdivovat ji :o). A asi nejbrutálnější mi přišlo, jak hrála partii proti malému klukovi z Ruska, a aby ho vydeptala, po každém svém tahu se od stolu znuděně zvedla a procházela se po místnosti, jako by absolutně nic z toho, co on udělá, nemohlo odvrátit jeho prohru, to bylo fakt hustý a dost jsem jejího soupeře litovala (byť jsem se u toho musela pochechtávat nad její troufalosti :o)

Líbilo se mi, že tvůrci nechali v pozadí probublávat takovou tu společenskou přetvářku padesátých a šedesátých let, kdy byly ženy v domácnosti a byly tam "šťastné" (ve výsledku pak všechny po obchoďáku zvonily flaškama s alkoholem), nebo když se v sirotčinci všichni tvářili, jak jim jde o dobro jejich chovanek, ale ve výsledku v nich nebyla ani špetka laskavosti nebo pochopení vůči dětem a chtěli mít prostě jen klid a poslušné stádo (s výjimkou údržbáře pana Shaibela, který s malou Beth hraje v suterénu šachy). Taky se mi líbilo, jak je celý seriál výrazně vizuálně stylizovaný (aneb ať žije retro :o), 60. léta z něho přímo prýští v barvách, nábytku, oblečení i make-upu, až je to skoro trochu kýčovité, čímž podle mě tvůrci dávají jasně najevo, že je to tak trochu pohádka (protože pochybuju, že by se v té době někam na vrcholovou úroveň skutečně mohla propracovat žena, o Rusku nemluvě). Na druhou stranu nechávají více méně všechny postavy se v životě tak nějak plácat a upřímně řečeno jsem se dost bála, že to nedopadne dobře, protože hlavní hrdinka Beth, sotva odroste dětským střevíčkům a ztvárňuje ji Anya Taylor-Joy, slušně chlastá a bere antidepresiva, na která si navykla coby malé robě, zkrátka génius se vším všudy, včetně šikmé plochy :o(.

Jinak představitelku hlavní role jsem dosud neznala, ale je taková hodně výrazná a vlastně hezká, přičemž jsem obdivovala ty její elegantní pohyby dámy z šedesátých let (to, jak si skládala ruce do klína nebo pod bradu, jak si sedala k hrací desce a vůbec) a docela ráda bych něco z toho odkoukala, aniž bych při tom vypadala trapně :o). Jo a nemohla jsem si pomoct, ale celou dobu mi Anya Taylor-Joy něčím připomínala Barjohovic Staršinku – asi to, že byla hezká a nosila moc pěkné šaty, protože Staršinka taky umí nosit sukně a šaty a vypadat stylově a šik :o)